Co o nás říkají kapři

Způsob, jakým mírumilovné ryby mučíme, než se ocitnou na štědrovečerním stole, vypovídá o naší civilizační úrovni víc, než by nám mohlo být milé. Hnutí za práva zvířat vychází ze stejných ideálů jako to nejlepší v křesťanství.

Počátkem listopadu jsem byl na celostátním plénu našeho klimatického hnutí Limity jsme my v jihočeském Táboře. V neděli o polední přestávce jsme si vyrazili na malou procházku po historickém centru města – bylo teplo skoro na zmrzlinu – a křivolakými uličkami došli až k hradbám, z nichž je výhled na prastarý rybník Jordán.

Obludnost výjevu, který se před námi otevřel, jsme si uvědomili jen postupně – nejdřív upoutal naši pozornost prostě neobvyklý neklid na hladině řady nádrží, které se tam pod hrází rozkládají. Co se děje, nám došlo teprve po chvíli.

Betonové bazény byly dokonale zaplněné kapry. Ryb bylo ve vodě tolik, že ani na chvíli nemohly zůstat v klidu. V divé panice se neustále mlely, tlačily se jedna na druhou, a v pravidelných intervalech vyskakovaly nad hladinu, snad v touze uniknout hrůze pod ní. Co chvíli některý z kaprů skok nepropočítal, plácl sebou na betonový okraj a lapaje po dechu se musel domrskat nazpět do vody.

Vzpomněl jsem si na ten výjev zase, když jsem předevčírem při návratu z města musel procházet závany mrtvolného pachu kapřích kádí cestou na trolejbus i od něj a mezitím ještě poslouchat diskusi o tom, zda je zvíře po skončení jeho trápení lépe zkonzumovat grilované či tradičně v trojobalu.

Nechci se tu povyšovat. Na týrání a vykořisťování zvířat se z pohodlnosti nákupem klecových vajec či běžných mléčných výrobků podílím častěji, než by se slušelo, čas od času jím dokonce i maso. Psychologická vzdálenost od slepic v klecích a zneužívaných dojnic umožňuje odvrátit zrak a netrápit svědomí.

Nedovedu ale pochopit, jak se mohou lidé dobrovolně podílet na utrpení tak evidentním a křiklavém, jako je prodej vánočních kaprů. Nekráčí ani tak o otázku, zda je v pořádku vzít zvířeti život, abychom jej mohli sníst. Jedná se mi o způsob, jakým každý rok s těmito mírumilovnými rybami zacházíme. Vždyť je to ohavné, nelidské a nepřijatelné.

Nedovedu ale pochopit, jak se mohou lidé dobrovolně podílet na utrpení tak evidentním a křiklavém, jako je prodej vánočních kaprů. Foto WmC

Fakta jsou dobře známa. Ryba prochází od rybníka až po sváteční stůl hrozným utrpením, působeným už samotným faktem nepřirozené koncentrace na příliš malém prostoru. Ta vede jak k ustavičnému strachu a stresu, tak ke zraněním, různým odřeninám a otevřeným ranám. Nedostatkem kyslíku se kapr opakovaně dusí a dlouhé týdny nedostává ani žrát, čili trpí rovněž hladem. V přeplněných nádržích a kádích se rychle šíří bakteriální infekce, paraziti i plísně. Bolestivé záněty kůže vedou někdy k odumírání tkáně až na kost.

Osud utýraného zvířete, nepojde-li následkem toho všeho ještě pod hladinou, uzavírá nakonec samozřejmě pouliční masakr, jehož jsme v ulicích našich měst rok co rok svědky – o domácí řezničině raději nemluvě. Prodejce jej vyloví sítí, která mu nezřídka poláme ploutve, v horším případě z pohodlnosti někdy i rukou za žábry, což je orgán, jímž ryba dýchá.

Není-li před smrtí řádně omráčen a vykrven, může se probudit ještě i při oškrabávání šupin či v igelitové tašce. Teprve po tom všem jej čeká pánev.

Proslulý Gándhího postřeh praví, že „velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se svými zvířaty“. A skutečně, z kapří perspektivy jsme národem navzdory všem průmyslovým výmyslům a elektronickým hračičkám podivuhodně zaostalým.

Mohlo by se říci, že jde přeci jen o ryby. Proč nepíši raději o lidech bez domova, umrzajících v našich ulicích, zatímco desítky tisíc bytů zejí prázdnotou? Nebo o dětech, umírajících hlady v jemenské válce, přiživované západními dodávkami zbraní?

Rituální mordování kaprů o svátcích klidu a míru lze ovšem vidět také jako odraz našich vztahů mezi sebou navzájem i k ostatním živým bytostem. Ukazuje se na něm dobře, že násilí obvykle nemá původ v záměrných zlovolných aktech jednotlivců, nýbrž je reprodukováno společenskou strukturou, opírající se o vzorce jednání a kulturní zvyklosti přenášené z generace na generaci, zneviditelňující a normalizující lhostejnost k cizímu utrpení. Současnán německá kritická sociologie tomu říká přiléhavě imperiální životní styl.

V celém světě se rozmáhající hnutí za práva zvířat je v tomto kontextu třeba vidět také jako výkvět dlouhé emancipační tradice, jenž se snaží solidaritu, tedy soucit s cizím utrpením spojený se snahou o jeho zmírnění, rozšířit od lidí i k jiným živočišným druhům. Podobně jako širší hnutí ekologické má původ v citu, jemuž filosof a sociolog Erich Fromm říkal biofilie, náklonnost k ostatním živým tvorům a životu obecně.

Jeho kořen je stejný, jaký v sobě nese to nejlepší z křesťanství. Narodil se spasitel, radujme se.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 24.Prosince 2018, 11:38:10

Naprostý souhlas.

Sám nejsem vegetarián (v době mého mládí něco takového prakticky neexistovalo); ale ta lhostejná krutost s jakou lidé zacházejí s živými tvory, je strašlivá.

A vánočního kapra jsem měl naposled někdy před třiceti lety.

Petrasek Milan - penzista

Tentokráte pane Poláčku Pondělí, 24.Prosince 2018, 15:28:9

si vyjímečně dovoluji nárokovat civilizační předstih na poli biofilie. K pozření vánočního kapra jsem byl bezúspěšně vyzván již před sedmdesáti lety. Sedmdesát let hledím kaprům zpříma z očí do očí.
Což i pro ty, kteří čas vnímají jako hru se zrcadly založené na korelacích mezi strukturami, je ultimativním důkazem lidské možnosti kulturního pokroku.....bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 25.Prosince 2018, 11:48:3

Budiž, pane Petrasku; ten Váš "civilizační předstih" bez výhrad a v plné pokoře uznávám!

Ale k tomu "zrcadlení korelací mezi strukturami" - ano, zrovna to tady docela sedí, každý jednotlivý akt dejme tomu "biofilního jednání" je takovým zrcadlením, odráží a ukazuje se v něm potenciálně nové strukturování lidských a mezilidských norem a automatismů. A pokud se takováto "zrcadlení" budou množit, pak se jim možná v konečném efektu přece jenom podaří ty struktury změnit zásadně a natrvalo.

A ze mě se pak stane stoprocentní vegetarián; což je - musím přiznat - v současné době jedna z mála věcí které mi ještě chybí k absolutní dokonalosti. ;-)