Je Netanjahu posel míru a Zeman světlem Jeruzaléma?

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu uzavřel v listopadu příměří s Hamásem. Z jedné strany byl ctěn jako politik, který umí dojednat kompromis a nalézt cestu z krize, z druhé obviňován ze změkčilosti, oportunismu a kapitulace před terorem.

Navzdory četnosti případů, kdy Izrael porušil uzavřená příměří, vyzdvihl aktivitu izraelského premiéra Netanjahua i známý novinář Gideon Levy. Tento dlouholetý a jinak kritický komentátor liberálního deníku Haaretz ocenil Netanjahuovu zdrženlivost a neochotu vést v Gaze další vojenskou invazi, a to navzdory tomu, že Izraelci stále střílejí do Palestinců účastnících se nenásilných demonstrací Velkého pochodu domů a zabíjejí je přes hraniční ploty na území Gazy.

Levyho portrét Netanjahua coby potenciálního „muže míru“ byl však spíše vyjádřením skepse nad izraelskou alternativou v podobě politické levice a středu. Jako autor řady reportáží z pásma Gazy z let 2005–2009 seřazených do knihy The Punishment of Gaza vystihl přesně situaci bezmoci Gazanů chycených do pasti izraelské blokády po vítězství Hamásu v parlamentních volbách zkraje roku 2006, tedy v době vlády izraelské levice.

Značně ničivým vyvrcholením levicové vlády Ehuda Olmerta vůči Palestincům pak byla vojenská operace v pásmu Gazy známá jako Lité olovo přesně před deseti lety. Vojenská invaze Izraele si tehdy vyžádala na 1400 mrtvých Palestinců a Izrael při ní použil bílý fosfor jako údajnou odvetu za vystřelené rakety z pásma Gazy. Nejen Goldstoneova zpráva vypracovaná pro OSN hovořila o tom, že Izrael svou operací „spáchal činy rovnající se válečným zločinům a možná zločinům proti lidskosti“.

Dnešní představitelé izraelské levice jako by spěchali dokázat, že má Levy ve svém skeptickém odstupu vůči nim pravdu. Izraelskou politickou scénu sice můžeme dělit různě, ve vztahu k Palestincům a jejich dehumanizaci jsou však všichni vzácně zajedno. Současný předseda izraelské Labour Party a sjednoceného opozičního Sionistického tábora Avi Gabaj se nechal ve vztahu ke křehkému příměří slyšet, že „klid se získává zastrašováním, a nikoliv penězi“.

Bývalá ministryně zahraničí z doby Litého olova Cipi Livniová ze stejného tábora, které hrozí v Evropě zatčení z podezření ze spáchání válečných zločinů, se vyjádřila ve stejném duchu, když prohlásila, že „se zastrašuje vojenskou silou“. Se silnými slovy přišel i bývalý premiér a ministr obrany za Labour Party Ehud Barack, který směrem k premiérovi prohlásil: „Netanjahu zbankrotoval a podvolil se nátlaku Hamásu“.

Zdá se, že na izraelské levici dnes není nikdo, kdo by se ujal dědictví kriticky smýšlejících Izraelců (mezi které počítáme například bývalého vojenského správce Gazy generála Matitjahua Peleda), kteří viděli v pokračující izraelské okupaci palestinských území po roce 1967 ohrožení samotného Izraele a varovali, že přetrvávající okupační praktiky masivně spolufinancované Spojenými státy zničí židovský entusiasmus, na kterém byl Izrael postaven. Na izraelské levici tak není nikdo relevantní, kdo by vyslyšel hlas Gideona Levyho volající po ukončení blokády a zahájení rovnocenných jednání s Hamásem.

2018_11-14-tomas-peteicekdr8tkjgw4aagzetČeská republika představuje pro Izrael dlouhodobě stabilního partnera, který je vždy připraven jej nekriticky podpořit. Foto ambasáda ČR v Izraeli

Když zastrašuje pravice
Je smutnou skutečností, že téměř při každém otřesu izraelské politické scény se na židovské obyvatelstvo vytáhne palestinská karta coby strašák a vyhrne se záplava slov o nedostatečné obraně země. V prostředí nacionální uzavřenosti rámované novým zákonem o národní výlučnosti Židů v Izraeli slouží zvláště volební mobilizace jako příhodná chvíle k vykreslení protivníka coby slabocha podléhajícího nátlaku zvenčí a k sebeprezentaci vlastních nekompromisních řešení.

Palestinci mají v této předvolební šarádě představovat jednak objektivní vnější ohrožení, tím spíš když je zdůrazněno, že je podporuje veškerý svět okolo, který je vykreslen jako z podstaty antisemitský, jednak si svým údajně zvráceným naturelem způsobili vlastní bídné postavení, přičemž dozajista nejsou schopni dostat se ze své situace jinak než neustálými útoky na úspěšné Izraelce.

Takto vykreslený svět pomáhá u mnohých židovských obyvatel Izraele neustále recyklovat strach z vnějšího světa, uzavírat je do sebelítostivé pozice věčné oběti a posunovat izraelskou politickou scénu stále více doprava.

Není proto divu, že záchrany Izraele po „slabošském“ příměří s Hamásem, kdy „zbabělý“ premiér Netanjahu podlehl „teroru Hamásu“, se ujali dva vyhlášení rasisté izraelské vlády, kteří se do sebe zaklínili ve zdánlivě opačných pozicích. Dosavadní ministr obrany a předseda sekulárně pravicové strany Izrael, náš domov Avigdor Lieberman se rozhodl po podepsání příměří posílit bezpečnost země svou rezignací, čímž vyvolal vládní krizi a předčasné volby. Jeho vládní kolega, ministr školství a předseda náboženské pravicové strany Židovský domov Naftali Benett tento krok označil za sobecky prospěchářský a zajištění bezpečnosti vidí naopak ve svém setrvání ve vládě a posílení vlastní nekompromisní pozice v ní.

Oba se však shodnou na odsouzení příměří v Gaze, a tím i v úsilí posílit své předvolební vyhlídky u rozladěných Izraelců na úkor „slabošského“ premiéra Netanjahua, stejně jako na pokračující dehumanizaci Palestinců v Gaze. Naftali Benett tak volá po zabití každého obyvatele Gazy, který by narušil hranice byť jen létajícím drakem, a nazývá Liebermana v této věci za „změkčilého“, zatímco Avigdor Lieberman by pro změnu vyznamenal každého vojáka, který zastřelil Palestince, a obviňuje Benetta z „rozvíjení politické hry na úkor bezpečnosti Izraele“.

Netanjahuova karta
Mohlo by se proto zdát, že Netanjahu zaujímá ve svém kabinetu umírněnou pozici a je schopen dosáhnout v nelehké situaci pragmatické dohody. Jak však poukazuje britský novinář Jonathan Cook, jediné, co Netanjahua odlišuje od jeho oponentů, je „chladnější hlava“. Netanjahu se konstantně snaží podlomit jakékoliv palestinské úsilí o národní emancipaci a zamezit vzniku palestinského státu za každou cenu.

Podobně jako Lieberman s Benettem je i Netanjahu přičinlivým dědicem revizionistického sionismu a usiluje o hlubší kolonizaci palestinských území Západního břehu Jordánu. Na rozdíl od horkých hlav v kabinetu však poznal, že válka s Gazou je mu v tuto chvíli v jeho snažení spíše k neprospěchu.

Netanhajuovo rozhodnutí dosáhnout v Gaze příměří vycházelo ani ne tak z toho, že Hamás ukázal při posledním ostřelování Izraele svou bojovou sílu a že od dalších vojenských dobrodružství odrazují premiéra s odkazem na již probíhající izraelské angažmá v Sýrii i čelní izraelští generálové, jako spíše z politického instinktu.

Ten jej vede k poznání, že v prostředí tolik žádoucího klidu zbraní může světová veřejnost lehčeji přijmout další rozšiřování nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu. Jen před pár dny tak izraelské autority zveřejnily plán na výstavbu dalších téměř 2200 bytových jednotek v nelegálních osadách a sám Netanjahu vyhrožuje Palestincům v případě odporu ještě mohutnější zástavbou jejich území.

Benjamin Netanjahu přitom nevzdává ani kontrolu nad Gazou, jak dosvědčil incident, který se odehrál krátce před ujednaným příměřím, při němž byli v hloubi Gazy odhaleni izraelští vojáci. Jejich nalezení si vyžádalo smrt jednoho z nich poté, co tito stačili zabít hned sedm operativců Hamásu. Podle vojenského analytika Bena Caspita tak představuje pro Netanjahua „větší nebezpečí zamotat se do míru než se zamotat do války“, přičemž premiér sám se nechal slyšet, že se chce vyhnout jen „zbytečné válce“.

Podobně jako Caspit rozvíjí Netanjahuovy motivace k uzavření příměří s Hamásem též izraelský novinář Meron Rapoport. Podle něj má Netanjahu v Hamásu účelového spojence, který mu umožňuje vydírat jím Abbásovu kvazivládu v Ramalláhu, a tak držet palestinské vedení nejednotné a Palestince oslabené.

Netanjahu se často vymlouvá, že na palestinské straně není s kým jednat. Palestinský prezident Mahmúd Abbás podle něj nepředstavuje legitimního partnera už jen proto, že nereprezentuje veškeré Palestince. Když se však schyluje k vytvoření společné vlády OOP a Hamásu, varuje hned Netanjahu před vzrůstajícím vlivem Hamásu na palestinské vedení. Jedním z důvodů Netanjahuovy vojenské invaze proti Gaze v roce 2014 tak byla i snaha rozbít utvářející se společnou palestinskou vládu.

Se stejným záměrem proto Netanjahu souhlasil i s dočasným financováním potřeb Gazy z Kataru, které tolik kritizovali Lieberman i Benett. Neúnosná blokáda, která dovádí pásmo Gazy na pokraj kolapsu, má být využita k tomu, aby byla Gaza ještě silněji odtržena od zbylých palestinských území a od palestinské vlády v Ramalláhu.

Zvažovaný protektorát Egypta nad Gazou se spolufinancováním z okolních arabských zemí pak má světu nabídnout zdání samostatného palestinského státu, zatímco palestinský Západní břeh Jordánu bude dále ukrajován pro potřeby osadníků a izraelské kolonizace. Ani jedna z entit nebude představovat funkční palestinských stát, a tak ani ohrožovat konečné překreslení Palestiny Izraelem.

Užiteční Češi
Česká republika představuje pro Izrael dlouhodobě stabilního partnera, který je vždy připraven jej nekriticky podpořit při každém zpochybnění izraelské kolonizace na mezinárodním poli. Ať již jako trojský kůň izraelských zájmů v Evropské unii či coby oddané páže na jednáních v OSN hraje Česká republika izraelskou kartu i za cenu zesměšnění a mezinárodní izolace.

Naposledy si naši slepou oddanost mohli Izraelci prověřit při přesunu americké ambasády do Jeruzaléma. Česká republika se nejen že nepřidala k masivnímu odsouzení tohoto porušení mezinárodního práva v OSN či při jednáních v EU, ale sama prostřednictvím svého prezidenta přispěchala s přičinlivou snahou přesunout i ambasádu českou.

Kdo snad chtěl na chvíli věřit přímluvě prezidenta Miloše Zemana při jeho poslední návštěvě v Izraeli za jednostátní řešení, ve kterém by podle něj našly domov oba národy, musel rychle vystřízlivět při otevírání Českého domu v Jeruzalémě, kterýžto čin nazval tentýž prezident „svícnem v temnotách“.

Nejsme-li příliš svolní věřit Zemanovi upřímný zájem o dosažení spravedlivého míru na Blízkém východě, nelze v jeho slovech neslyšet hlubší podtón opovržení nad údajnou temnotou, kterou pro světlonoše Zemana představují místní Palestinci s jejich oprávněnou snahou zbavit se izraelské okupace.

To, že Česká republika není ve svém proizraelském zápalu ochotna naslouchat mínění vycházejícímu z mezinárodního práva, doložilo i nedávné silácké vyjádření prezidentova mluvčího Ovčáčka, který na výzvu Ligy arabských států nepřesouvat českou ambasádu do Jeruzaléma odpověděl předvídatelným „jednoznačným a nekompromisním“ ne, „pan prezident v žádném případě nepoleví v úsilí přesunout velvyslanectví České republiky v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma!“

Naše pozice je tak někde mezi Trumpovou Amerikou a Brazílií nastupujícího krajně pravicového prezidenta Bolsonara, který vyhrožuje provést totéž. Maximum, které jsme přitom schopni světu nabídnout, je argument v kruhu, kdy ministr zahraničí Tomáš Petříček podmiňuje přesun ambasády dodržením mezinárodního práva, ačkoliv si musí být sám dobře vědom protichůdnosti těchto nároků, a tím i nesmyslnosti celého požadavku.

Jistou Petříčkovu necitlivost k regionu symbolizovala už jeho listopadová návštěva Izraele, při které navštívil okupované jeruzalémské Staré Město v doprovodu izraelských autorit, a tím fakticky legitimizoval izraelskou okupaci východní části města.

Levyho naděje v dnešním světě
Gideona Levyho jsem poprvé potkal v zimě roku 2013 v jeruzalémském American Colony Hotel. Pamatuji, jak byl nesvůj, když měl mluvit v panelu po palestinské poslankyni Knesetu Haneen Zoabiové, která zdůrazňovala, že katastrofa (Nakba) Palestinců začala již se vznikem Izraele v roce 1948. Levy se snažil více oddělit rok 1967 od roku 1948, ale ve své kritice izraelské okupace byl zcela nekompromisní. Stejně jako v kritice izraelské vlády.

Bylo krátce po předčasných parlamentních volbách, ve kterých sice Netanjahu ztratil, přesto byl nakonec schopen sestavit vládu širší pravolevé koalice. Gideon Levy tenkrát k pobavení osazenstva kreslil podobu izraelské vlády v čele s největšími extremisty Liebermanem a Benettem, kterak vítají na letišti rozpačitého Baracka Obamu coby praví představitelé Izraele a jeho zájmů. Podle Levyho by šlo o něco, co by Ameriku muselo vést k vystřízlivění z jednostranné podpory Izraele.

Načínáme rok 2019, v Bílém domě sedí Donald Trump a nezdá se, že by byl svět nějak výrazněji pohoršen, že Izrael zcela nedávno přijal nový základní zákon o národní výlučnosti Židů, na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě zbořil dalších téměř 300 palestinských budov a v pásmu Gazy postřílel jen od jara 2018 přes 250 Palestinců a přes 25 tisíc jich zranil. Svět se spíš přizpůsobuje Izraeli, než aby tomu bylo naopak.