Nepropadejte beznaději. Bitvu o klima prohrajeme, jen pokud to vzdáme

Po vydání hrozivé zprávy IPCC o změnách klimatu je jednoduché propadat pesimismu. To bychom ale neměli dělat. Nic není ztraceno a prohrajeme, pouze pokud rezignujeme.

Nedávno vydaná zpráva IPCC (Mezinárodního panelu pro změnu klimatu OSN) o klimatické krizi varuje, že pokud se máme vyhnout oteplení o víc než 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře, jsou zapotřebí nebývalé změny. V reakci na to napsala moje kamarádka stand-up komička na svůj Facebook tuto žalostnou žádost: „Sakra. Tahle zpráva o změně klimatu je prostě strašlivá. Vy, co tomu rozumíte – je tu vůbec nějaký důvod k optimismu? Tenhle týden se cítím ještě hůř než v listopadu 2016 a marně se v sobě snažím najít nějakou naději.“

Několik jejích přátel odpovědělo komentáři typu „jsme ztraceni“ a „je to marné“, k čemuž je možná vedla touha cítit, že mají v téhle tíživé situaci pod kontrolou alespoň jednu věc, totiž fakta. To se ovšem samozřejmě mýlí. Pod vlivem pochopitelného žalu nad špatnými zprávami se nechali strhnout představou, že vědí, jaká bude budoucnost. Nevědí.

O budoucnosti totiž ještě není rozhodnuto. Změna klimatu je realita, před níž dnes ani v budoucnu není úniku, ale to, co zpráva IPCC ve skutečnosti říká, je, že pořád ještě máme možnost rozhodnout se pro nejlepší možný scénář, místo abychom rezignovaně přijali ten nejhorší.

Natan Šaransky, který za svou spolupráci se sovětským disidentem Andrejem Sacharovem strávil devět let v gulagu, vzpomíná, jak jeho učitel říkal: „Chtějí, abychom si mysleli, že nemáme šanci uspět. O to, zda naděje na změnu skutečně existuje či nikoliv, tu ale vůbec nejde. Pokud chci být svobodný člověk, nezastávám se lidských práv, protože očekávám, že to povede k úspěchu, ale protože je to správné. Musíme dál žít jako čestní lidé.“ Chceme-li žít jako čestní lidé dnes, musíme se podle našich možností začít zasazovat o řešení klimatické krize nebo ještě přidat v tom, co už děláme.

45076698_1129055553910456_5598084322344042496_nChceme-li žít jako "čestní lidé", musíme se začít zasazovat podle našich možností o řešení klimatické krize. Foto FB Limity jsme my

Postavit se za klima znamená postavit se za lidská práva, protože změna klimatu zasahuje nejdřív a nejsilněji ty nejzranitelnější. Postihuje ekosystémy a bezpočet rostlinných i živočišných druhů, které dělají naši planetu tak krásnou – od korálových útesů po sobí stáda.

Nyní rozhodujeme o tom, jak bude vypadat život letos narozených dětí, kterým bude v roce 2100 přes osmdesát, a také jejich dětí, vnoučat a pravnoučat. Budou proklínat éru, v níž lidé tuto planetu ničili, ale možná budou děkovat těm, kteří se snažili devastaci zamezit. Podle zmíněné zprávy musíme snížit spotřebu fosilních paliv o 45 procent do roku 2030, kdy těmto dětem bude 12 let. Je to těžký, ne však nemožný úkol.

Jednat a bojovat je ten nejlepší způsob, jak v dobách krize a bezpráví žít. Pro vaši duši, vaše svědomí i pro společnost. S pocity žalu a hrůzy se to nevylučuje – můžete docela dobře pracovat na zvolení klimatických hrdinů do veřejných funkcí a přitom být smutní. Žádné záruky nemáme – ale stejně jako si Sacharov a Šaransky pravděpodobně nepředstavovali, že Sovětský svaz s příchodem devadesátých let padne, ani my přesně netušíme, co se stane a jak naše činy pomohou utvářet budoucnost.

Nadějí mě naplňuje, když si uvědomím, že za historickými změnami často stály malé skupiny, které nastolily nejdřív zdánlivě nerealistické požadavky. Ať šlo o zákaz otroctví v USA nebo lidská práva v Sovětském bloku, tato hnutí rostla exponenciálně, měnila povědomí společnosti a dokázala porazit zavedené instituce a režimy.

Netušíme, jaké technologické převraty, zásadní společenské změny nebo ekologické katastrofy ovlivní příštích dvacet let. Vědět, kolik toho nevíme, není důvod k hrdosti, je to ale lék proti zoufalství, což je určitá forma jistoty. Budoucnost je stejně nejistá, jako byla vždycky.

Klimatické hnutí má za sebou velmi povzbudivý vývoj. Ještě před deseti lety bylo malé, roztříštěné a slabé, jeho návrhy byly zbytečně zdrženlivé a příliš se zaměřovaly na osobní odpovědnost, například pověstné vyměňování žárovek. Individuální jednání má váhu ovšem jen tehdy, děje-li se ve větším měřítku.

I možnosti osobní volby přitom navíc závisí na kolektivních rozhodnutích. Stoprocentně obnovitelnou elektřinu mám například doma jen díky tomu, že mí spoluobčané dotlačili našeho amorálního dodavatele energie ke změně. A na kole se mi jezdí příjemněji, protože jsou všude v našem městě cyklopruhy.

Hnutí, které se v posledních letech postavilo na odpor ropovodům, rafineriím, frakování a povrchovým dolům, prosazovalo divestice (stahování investic z fosilních firem), politická opatření i zákony a občas i vyhrávalo, svědčí o tom, jak velké změny se mohou za pouhé desetiletí udát. Některé věci, které byly ještě nedávno považovány za bláznivé aktivistické nápady a absurdní požadavky, se dnes politicky realizují a považují se za projev běžného selského rozumu.

Probíhá mnoho průlomových projektů, od lokálních aktivit směřujících k nezávislosti na fosilních palivech přes snahy o zastavení stavby ropovodů (s některými významnými vítězstvími jako zastavení ropovodu Trans Mountain v Kanadě, jež se podařilo prosadit na konci srpna) až po žalobu proti americké vládě, v níž ji jednadvacet mladých lidí viní z porušování jejich práv.

Za další nesmírně slibnou a téměř až uchvacující skutečnost pokládám, jak výrazně se v posledních dvou desetiletích proměnila globální energetika. Na začátku jednadvacátého století byly obnovitelné zdroje drahé, neefektivní a nedokázaly naplnit naše energetické nároky. V revoluci přinejmenším tak zásadní, jakou byla ta průmyslová, to obor větrných a solárních technologií zcela změnil, a nyní tak už máme dostatečnou technologickou kapacitu na to, abychom mohli většinu fosilních paliv nahradit. Ještě nedávno to možné nebylo, dnes už je. Což je ohromné. A povzbudivé.

Jakkoliv neuvěřitelně to zní, 98 procent energie vyrobené v Kostarice dnes pochází z nefosilních zdrojů. Skotsko uzavřelo svou poslední uhelnou elektrárnu před dvěma lety a celkové emise se v zemi snížily na polovinu oproti roku 1990. Texas získává víc energie z větru než z uhlí – když je příznivé počasí, až čtvrtinu, nedávno výjimečně dokonce polovinu. Iowa dnes získává více než třetinu energie z větru, protože vítr už je ekonomicky výhodnější než fosilní paliva, a staví se další a další turbíny.

Města i celé státy v USA a dalších zemích si nastavují ambiciózní cíle směřující ke snížení spotřeby fosilních paliv nebo k jejich úplnému nahrazení obnovitelnými zdroji. Kalifornie se minulý měsíc zavázala, že nejpozději do roku 2045 bude vyrábět všechnu elektřinu z bezuhlíkových zdrojů. Podobné příběhy přicházejí z celého světa a ukazují, že změny už se dějí. Tuto transformaci je nutné zásadně rozšířit a urychlit, ale nezačínáme od nuly.

Zpráva IPCC doporučuje bezodkladné změny na mnoha frontách – od způsobu výroby potravin přes využití půdy (potřebujeme víc lesů) až po výrobu a spotřebu energie (i nepříliš atraktivní oblast úspor energie hraje zásadní roli). Zpráva popisuje čtyři cesty kupředu, z nichž tři stojí na technologiích zachycování uhlíku z atmosféry, které ale ještě nejsou vyvinuté. Čtvrtá vyžaduje nejradikálnější omezení spotřeby fosilních paliv a vysázení velmi mnoha stromů.

Hlavní překážky jejímu uskutečnění jsou politického rázu: energetické korporace obchodující s fosilními palivy a vlády, které se s nimi takřka všude skandálně zapletly. Zavolala jsem Stevu Kretzmannovi, dlouholetému řediteli klimatické organizace Oil Change International (v jejímž představenstvu působím), a ten my vysvětlil, jaké jsou perspektivy dvou základních přístupů ke změně – v oblasti výroby a v oblasti spotřeby.

Vliv výroby zůstává často opomíjený. Státy jako kanadská Alberta se s oblibou honosí odpovědnou politikou spotřeby energie, zatímco jejich výroba – v případě Alberty ropa z dehtových písků – přímo ohrožuje budoucnost planety. Omezování produkce znamená jít proti těm nejmocnějším a nejbezohlednějším korporacím na světě a proti režimům, které je ochraňují a mají z nich zisk nebo jsou s nimi až k nerozeznání propojené jako Rusko, Saúdská Arábie či do určité míry i USA.

Steve mi řekl: „Je třeba si uvědomit, proti čemu stojíme: tohle je ropný průmysl, vedou se kvůli němu války. Stojí za ním obrovská koncentrace politické moci a obrovské množství lidí, ochotných tu moc hájit.“ Poznamenal ovšem také: „V momentě, kdy bude jasné, že jeho pád je nevyhnutelný, praskne jako bublina.“

Pomoci propíchnout bublinu ropného průmyslu můžeme také snížením obrovských dotací, které do něj proudí, a divestováním z fosilních korporací. Dosud se dříve zesměšňovanému divestičnímu hnutí podařilo odstranit z fosilního průmyslu šest bilionů dolarů. Jak uvedl Damien Carrington minulý měsíc pro Guardian, „největší ropné firmy jako Shell letos označily divestice za přímou materiální hrozbu pro své podnikání“.

Výrobu fosilních paliv musíme zavírat také přímo, a to spravedlivým způsobem, aby pracující ze špinavých odvětví mohli přejít do jiných, čistých sektorů. Pětice zemí – Belize, Irsko, Nový Zéland, Francie a Kostarika – v současné době pracuje na moratoriu, které by zakázalo hledání i otevírání nových nalezišť fosilních paliv. Světová banka loni v prosinci vyvolala rozruch po celém světě, když vyhlásila, že od roku 2019 již nebude financovat těžbu ropy a plynu.

Čistá energetika nabízí mnoho pracovních míst – a to takových, která lidem neničí plíce a neotravují své okolí toxickým znečištěním – a přináší i další související výhody. Fosilní paliva nejenže pumpují do ovzduší uhlík, jsou navíc sama o sobě doslova jedovatá. Od rtuti, která znečišťuje vzduch při spalování uhlí přes hory uhelného prachu, toxické emise a kontaminaci vody při frakování, hrozivé chemikálie vypouštěné do vody rafineriemi až po smog způsobovaný auty. O konci fosilních paliv se často mluví, jako by to měla být ztráta. Zbavit se jedů ve vzduchu, vodě a tělech ale přece nemusíme brát jako odříkání.

Součástí našeho přístupu musí být i to, že si nebudeme představovat jen katastrofu, k níž mohou změny klimatu vést, a obrovský rozdíl mezi oteplením o 2 až 3 nebo o 1,5 stupně, ale i všechny výhody skoncování s fosilními palivy. Vytratí-li se ze světa zlovolná moc ropných a uhelných korporací, bude to změna k lepšímu pro životní prostředí i pro demokracii.

Nevím přesně, jestli nebo jak se nám to, co je třeba udělat, může podařit. Vím ale, že lepší možnosti budoucího vývoje musíme hledat společně se zapojením veškerého našeho nadšení, síly a inteligence. Potřebujeme revoluci a můžeme začít tím, že si ji budeme představovat, budeme ji požadovat a dělat maximum, abychom ji uskutečnili. Místo čekání na to, co se stane, se můžeme sami stát hybateli změny. A když jsme u toho: ta komička, o které jsem se zmínila, už organizuje benefiční večírky pro klimatické organizace.

Článek Don't despair: the climate fight is only over if you think it is vyšel původně v The Guardian. Do češtiny přeložil překladatelský tým hnutí Limity jsme my.