Týdeník Der Spiegel a schopnost říkat, jak se věci mají

Kauza zmanipulovaných reportáží paradoxně nejvíc ze všeho vypovídá o vysoké kvalitě německé žurnalistiky i úsilí a poctivosti, s jakými se u sousedů vede debata o její krizi i budoucnosti.

Německem před Vánoci otřásla kauza zmanipulovaných reportáží, jejichž autorem byla cenami ověnčená hvězda týdeníku Der Spiegel Claas Relotius. Na způsob vypořádávání se Spiegelu s tímto malérem a obecně i na to, jak novinářská práce u hamburského matadora německé mediální scény vypadá, se vyplatí podívat blíže.

Teprve třiatřicetiletý Relotius pracoval ve Spiegelu od roku 2014, nejprve jako externista, později jako stálý člen rubriky Společnost, kde měl na starosti především reportáže. Ty mu zdánlivě skutečně šly mistrovsky – posbíral za ně prestižní novinářské ceny v Německu i zahraničí, a mluvilo se o něm dokonce jako o možném vedoucím celé rubriky. Mělo se za to, že vyniká výjimečným talentem najít individuální příběhy, na kterých se dají plasticky odvyprávět velké události globálního dosahu jako válka v Sýrii nebo volba Donalda Trumpa americkým prezidentem, a že je zároveň dokáže odvyprávět mimořádně sugestivně.

Klec spadla až v okamžiku, kdy věrohodnost jeho reportáže o domobranách na amerických hranicích s Mexikem z minulého podzimu zpochybnil jeho kolega, který s ním pracoval. Tomu sice, navíc jako externímu spolupracovníkovi, nikdo obvinění proti špičkovému kolegovi nejprve nevěřil, nakonec se mu ale podařilo sesbírat svědectví, pod jejichž tíhou Relotius nakonec přiznal, že velkou část svých reportáží skutečně více či méně zmanipuloval.

To způsobilo pozdvižení z několika různých důvodů. Podobné odhalení je jednak obzvlášť výbušné v době, kdy se tak jako tak svádí zápas o důvěryhodnost většiny tradičních institucí, média nevyjímaje. Pro mnohé je tak kauza důkazem, že si důvěru skutečně nezaslouží, přičemž odhalený podvod často považují jen za špičku ledovce. Z druhé strany pak zase zaznívalo rozhořčení, jak je možné takové pochybení právě v takovém společenském ovzduší vůbec dopustit.

Image-1376462-860_poster_16x9-qdcu-1376462Relotius prý se snažil jen zas a znova dostát nerealisticky vysokým nárokům novinářské obce i čtenářů. Foto spiegel.de

Celá věc je pozoruhodná samozřejmě tím, kolik porot renomovaných novinářských cen se nechalo vodit za nos. Zejména ale proto, že se něco takového přihodilo zrovna ve Spiegelu, který si od svého vzniku v roce 1949 zakládá na krédu svého zakladatele Rudolfa Augsteina „Sagen, was ist“ („Říkat, jak se věci mají“).

Podmínky snů
Spiegel vyniká nejen v německém, ale i světovém měřítku podmínkami, které mají jeho autoři a autorky k dispozici. S dvacítkou zahraničních redakcí v Evropě i zámoří patří k čím dál menší skupině tištěných médií, která si ještě takový luxus mohou dovolit. Jednotlivé jeho rubriky čítají i desítky stálých autorů a autorek, legendární je pak takzvané dokumentační oddělení s šedesátkou lidí, kteří nemají na práci nic jiného než ověřovat faktickou správnost veškerých článků, které jdou do tisku.

Reportéři Spiegelu pak mají pro své rešerše podmínky přímo snové. Kupříkladu pro portrét městečka na americkém Středozápadě, na němž měla redakce v plánu vykreslit pohnutky pro volbu Trumpa, měl Claas Relotius možnost strávit na místě neuvěřitelných sto dní. Přesto od něj šel do tisku nakonec příběh, kde si, jak se mělo později ukázat, celou řadu věcí kvůli čtivosti a přesvědčivosti reportáže prostě vymyslel tak, aby zapadla do celkem primitivní, ale koherentní a čtivé interpretace: volbu Trumpa jako výraz omezenosti a rasismu na americkém venkově.

Spiegel na doznání autora reagoval nejprve na internetovém portále Spiegel Online textem Ullricha Fichtnera, vedoucího Relotiovy rubriky a původně adepta na pozici šéfredaktora celého týdeníku. O jeho pozici se nakonec ale rozhodne až po prošetření celé aféry. Z následujícího tištěného čísla Spiegelu, které vyšlo v sobotu 22. prosince, se kauze věnuje celkem 24 z celkových obvyklých 130 stran.

Tato zvláštní rubrika sestává z kratšího, věcného shrnutí, co se stalo; pak následuje znovu otištěný Fichtnerův text; článek novináře, který podvod odhalil; rozhovor s šéfredaktorem týdeníku Die Zeit, který jako levicově-liberální médium platí za hlavního rivala Spiegelu; čtyři stránky reakcí čtenářů i dalších německých i zahraničních redakcí a nakonec rozhovor s dvěma obyvateli amerického maloměsta vykresleného s pomocí nejprimitivnějších stereotypů o Trumpových voličích.

Následující vydání pak ještě dává mimořádný prostor čtenářským reakcím všeho druhu i „opravné“ reportáži o zmíněném městečku v USA, protože právě v ní zřejmě Relotius nejvíce manipuloval charakteristikami a biografiemi skutečně žijících lidí. Někteří z nich dokonce byli na fotkách ilustrujících reportáž a část z nich se již před odhalením snažila redakci Spiegelu kvůli tomu zkontaktovat. Velký prostor pro čtenářskou odezvu ke kauze je věnován i v obou následujících číslech a redakce slíbila, že se k ní bude vracet pravidelně v příštích týdnech a měsících, jak ji bude postupně vyšetřovat interní komise.

Reakce na kauzu i způsob, jak se s ní Spiegel vypořádává, jsou rozmanité. Čtenářská obec je buď otřesena ve své důvěře, či ji Spiegelu naopak vyslovuje s tím, že šikovného podvodníka s výraznou kriminální energií, jakým Relotius bezesporu byl, nezastaví sebelépe nastavené kontrolní mechanismy. Prostor, který jí Spiegel na svých stránkách posledních několika vydání věnuje, je buď ceněn jako výraz bezpodmínečné snahy o prošetření a širokou debatu o důvodech, souvislostech a důsledcích – nebo naopak kritizován jako něco, co zbytečně zabírá prostor pro to, proč si lidé Spiegel kupují primárně, tedy rozmanité společenské analýzy.

Obecnější debata
Fichtnerova první reakce je na jednu stranu chválena jako maximální transparentnost, která byla co nejrychleji po interním odhalení možná. Na druhou stranu se objevuje kritika, že většinu viny svaluje na reportéra, jako by jednal ve vzduchoprázdnu, a že se jazykem i snahou o velké vyprávění nechtě podobá Relotiovým vylhaným reportážím, ačkoli by byla namístě spíše věcnost.

Tímto směrem se pak ubírá i obecnější debata, kterou případ vyvolal – totiž otázka toho, zda se žánr reportáží v Německu v posledních letech nevyvinul takovým směrem, že bez výmyslů a manipulací již nárokům v podstatě nebylo možno dostát. Že se reportáže příliš přiblížily beletrii a očekávání, jak velké příběhy mohou být s jejich pomocí obsáhle, a přitom soudržně odvyprávěny, jsou nerealisticky vysoká. Tím se ospravedlňuje koneckonců i Relotius sám: že se jen snažil zas a znova dostát panujícím nárokům novinářské obce i čtenářů.

A konečně se debata v konspiračních, ale i seriózních kruzích – naznačil to například ve zmiňovaném rozhovoru šéfredaktor Die Zeit – vede o tom, zda Relotiovy podvody nejdou na vrub tomu, že se Spiegel snaží o koherentní, jasně hodnotově ukotvený pohled na svět i v případě, že pro takový jednoznačný pohled není opora v realitě.

Zda se celá věc projeví v počtu čtenářů či předplatitelů Spiegelu, si bude potřeba počkat. Navzdory nebezpečí, že kauza minimálně v určitých kruzích prohloubí nedůvěru v seriózní média, ale nakonec německý žurnalismus nejspíš posílí. Rozsah vyrovnávání i transparentnost a sebekritika, se kterou k ní Spiegel přistupuje, zatím příliš jiný výsledek nepřipouští. Aféru se podařilo německé společnosti využít k hlubší debatě o stavu novinařiny včetně podmínek, ve kterých vzniká.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 17.Ledna 2019, 11:57:18

Toto ovšem není v německé mediální sféře vůbec první případ svého druhu. Asi tak před dvěma desetiletími Německem otřásla prakticky zcela stejná aféra, s víceméně zcela vyfabulovanými reportážemi. A tehdy to bylo ještě o to horší, že aktérem byl - dokumentarista veřejnoprávní televize!

To celé ukazuje především jedno: že mediální produkty (novinové články, televizní reportáže) jsou dnes v prvé řadě ryze komerčním z b o ž í m, které musí uspět na trhu, v obrovské konkurenci. Krátce řečeno: jakákoli zpráva či reportáž musí být v prvé řadě z a j í m a v á, aby mohla uspět v této konkurenci - aby tedy našla dostatek čtenářů/diváků, a podle toho příslušný vydavatel mohl mít svůj zisk, a onen redaktor/novinář/dokumentarista svůj plat.

A za druhé: zprávy jsou předem "selektovány" podle ideového/ideologického zaměřené potenciální odběratele/kupce - tedy jak vydavatele, tak ale i konečného zákazníka (čtenáře, diváka).

Pro skutečně objektivní zpravodajství tu zbývá opravdu už jenom hodně malý prostor.