Formy útlaku se protínají, násobí a někdy stojí i proti sobě

V dalším z cyklu rozhovorů Seznamte se, gender se Ľubica Kobová bavila s indoložkou Blankou Knotkovou-Čapkovou. O sexuálním násilí v Indii, hinduistickém nacionalismu a přínosu postkoloniálních a genderových perspektiv.

Kobovaluba_2010_12_02s

Ľuba Kobová

27.01.2019 08:00

Seznamte se, gender

Gender_report

Cyklus rozhovorů s předními expertkami

Genderová problematika čelí v posledních letech velkému tlaku jak ze strany podstatné části veřejnosti, tak ze strany politických elit, které se snaží jít té části veřejnosti na ruku. Pojem „genderová ideologie“ v posledních měsících nejčastěji zaznívá ve sporech o ratifikaci Istanbulské úmluvy.

V Maďarsku došla situace tak daleko, že Orbánův režim zakázal studium genderu na dvou univerzitách. Témata, jimiž se genderová studia zabývají, totiž tvoří epicentrum kulturního konfliktu, který prostupuje veřejnými diskusemi v západních společnostech. Seriózní akademický výzkum se tak ze dne na den stal kontroverzním, aniž by většina lidí vůbec tušila, čemu se věnuje.

Ve spolupráci s Genderovou expertní komorou proto Deník Referendum publikuje sérii rozhovorů s významnými osobnostmi, které se genderovou problematikou zabývají v teorii i praxi. Naším společným cílem je přiblížit veřejnosti smysl genderové perspektivy a ukázat konkrétně, jak promlouvá do našich každodenních životů i jakým výzkumům se v současnosti věnují největší kapacity oboru.

Doc. Blanka Knotková-Čapková, PhD. je původní specializací indoložka, bengalistka. Publikačně se zaměřuje především na genderové a postkoloniální analýzy moderní bengálské literatury. Pedagogicky se v širším kontextu věnuje indické kultuře a srovnávacím kulturním studiím, a to na Univerzitě Karlově a na Metropolitní univerzitě Praha. Překládá bengálskou poesii (v poslední době zejména ženských autorek) a odborné texty z angličtiny (např. nové vydání Giddensovy Sociologie). Je členkou Genderové expertní komory ČR

Jste specialistkou na bengálskou kulturu a literaturu, pravidelně přednášíte v Indii. Do veřejné diskuze od Indie po Českou republiku v posledním roce významně vstoupily debaty o sexuálním násilí, vyvolané globálním hnutí Me Too. Dá se dění v těchto dvou zemích nějak srovnat?
Veřejná debata o násilí na ženách začala v Indii ve větším rozměru před pěti až šesti lety. Hnutí Me Too zde nebylo nějakým zásadním mezníkem, tím byl spíše konkrétní případ skupinového znásilnění indické studentky v roce 2012, který se výrazně medializoval. Následovaly velké demonstrace, kam chodily napřed hlavně ženy. Policie proti nim zasahovala dosti brutálně. A když potom tyto ženy přicházely zmlácené domů, naštvali se i muži a demonstrace začaly být masové. Vzniklo tak široké hnutí. Vzešlo přitom zevnitř země, nikoliv z vnějšího podnětu.

Hnutí Me Too bylo ovšem později i pro indické prostředí velmi posilující inspirací. Zároveň ukázalo, že sexuální násilí není nějaké negativní specifikum pouze či především indické společnosti.

Jak se k sexuálnímu násilí staví indické právo?
Znásilnění je vnímáno jako trestný čin už od dob koloniálního zákoníku, konkrétně od šedesátých let 19. století. Dodnes ale zákon nezná znásilnění v manželství a neřeší ani sexuální násilí v rodině, kde přitom často dochází přinejmenším k zneužívání.

Dalším problémem je přežívající kastovní systém – genderová diskriminace se totiž často prolíná s tou kastovní, jakkoli jsou obě protiústavní. Muži z vyšších kast to mnohdy vnímali tak, že znásilnění ženy či dívky z nízkých kast není vůbec zločinem, že na to zkrátka mají právo. Ba dokonce to pro ty dívky má být vlastně čest, že se k nim tito muži „snížili“.

Toto ale nelze generalizovat na celou Indii (a už vůbec ne na indické muže obecně). Jsou zde regiony, které jsou více či méně liberální, a regiony, kde se tradiční hierarchie více udržují. V zásadě situace bývá horší na venkově, ale to neznamená, že by ve městě byla jednoznačně dobrá. Záleží i na sociální vrstvě a rodinném prostředí.

Násilí na ženách někdy ani není bráno jako něco, co by vůbec bylo zlým, neřkuli kriminálním činem (ale ani toto neplatí jen o Indii). Z modelu mužské dominance vyplývá, že když je žena neposlušná, trest si zaslouží. V jednom azylovém domě v Kolkatě jsem mluvila se ženami z venkova, některé z nich byly obětmi domácího násilí a v azylovém domě našly útočiště. Vyprávěly, že to je u nich poměrně běžné: žena například neosolí polévku a muž se diví, že by ji snad neměl potrestat.


„Genderová diskriminace se v Indii často prolíná s tou kastovní. Obě jsou přitom protiústavní,“ říká indoložka Blanka Knotková-Čapková. Foto Archiv autorky

Opět ale zdůrazňuji, nejde zde o nějaký všeobecně či typicky indický fenomén, v modelech genderových vztahů jsou zde obrovské rozdíly. Je třeba vždycky obrátit pozornost na konkrétní případ a uplatnit intersekcionální pohled, který je úplně klíčový. Tomu se jinak nedá porozumět. To znamená, že na daný problém je třeba se dívat vždy i z hlediska kasty, z hlediska chudoby, tedy ekonomické pozice a pak i z hlediska tradice v té které rodině.

Jaká další témata spojená s postavením žen ve společnosti vnímá indický stát jako důležitá? Která témata hýbou indickou veřejností?
Je to zejména násilí v rodině, domácí násilí. Hodně velkým problémem je strach žen násilí ohlásit. V některých oblastech tak může být žena po ohlášení násilí i ve fyzickém nebezpečí nebo přinejmenším riskuje, že ji zavrhne okolí, ba i rodina. Ta na ni často tlačí, aby mlčela, protože by ji to takzvaně zostudilo. Oběti násilí jsou tak pod velkým tlakem a často nic nehlásí.

Druhá věc je fungování policie a soudů. Policie není dostatečně proškolená, jak s obětmi násilí jednat. Opakovaně jsem se setkala se zprávami, že policisté mnohdy straní násilníkům a nemají příliš zájem případ založit, když už žena na policii přijde. Neziskové, zejména feministické organizace upozorňují také na ne zcela výjimečné případy, kdy oběť znásilnění přišla na policejní stanici a tam násilí pokračovalo.

Leccos se změnilo právě po roce 2012, protože případ znásilnění studentky obletěl celý svět. Otevřel prostor pro diskusi a celou věc už nebylo možné úplně smést ze stolu. Byla sestavena speciální komise, které předsedal bývalý předseda Nejvyššího soudu a která měla za úkol formulovat doporučení k otázce násilí na ženách. Komise navrhla několik opatření, některá i přesahovala otázku násilí a týkala se postavení žen ve společnosti obecněji, ale většina z nich nakonec nebyla zavedena do zákonů.

Do zákona se promítlo jen zpřísnění postihu za znásilnění. Feministické organizace ale protestovaly proti tomu, aby byl za zvlášť brutální znásilnění udělen trest smrti – jednak jim šlo především o prevenci, jednak zpravidla nesouhlasí s trestem smrti jako takovým.

Užitečný byl tlak na to, aby se zkrátily lhůty pro soudní projednávání případů násilí na ženách, jednání často trvala i několik let, byla za tím tendence nechat to zkrátka „vyšumět“. Nemám ale statistiku (pokud existuje), která by dokládala, jak a zda vůbec byly změny do praxe uvedeny.

Od roku 2014 je indickým premiérem Narendra Módí. Je zastáncem hinduistického nacionalismu, který v podstatě ztotožňuje „indickost“ s hinduistickou tradicí a zejména s jejími indoevropskými kořeny. Jaká je genderová stránka tohoto hinduistického národovectví?
Ve srovnání s minulostí je dnes Módí daleko mírnější. Než se stal premiérem, byl hlavním ministrem Gudžarátu (státu v západní Indii u Arabského moře) a tehdy byla jeho rétorika silně exkluzivistická, xenofobní a protimuslimská. Jako premiér poněkud přibrzdil.

Zároveň se Indická lidová strana (BJP, Bharatiya Janata Party [Bháratíj džanta pártí]), jejímž je Módí předsedou, snaží nyní oslovovat i voliče a voličky z nižších kast či stojící mimo kasty, tzv. dality. V minulosti se jim říkalo různě, mj. i „nedotýkatelní“ (untouchable). Charakteristická je pro to i skutečnost, že na pozici prezidenta navrhla BJP právě dalita, který také volby vyhrál. Dalitku navrhla i druhá strana, Indický národní kongres a jeho aliance.

Postavení žen vychází ideologie hinduistického nacionalismu tradičně ze starověkých etických kodexů, které pevně stanovují genderové role a vycházejí z patriarchálního genderového řádu. Důraz na podřízenost žen sílil v průběhu prvního tisíciletí našeho letopočtu, kdy se obyvatelstvo usazovalo a ženy začaly být výrazněji domestikovány a disciplinovány. Z takovýchto archetypů vychází právě BJP.

Blanka Knotková-Čapková přednáší mimo jiné i v indické Kolkatě. Foto Archiv autorky

Ale vzhledem k tomu, že hinduistická tradice a mytologie obsahují i koncept ženského božství, zaujímá tato ideologie i některé ženy, což jí umožňuje o sobě tvrdit, že je vlastně genderově spravedlivá. V praxi to znamená, že součástí takto zaměřených politických stran (není to jen BJP) bývá ženské křídlo, kde je ovšem žena prezentována především jako matka, jako ta, která vychovává syny národa. Je to role, kterou známe z národního obrození i z různých evropských kontextů. Obraz ženy se může odvozovat od konceptu bohyně ale jen do určité míry. Bohyně je samozřejmě mocná a nezávislá, je paní nad životem a smrtí – to ale pro pozemskou hinduistku neplatí.

Velmi výrazný je zde koncept mateřství ve smyslu ochranitelství, a stejně tak linie esencialistického pojetí bohyně „země – vlast – žena – matka“. Vztahuje se i k některým historickým postavám, ikonizovaným jako „matka Indie“, „matka vlast“, a jako vzor „správného ženství“. Takové ženství ovšem není nezávislé.

Jako odbornice na Indii se nemůžete nezabývat postkoloniální teorií. Můžeme podle vás využít postkoloniální perspektivu pro chápání české společnosti?
Tu šanci vidím v průnicích mezi postkoloniálními studii a genderovými studii, které jsou někdy až překvapivě výrazné. Obě disciplíny se zabývají analýzami moci, obě hledají nějakou teorii spravedlnosti, obě vyrostly z antidiskriminačních hnutí a myšlenkových proudů a obě jsou emancipační.

Konkrétněji se postkoloniální a genderová studia potkávají v chápání jinakosti, které nemá zjednodušeně řečeno ubližovat, a v chápání „druhého“ (The Other). Psala o tom už feministická filosofka Simone de Beauvoir, která mluvila o ženě chápané jako „ta druhá“, i postkoloniální teoretik Edward Said, který odhaloval Orient jako jinakost a „to druhé“.

Fascinující jsou pro mě charakteristiky toho, kdo vytváří normu, a „těch druhých“ – ty jsou v genderových a postkoloniálních studiích velmi shodné. Ať už je to kolonizátor nebo prostě mocný muž v nějaké rozhodovací pozici, je popisován jako silný, racionální, zodpovědný a schopný vytvořit řád. Ten druhý či ta druhá, jiný či jiná, je jeho opakem – je iracionální, a nejenže je neschopen či neschopna řád tvořit, ale neumí jej ani dodržovat.

Z toho vyplývá, že tohoto druhého a tuto druhou je třeba disciplinovat. Platí to jak o konceptu orientálství, tak o tradičních atributech ženství. Další výrazná charakteristika druhého je dětinskost – druzí jsou vlastně jako děti. Mocní se o ně v jejich zájmu musí starat a oni by proti tomu neměli protestovat. Pokud proti tomu protestují, jsou hloupí a nevědí, co je pro ně dobré.

Kdyby se člověk na věci díval jenom z genderového hlediska, mohly by mu uniknout i jiné faktory, což by mohlo být zavádějící a zjednodušující. Když se ale propojí hledisko postkoloniální, multikulturní a genderové, vyloupne se z toho velice zřetelně právě ta propojenost, intersekcionalita. Nestane se tak, že člověk uvažuje o diskriminacích jen v jednom úzkém směru. Naopak, všímá si, jak útlak působí z různých stránek, které se protínají, násobí, nebo i působí proti sobě. Pokud bych kritizovala jen jeden typ diskriminace a nevadily by mi ty ostatní, nebyl by můj postoj vůbec emancipační.

„Pokud bych kritizovala jen jeden typ diskriminace a nevadily by mi ty ostatní, nebyl by můj postoj vůbec emancipační,“ upozorňuje indoložka a bengalistka Blanka Knotková-Čapková. Foto Archiv autorky

Od jejího vzniku pracujete na Katedře genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Stála jste i u jejích prvopočátků na Filozofické fakultě UK. Vaše genderová akademická zkušenost pokrývá období minimálně patnácti let. Co se za tu dobu v tomto prostředí změnilo?
Na FF UK jsem začala zpočátku externě spolupracovat s Centrem genderových studií (jako součásti Katedry sociální práce) až koncem 90. let. Tam je založila Jiřina Šiklová, později postupně vedli Eva Kalivodová a Petr Pavlík. Samostatnou katedru se tam ale pro odpor tehdejšího děkana etablovat nepodařilo, to až po osm let trvajícím úsilí v roce 2005 na Fakultě humanitních studií, především díky práci Hany Havelkové, Věry Sokolové a Petra Pavlíka. Zde jsem měla to štěstí být opravdu od začátku – říkám štěstí, poněvadž si zdejší týmové práce velmi vážím. Katedra se pak začala rozrůstat o mladší kolegy a kolegyně, které přinášejí do interdisciplinárního pojetí katedry další zajímavé perspektivy.

Pokud jde o vývoj vnímání genderové tematiky v českém prostředí, začnu tím pozitivním a optimistickým. Na rozdíl od devadesátých let, kdy jsem se snažila na jiných katedrách a oborech (např. na indologii nebo politologii) genderový aspekt nějak zohledňovat a kdy to bylo často bráno jako „exotika“, je to dnes už obor, který je obecně vnímán jako právoplatná součást akademie. Ať už vůči tomu leckdo protestuje nebo to bagatelizuje či dokonce uráží, realita taková je. V devadesátých letech byl ale feminismus téměř sprosté slovo, něco obskurního, což teď už ani přes různé polemiky, napadání, útoky a debaty není.

Realita zavedeného oboru však má však i své nevýhody. Například studující v prvním a druhém běhu byli něco naprosto jedinečného. Byli to lidé, kteří se stejně jako my, vyučující, ohromně těšili na to, že se obor otevře. A když se otevřel, byli zkrátka nesmírně plní elánu, pilní, aktivní, nadšení. Ne že by ti dnešní nebyli. Dnes už ale fungujeme jako jiné katedry, obor zkrátka celkem hladce běží. Specifickým nicméně zůstává to, že se zde scházejí lidé, které spojuje společné zaujetí, podle mých zkušeností bývají ke studiu motivovanější, než je běžné.

Často jezdíte do Indie a spolupracujete s několika tamějšími univerzitami. Jak byste popsala stav genderových studií v Indii?
Mou zkušeností je, že genderové analýzy literatury z teoretických pozic se nejvíce studují na katedrách anglistiky či komparatistiky. Je to myslím dáno tím, že se zde více čtou odborné texty psané v angličtině, které tvoří základ feministických teorií. Tam jsem se setkala s největším porozuměním i blízkostí přístupu. Katedry ženských studií se výrazněji zaměřují na sociální studia, ale nerada bych to zjednodušovala. Záleží i na tom, kdo stojí v čele katedry.

Neuvědomuji si, že bych se na některé z indických univerzit setkala s názvem katedry genderová studia. To ale neznamená, že to platí pro celou Indii. Opakovaně se vracím na dvě bengálské univerzity (University of Calcutta v Kolkatě a Visva Bharati University v Šántiniketanu), navštívila jsem i více univerzit v jiných oblastech. Pokud na nich tento typ katedry nebo alespoň centra byl, měla katedra název ženská studia (women’s studies). Souvisí to myslím s tím, že tato disciplína je tam do jisté míry vnímána v duchu druhé vlny feminismu, to znamená s důrazem na práva žen a na zrovnoprávnění žen a mužů. Vzhledem k tomu, že v Indii je pořád ještě mnoho sfér, kde jsou ženy diskriminovány jako skupina, má toto vymezení jisté opodstatnění.

Výrazně méně se tam však tematizují otázky LGBTQ. A pokud se vůbec o LGBTQ vztazích veřejně hovoří, bývá to ve větších městech, zejména v Mumbaí, méně v Kolkatě či v Dillí. Když se někdo zmíní o LGBTQ problematice v poměrně liberálním Bengálsku, posluchači často souhlasně kývají, ale sami to zmíní zřídka.

A čím se teď sama zabýváte?
Na indické univerzity teď většinou cestuji na pozvání s hostujícími přednáškami, jsou to kratší pobyty na dva až čtyři týdny. Zkoumám z genderové perspektivy moderní a současnou bengálskou literaturu, se zaměřením na hledisko archetypální, mytologické a symbolické. Pomáhají mi v tom i studia feministických spiritualit a teologií.

Posledních patnáct let se soustřeďuji na texty psané ženami. O několika autorkách jsem psala opakovaně a chtěla bych se studiu jejich díla věnovat i dále. Jsou to především básnířka Mallika Sengupta a prozaička Mahášveta Debí. Ráda bych pokračovala i ve své překladatelské práci, na niž teď bohužel vůbec nemám čas, protože hodně učím. Ale někdy v budoucnu, třeba v důchodu bych se k ní ráda vrátila.