Bílá média padla. Oslavy ale nejsou zcela na místě

Seznamy ideových nepřátel White media po letech zmizely z internetu. Jejich názory se v periferii veřejné sféry však mezitím staly normou a míří i do hlavního proudu. Co s tím?

Americká společnost DreamHost, LLC, zablokovala 8. ledna na základě podnětu Úřadu pro ochranu osobních údajů neonacistický portál White-Media.info. Stalo se tak po řadě neúspěšných pokusů českých úřadů o zrušení webu, který zveřejňováním seznamů politických oponentů i otevřeně proklamovaným rasismem setrvale porušoval evropské zákony posledních přibližně devět let.

BezKde teď hledat kontakty na relevantní osobnosti z levicových kruhů? ptají se v nadsázce lidé na sociálních sítích. Repro DR

Fungování „Bílých médií“ umožňovala velmi široká interpretace svobody slova fungující ve Spojených státech amerických, do níž se neonacisté velebící svého času třeba Anderse Breivika vešli. Co si o – alespoň prozatímním – zániku svého projektu myslí jeho pravděpodobný původce Igor Mižák, slovenský neonacista a emigrant pracující momentálně zřejmě v Austrálii, nezjistíme. S trochou invence se ale můžeme pokusit vyhodnotit, co konec zřejmě nejznámějšího českojazyčného krajně pravicového webu znamená.

Největší levicová seznamka
„Ty vole, kde teď mám hledat kontakty na levičácký kámoše?“ směje se kamarád pyšnící se až do osmého ledna tohoto roku poněkud urážlivým medailonkem v neonacistických seznamech ideových nepřátel poté, co se dovídá o konci Bílých médií. A podobně reaguje prakticky kdokoli z prostředí autonomní levice, s kým se o tématu dám do řeči.

Pochybná proslulost Mižákova projektu totiž stála právě na shromažďování a zveřejňování osobních údajů antifašistů bez ohledu na konkrétní politickou příslušnost. Bylo to shromažďování rozsáhlé a drzé, nicméně stejně tak v řadě míst děravé a komicky nepřesné. Zatímco u někoho neonacisté zveřejnili datum narození či adresu, u jiného nezískali ani fotku, či dokonce ani pravé jméno. Současně bylo pozoruhodné, že v seznamech o stovkách položek figurovali zcela neznámí a neaktivní lidé, i když zároveň chyběli někteří elitní levicoví aktivisté.

S nástupem sociálních sítí se možnosti obsedantně kompulzivního rozšiřování již tak dost nepřehledných seznamů zvedly do netušených výšin, a mezi nenáviděnými oponenty se tak začaly objevovat medailonky s popisy typu „na Facebooku hájí migranty“. Zoufale rozšířená neznalost základů bezpečného pohybu na síti spojená s možností zakládat falešné profily sice vedla k řadě nových úlovků, stejně tak se ale fakticky snížilo riziko toho, že si v neskonalém chaosu Bílých médií opravdu někdo najde místně nejbližšího politického nepřítele.

Na autonomní levici se rychle stalo normou vítat své zahrnutí do seznamů halasným veselím jako splnění určité aktivistické mety – zvláště tehdy, bylo-li jméno dotyčného doplněné pořádně urážlivým popiskem. Největší prestiži se přitom těšila sekce „Hnusáci a úchylové“. „Neomarxisté“ ušli a „Xenofilové“ byli už jen vágní masou, a to přesto, že nikdy nebylo patrné, podle čeho neonacisté své protivníky do kategorií přiřazují.

I přes tuto zábavnost celé věci nelze vyloučit, že aktivita, kterou administrátoři a spolupracovníci Bílých médií museli strávit stovky hodin, přinesla své nahnědlé ovoce. Informace o fyzických útocích, ke kterým mělo na základě údajů zveřejněných v seznamech dojít, se nikdy přesvědčivě nepotvrdily. Na druhou stranu je zřejmé, že telefonní čísla a další kontakty uvedené v medailoncích v některých případech vedly k obtěžování, stalkingu a výhrůžkám.

Dost možná nejnebezpečnějším trendem potom bylo vytvoření seznamu s jasným názvem „Imigranti“. V tom se sice příliš mnoho lidí nenacházelo, přesto lze předpokládat, že přistěhovalci byli těmi, kterým neonacistické seznamy přinášely největší riziko.

Ka_paA jak se na Bílých médiích ocitl autor sám? Odklepl žádost o facebookové přátelství falešnému profilu, který si spletl s profilem známého z levicových kruhů, ostatně také víceméně falešným. Repro DR

Jak hacknout premiéra? Snadno, nebo vůbec
Aktivity Bílých médií, kterým se dostalo největšího mediálního ohlasu, ale nespočívaly jen ve zmatečných seznamech nepřátel. Neonacisté, a zřejmě především Mižák, který se po svém útěku před slovenskými represivními složkami do Irska naučil programovat, opakovaně pronikli do e-mailových účtů i facebookových profilů některých ideových oponentů, a to včetně prominentních politiků.

Dostali se tak k poště bývalého premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) i jeho někdejších stranických kolegů Vladimíra Špidly či Jana Kavana. Jindy pro změnu napadli účet právníka hájícího squatery stíhané v souvislosti s protestním obsazením chátrajícího domu, aby následně zveřejnili osobní údaje jeho klientů.

V celé této neonacistické historii ale není zaznamenaný případ, že by se Bílým médiím podařilo nabourat systém někoho, kdo se aktivně zabývá počítačovou bezpečností. Lze proto předpokládat, že zde nešlo ani tak o důmyslnost útoku, jako spíše nedostatečnost obrany.

Kdyby cíle neonacistických kyberútoků pracovaly se základními pravidly bezpečného fungování na síti, vymýšleli neuhádnutelná hesla, neklikali na podezřelé odkazy v e-mailech a používali dvoufaktorové ověření účtů přes telefon, Bílá média by se dost možná svými hackerskými výkony nikdy neproslavila.

Skutečný úspěch neonacistů? Podívejme se kolem
To, v čem spočívá skutečný úspěch portálu, je paradoxně nejméně patrné. Po celou dobu fungování Bílých médií jejich praxe nestála jen na útocích na protivníky, ale také na šíření neonacistické propagandy. Nenávistné výpady proti migrantům, pseudovědecké rasistické teorie, konspirátorské bláboly o neomarxistickém a – jak jinak – židovském spiknutí… to vše se z nedávno zablokovaného webu šířilo skrze videa, která na platformě YouTube zhlédly desetitisíce lidí.

Hlas Bílých médií se ozvěnou šíří zákoutími sociálních sítí i dezinformačních nacionalistických webů. Zhodnocení toho, nakolik je to jejich vlastní zásluha, je ale věcí čiré spekulace.

U otravně ohraného termínu „neomarxismus“ je jejich stopa vcelku dohledatelná. U rádobyvědeckého rasismu, nenávisti a oslavování násilí proti všem „jiným“ je ovšem nutné konstatovat, že k růstu všech těchto nechutností česká společnost žádný neonacistický web ani nepotřebuje, protože si vystačí s vlastním šovinismem povzbuzovaným nacionalistickými politiky.

Sečteno a podtrženo, provozovatelé Bílých médií mohou být se současnou situací v zásadě spokojeni. Jejich názory se v periferii veřejné sféry staly normou a skrze různé Lubomíry Volné či Miloslavy Roznery (oba SPD) prorůstají v učesané formě a společenském oděvu i do centra.

Seznamy ideových nepřátel z internetu zmizely. Dost možná ale stále existují v záloze pevného disku počítače kdesi v Austrálii. Mohou se tedy znovu objevit a zřejmě neexistuje spolehlivý způsob, jak tomu zabránit. Pokud se chceme Bílých médií opravdu zbavit, je nutné v první řadě odetnout jejich kořeny. Systematickou politickou prací odhalit falešnost krajní pravice a vytlačit ji do naprosté irelevance, kde jí sledování oponentů bude zcela k ničemu.