Novináři by měli k indexům demokracie přistupovat kritičtěji

Česká republika si v hodnocení demokracie podle indexu expertů kolem časopisu The Economist meziročně polepšila. To je sice možná řečí čísel pravda, čísla však zdaleka neříkají všechno.

Před několika dny vyšel na stránkách Českého rozhlasu text, který seznamoval čtenáře s aktuálním hodnocením demokracie ve světě podle indexu, který připravili experti kolem časopisu The Economist. I když je třeba jednoznačně ocenit, že se ve zmíněném článku jeho autor datový žurnalista Michal Zlatkovský snaží seznámit čtenáře s alespoň nějakými daty, domnívám se, že zvolená interpretace je pro čtenáře poněkud zavádějící.

Zlatkovský totiž většinu svých tvrzení vytrhává z širšího kontextu a nijak se nezamýšlí nad povahou dat, se kterými pracuje. Protože se v současném světě setkáváme s podobnými indexy stále častěji a hodnocení světa kolem nás je jejich prostřednictvím velmi lákavé, pokusím se zde stručně zmínit některé problematické aspekty celé věci.

„Indexy demokracie“ nejsou žhavou novinkou posledních let a nepřipravuje je pouze The Economist. Patrně nejznámějším je ten z pera organizace Freedom House. Tato nevládní organizace připravuje své každoroční hodnocení již od roku 1978. V průběhu let ale svůj index tvořila, nebo stále tvoří, celá řada organizací či jednotlivců a je třeba mít na paměti, že jejich pojetí se často zásadně liší co do kvality zpracování i teoretických východisek. Vždy je tedy vhodné věnovat pozornost minimálně zvolené definici demokracie a zájmům dané organizace.

Nicaragua-protestersNikaragua, kde jdou oběti krvelačného režimu za poslední rok do stovek, si v hodnocení stále odnesla „krásné“ čtyři body z deseti. Repro DR

Kvalifikace politických režimů je totiž vždy alespoň částečně arbitrární a často velmi politické téma, což sebou nese řadu potenciálních rizik. Kupříkladu již zmíněná organizace Freedom House čelila obvinění, že v osmdesátých letech pomáhala politickým zájmům USA. Ve svých analýzách totiž přehlížela některé prohřešky pravicových nedemokratických režimů, a naopak více upozorňovala na nedostatky těch levicových.

Ačkoliv se v průběhu posledních desetiletí kvalita jednotlivých analýz i použitých dat prudce zvyšuje, stále existuje řada omezení, která není možné snadno překonat. Tím největším asi je, že vlivem vysokého optimismu demokratizačních studií po konci studené války na straně jedné, a nedostatečného poznání, co demokracie je, a co nikoliv, na straně druhé, jsme si za demokracie zvykli označovat i země, ve kterých se sice předchozí diktatura zhroutila, ale přerod v plnohodnotnou demokracii zamrzl někde na půli cesty.

Následkem tohoto stavu je pak do jisté míry zavádějící již název článku. V posledních letech sice stále častěji slyšíme o celosvětovém propadu demokracie, ale řada renomovaných výzkumných studií ukazuje, že jde o pouhou iluzi. Demokracie se hroutily či zhoršovaly po roce 2000 nejčastěji v zemích, které plnohodnotnými demokraciemi nikdy nebyly. Andreas Schedler v tomto směru například trefně poznamenal, že experti měli dříve tendenci hodnotit konání jakýchkoliv voleb, kterých se účastnilo více politických stran, jako zlepšení, aniž by blíže zkoumali reálnou úroveň politické plurality v dané zemi.

Známý vtip říká, že když já budu o hladu a soused sní kuře, měli jsme statisticky k večeři každý polovinu kuřete. Podobně nedokonale fungují i zmíněné indexy demokracie. Jejich agregovaná hodnota totiž většinou udává průměr řady kategorií. Podle takového indexu je sice možné sestavit žebříček, ale o fungování politického systému se z něj mnoho nedozvíme. Základním pravidlem tak je pracovat vždy pokud možno s jednotlivými subkategoriemi celého indexu.

Ještě ošemetnější je potom rozřazování politických režimů do skupin na základě jediné bodové stupnice. Desetibodový index časopisu Economist má hned čtyři (demokracie, demokracie s chybami, hybridní režim a autoritářský režim), avšak rozdělení celé stupnice nemá z teoretického hlediska valnou logiku. Vedle toho je poměrně nejasný praktický rozdíl mezi jejich kategorií demokracie s chybami a hybridní režim. Soudobá teoretická diskuse o hybridních režimech v komparativní politologii totiž ukazuje, že je analyticky vhodnější spojit obě kategorie dohromady.

Dalším problémem zvoleného indexu je metodologie finálního výpočtu a s ní spojené klasifikační otázky. Kupříkladu v oblasti fungování vlády je dvanáct otázek. Hned první se ptá, zda o složení vlády rozhodují ti, co byli zvoleni ve volbách. Tento aspekt je jistě kruciální součástí každého hodnocení demokracie, protože si bez jejího naplnění neumíme demokracii v moderním pojetí představit.

Pokud však tento bod chybí, může zkoumaný režim stále získat vysoký počet bodů v této kategorii, což je poměrně nelogické. Prakticky je to vidět třeba na příkladu Číny, která si v této oblasti i při absenci soutěživých voleb na národní úrovni odnesla pět bodů z deseti.

S tím souvisí otázka, zda má vůbec smysl hodnotit kvalitu demokracie v zemích, které jsou jasně autoritářské. Odborná komunita v tomto směru není dosud jednotná. Pro laika to však může být poměrně matoucí, protože taková Nikaragua, kde nejde o demokracii mluvit ani žertem, protože oběti krvelačného režimu jdou za poslední rok do stovek, si stále odnesla „krásné“ čtyři body z deseti. Účelnější by tedy bylo sestavit žebříček pouze ze zemí, které se snaží demokratické procesy alespoň imitovat. Snad ani kované komunisty totiž nemůže překvapit, že poslední místo žebříčku okupuje KLDR.

Zdaleka největším problémem článku je informace, že si Česká republika ve zmíněném indexu meziročně polepšila. Řečí čísel je to pravda. Česká republika si opravdu odnesla hodnocení o sedm setin bodu lepší než v roce 2018. Vzhledem k tomu, že je celá stupnice desetibodová, však nejde o informaci, která by stála za řeč.

Pokud již opravdu chceme, aby nám zmíněný index něco řekl o vývoji demokracie v České republice či ve světě, musíme sledovat vývoj v delším časovém úseku, a především pohyby mezi jednotlivými kategoriemi. Ty sice nejsou, jak již bylo řečeno, teoreticky příliš podložené, ale alespoň odpovídají přání autorů, jak by se na výsledky mělo nahlížet.

Z tohoto pohledu byl teoreticky zajímavý rok 2014, kdy jsme se z rodiny plnohodnotných demokracií přesunuli mezi demokracie hybridního typu. Posledních pět let našeho politického vývoje však optikou zvoleného indexu nejde nazvat jinak než koncentrovanou nudou, protože nedošlo k žádné výraznější změně. Ostatní země visegrádské čtyřky pak sice opravdu mají horší hodnocení než Česká republika, ale stále s ní podle zvoleného indexu okupují stejnou kategorii, což už nevypadá zdaleka tak bombasticky.

V tomto směru je pak třeba mít na paměti poslední a asi nejdůležitější skutečnost. Ve světě po konci studené války se demokracie hroutí spíše pomalu a v delším časovém horizontu. To je dané především tím, že ubylo vojenských převratů a roste počet diktátorů, kteří se k moci dostávají prostřednictvím soutěživých voleb.

Vše tedy na počátku vypadá zdánlivě klidně a legálně. Převzetí moci je většinou postupné a rafinované. V Nikaragui trval tento proces pět, ve Venezuele podle některých odborníků dokonce deset let. Tato nepříznivá situace pak přímo vybízí k pečlivé a hluboké analýze politických a společenských procesů. Při ní mohou být datoví žurnalisté navýsost užiteční, avšak jen pokud budou ke zdrojům, se kterými pracují, přistupovat s patřičnou dávkou obezřetnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 25.Ledna 2019, 12:53:54

Ten formalistický charakter všech těchto indexů svobody a demokracie jsem kritizoval už před léty, v polemice s panem Rychetníkem. S tím, že svobodu člověka není nakonec možno známkovat.

A především: s těmito formálními kritérii vůbec není možno postihnout závislosti hlubšího, strukturálního charakteru. Takže pak takové státy jako USA nebo Velká Británie mohou být označeny za víceméně "naprosto svobodné" respektive "demokratické", zcela bez ohledu na podřízenost všech aspektů života mechanismům a zájmům dominujícího kapitálu.

Pavel Krupička - Já jsem lid., A chci svá ekonomická práva.

Pátek, 25.Ledna 2019, 14:02:6

Není svobody bez větší míry socialismu. V takovémto uspořádání může být svobodná velká většina, kdežto v "čistém" kapitalismu hlavně kapitalisté a jejich maloměšťáčtí přisluhovači.

Kouknu-li se na index demokrace, jsou na čelných místech z velké míry země, které socialistické myšlenky poměrně dost akceptují, tudíž bych řekl, že nebude sestaven úplně špatně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 26.Ledna 2019, 13:46:22

Spíše akceptují s o c i á l n í myšlenky, nežli socialistické.

Ano, ten index samozřejmě není nějak zcela vadný; vyšší míra (politické) demokracie jde samozřejmě obvykle ruku v ruce i s vyšší mírou sociální empatie, prosociálního chování státu.

Ale to nic nemění na tom, že tyto indexy jsou principiálně formalistické, a nemohou odrážet nic více nežli právě jenom ryze formální kritéria.