Nožem do srdce

V Polsku nenávist přestala být společenskou patologií, ustavila se jako strukturální vlastnost systému a jako jeho pohonná látka. Strašná smrt gdaňského primátora je toho projevem. Je to možná poslední šance zhoubnou trajektorii opustit.

Halasný velký koncert, tisíce zvednutých rukou třímajících mobilní telefony v rytmickém pohybu, barevná světla oblévající jeviště v taktu doprovodné hudby. Primátor vede energický, úderný proslov k mnohatisícovému publiku. Někdo k němu náhle přibíhá, primátor si sedá na pódium, vzápětí padne celým tělem na dřevěnou podlahu scény.

Bubeník za ním pokračuje v hraní, hudba ještě neustává. Vrah si bere mikrofon do rukou a volá na publikum, že se mu stala křivda a že Pawel Adamowicz musel zemřít, protože je členem Občanské Platformy.

Ale Pawel Adamowicz má v tu chvíli před sebou ještě poslední bdělou minutu svého života. S rychle přiskočivšími zdravotníky sám vleže na břichu chvíli mluví a popisuje jim, co se stalo. Za chvíli upadá do bezvědomí.

Následuje půlhodina oživování na jevišti, převoz do fakultní nemocnice a pětihodinová operace srdce v umělém spánku. Čtyřicet jedna krevních transfúzí. Stabilizace tělesných funkcí. Napojení na umělé dýchání poté, co přestávají pracovat plíce. Stav je beznadějný, pro média se mu říká kritický. Po několika dalších hodinách se dočasné bezvědomí proměňuje v konečnou, neodvolatelnou smrt.

Pawel Adamowicz byl energický a cílevědomý muž. V mládí se podílel na vydávání samizdatových časopisů, spolupracoval s gdaňskými disidenty, jako student práv v roce 1988 založil studentský stávkový výbor a spoluorganizoval okupační stávku. V každém prostředí, k němuž patřil, si dokázal získat velkou autoritu. Byl z těch, kteří vždy působí svěže a energicky, na podzim mu bylo 53 let.

Jeho řeč bývala úsečná, nepříliš rozvleklá, byl zvyklý jít přímo k věci. Sebejistota mu neubírala na vlídnosti a snaze pochopit se s druhými a domluvit se. Třebaže ne za každou cenu, mnohdy je lepší vědět, kdo co říká a opakovat si své.

Jako veřejný řečník býval úderný. V užším kruhu hovořil spíše dychtivě a nepokojně, zato však naslouchal neobyčejně trpělivě. Publikum uměl přesvědčit, ať už bylo velké nebo komorní. Jeho veřejné publikum bylo dost široké na to, aby před pár měsíci popáté uspěl v přímých primátorských volbách.

Unikátní řada vítězství v průběhu dvaceti let, během nichž vznikaly a zanikaly politické strany, ale Pawel Adamowicz zůstával a rostl se svým městem. Jeho vizí byl Gdaňsk jako jedno z evropských center ideálů demokracie. Tradice dělnického odporu a krveprolití z roku 1976, vzniku Solidarity v létě 1980, nezlomného Lecha Walesy, to všechno dává Gdaňsku na takovou ambici právo.

Pawel Adamowicz uměl do města přivést tisíce hostů světového významu a také se jim věnovat – uspořádat večeři, zajít aspoň na chvíli na konferenci a pronést řeč, uspořádat koncert vážné hudby, promluvit ke světovým politikům nebo nadějným studentům. Rostoucí mezinárodní význam Gdaňska motivoval rozvoj jeho městských funkcí, v Gdaňsku se dnes žije docela dobře, v jeho současné podobě zůstane otisk Pawla Adamowicze ještě po dlouhá léta.

Byl to vzdělaný a kulturně založený člověk. A také chci dodat, že nikdy nepůsobil namyšleně ani nedostupně.

Jakou příležitost k atentátu si vrah zvolil? Závěrečné koncerty tradiční několikatýdenní celopolské akce Velkého orchestru sváteční pomoci se konaly v řadě polských měst. Hlavní koncert letošního ročníku byl umístěn do Gdaňska, konal se pod záštitou primátora.

Humanitární sbírka pomáhá drasticky podfinancovaným polským zdravotnickým zařízením v nákupu nezbytného přístrojového vybavení, a zachraňuje tak životy mnoha lidí. Zakladatel sbírky, její ředitel a výrazná postava polského dobrovolnického hnutí Jurek Owsiak má neobyčejný organizační talent a cit pro mediální účinek svého působení. Nosí nápadné červené brýle a nevystupuje ani trochu jako diplomat.

Jeho výroky občas vyvolávají konflikty, které mají mediální ohlas, ten zase zvyšuje povědomí o jeho sbírce, jež je shromážděnou sumou nejúspěšnější právě v posledních letech, kdy pro její prezentaci vládnoucí PiS zcela uzavřel veřejnoprávní média. Političtí představitelé strany Právo a spravedlnost Owsiaka i jeho sbírku často napadají, čímž jí v rozdělené polské společnosti vlastně zvyšují ohlas.

Sbírka i její hlavní organizátor jsou už také po léta cílem slovních útoků polských mládežnických nacionalistů, která si říká Všepolská mládež. Výhrůžky a hrozby bývají už tak četné, že nemá valný smysl na ně reagovat.

Pawla Adamowicze, jakož i deset dalších liberálních primátorů největších polských měst, pohřbila tato Všepolská mládež už dne 30. června 2017. Toto krajně pravicové nátlakové uskupení vydalo těmto voleným představitelům polských metropolí úmrtní oznámení, na němž je jako příčina smrti uveden liberalismus, multikulturalismus a hloupost s vysvětlením, že důvodem vydání úmrtního oznámení je ochota primátorů a primátorek přijímat uprchlíky z Blízkého Východu.

Pawla Adamowicze, jakož i deset dalších liberálních primátorů největších polských měst, pohřbila krajně pravicová Všepolská mládež už dne 30. června 2017. Repro DR

Nenávist provází polskou politickou scénu už po řadu let. Polarizace politického spektra, za kterou ovšem nemůže pouze nyní vládnoucí strana PiS, vytěsnila jakoukoliv vůli ke kompromisu, vyprázdnila politický střed a zvýraznila působení extremistů a nacionalistů, v současné polské situaci bez pravolevé symetrie. Pouliční napadání cizinců už nebývají zprávou dne, vyhrožování smrtí skupinám či jednotlivcům už dávno nikdo ani nevyšetřuje, politický protivník není kolegou s jiným názorem, nýbrž zločincem, který je nepřítelem národa a chce zničit Polsko.

Řadu podstatných aspektů je v nynější souvislosti nutno pominout. Ale nenávist, valící se jako horká láva polským veřejným prostorem, spojuje všechny dílčí příčiny současné hluboké společenské krize v Polsku, stejně jako dogmatické lpění na vlastních stereotypních pravdách, odolných proti diskusi i argumentům.

Z politických aspektů se zmiňme především o způsobu rozštěpení současné polské společnosti. V parlamentních volbách před více než třemi lety získal těsnou nadpoloviční většinu v obou komorách PiS podporovaný spíše venkovskými voliči s rostoucí tendencí směrem na východ země, zatímco ve volbách do samosprávných orgánů vítězila parlamentní opozice, a to zejména ve velkých městech, která na podzim ovládla v dvoukolové přímé volbě primátorů téměř všechna statutární polská města, jako tomu ostatně bylo i při předchozích volbách do samospráv před čtyřmi lety.

Pnutí, které tím vzniklo mezi politickou reprezentací státu, za níž stojí také velká většina katolických církevních hodnostářů, a mezi zpravidla liberálními představiteli měst, jen zvýraznilo pocit odtržení a odstup vycházející z rozdílné sociální situace voličů těchto skupin a z jejich zcela rozličného vztahu k modernitě. Původní nevraživost, nedůvěra a neschopnost vyjadřovat se obecně srozumitelnými pojmy už po několik let přechází v nenávist, která nemá žádné viditelné meze.

I lidé obdaření lecjakou životní zkušeností a racionálním přístupem k praktickým problémům jsou běžně schopni říkat, že politická opozice patří do vězení, protože škodí Polsku, a myslet to zcela vážně. Významná společenská vrstva složená z takových lidí vlastně už ani neřeší v této souvislosti otázku proč, nýbrž jen kdy a jak. A nejsou to takzvaní novinkáři, čili nějací účastníci diskusí pod články na zpravodajských webech, ale v zásadě běžní, ba i vzdělaní lidé.

V takto postižené společnosti už nenávist přestala být společenskou patologií, protože se ustavila jako strukturální vlastnost systému a také jako jeho pohonná látka. Očekávat od všech voličů, že prohlédnou symbolickou rovinu politické rétoriky, že si ji správně vyloží jako emočně přepjatý divadelní kus, by bylo pošetilé.

Iniciační i zlomové okamžiky společenského dění často vyvolávají ti nejméně odolní lidé, které trvající společenská konfrontace mentálně udolá. V blouznivém prostředí, které dávno ztratilo smysl pro reálné proporce událostí, pak stačí jeden, který vezme do ruky nůž a s pocitem, že reprezentuje oprávněný hněv zbabělého davu, jde s pocitem zachránce probodnout srdce primátora Pawla Adamowicze.

Těsně předtím, než nůž protnul jeho srdce, řekl Pawel Adamowicz několik důležitých vět: „Gdaňsk je štědrým městem, Gdaňsk se umí o dobro podělit. Gdaňsk chce být městem solidarity. Za to všechno vám velice děkuji, protože na ulicích a náměstích našeho města jste věnovali peníze, byli jste dobrovolníky. To je zázračný čas, v němž ukazujeme, že se o všechno dobré umíme rozdělit s jinými. Jste skvělí!“ Byla to jeho poslední slova.

Nebyla náhodná, protože primátor byl zvyklý podporovat akce LGBT, přijímání uprchlíků a jejich začleňování, měl cit pro sociální problematiku a pro společenskou soudržnost. A pro tohle všechno byl také nenáviděn.

Důsledky nenávisti vidíme i v naší zemi. Nenávist může snadno přivést společnost k emocím, které už nebude umět zastavit a zvládnout nikdo. Atentát na Pawla Adamowicze je posledním zvoněním, které ještě mohou zaslechnout všichni ti, kteří polskou politiku proměnili z kultivované debaty o věcech veřejných na střet, v němž může jít jeho aktérům o život.

Jestli smrt Pawla Adamowicze, po dlouhá léta jednoho z nejznámějších polských politiků, pomůže v Polsku zastavit nenávist dávno vylitou z břehů, zastavit ze strachu z následků nebo z vědomí, že o život může jít nakonec komukoliv a všem, může tato smrt dostat nějaký smysl. Namísto beznaděje, namísto pocitu zoufalé bezmoci, jakou právě dnes mnozí Poláci cítí.

My si opakujme, že Polsko není daleko a vlny nenávisti se i u nás viditelně vylévají z břehů. Proti silám, které z naší nečinnosti mohou uchopit nůž, můžeme i my být jednou bezmocní! A nenechejme si namluvit, že takoví lidé s nožem v ruce jsou nemocní! Nemocná je společnost, která takovou nenávist dopustí. Každý, kdo si k ní přisazuje svůj malý díl, se může stát spoluviníkem. A nikdy se nebude moci z tohoto podílu viny vylhat.