Central Bus Station tísní atmosférou i tím, jaké si klade otázky

Dokumentární snímek Central Bus Station dává nahlédnout nejen do života monstrózního hlavního telavivského autobusového nádraží, ale díky silnému protagonistovi také do protiklady naplněného fungování izraelské společnosti.

Režisér, kameraman a scénárista Tomáš Elšík (*1986) rozhodně ví, jak najít působivé téma a neméně působivého hlavního protagonistu. Po brazilských neonacistech, s nimiž se ve filmu Message from Dement (2012) potýká punker s českými předky přezdívaný Dement, letos zprostředkoval unikátní vhled do monstrózní stavby hlavního autobusového nádraží v izraelském Tel Avivu.

Divákovým průvodcem v novém dokumentárním snímku Central Bus Station je tentokrát Yonatan. Muž z významné židovské rodiny, který vyrůstal ve Spojených státech a po vynuceném návratu do Izraele a zkušenosti z armády začal před každodenní realitou čím dál častěji unikat do nekonečných prostor zpola vybydleného nádraží.

Fto7972Hlavní autobusové nádraží v Tel Avivu: betonové monstrum, které je z poloviny zcela vybydlené, věčně krachující, a přesto nezničitelné. Repro MFDF Ji.hlava

Yonatan je ideálním průvodcem nejen proto, že po hlavním autobusovém nádraží skutečně provádí a zná tedy každé jeho zákoutí. Ať už s nimi souhlasíte nebo nikoli, jeho silné názory na izraelskou společnost dodávají skvěle vykreslené tíživé atmosféře budovy potřebný politický a společenský kontext.

Už samo hlavní autobusové nádraží přirozeně poskytuje bohatý tvůrčí materiál. Budova přezdívaná „bílý slon“, jejíž stavba trvala více než čtvrtstoletí a měla obsloužit až dva miliony lidí denně, děsí kilometry opuštěných chodeb, vyprojektovanými tak, aby v nich zmatení cestující strávili co nejvíc času.

Fascinuje svou rozlohou – jde o největší autobusové nádraží na světě – a všudypřítomným pocitem rozkladu, za nímž se ovšem skrývá řada ostrůvků nečekaně dynamického života, od muzea jidiš, jehož ředitel pořádá výstřední představení, až po celou čtvrť filipínských přistěhovalců. Ostatní postavy nebo spíše postavičky slouží především k ilustraci tohoto kontrastu a je to právě Yonatan, který svým střízlivým vystupováním brání, aby se Elšíkův film utopil v pouhém zobrazení natolik bizarního prostoru.

I tak by neuškodilo, kdyby si tvůrci Central Bus Station na několika místech odpustili zpomalené černobílé záběry a užívání roztřesené ruční kamery. Ty snad mají snímku dodat hororové prvky, působí však poněkud rušivě už proto, že autobusové nádraží nabízí i bez umělé stylizace dostatečně děsivou podívanou a v divákovi vyvolává neustávající pocit úzkosti.

Bez ohledu na drobné nedostatky představuje Central Bus Station v českých končinách výjimečný počin, který na prostoru pětasedmdesáti minut dokáže zachytit nejpalčivější témata dnešní izraelské společnosti – od role armády, přes vztah k imigraci, až po sociální vyloučení a vzrůstající pocit odcizení části mladých a sekulárních Izraelců.

Yonatanova (a potažmo Elšíkova) vyhraněná perspektiva ke všem těmto velkým otázkám jistě nebude všem divákům po chuti, bezpochyby ale přinejmenším povzbudí touhu o nich diskutovat bez předsudků. A průvodci na rozpadajícím se, a přesto věčném autobusovém nádraží, jehož demolice je de facto technicky nerealizovatelná, třeba přinese pár nových zájemců o exkurzi.

Film Tomáše Elšíka Central Bus Station měl východoevropskou premiéru 27. 10. na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Světová premiéra se uskutečnila na dokumentárním festivalu v Sheffieldu (SIDF) 9. června letošního roku.