Austrálií věznění uprchlíci páchají sebevraždy. Nesmí k nim novináři ani lékaři

V detenčním centru na ostrově Nauru je vězněno přes tisíc lidí a víc než stovka dětí. Mnozí z nich jsou v táboře přes pět let. Podle lékařů trpí psychickými problémy. Nauru přitom zakazuje do tábora přístup Lékařům bez hranic i novinářům.

(josp)

09.10.2018 16:06

Eight_col_nauru_protest_7_apr

Zadržení protestují proti nelidským podmínkám v detenčním centru na Nauru. Foto Refugee Action Coalition

Deprese, rezignace, beznaděj – s tím vším se podle lékařů potýkají uprchlíci, které soukromá korporace Broadspectre na zakázku australského ministerstva spravedlnosti drží v detenčním táboře na ostrově Nauru. Mnozí uprchlíci, mimo jiné i z válkou postižených zemí jako Sýrie či Afghánistán, obývají provizorní obydlí již přes pět let. Upadají do apatie a postihují je psychické poruchy. Podle svědectví se o ukončení svého života pokoušejí i desetileté děti.

Nauru, formálně suverénní stát, na jehož území se centrum nachází, navíc omezuje přístup do tábora lékařům, kteří by chtěli uprchlíkům pomoci, i novinářům, kteří chtějí důsledky australské imigrační politiky dokumentovat. Naposledy tento víkend vláda Nauru nařídila humanitární organizaci Lékaři bez hranic (MSF), aby v zemi do čtyřiadvaceti hodin přestali působit. Lékaři bez hranic se snažili poskytovat žadatelům o azyl psychologickou a psychiatrickou pomoc.

Beznaděj i rezignace
Podle Lékařů bez hranic trpí uprchlíci na Nauru řadou psychických poruch včetně schizofrenie a bují rovněž domácí násilí v rodinách. Stav žadatelů o azyl se navíc v posledních měsících zhoršuje a zejména děti trpí poruchou zvanou „syndrom rezignace“, kdy upadají do úplné apatie a ztrácejí zájem o běžné lidské činnosti. Nechtějí si hrát, chodit do školy a někdy dokonce odmítají potravu. Přibývá sebevražd.

„Tyto děti a jejich rodiny jsou v táboře drženy již přes pět let,“ upřesnil v nedávném svědectví pro Radu OSN pro lidská práva Daniel Webb z organizace Human Rights Law Center. „Po pěti letech v detenci ztrácejí zejména děti veškerou naději. Některá přestávají mluvit. Jiná přestávají jíst. Nedávno se pokusil o sebevraždu desetiletých chlapec.“

Vláda Nauru přesto tvrdí, že služby Lékařů bez hranic na ostrově nejsou potřeba a nařídila jim opustit jej do čtyřiadvaceti hodin. Již dříve byly tamní úřady kritizovány rovněž za restriktivní politiku vůči novinářům, kterým odmítaly udělovat víza ke vstupu do země a snažily se jim tak bránit v přístupu do detenčních center.

Australská vláda běžně trvá na tom, že za politiku Nauru nenese žádnou odpovědnost. Podle nedávno uniklých dokumentů, v nichž oba státy upřesňují podmínky vzájemné spolupráce, však s omezeními aktivně souhlasila.

Lékaři bez hranic v prohlášení vyjádřili „vážné obavy, že rozhodnutí vlády Nauru může ohrozit zdraví našich pacientů“ a vyzvali úřady, aby jim „umožnily pokračovat v práci“, na níž podle nich mohou záviset lidské životy.

Vláda Nauru odmítla pro média kauzu komentovat. Australské úřady v prohlášeních trvají na tom, že s uprchlíky se v táborech špatně nezachází. Celá řada zpráv novinářů i lidskoprávních organizací však svědčí o opaku.

„Australský model“
Politika vůči uprchlíkům, s níž přišly australské konzervativní vlády, má i podle prohlášení tamních politiků za úkol odradit potenciální žadatele o azyl od toho, aby se vůbec pokoušeli dostat do země. Více než dva tisíce lidí je tak dodnes uzavřeno v zámořských detenčních centrech na ostrovech Manus (jenž spadá pod Papuu-Novou Guineu) a Nauru. Mnozí z nich musí žít v provizorních táborových podmínkách několik let a dává se jim najevo, že šanci na získání povolení k pobytu v Austrálii nemají, i kdyby byl jejich nárok na azyl oprávněný.

Tábory se nachází v odlehlých oblastech mimo australskou jurisdikci na základě smluv se zeměmi, pod něž ostrovy patří. Jsou navíc provozovány na zakázku soukromými korporacemi usilujícími o zisk, jako je zmiňovaná firma Broadspectre. Podmínky v nich jsou pozorovateli, lidskoprávními organizacemi a kritiky systému popisovány jako takřka nelidské.

Amnesty International již před dvěma lety poukazovala na epidemii sebepoškozování a psychických chorob v táborech a v tematické zprávě usuzovala, že australská imigrační politika naplňuje podle mezinárodního práva definici mučení. Zpráva OSN ze stejné doby upozorňovala na „nelidské a ponižující zacházení“ s lidmi v táborech „včetně fyzického, psychologického a sexuálního násilí“.

Podmínky v táboře Manus loni v seriálu pro The Guardian popsal jeden z vězňů, kurdský novinář Behrúz Búčání, jako „pekelné“. Jeho deníková svědectví upozorňují na všudypřítomný hlad, špatné jídlo, nevyhovující hygienické podmínky, násilí strážců a zoufalství uprchlíků na ostrově.

Mezi politiky inklinujícmi ke krajní pravici je naopak australská imigrační politika dávána za příklad. Obdivně o ní opakovaně hovořil třeba Donald Trump. „Jste horší než já,“ sdělil pochvalně v telefonátu australskému premiérovi Malcomu Turnbullovi.

Že by se měla „australským modelem“ v postupu vůči uprchlíkům inspirovat také Evropská unie, prohlašoval do médií rovněž český premiér Andrej Babiš, když v červenci odmítl žádost italského premiéra Giuseppe Conteho o přesídlení některých žadatelů o azyl do České republiky.

Další informace