Extinction Rebellion: nová podoba klimatické politiky?

Přední britští akademici přibližují fenomén ekologické kampaně Extinction Rebellion, která získala mimořádnou pozornost světových médií i tisíců lidí do té doby nezapojených do ekologického aktivismu.

Během října a listopadu 2018 získala značnou pozornost britských mainstreamových médií nová ekologická kampaň Extinction Rebellion („vzpoura proti vymírání,“ zkráceně XR), vyzývající k „boji o život“, ohrožovaný „bezprecedentní globální ekologickou krizí.“

V současné době se tato organizace snaží vytvářet své pobočky v mnoha dalších částech Evropy i ve Spojených státech. Řada jejích neobvykle výrazných akcí včetně blokády britského ministerstva průmyslu a obchodu vyvrcholila v sobotu 17. listopadu dnem masové občanské neposlušnosti, kdy 6000 aktivistů zablokovalo pět hlavních silničních mostů přes Temži v centru Londýna.

Pro ty, kteří se zabývají historií protestní kultury, nepředstavuje tento typ jednání nic nového. Zdá se však, že XR je v současné době schopna přilákat jak mimořádnou pozornost, tak i mimořádně aktivní účast neobyčejného množství lidí. Z části to lze přičítat načasování. V říjnu byly zveřejněny dvě zdrcující zprávy o globálním životním prostředí: nejnovější zpráva IPCC jasně ukázala, že budou muset nastat velké a okamžité sociální a ekonomické změny, máme-li globální oteplování udržet pod 1,5 stupněm Celsia.

Foto_wmcEkologická kampaň XR se mimo jiné vyznačuje nepokrytým důrazem na blížící se klimatickou katastrofu. Foto WmC

Krátce poté zveřejnil Světový fond na ochranu přírody (WWF) svou každoroční zprávu „The Living Planet", z níž vyplývá, že početnost populací volně žijících obratlovců poklesla celosvětově od počátku sedmdesátých let již o víc než šedesát procent. K tomu se následně přidaly drakonické tresty pro trojici demonstrantů, odsouzených za blokádu těžbu břidlicového plynu v Lancashire, jakkoli je odvolací soud následně zrušil. A nakonec také zpráva, že prezidentem Brazílie byl zvolen Jair Bolsonaro, plánující zpřístupnit amazonské pralesy dalšímu ničení, přispěla k prohloubení všeobecné atmosféry krize.

XR této mediální smršti dokázala využít a 31. října vydala „Deklaraci vzpoury", kterou podpořili mnozí známí britští ekologové včetně poslankyně za Stranu zelených Caroline Lucasové, novináře George Monbiota či bývalého arcibiskupa z Canterbury Rowana Williamse.

Takových momentů, jež ve zvýšené míře obrátily pozornost lidí ke globální ekologické krizi, bylo v minulosti již mnoho. Dosud nikdy to ještě ale nevedlo k tak výrazné mobilizaci veřejnosti. Takže co, pokud vůbec něco, tuto „vzpouru proti vymírání“ od předchozích kampaní odlišuje? Jsou tu přinejmenším tři fenomény, jimiž se v širším kontextu ekologického hnutí kampaň XR vymyká: svým rámováním problému, analýzou toho, kdo má za řešení klimatické krize hlavní odpovědnost a svou strategickou představou o tom, jak tyto odpovědné činitele přimět k jednání. Neboli – jak tomu říkají výzkumníci sociálních hnutí – svým diagnostickým, prognostickým a motivačním rámováním.

Rámování: katastrofismus bez bázně a hany
Za prvé, pokud jde o rámování klimatického problému, XR oproti dřívějším ekologickým hnutím ve Velké Británii prozkoumává zcela nový terén. Zatímco běžná ekologická hnutí obvykle spojují poselství naléhavosti a optimismu („budeme-li jednat hned teď, pořád ještě můžeme ekologické problémy vyřešit"), XR klade jednoznačně důraz na bezprostředně hrozící katastrofu („nenecháme se pokojně vést elitami a politiky do záhuby", píše skupina).

Během jedné z akcí vyvěsili aktivisté XR z Westminsterského mostu v Londýně transparent s nápisem: „Změna klimatu: jsme v prdeli". Řada jejich veřejných prohlášení vyjadřuje důležitost truchlení nad škodami, které si lidstvo již způsobilo a jimž musí čelit. V tom XR odráží i záměry jiných skupin, jako je projekt Dark Mountain, který si již v roce 2009 kladl za svůj cíl posílit schopnost lidí přijmout stav věcí, truchlit, vyrovnat se se ztrátou, již ekologická krize představuje.

XR vyjadřuje nicméně odhodlání pokračovat v boji a zápas se změnami klimatu nevzdávat. Jakoby tím říkali: jsme sice ztraceni, ale stále máme na výběr, ať si je to třeba jen volba, jak moc špatné to bude. Možná je to poněkud nešikovné, pravda je ale taková, že právě takové rámování může dobře rezonovat s emoční zkušeností mnoha lidí, kteří jsou změnami klimatu a hrozbou hromadného vymírání druhů znepokojeni.

Hovoří smysluplně k lidem, kteří jsou v jistém smyslu uvězněni v pasti, protože na jedné straně bojují zápas, který je v mnoha ohledech ztracený (zvláště s ohledem na efekt pozitivních zpětných vazeb a „bodů zvratu“ v klimatickém systému) a současně odmítají přijmout perspektivu porážky a důsledky, které by pro svět znamenala.

Mluví-li XR o vymírání a záhubě, je to sice poutavé, ale je to současně také depolitizující: problém změn klimatu je tu stavěn jako problém morální, který nás všechny postihuje rovnoměrně, a přechází se tak otázky typu kdo je důsledky změn klimatu postižen nejvíc, jaká je politická mocenská struktura, která krizi způsobuje, či jak souvisí s otázkami historické spravedlnosti, ekonomické nerovnosti, ekologického dluhu a podobně.

Za své rámování klimatické krizi byla již také XR kritizována. Kupříkladu Jamie Henn z klimatického hnutí 350.org v reakci na apokalyptické sdělení na transparentu vyvěšeného aktivisty XR z Westminster Bridge napsal, že „jedna věc je tvrdit takové věci z bezpečného Londýna, ale docela jiná věc je muset žít přímo v ‚první linii‘ a pociťovat dopady změn klimatu na vlastní kůži. Někteří lidé nemají tu výsadu to vzdát a prohlásit, že jsou v prdeli".

XR se tak rozchází s nedávnými akcemi radikálního klimatického hnutí ve Velké Británii, které se výslovně snažily spojit otázky veřejné politiky a konzumních návyků s problémy třídní nerovnosti, chudoby, vyloučení etnických menšin či neokolonialismu. Aktivisté, kteří v červenci 2015 obsadili dráhu na letišti Heathrow, například zdůrazňovali, že zatímco „oběti změny klimatu jsou černé a hnědé chudé komunity v zemích Globálního Jihu", ti, kdo mají prospěch z rozšiřování letišť, představují „úzkou elitou".

Aktivisté, jež podobně obsadili letiště v Londýně v září 2016, to udělali proto, že „změny klimatu jsou rasistickou krizí". Mnoho aktivistů, kteří jsou v současnosti před soudem v Chelmsfordu a čelí maximálním trestům odnětí svobody, protože zablokovali deportační let ve Stanstedu v březnu 2017, byli v minulosti aktivní v kampaních zaměřených na ochranu životního prostředí, jako například v kampani za to, aby univerzity stáhly své investice do fosilních paliv nebo proti tomu, aby ropná korporace BP sponzorovala uměleckou galerii Tate. XR může být sice jiný typ kampaně, ale už to, že se nijak nezabývá otázkami nerovnosti a spravedlnosti, je každopádně pozoruhodné.

Je to pravděpodobně taktická volba: XR se snaží, aby jejich poselství zaměřené na naléhavost klimatických opatření získalo maximální podporu napříč celým politickým spektrem. Taková mobilizace je však nevyhnutelně otevřená také těm, kteří usilují o jiné rámování problému. Například akce v Londýně v polovině listopadu zahrnovaly občanskou neposlušnost na brazilském velvyslanectví, koordinovanou s aktivisty za práva sexuálních menšin a iniciativou „Brazilské ženy proti fašismu“.

Podobně při blokádách londýnských mostů, které hnutí XR organizovalo, také hovořili aktivisté z Mongolska, Západní Papui, Bangladéše a Ghany o dopadech klimatických změn, kolonialismu a o působení korporací profitujících z fosilních paliv na globálním jihu. Bez ohledu na to jaký měli iniciátoři hnutí XR záměr, politické otázky spravedlnosti budou na protestech proti změnám klimatu dále vyvstávat.

Analýza: návrat k (národnímu) státu
Za druhé. XR se od předchozích hnutí a akcí odlišuje nejen v diagnóze, ale také v tom jak analyzuje problém odpovědnosti. Jeho taktika v tomto smyslu představuje rozchod s předchozím směřováním k ekologickému aktivismu orientovanému na sebeorganizaci zdola podle principu DIY - „udělej si sám“.

Tváří v tvář letité neschopnosti státu provádět adekvátní ekologickou politiku začalo mnoho občanů jednat způsobem, který měl mít na stav životního prostředí přímý pozitivní vliv. Do takového jednání je možné počítat praktikování a propagaci udržitelného životního stylu, ale i konfrontaci ničení životního prostředí přímými akcemi, jako jsou blokády těžba uhlí či břidličného plynu. Přestože se jedná o dvě velmi odlišné „DIY“ strategie, obě sdílejí shodnou neochotu apelovat na vlády a spoléhat se na to, že něco udělají, nýbrž se namísto toho snažit o přímou intervenci bez politického zprostředkování.

Mnozí ovšem upozorňují, že tento přístup má vážné nedostatky, zejména pokud jde o rozsah a dlouhodobost jeho účinků. Ani přesvědčování lidí k ekologicky ctnostnějšímu chování, ani cílené akce obstrukce či ničení majetku, nevedou k úspěšné a dlouhodobé politické mobilizaci dostatečně velkého množství lidí. XR také soudí, že ani existující ekologické organizace a zelené strany nejsou schopné ekologické krizi účinně čelit, což je vedlo rovněž ke kritice údajných selhání mainstreamového ekologického hnutí (její aktivisté tak kupříkladu okupovali londýnskou kancelář Greenpeace.)

Zdůrazňováním neobyčejného rozsahu nutných změn se směřuje k závěru, že je třeba vrátit do hry politiku na nejvyšší úrovni. Někteří argumentují, že zdánlivá neschopnost států problémy životního prostředí řešit by se neměla automaticky považovat za cosi samozřejmého. Říká se, že vlády nedokáží jednat, ale není to spíše tak, že jednat prostě nechtějí?

Přestože se i v rámci XR našli tací (například politička Strany zelených Jenny Jonesová), kdo soudí a prohlašují, že konvenční politika selhala, XR poměrně jednoznačně vrací odpovědnost za řešení změn klimatu zpět do rukou vlády. V XR tudíž nejde ani tak o přímé jednání, jako o jednání nepřímé: přinutit vládu jednat je jeho jednoznačným cílem a účelem.

XR je tak součástí trendu, směřujícího k navrácení hlavního těžiště politického jednání zpět na úroveň (národního) státu. Mnozí experti, občanské organizace, média i politici se dlouho snažili přenést břemeno řešení změn klimatu na mezinárodní scénu, když už ne na bedra jednotlivých spotřebitelů. Očekávali, že právě instituce globálního vládnutí, jako je Rámcová úmluva OSN o změnách klimatu (UNFCCC), nakonec přijdou s komplexním řešením, které klimatickou krizi zažehná.

V letech před Pařížským klimatickým summitem (COP21) roku 2015 jsme však mohli pozorovat, že čím dál tím větší část klimatického hnutí o schopnosti UNFCCC k řešení krize přispět pochybuje, a láme nad procesem mezinárodních jednání hůl.

Podobně i další státní i nestátní činitelé stále častěji přijímají představu, že by to měly být spíše jednotlivé národní státy, kdo nezbytná opatření na ochranu klimatu přijme a prosadí, a že hlavní úlohou mezinárodních arén jako jsou klimatické summity OSN, je tyto „národní závazky" koordinovat. Přestože mají požadavky XR k tomuto typu institucionálního jazyka ještě daleko, jednoznačně sledují strategii, jež v řešení změn klimatu spoléhá především na stát.

Strategie: neobvyklí podezřelí
A konečně za třetí, XR se odlišuje také tím, jak se pokouší k přijetí této zodpovědnosti a splnění svých požadavků vládu dotlačit: namísto tradičních metod lobbingu či klimatických demonstrací, usilujících o prosazení politických změn, podporuje všeobecné využívání taktik masové občanské neposlušnosti.

Ty mají v nedávné historii klimatického aktivismu řadu precedentů, ať už to byla blokáda před Bílým domem, protestující v roce 2011 proti stavbě ropovodu Keystone XL, nebo třeba každoroční blokády těžby a spalování hnědého uhlí, organizované v Německu hnutím „Ende Gelände". Akce tohoto typu mají za cíl především přilákat občany mimo tvrdé jádro ekologických aktivistů a usilují o jejich zapojení do podobných radikálnějších taktik.

To má dvojí záměr: legitimizovat strategii, která by se jinak považovala za doménu nepočetných radikálních skupin, a zvýšit dopad akcí na veřejné mínění. V tom můžeme samozřejmě vidět také jeden z důvodů, proč přitahuje XR tolik pozornosti.

Při blokádě ministerstva průmyslu a obchodu jeden stařeček v přímém přenosu vysílaném na XR na Facebooku vysvětloval, že nikdy předtím nic podobného neudělal, ale že se bojí hrozící krize víc, než zatčení nebo uvěznění. Naznačil rovněž, že XR poskytuje těm, kteří chtějí tento typ jednání vyzkoušet, skvělou podporu. Tím, že dává motivaci i podporu, se XR snaží o to, aby tito „neobvyklí podezřelí“ mohli svůj ekologický aktivismus dále eskalovat.

Je však nutné zdůraznit, že XR pěstuje jen určitý druh občanské neposlušnosti. Poskytuje školení a zdůrazňuje důležitost převzít za své jednání zodpovědnost; což ve skutečnosti znamená přijmout zatčení a soudní proces a psychologicky se připravit na uvěznění. Zdá se, že součástí záměru XR je zaplnit věznice klimatickými vězni a vyvolat tak politickou krizi.

Takové „novátorství“ může sice na čas úspěšně přitáhnout pozornost médií, klasické ponaučení z historie sociálních hnutí však naznačuje, že se tento efekt časem vytrácí. Média si na určitý repertoár jednání zvykají, a ten tak postupně ztrácí na své atraktivitě. Úřady se přizpůsobí a změní své postupy. Mohou se například rozhodnout cíleně zatčené nestíhat, nebo se naopak různými prostředky snažit učinit ze zatčení a věznění co nejnepříjemnější zkušenost.

Aktivisté pak budou muset řešit celou řadu obtížných strategických rozhodnutí, například zda se mají taktik, jež přestávají účinkovat, zříci, nebo naopak zda se nechat zavléct do mediálním zájmem vynucovaného závodu o udržení pozornosti a sahat k čím dál tím spektakulárnějším akcím. Jak se bude XR rozhodovat právě v takových otázkách, určí její budoucí směřování.

Směrem k masovému hnutí?
XR lze považovat za výkvět dlouhé tradice ekologických hnutí, překračujících dobově dané hranice zvyklostí a zákonů. V britském i evropském kontextu je ovšem také něčím zcela novým. Vymyká se svým důrazem na ekologický žal, svým nepokrytým alarmismem, svým upřednostňováním morálního činu před politickou analýzou, a nakonec i strategií, jež chce dohnat stát k jednání metodami občanské neposlušnosti.

To je také zřejmě právě to, co dává pro tuto chvíli kampani její přitažlivost a sílu. Že se jí podařilo získat pro občanskou neposlušnost tisíce nových lidí, je impozantní úspěch. Stejně jako u každého nového hnutí se však teprve ukáže, zda se může podařit tuto dynamiku udržet, zejména pak za situace, kdy se neopírá o masovou členskou základnu.

Vybudovat masové hnutí je samozřejmě proklamovaným cílem XR a dosavadní akce pro takové úsilí možná představují slibný začátek. Jako u všech hnutí bude jeho další úspěch závist také na tom, podaří-li se mu správně využít již existujících sociálních sítí.

Vytvořit hnutí, jež by mohlo dosáhnout takového rozsahu společenské změny, o jaký XR usiluje, si však žádá také vypořádat se nejen s morálními, ale i s politickými otázkami, které se změnami klimatu souvisejí. A dosáhnout proklamovaného cíle snížení reálných (nikoli čistých) emisí oxidu uhličitého na nulu do roku 2025 vyžaduje mnohem širší spektrum demokratického politického jednání, než jen kladení požadavků vůči vládě.

autoři: Joost de Moor, Brian Doherty, Graeme Hayes

Z anglického originálu „The ‘new’ climate politics of Extinction Rebellion?" pro Open Democracy přeložil Arnošt Novák