Apple, kapitalismus a soukromí. Znárodníme i hesla?

Michal Berg polemizuje s textem Jana Májíčka, který vyšel v DR 30. prosince a týkal se hledání východiska v případě podezření z bezpečnostních rizik, která mohou plynout z využívání čínských technologických firem.

Škoda, že článek Jana Májíčka Když Huawei, tak proč ne Apple? nevyšel až 31. prosince. Svou metodou splácat páté přes deváté a nakonec z absurdních porovnání vydestilovat jako pointu řešení ochrany soukromí v podobě zavržení kapitalismu by se opravdu hodil spíše do silvestrovské sbírky kuriozit.

Problematika varování před zneužíváním technické infrastruktury čínským režimem je příliš závažná na to, aby byla použita pro vyřizování si účtů s kapitalismem. Obecně lze říct, že zlehčovat situaci s čínskými výrobci a Čínou obecně a zároveň se vydávat za zastánce ochrany soukromí je naprosto neakceptovatelné. V Číně soukromí v brzké době de facto přestane existovat a pro nás by to mělo být maximálně varovným signálem.

Slepá skvrna mnoha představitelů levice vůči Číně (a do jisté míry i Rusku), kterou způsobuje fakt, že Rusko a Čínu kritizuje zejména pravice, je její dlouhodobou slabinou. Relativizace ve smyslu „v Americe zase bijí černochy“ pokaždé, když je na pořadu kritika „Východu“, způsobuje ztrátu relevance i v případě, kdy je kritika postupů „Západu“ trefná.

Telemmglpict000123922117_trans_nvbqzqnjv4bqpvlberwd9egfpztclimqfy2dmclwgbjjulyfptelibaÚplně nová kombinace vyspělé technologie a represivního režimu. Repro DR

Je totiž mnoho situací, kdy je na místě kritizovat chování západních států nebo jejich tajných služeb v oblasti zneužívání soukromí. V září 2018 například Evropský soud pro lidská práva po mnohaletém sporu rozhodl, že dlouhodobý program masivního sledování britské služby GCHQ narušoval lidskoprávní principy soukromí a svobody projevu. Právě ochrana občanských práv soudní cestou je ale to, co si lze v Číně velmi komplikovaně jen představit.

Právě zmíněná slepá skvrna zřejmě způsobuje nízkou vnímavost vůči změnám, kterými prochází čínský režim. Poté, co Si Ťin-pching nechal upravit ústavu, aby se mohl stát doživotním prezidentem, se mu se stále větší intenzitou daří omezovat všechny nesmělé prvky liberalizace, které se v Číně objevily v posledních dvou desetiletích. Svět zatím jen velmi málo akceptuje, jak brutální a masivní tyto změny jsou.

Snaha o totální kontrolu společnosti, koncentrační tábory pro Ujgury nebo odstranění občanské společnosti, to jsou jen ty nejvýraznější prvky nové čínské politiky. Tento zahraničně politický kontext je nutné při rozebírání tématu Huawei opravdu zdůraznit – tady se nejedná „jen“ o průmyslovou špionáž, ale o úplně novou kombinaci vyspělé technologie a represivního režimu. Stavět proti této realitě špatně pochopená čísla z Transparency reportu firmy Apple je absurdní.

Mezinárodně politický akcent je zřejmě přítomen i ve zprávě Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, nicméně vložit do jednoho odstavce tvrzení, že „Česká republika je dlouhodobě velice ochotná vycházet vstříc kterékoli americké administrativě“ a „Takové konstatování samozřejmě neznamená, že Huawei či ZTE nemohou provádět špionáž“ vyžaduje opravdu flexibilní myšlenkové pochody, jak odvést pozornost od podstaty probíraného problému.

Bavíme se tedy o tom, zda soukromí občanů zneužívají administrativy (a je lhostejno zda česká, americká nebo čínská), nebo se zde hodnotí chování konkrétních firem?

Na nejtenčí plochu se (zřejmě neúmyslná) obhajoba čínských zájmů dostala při srovnání s americkou firmou Apple. Transparency report této společnosti je vydáván za pouhé PR, protože čísla v ní uvedená jsou údajně „alarmující“.

Je ovšem velmi těžké dohledat, koho jiného než autora článku tato čísla zalarmovala. Kredibilní organizace, které se ochraně soukromí věnují, jako například Electronic Frontier Foundation, považují Apple dlouhodobě za jeden z nejlepších příkladů „industry standardu“ (na rozdíl například od Facebooku nebo Twitteru) a jejich každoroční hodnocení se pohybuje mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, a to zejména v oblastech reportingu zájmu státních institucí.

K velmi zavádějícím závěrům ohledně firmy Apple vede zřejmě nepochopení, co čísla, uvedená v Transparency reportu, vůbec znamenají. Předně je třeba říct, že slušné firmy (a tedy nejen Apple) obvykle poskytují autoritám informace o zákaznících pouze na základě zákonem podloženého požadavku. A pokud je takový požadavek dle jejich názoru v rozporu se zákonem, obvykle jej zpochybňují. Ostatně, pokud by se tak nedělo, nemělo by smysl zveřejňovat procento „úspěšnosti“ jednotlivých požadavků.

Je jistě vhodné vést diskusi o tom, zda zákony jednotlivých zemí neumožňují autoritám získávat více informací, než je zdrávo, ale s tím, zda představuje ten či onen výrobce riziko, to nemá nic společného. Osobní údaje jsou vždy chráněny – tedy alespoň v zemích, kde jsou zákony a výkon veřejné moci pod demokratickou kontrolou – jen v rámci platných zákonů, nikoli absolutně.

Díky otevřenosti firmy Apple máme navíc možnost zhodnotit, o jaký typ požadavků jde. Je totiž výrazný rozdíl, pokud se jedná o požadavek na informace o zařízení (Apple je reportuje jako „device requests“), požadavek o finančních informacích nebo informacích o účtu uživatele. Požadavky na informace o zařízení nemají většinou v podstatě žádnou souvislost s poskytováním osobních informací, protože jsou využívány například pro nalezení informací o kradených mobilech nebo tabletech.

Takové požadavky pak mohou vznést například prostřednictvím policie i sami majitelé zařízení. Vyvozovat z těchto čísel cokoli o firmě Apple a jejímu vztahu k ochraně soukromí jejích zákazníků je naprosto nesmyslné. Mimochodem, firma Huawei se publikováním svého Transparency reportu jaksi neobtěžuje vůbec.

Mnohem smysluplnější je sledovat, jak se která firma chová v případě, že je zde požadavek na nestandardní poskytnutí informací. Nejznámějším případem je v tomto kontextu „Apple versus FBI“, spor, ve kterém se americký výrobce střetl s FBI při vyšetřování hromadné střelby v kalifornském San Bernardinu v roce 2015. Apple odmítl požadavek FBI na vytvoření kódu, kterým by „odemkl“ telefon jednoho z usmrcených střelců zejména s odvoláním na precedentní charakter takového postupu, podle kterého by byl nucen postupovat v každém dalším případě, bez ohledu na jeho závažnost.

A takto principiální chování je podstatou ochrany soukromí. Žádná forma „kontroly nad výrobními postupy“, ať už to znamená cokoli, na tom nic nezmění. Soukromí může existovat v kapitalismu, stejně jako nemusí v socialismu. Jsou to naprosto nezávislé proměnné, a pokud je někdo staví do přímé souvislosti, ukazuje to na naprosté nepochopení problému.

Zdrojový kód nejrozšířenějšího mobilního operačního systému Android firmy Google je kompletně k dispozici. Těžko najít v oblasti software efektivnější kontrolu nad produktem či službou než zveřejnění jeho kódu.

Zabezpečení osobních údajů na zařízeních je ale obvykle realizováno šifrováním a u šifrování, jak známo, obecně netřeba znát zdrojový kód, který šifrování provádí, ale heslo či jiný klíč, který je možné použít pro dešifrování. A snad ani ten nejradikálnější socialista nenavrhuje, aby byla po překonání kapitalismu ve veřejném vlastnictví i naše osobní hesla.