Společnost bez politiky je společností bez alternativ

Řešením krize stranické politiky není zrušení politických stran ani jejich marginalizace, ačkoli se to zdá jako nejjednodušší krok. Politika jako souboj idejí je v demokratické společnosti nenahraditelná.

Probírám se výsledky nejnovějších komunálních voleb. Čtu si názvy volebních stran v jedné z mnoha obcí: „Sdružení nezávislých kandidátů I“, “Sdružení nezávislých kandidátů II“, Sdružení nezávislých kandidátů III“.

Přemýšlím, co bych dělal, kdybych se do téhle obce přestěhoval krátce před volbami. Nestačil bych se nejspíš zorientovat v místních poměrech a většinou by mi nepomohlo, kdybych měl k dispozici volební programy těch „stran“. Liší se často od sebe asi tak jako jejich názvy. Asi bych tedy k volbám vůbec nešel a až do těch příštích se musel srovnávat s vlastním svědomím. Po roce 1989 jsem ještě žádné volby nevynechal. Mám za to, že chodit k nim je základní občanskou povinností, jakkoliv je to ze zákona dobrovolné.

Děje se u nás něco nedobrého. Skoro okřídleným se stalo rčení, že „chodník není pravicový ani levicový“. Možná až heslem komunální politiky. A šíří se zemí jako invazní druhy. S tím, že na rozdíl třeba od křídlatky nebo bolševníku málokomu dochází, jaký malér to je. Málokdo si položí otázku, jestli tohle rčení je vůbec pravdivé, jestli jen pohodlně neobluzuje mysl svou zdánlivou evidentností, samozřejmostí.

Pavement-1707430_960_720Chodník není pravicový ani levicový. Opravdu? Foto Pixabay

Bude to už nějakých dvacet let, co jsme v městském zastupitelstvu řešili, zda do rozpočtu na příští rok začlenit i vybudování chodníku podél asi sto metrů dlouhé komunikace, stoupající parkem a končící u brány městského hřbitova. Jako většinou, hlavním argumentem byla bezpečnost chodců. Obecně jistě správným.

Ale tady šlo přece jen o trochu speciální případ. Marně jsme namítali, že tudy nějaké motorové vozidlo projede opravdu jen tu a tam, chodců že je několikanásobně víc, že je to pro ně bezpečná zkratka na blízké sídliště. Že řidiči si to uvědomují a jezdí tudy ohleduplně, krokem. Že jde nakonec o pozitivní příklad vzájemné tolerance, protože chodci zase bez problémů ustupovali před auty k okraji komunikace. Chodník se přesto postavil, na úkor části parkové zeleně, a od té doby je veta po toleranci.

Jistě, můžeme si prosazení chodníku vysvětlovat i tím, že třeba nějaká stavební firma potřebovala zakázku a zkrátka si to zařídila. Ale charakteristické bylo, že pro chodník hlasovaly spíše pravicové strany a středolevé naopak. Druhé argumentovaly vzájemnou tolerancí a také ochranou vzácné městské zeleně. První tím, že je potřeba jasně oddělit pěší dopravu od motorové, aby v tom byl nějaký pořádek a každý věděl, co komu patří. Pěším chodník, automobilistům vozovka, aby se nepletli jedni druhým do cesty.

Není-li tohle politikum, byť i v takové naprosto dílčí záležitosti, střet dvou názorů na míru vzájemné tolerance v určitém segmentu společnosti a z těch odlišných názorů vyplývající rozdílná představa o řešení jejich soužití, nevím, co už by jím mohlo být.

Hledání něčeho neexistujícího
Absence politiky je absencí alternativ. Tváříme se, že každý problém má jedno správné řešení a žádné jiné. Tudíž, kdo takové hledá, hledá něco neexistujícího. Je buď nekompetentní, nerozumí věci, neboť odborníci se přece vyjádřili jasně. A může to být ještě horší. Nelze-li pochybovače o jediném správném řešení označit za nekompetentního, třeba proto, že je odborník na dopravní stavby, pak nepochybně chce úmyslně škodit, brzdit vývoj. Odpovědi na otázku, kdo určil směr toho vývoje a jestli je ten směr neměnný, se zpravidla nedočkáme. Maximálně repliky, že „to dá přece rozum“.

Jenže důsledkem je bumerangový efekt. Politika vyhozená dveřmi se vrací – kudykoliv. Například prostřednictvím místních referend, kterých i při těchto volbách proběhlo hned několik. A dopadá tu a tam na hlavy oficiálních vedení obcí.

Tak jsme například mohli na televizní obrazovce vidět krátce po vyhlášení výsledků voleb starostu malé obce, jestli se nemýlím, kdesi na Vysočině, rozhazujícího bezmocně ruce před rozsáhlým polem, na němž se teď zelená ozim, ale na němž měla vyrůst průmyslová zóna. Nevyroste. Většina místních se v referendu vyjádřila proti. Bez ohledu na to, že starosta a zastupitelstvo to nejspíš mysleli dobře. Jenomže je asi vůbec nenapadlo, že mohou existovat i jiné pohledy na zamýšlenou investici, vycházející z poněkud jiného pořadí preferovaných hodnot.

Průmyslová zóna měla přinést pracovní místa tam, kde žádná nejsou, aby místní jako dosud nemuseli za prací dojíždět. Těm to však, jak se vyjádřili, vadí méně než hrozba ztráty klidu a krajiny nezaplevelené průmyslovými halami. Nepohnul s nimi ani slib potenciálního investora, že chudá obec od něj dostane milionový dar a k tomu každoroční stotisícové dotace pro různá místní sdružení.

A co teď? Nařkneme i obyvatele obce, že jsou nekompetentní, hloupí, že věci nerozumí, nebo že dokonce záměrně škodí? Nebo si konečně připustíme, že teze o jediném správném řešení každého problému neobstojí? A že to tedy nemohou být odborníci, kdo rozhodne, nýbrž ti, na které dopadnou důsledky rozhodnutí. Ideálně jejich politická reprezentace.

A ta nemůže být amébovitě rozplizlá, nečitelná, rozhodující jednou tak, podruhé jinak, jak se zrovna hodí. Musí mít nějaký relativně stálý obecný program, na jehož základě je bezpečně identifikovatelná a kontrolovatelná, na jehož základě lze odhadnout, jak asi se bude rozhodovat v tom kterém konkrétním případě.

Tedy nemohou to být nějaká ad hoc právě jen k volbám zbubnovaná „nezávislá“ sdružení. Nebo založená k řešení jednoho jediného aktuálního problému. Třeba nevhodně naprojektované a státní správou tvrdošíjně protlačované trasy nějaké komunikace, jak jsou místní přesvědčeni, k ochraně nějaké necitlivou výstavbou ohrožené lokality a podobně.

A nemohou to být ani dobrovolní hasiči, jakkoliv si zaslouží veškerou úctu za tu spoustu práce, kterou dobrovolně, obětavě, většinou bez nároku na odměnu odvádějí po celé zemi. Ani zahrádkáři či fotbalisti nebo jakékoliv podobné sdružení, pro něž platí totéž. To, že jejich členy spojují stejné zájmové činnosti, přece ještě neznamená, že je spojují i stejné politické názory. Jistě třeba v parlamentních volbách nevolí všichni jednu jedinou politickou stranu.

Politika není politikaření
Ať se nám to líbí nebo ne, od dělání politiky jsou tu právě politické strany. Ty to mají v popisu práce, ty jsou za tím účelem zakládány. Ty mají fungovat i v mimovolebním období a nejen prostřednictvím svých členů v zastupitelských orgánech.

Aby nedošlo k nedorozumění, politikou myslím přesně to, čím má být, totiž správou věcí veřejných. Diskusi o nich, střety různých názorů na způsob správy, formování základních zásad a posléze jejich konkrétní vyjádření v podobě právních norem.

Mnozí, kdo slovo politika vyslovují s odporem, mají, aniž si to uvědomují, ve skutečnosti na mysli politikaření. Tedy činnost, ve které jde o prosazování převážně soukromých zájmů na úkor těch veřejných. Správa věcí veřejných je tu etiketním podvodem, a ještě navíc skutečnou správu věcí veřejných před veřejností těžce diskredituje.

Proto se její značné části politika oškliví, proto mnozí nechtějí ani slyšet o jakémkoliv politickém angažmá, natož o členství v politické straně, proto se politickým stranám nedostává členů. Proto o dění v nich, o jejich směřování rozhoduje relativně malá skupina lidí, proto je obtížné vyvarovat se v nich excesů a extrémů, odezdikezdismu, proto jde nejednou praktická každodenní politika mnohých stran proti jejich obecnému programu.

Jeden příklad můžeme vidět v těchto dnech třeba na Kladně, kde člen TOP 09 a členové ODS bez skrupulí sestavují radniční koalici se zástupcem Okamurovy SPD. Jak silné asi může být politické přesvědčení toho „topáka“, jestliže raději promptně z mateřské strany vystoupí, jen aby mohl v koalici zůstat? Co asi udělá za čtyři roky, až mu skončí volební období?

A co ti členové ODS, jež jejich vedení omlouvá, že takhle to voliči určili a že jinak nelze vládu na radnici složit, chtějí-li vystrnadit od kormidla údajně zdiskreditovaného dosavadního primátora Volfa a jeho sdružení „Volba pro Kladno“? A že holt zastupitel jako zastupitel, je to jinak hodný člověk, třebaže kandidující za partaj, podezřívanou z extremistických sklonů. Za partaj, jejíž jedna členka (povoláním pedagožka!) se veřejně vyjádřila, že „vlastně chápe“ nenávistné internetové útoky na prvňáky z teplické základky. A jiný zase, odbržděný alkoholem, mínil, že některé příslušníky menšin je třeba už po narození rovnou střílet.

Obroda politických stran
Ano, politické stranictví je zjevně v krizi. Ale ne proto, že politici se ve sněmovně (i mimo ni) hádají, že rozhodování je pomalé. To je běžná charakteristika činnosti všech parlamentů, pokud nejde o pseudoparlament, jaký jsme u nás měli v létech 1948–1989. Mnohem horší by bylo, kdyby poslanci jako tehdy poslušně odkývali vše, co jim bylo (třeba vládou) předloženo, hlavně aby to odsejpalo. Ono by to vypadalo podle toho. Však víme, práce kvapná…

A co se hádání týče, to si můžeme vybrat. Buď hádky ve sněmovně, nebo přestřelky ozbrojených složek politických stran v ulicích, jak tomu bylo v Německu ke konci Výmarské republiky. Včetně toho, co pak následovalo v roce 1933 a v létech následujících. V některých zemích se politika v ulicích za pomocí násilí dělá dodnes. Ostatně i u nás kdysi. Zavraždění svatého Václava, vyvraždění Slavníkovců či Vršovců, to byla také politika.

Řešením krize stranické politiky není zrušení politických stran ani jejich marginalizace, ohrnování nosu nad nimi, módní prohlašování se různých jednotlivců a skupin za nezávislé. To je v podstatě uhýbání před odpovědností. Aby mě někdo nemohl vzít za slovo – tohle a tohle máte ve svém obecném programu a vy jdete proti němu. Váš volební program s tím obecným vůbec nefalíruje. Jen v honbě za hlasy nadbíháte náladovosti některých voličů.

Řešením je obroda politických stran – připouštím, že to může být obtížná a dlouhá cesta s těžko odhadnutelným výsledkem. Podstatou té obrody je markantní nárůst členských základen stran. To umožní zvýšení jejich vnitrostranického vlivu, aby členstvo bylo schopno přimět své vedení k dodržování dlouhodobého programu, jímž se jednotlivé politické strany navzájem liší. Protože to je smysl jejich existence.

Obecný politický program je vlastně určitá představa o možném dalším směřování celé společnosti. Co politická strana, to alternativa, a z těch lze v ideálním případě vybírat. Se zachováním možnosti vybírat při každých volbách znovu, klidně i měnit směr.

Zvolit jednou provždy „ten jedině správný“, to je cesta zpět před listopad 1989, byť třeba i s jiným politickým zabarvením. A tendence k tomu v české společnosti skutečně existují a rozhodně nejsou marginální. Pro někoho bude možná překvapením, že se poprvé objevily už po parlamentních volbách v roce 1992. Mnoho členů a voličů vítězné ODS bylo přesvědčeno, a také to nahlas říkalo, že o politickém směřování země v intencích jejího volebního programu je rozhodnuto nikoliv do příštích voleb, tedy nejvýše na čtyři roky, ale v podstatě napořád.

I současná retrovlna, hledání ztraceného času let šedesátých, ale i sedmdesátých a osmdesátých, jakkoliv na jednu stranu mile nostalgická, s sebou na druhou stranu nese nebezpečí idealizace těchto časů. To hrozí zejména těm, kdo je nezažili, nebo aspoň ne v dospělém věku. A ti dnes už patří v podstatě ke střední generaci, k těm ekonomicky nejaktivnějším a čím dál aktivněji také ovlivňujícím politické dění v zemi.

Pokud se i ti nechají přesvědčit převládajícím názorem o nepotřebnosti politiky, protože správné řešení jakéhokoliv problému je v podstatě technická záležitost, že není třeba nějakého souboje idejí, že není třeba zdlouhavých diskusí, že správné řešení si tak nějak vypočítáme, povede to jen k dalšímu růstu nespokojenosti a napětí ve společnosti, k růstu destruktivních nálad a posilování těch politických sil, které z nich těží.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Politika a realita Středa, 28.Listopadu 2018, 13:52:51

Aby mohlo docházet k opravdu kreativnímu střetu idejí, musely by tady napřed nějaké ty ideje být vůbec přítomny.

Aby tady mohly být přítomny skutečné ideje, musel by tu pro ně být reálný prostor.

Není vůbec žádného divu, že po listopadovém převratu byli členové ODS upřímně přesvědčeni, že do budoucna bude platit už jenom jejich vlastní koncept společnosti. Tedy jejich vlastní, pravicová "idea". Po zhroucení komunismu a komunistické ideje všestranné (a především materiální) emancipace člověka totiž svým způsobem skutečně nastal onen Fukuyamův "konec dějin" - definitivně zvítězil kapitalismus, a ten otevírá prostor jenom pro takové ideje, které vyplývají z jeho vlastní podstaty.

Což je bezprostředně právě "idea" ODS: nekonečně maximalizovaná produkce pro zisk a pro konzum; jakékoli další (humanistické či kulturní) ideje jsou zde jenom na obtíž. To jest: jsou vůči danému systému cizorodé.

Ovšem, tento kapitalismus sám touto svou omezeností a jednostranností produkuje svou vlastní negaci, tedy ideje protichůdné. Na straně je to idea sociální demokracie - ale to dnes už není idea tvůrčí, která by mohla přinést něco nového, nýbrž je to konec konců jenom vedení ústupových bojů v ryze sociální oblasti.

Druhou negaci vytváří kapitalismus právě svým konzumismem (a z toho vyplývajícím ničením životního prostředí): vznikají tedy strany (a ideje) tento konzum do jisté míry negující, snažící se o nějaký "alternativní" způsob života.

Jenže: tato idea sama o sobě není a nemůže být skutečně nosná, je to právě jenom negace, alternativa; samotnou substancí (tedy vládnoucím principem) i nadále zůstává kapitalismus.

Pak samozřejmě ještě mohou vznikat určitá ad hoc uskupení, snažící se o jakousi "střední cestu" mimo všech ideologií (jako například v současné době Piráti); ale konec konců se také budou muset nějak vymezit ve svém vztahu ke kapitalismu a jeho vlivu na člověka.

V podání M. Hudce se věc jeví tak, jako by zde byla nějaká principiálně autonomní "politika vůbec", nezávislá od všeho jiného, v které je možno se svobodně a volně rozhodovat buďto pro přízemní politikaření, anebo pro autentickou, ryzí, kreativní a lidsky spojující politiku.

Zcela se tu opomíjejí reálné, historicky a systémově zcela konkrétní rámcové podmínky, které samy o sobě vytvářejí, připouštějí, nebo přinejmenším podporují jeden zcela specifický způsob politiky - totiž právě to politikaření.

Tam kde je společnost sama ve své samotné existenční základně roztržena do spolu navzájem nesmiřitelně konkurujících zájmových a finančních skupin - jak je možno reálně očekávat, že právě tato společnost se v oblasti politiky najednou začne chovat zcela jinak, že bude provozovat politiku na zásadách humanitních ideálů a vzájemného porozumění?...