Andrej a Silvio, géniové emocí

Ve filmu Paola Sorrentina, pojednávajícím o italském expremiérovi Silviu Berlusconim, můžeme najít mnohé paralely se zdejší situací. Co mají italská a česká politika společného?

Abych si odpočinul od české politiky, zašel jsem si do kina. A co jsem viděl? Opět jen českou politiku. Na úvod pár parafrází.

Vnuk se svěřuje dědečkovi-politikovi: dvanáct jeho spolužáků tvrdí, že starý pán by měl sedět za mřížemi. „A kolik je vás ve třídě?“ „Třicet.“ „Tak to je správně, třetina lidí v této zemi si to o mně myslí.“

O chvíli později vnukovi vysvětluje, že nešlápl na trávníku do hovínka, ale zavadil o hrbolek nakypřené hlíny. Tedy ono to hovínko bylo, ale je důležité přesvědčit ostatní, radí děd chlapci, aby přijali náš pohled.

V jiné scéně zase politik nechápe, proč ti lidé, kteří proti němu protestují, jej prostě jen nenechají řídit zemi jako jeho firmy...

A ještě jedna pasáž se mi líbila. To když politik přetahuje na svoji stranu konkurenčního senátora a slibuje práci pro jeho syna v některé ze svých firem. „Myslíte v těch, kterých jste se musel kvůli zákonu o střetu zájmů vzdát?“ táže se poněkud nechápavě host.



Foto_webJdou mu gesta i líbezné věty, spousta lidí mu věří. Foto Aerofilms

Paolo Sorrentino natočil film o italském expremiérovi Berlusconim. Jmenuje se Oni a Silvio. Hlavní roli svěřil jako obvykle Tonymu Servillovi. Spolupracovali spolu už na snímku Božský, který pojednával o jiném bývalém předsedovi vlády Guiliu Andreottim. Božský byl film temný a realistický zároveň. Oni a Silvio působí barevněji, jako ze show Berlusconiho televizí. Oba jsou ale smutné, oba si všímají propojení italské politiky se světem zločinu.

Dílo o Berlusconim hojně využívá alegorie, metafory. Skutečné události se odehrávají jako v jednom dlouhém snu plném lehkých dívek, zkažených chlápků a kokainu. Film trvá dvě a půl hodiny a všímá si jak rozhašeného soukromí hlavního hrdiny, tak patolízalů a šejdířů, kteří se snaží vetřít do jeho přízně.

Berlusconi je líčen coby muž vychutnávající život každým douškem. Brání se, že dělá jen to, co ostatní, jenže lépe. Politiku úplně nechápe, původně se do ní vrhl, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Ale přesto v ní chce něco vykonat. Spousta lidí mu věří. Jdou mu gesta i líbezné věty.

V jedné scéně si ověřuje své schopnosti: vydává se za realitního makléře a snaží se po telefonu náhodně vybrané starší ženě vnutit nový byt. Dá do toho všechno, v první řadě psychologii a emoce. Jde mu to. Svým šarmem dává zapomenout na podezření z propojení s podsvětím. Víme, že sledujeme člověka cynického, do značné míry zvrhlého, ale propadáme mu jako herci, který nás vtahuje do své role.

Václavu Bělohradskému se film nelíbil. Jak napsal v Salonu Práva 15. listopadu, připomněl mu sochu z odpadu. Režisér prý těžil z trochu zaschlé mediální břečky. Je to prý problém kulturní levice, že „svět, v němž ztratila hegemonii, popisuje jen jako svět korupce a odpadků“. Filosof opakuje, že Berlusconiho vstup do politiky byl přitom veden snahou nahradit politický systém první italské republiky, který smetla protikorupční akce Čisté ruce.

Tradiční politika si nepochybně vykopala svůj hrob sama, v Itálii i u nás. Také máme za sebou Čisté ruce i protikorupční tažení justice, jejíž ruka dopadla na několik politiků v různých dresech. Může to být vysvětlení nástupu Berlusconiho tam a Babiše tady. Nikoli ale omluva.

Dokud to šlo, sílili Berlusconi i Babiš zásluhou propojení s prohnilou politikou. Bez něj by svá imperia budovali obtížně. Když už měli dost kompromisů nebo pod nimi byla žhavá půda, řekli si sami o mandát, potažmo imunitu. Oba do politiky přenesli technicistní manýry.

Chtějí podávat výkon, ne se účastnit žvanírny. Morálku, etické kodexy, ba ani komplikované zákony k tomu nepotřebují, ty jsou pouze na obtíž. Důležité ovšem je být obklopen loajálními jedinci. To se pak na kandidátní listinu dá upíchnout kdejaký servilní hochštapler.

Moc nás v kině nebylo, ale když jsem se rozhlížel, zjevně jsme všichni mysleli na českého premiéra – jeho firmy, média, popularitu, teatrální výlevy, rodinné příslušníky, pochlebovače... Stejně jako Berlusconi je velmistrem přesvědčování, géniem koncertů emocí.

Vím, i na hnoji může vyrůst krásná, voňavá květina. „Oni“, Silvio ani Andrej, jí však nejsou.