Indie a Pákistán se po letech vzájemně bombardovaly. Důvodem je opět Kašmír

Napětí mezi Indií a Pákistánem minulý týden vyústilo až ve vzájemné letecké bombardování. Kromě historických příčin je na vině nejhorších střetů za dvacet let také současná politická situace obou v zemích včetně blížících se voleb v Indii.

(frk)

05.03.2019 08:26

Foto_indian_express

Tzv. Linie kontroly odděluje indickou a pákistánskou část Kašmíru už od příměří v roce 1949. Foto Indian Express

Mezi Indií a Pákistánem dohasíná napětí. Alespoň se to zdá z posledního vývoje, kdy ustalo vzájemné ostřelování, a pákistánská strana oznámila obnovení vlakové spojení mezi oběma zeměmi i znovuotevření leteckého prostoru. Pákistán už předtím podnikl kroky k deeskalaci násilí, když v pátek propustil pilota letadla sestřeleného během indického náletu.

Střety mezi indickými bezpečnostními složkami a kašmírskými teroristy, z jejichž podpory Indie obviňuje Pákistán, však pokračují i nadále. Právě ty v minulých týdnech vyústily ve vůbec nejhorší vojenský konflikt od roku 1999, ve kterém se oba sousedi po sebevražedném útoku proti indickým policistům navzájem bombardovali. Při této příležitosti došlo k sestřelení několika letounů a zajetí indického pilota.

Nešťastné dělení
Nejnovější vojenskou konfrontaci mezi Indií a Pákistánem je možné přičíst na vrub několika faktorům. Prapůvod konfliktu je samozřejmě nutné hledat v překotném a nadmíru krvavém procesu ukončování koloniální nadvlády, které doprovázelo rozhodnutí rozdělit Britskou Indii do dvou samostatných států na základě náboženské příslušnosti.

Zatímco oblasti pod přímou britskou kontrolou skončily na jedné nebo druhé straně dle rozhodnutí rozhraničovacích komisí, v případě Kašmíru byl proces dělení složitější. Šlo totiž o tzv. knížecí stát, tedy území pod autokratickou kontrolou dědičného vládce, jenž pouze uznával svrchovanost britské koruny a vzdával se v její prospěch určitých pravomocí.

Tyto feudální domény měly mít podle britského plánu na rozdělení Indie alespoň teoreticky právo se samy rozhodnout, jestli se připojí k Indii, Pákistánu nebo zvolí cestu samostatnosti. Přičemž stát Džammú a Kašmír měl oproti stovkám jiných knížectví výjimečnou geografickou polohu, která jeho panovníkovi skutečně umožňovala relativně svobodnou volbu mezi oběma vznikajícími zeměmi.

Není pochyb o tom, že spojení s Pákistánem by bylo přirozenější, odpovídaly by mu kulturní vazby i čistě praktické ohledy na již existující dopravní spojení. Obyvatelé knížectví Džammú a Kašmír byli navíc ze tří čtvrtin muslimského vyznání, přestože na jeho historicky nesourodém území žila významná hinduistická a buddhistická menšina.

Knížectví však už od samotného vzniku v polovině 19. století vládli hinduističtí mahárádžové a ti se podle Británií nastavených podmínek rozdělení nemuseli ohlížet na přání jejich většinově muslimských poddaných. Což také nečinili – muslimové měli omezená práva v každodenním i politickém životě a přední reprezentanti jejich komunity seděli od konce 30. let ve vězení.

Osud Kašmíru navíc eminentně zajímal indické politiky v čele s premiérem Džaváharlálem Néhrúem, mimochodem pocházejícím z rodiny kašmírských panditů, jenž opakovaně upozorňoval na strategickou pozici tohoto území při ochraně indické severní hranice.

Nehrú se také domníval, že by se Kašmír pod vedením jeho blízkého přítele Muhamada Abdulláha z Kašmírské konference mohl stát příkladem muslimsko-hinduistického soužití a základem opětovného znovusjednocení Indie na sekulárním, demokratickém základu. Ze strany podle něj neživotaschopného Pákistánu přitom neočekával komplikace.

„Je zjevné, že by se měl Kašmír stát součástí Indie, což uspokojí přání lidu i jejich mahárádži,“ napsal Nehrú ještě v roce 1947 poslednímu britskému místokráli Louisi Mountbattenovi. „Je absurdní se domnívat, že by Pákistán v takovém případě dělal problémy.“

Válečné konflikty
Předpověď indického ministerského předsedy se tragicky nenaplnila. Kašmírský mahárádža Hari Singh se v říjnu roku 1947 nakonec skutečně rozhodl pro připojení k Indii, ale až pod tlakem muslimských vzbouřenců, jimž se za pomoci paštúnských válečníků z pákistánského území podařilo dostat na dohled hlavního města a vyhlásit nezávislý stát.

Následoval dlouho plánovaný vstup indické armády na kašmírské území a vzápětí stejný krok ze strany Pákistánu, který vehementně rozporoval mahárádžovo právo rozhodovat o osudu svých poddaných. Výsledkem byla první pákistánsko-indická válka, kterou teprve 5. ledna roku 1949 ukončilo příměří a ustanovení tzv. Linie kontroly dodnes oddělující území okupované oběma zeměmi.

Příměří se podařilo vynutit mimo jiné díky angažmá nově vzniklé Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, jejíž rezoluce stanovila základní parametry mírového uspořádání. K jejich splnění ale nikdy nedošlo – Pákistán se z okupovaných území vojensky nestáhl a Indie pro změnu dodnes neuspořádala slíbené referendum o jejich osudu.

Příhraniční oblasti se proměnily v jeden z nejvíce militarizovaných regionů na světě – jen na indické straně je rozmístěno asi půl milionu vojáků – a v příštích desetiletích se staly svědky střetů včetně plnohodnotných válečných konfliktů v letech 1965, 1971 a 1999, v nichž povětšinou dominovala Indie. Znepřátelení sousedé si mezitím pořídili jaderné zbraně, čímž význam permanentně doutnajícího konfliktu ještě vzrostl.

Obtížní partneři
Iniciativy k dosažení mírového uspořádání v Kašmíru a normalizaci vzájemných vztahů prakticky od počátku komplikovala politická situace v obou zemích. V Pákistánu představují hlavní problém pravidelné vojenské převraty a silná pozice armády a tajných služeb, které od konce 80. let aktivně podporovaly separatistické skupiny působící na indické straně včetně pachatelů brutálních teroristických útoků, jako v roce 2008 v Bombaji.

Indické vlády se pro změnu na kašmírském území chovaly bezohledně k místnímu obyvatelstvu, když dlouhá léta manipulovaly volby ve prospěch stran nakloněných Novému Dílí. Za zlomový bod bývá považováno masivně zfalšované hlasování z roku 1987, které přitom následovalo po desetiletí demokratizace. Z tehdy nespravedlivě poražených opozičních politiků se stali hlavní vůdci povstaleckého hnutí, ať už na straně tehdy převažujících separatistů toužících po nezávislosti, nebo naopak dnes dominantních příznivců spojení s Pákistánem.

Politika současného nacionalistického premiéra Nárendry Módího bývá považována za obzvlášť bezohlednou a není náhodou, že si násilí v Kašmíru loni vyžádalo v posledních letech rekordních pět set životů. Módí rozložil místní vládnoucí koalici s umírněnou Lidově demokratickou stranou prosazující dialog se separatisty a ještě zintenzivnil už tak nelítostnou vojenskou kampaň proti ozbrojeným skupinám na kašmírském území.

Indickým bezpečnostním složkám se sice daří nad vzbouřenci vojensky vítězit, právě jejich metody ale často přispívají ke zvyšujícímu se nepřátelství místního obyvatelstva a popularitě islamistických organizací zejména mladými lidmi. Příkladem budiž nasazení kontroverzních vzduchových pistolí při demonstracích po zabití oblíbeného velitele vzbouřenců Burhana Wáního v roce 2016, kterými bylo během několika měsíců zraněno na šest tisíc lidí a celý svět obletěly fotografie zmrzačených včetně žen a dětí.

Před volbami
Už tak nekompromisní přístup premiéra Módího podle mnohých pozorovatelů ještě stupňují blížící se dubnové volby, ve kterých není jeho znovuzvolení ani zdaleka jisté. Vládní strana v loňském roce prohrála hned v pěti indických státech včetně skoro šedesátimilionového Rádžhastánu a průzkumy premiérovi věstí možnost ztráty většiny v parlamentu.

Bezprecedentní reakce na teroristický útok ve formě bombardování cílů v Pákistánu z minulého týdne tak nemusí být způsobena pouze touhou zasáhnout základny militantních organizací – stejně tak je možné chápat ji jako politické gesto voličům, kteří by snad uvažovali o volbě umírněnější opozice.

Přestože ani premiér Módí bezpochyby nemá zájem na vypuknutí plnohodnotného válečného konfliktu a o užití jaderných zbraní se na rozdíl od minulosti hlasitě nehovoří na žádné ze zúčastněných stran, je téměř jisté, že před skončením měsíc trvajících voleb v největší demokracii na světě není možné očekávat vážnější pokusy o řešení kašmírské situace.

Ani na pákistánské straně k tomu ostatně není ideální partner. Ačkoli je totiž loni zvolený Imran Chán oficiálně v čele civilní vlády, je všeobecně považovaný za kandidáta předem vybraného mocnou armádou, která považuje kašmírské vzbouřence za svou prodlouženou ruku a více než třicet let je přinejmenším toleruje (a v mnoha případech sponzoruje) v Pákistánem kontrolované části sporného regionu.