Odvrátit od cesty ke dnu, ještě než na ni vykročí

Hranice mezi sociálním statusem „dítě z dětského domova“ a „bezdomovec nebo bezdomovkyně“ je někdy velmi tenká. Ohrožené části populace je proto nutno věnovat velkou pozornost.

Letošní listopad přinesl první sníh a mráz i v nížinách. Po extrémně teplém roce zaskočil vegetaci v jarním rozpuku, ale mnohdy také muže a ženy nucené hledat útočiště na ulici nebo v ubytovnách.

Bezprostředně po zprávě, v níž se lakonicky oznamovalo, že během prvního mrazivého víkendu umrzlo 7 lidí se sociální nálepkou bezdomovec, tedy de facto anonymních, depersonalizovaných osob, se zvedla také velká vlna solidarity a objevily se nejrůznější sbírky oblečení, potravin nebo apely k zakoupení nocleženek. To je samozřejmě pozitivní signál, stále se ale jedná o kompenzaci určitého nežádoucího stavu ve společnosti. Zachraňujeme ty, kteří už propadli společenským sítem na jeho pomyslné dno a jejichž cesta zpět bývá zpravidla náročná, hořká a plná překážek. Někdy je to navíc také cesta nevratná a poslední.

Aby se podobným osobním tragédiím zabránilo, existuje vedle těchto kompenzačních mechanismů řada preventivních programů, které se pokoušejí pracovat s ohroženými částmi populace, s konkrétními lidmi, ne pouhými statistickými jednotkami zbavenými výrazu, tváře i osobního příběhu. Jednou ze skupin, která je vysokou měrou ohrožena bezdomovectvím, jsou mladí lidé opouštějící dětské domovy, kteří v procesu tranzice do běžného života a na trh práce ztrácejí své původní zázemí, sociální jistoty střední třídy a často také iluzi o tom, jak to funguje v reálném světě.

Man_lonely_park_night_dark_mystery_alone_male-623883Tisícovka mladých lidí opouští ročně dětské domovy. Řada z nich nemá kam jít. Foto PxHere

Ročně je jich přibližně jedna tisícovka a množství z nich opouští dětský domov v okamžiku, kdy nemá vytvořené žádné pevné sociální vazby a záchranné sociální sítě s výjimkou těch, které vznikly během jejich života v domovech. Řada z nich vykračuje doslova do prázdna, nezřídka zatížena dluhy z minulosti, bez toho, že by věděla, jak vypadá bezchybně napsaný strukturovaný životopis nebo jak se hlásit na úřadech a žádat o práci. V situaci, kdy až 70 procent mladých lidí opouštějících domovy končí na „šikmé ploše“ (viz vyjádření organizace Mimo domov), sahá po drogách, půjčkách nebo nachází nejjednodušší řešení v prostituci, nastupují neziskové organizace a sociální služby.

V Brně existují programy pro drogově závislé, ale také programy pro ty, kteří se ocitají na křižovatce, odcházejí z instituce náhradní péče a jejich sociální pozice je velmi křehká. Jedním z nich je například program Moje první práce realizovaný již třetím rokem neziskovou organizací Tripitaka. Další pak nový projekt Symbios, který výhledově nabídne společné bydlení studentů a mladých lidí opouštějících dětské domovy.

První ze zmíněných programů v Brně funguje již od roku 2015 a od 1. prosince tohoto roku se rozeběhne jeho v pořadí třetí série. Jeho cílem je integrace mladých lidí opouštějících dětské domovy do běžného života a na trh práce prostřednictvím tréninkových pracovních míst, v rámci nichž je také individuálně poskytováno psychologické poradenství, podpora přímo na pracovním místě a také pomoc s hledáním navazujícího zaměstnání.

Tréninková pracovní místa jsou nabízena pouze po dobu půl roku a cílí výhradně na ohrožené mladé dospělé ve věku od 18 do 26 let. Poté většinou následuje start na ostro a nutnost hledat novou práci, někdy se ale může stát, že zaměstnavatel pracovníka, který se osvědčil, v zaměstnání ponechá bez ohledu na skončení projektu, a zaručí mu tak finanční jistotu na mnohem delší časové období.

Do projektu se dlouhodobě zapojují brněnští zaměstnavatelé z řad restaurací, hostelů, kaváren nebo obchodů, aby absolventi a absolventky získali především praktické zkušenosti. Jsou mezi nimi například kavárna Tři Ocásci, obchod s módou Restart, Hostel Jacob, Food Incubator nebo Barvy brněnského Bronxu.

Podobnou roli podpůrných mikro-sítí pak plní vrstevnické programy, například pražská Lata, v případě hlavního města organizace Mimo domov nebo Správný start. Díky těmto organizacím lze alespoň částečně předcházet, nebo přímo zabránit tomu, aby se z nerovných startovních podmínek nestala dluhová past nebo skluzavka do světa kriminality. A hranice mezi sociálním statusem „dítě z dětského domova“ a „bezdomovec nebo bezdomovkyně“ je někdy opravdu tenká a vysoce propustná. O to rozdílnější je často sociální percepce těchto dvou kategorií a její následné společenské dopady.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 23.Listopadu 2018, 12:22:34

Ano, to je naprosto přesné. Ten koncept minulého režimu, víceméně všechny nějakým způsobem "bezprizorné" děti dát do - principiálně anonymních, neosobních - ústavů namísto do rodinné péče, byl fakticky zločinem, jehož míra nebyla doposud plně zhodnocena. A v tomto zločinu pokračoval víceméně kontinuálně i režim nový. A teprve v době opravdu zcela poslední se zřejmě začíná chápat, že se tento poměr ústavní a rodinné péče musí naprosto radikálně změnit.

Je tedy nutno pozdravit a vysoce ocenit každou iniciativu, která se snaží důsledky tohoto stavu pokud možno zmírnit. Ale - i tak jediným skutečným řešením zůstává odstranit samotné příčiny, a ne až mírnit důsledky.