Komunální volby jako memento mori pro ČSSD a KSČM

Obě české levicové strany evidentně doplácejí na programovou zpustlost a příchylnost k Babišovu ANO. Komunisté vymírají. ČSSD platí za nevěrohodnost a prospěchářství svých představitelů. Otevírá se prostor pro novou levicovou stranu?

Jakub_cb

Jakub Patočka

09.10.2018 16:53

V_cha

Starosta Bohumína Petr Vícha (ČSSD) – na snímku při simultánce s gymnazisty – dostal v obci přes padesát procent hlasů. Foto petr-vicha.cz

Výsledky komunálních voleb nastavily nemilosrdné zrcadlo oběma českým levicovým stranám. Obě jsou v hluboké krizi, která, zvláště vezmeme-li do úvahy i rozval Strany zelených, nastoluje otázku, zda se neotevírá prostor pro vznik nové strany reprezentující demokratickou levici evropského střihu. Odpověď zřejmě zklame netrpělivé: ne tak zhurta.

Krize českých levicových stran v čase úpadku politického stranictví
Abychom mohli důkladně uvážit sešup obou našich levicových stran, je třeba jej vzít v kontextu dalších stran více méně pevně usazených v české politice, zejména KDU-ČSL a ODS. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že současný propad KSČM a ČSSD je jen vypouklým příznakem krize politického stranictví jako takového.

Zatímco před dvaceti lety, v roce 1998, bylo z kandidátek KDU-ČSL, ODS, ČSSD a KSČM zvoleno přes 22 tisíc zastupitelů, letos to poprvé už nebylo ani deset tisíc. Ještě výraznější je popsaná tendence, pokud vezmeme v potaz pouze zvolené zastupitele, kteří jsou současně členy jedné ze čtyř nejstabilnějších českých politických stran: v roce 1998 bylo zastupiteli zvoleno přes jedenáct tisíc členů jedné z oněch čtyř stran, letos to byly s bídou čtyři a půl tisíce.

Data i jejich vývoj obsahují následující grafy:



Pokud se tedy například mluví o tom, že „ODS je zpět“, ve světle dat to není příliš přesné. Zatímco ve čtyřech komunálních volbách v letech 1998 až 2010 měla stabilně v zastupitelstvech zhruba tři tisíce svých členů, v roce 2014 spadla na polovinu a kolem hranice patnácti set se pohybuje i nyní. Lze tedy říci, že ODS zastavila propad, ale o nějakém obratu se mluvit nedá.

Podobně KDU-ČSL padala o několik set straníků v zastupitelstvech v každém ze tří období mezi lety 1998 až 2006. Ze zhruba tří tisíc v roce 1998 se propadla o sedmnáct set. A na hladině zhruba 1250 členů se KDU-ČSL v zastupitelstvech drží poslední troje komunální volby od roku 2010.

Čísla pro jiné strany propad KDU-ČSL a ODS kompenzují jen málo. TOP 09 byla na vrcholu v roce 2010 s 688 členy v zastupitelstvech. Na jejích kandidátkách bylo ale zvoleno celkem 1509 zastupitelů. Letos už má TOP 09 jen 334 straníků zastupiteli, ale na jejích vlastních kandidátkách bylo zvoleno jen 192 zastupitelů: to znamená, že v podstatě již přijala mentalitu malé strany, která, chce-li dosahovat úspěchů, musí vstupovat do předvolebních koalic.

Pro proporci: Piráti, kteří se radují z historického úspěchu, mají v zastupitelstvech 261 straníků, přičemž na vlastních samostatných kandidátkách měli zvoleno 275 zastupitelů. A unikátní výsledek má Strana zelených. Na vlastních kandidátkách má zvoleno historické minimum: 25 zastupitelů, ale straníků zastupiteli se stalo naopak historické maximum 142. Znamená to, že sami členové se své značky již bojí jako břemene a do zastupitelstev pronikají v různých koalicích či místních projektech.

Než se dostaneme k podrobnějšímu pohledu na kondici obou levicových stran, je třeba si říct několik slov o stavu českého politického stranictví jako celku. Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že stát spravují politické strany. Jenomže jejich stav je dnes u nás takový, že toho jsou čím dál tím méně schopny. Personálně chřadnou, nové aktivní lidi nelákají.

KDU-ČSL a ODS nepřekonaly krizi, jak se dnes někdy říká, ale viděno jasnou řečí čísel ji prostě jen zpomalily či zastavily. Nenalezly způsob, jak přitahovat ke své politice více lidí i na místní úrovni. To jsou přitom celostátně v opozici, což je pro politickou soutěž na komunální úrovni výhodnější. Oběma se nedaří ve společnosti působit ofenzivněji s nějakou koherentní doktrínou, která by se promítala do srozumitelné politiky od republikové úrovně po úroveň komunální.

Hlavní příčina nepochybně spočívá v tom, že na českých politických stranách zčásti právem ulpívá punc prospěchářství – že slouží především zájmům svých členů, nikoli zájmům vlastních voličů. To se jistě dělo ve velkém a podílely se na tom všechny strany. A zvrat v jejich charakteru, který by znamenal, že začnou lákat větší množství nových členů, nenastal.

Do vyklizeného prostoru obratně vstoupil Andrej Babiš, jehož ANO má mezi zvolenými zastupiteli letos poprvé více členů vlastní strany než KSČM i ČSSD. Jenomže jeho „politické hnutí“ není žádnou zdola rostlou demokratickou politickou silou. Jedná se o podnik řízený dle zásad demokratického centralismu zcela podřízený extrakčním záměrům svého šéfa. Velmi brzo se ukáže, že není ani tak důležité, kdo z komunálních představitelů má číslo na Andreje, jako fakt, že čísla – a také složky – na ně na všechny má Andrej.

Změna stavu zdejších politických stran je možná jedině tehdy, pokud se stane široce rozšířenou a akceptovanou normou, že lidé s alespoň elementárním zájmem o veřejné dění, budou pokládat své členství v některé z nich za samozřejmost. K tomu je ovšem zapotřebí také změnit jejich vnitřní strukturu, aby nezahrnovaly své členy byrokracií či aby je neponižovaly parodiemi na demokratické procedury, jejichž cílem je členstvo zneužívat jen jako kusy pro kvóty k mandátům, což je dnes standardní praxe v ČSSD.

Není pravda, že politické stranictví je mrtvé. Jinak než skrze politické strany, jež budou současně i společenským hnutím svého druhu, nelze v moderním demokratickém státě změnit nic. Příklad labouristů, do nichž po Corbynově vzestupu vstoupily statisíce lidí, ukazuje, že je to i dnes možné.

U nás je základní podmínkou demytizace členství ve straně jako něčeho, co zbavuje člověka nezávislosti, či něčeho, co je v rozporu s jeho jinými veřejnými aktivitami. Je to základní otázka občanského vzdělávání, na které by měly mít zájem úplně všechny politické strany. Je třeba, aby tu zakořenila představa, že být členem politické strany je něco zcela normálního.

Protože situace, kdy místní organizace politických stran kontrolují mocenské kliky žárlivě střežící placené veřejné funkce místních velmožů, vede k úplné diskreditaci politických stran a postupnému rozvalu politického stranictví. Chcete-li pomoci demokracii, vstupte do nějaké politické strany. V ní hajte principy, k nimž se ona sama hlásí. Nakonec se vám nemůže stát nic horšího, než že vás z ní kvůli tomu zase vyloučí.

Nikdo netvrdí, že proměna společenského vnímání statusu „členství ve straně“ bude snadná, ale bez ní ztratí stranická politika schopnost spravovat stát. Při všech limitech soutěže demokratických politických stran by cokoli, co by ji mohlo nahradit, mohlo být jedině podstatně horší.

Teprve s vědomím právě popsaného kontextu, jímž je celkový úpadek politického stranictví v českých zemích, se vším všudy vynikne sesuv obou levicových stran. V obou případech lze z tendence vyčíst poněkud odlišný soubor příčin a v obou případech vede k odlišným závěrům.

Komunisté podle všeho opravdu vymírají
Lineární křivka sestupu v počtu členů KSČM zvolených do zastupitelstev mluví neúprosnou řečí. Před dvaceti lety jich bylo bezkonkurenčně nejvíc: 4430. Pak během čtyř let ubylo osm set, za další čtyři roky dokonce dalších dvanáct set, pak šest set, pak čtyři sta a teď zase šest set – ejhle a po dvaceti letech členů KSČM v zastupitelstvech zůstává pouhých 810.

Na tendenci evidentně nemají žádný podstatný vliv libovolné politické události, pouze čas. Ač se tu a tam objeví představitel KSČM, který dospíval až v 21. století, těžiště strany jasně leží v pohrobcích Husákovy éry. Ani ideologicky se z ní strana nedokázala nějak zvlášť vymanit, pouze, jak ukazují současné tance kolem Babiše, přijala za své to nejhorší z oportunismu nových poměrů.

Přitom není ani vidět, že by v KSČM vznikaly jakékoli tendence k proměně strany v radikální demokratickou levici. Dokonce, jak jsme tu nedávno ukázali, i europoslanci českých komunistů, byť jsou se svěžím evropským prostředím prakticky v každodenním kontaktu, zůstávají vůči jeho inspiraci imunní a spíše nežli by se solidarizovali s maďarskými socialisty, solidarizují se s Orbánovým režimem.

Je také výmluvné, že nejsilnější hlas volající po změnách po letošním volebním výprasku se ozývá z konzervativní části strany, která by ji ráda řídila ještě důsledněji dle poznatků ze sjezdů, jimž předsedal Leonid Brežněv. Přitom postupná ztráta základny na komunální úrovni patrně úzce souvisí se sesuvem KSČM na úrovni celostátní. Komunistům tak podle všeho není pomoci. Zdá se, že se nyní – třicet let po listopadovém převratu – definitivně naplňuje tehdejší představa o tom, že tu „vymřou“.

Není to rozhodně pouze dobrá zpráva. Jednak tu strana po celou polistopadovou éru blokovala potenciál, který mohl při správném postupu jistě sloužit k tomu, aby politická trajektorie země v uplynulých třech dekádách měla příznivější, alespoň sociálnější, charakter. Ten potenciál se už nevyužije.

A jednak s kolapsem KSČM definitivně zmizí možnost, že by se obrodila v duchu snahy navázat na historicky nejlepší výkon československých demokratických komunistů, rok 1968. Jeho padesáté výročí nás letos minulo v naříkání nad okupací, bez důkladného připomenutí toho, co tak skvělého jsme tady vlastně tehdy dělali, že to musely přijet zničit sovětské tanky.

Zánik KSČM není dobrá zpráva také proto, že voličstvo, jež obsluhovala, může propříště vcelku snadno končit v náručí různého typu fašistů. A je pravděpodobné, že se to již v posledních dvou sněmovních volbách dělo.

Dobrou zprávou je úpadek, a podle všeho dnes již zcela nezvratný úpadek, KSČM naopak v tom, že uvolňuje prostor k organizaci radikální levice s čistým stolem, bez historických zátěží. Až se toho bude někdo chtít chopit...

Sociální demokracie stojí na kraji propasti a směle kráčí vpřed
Trajektorie vývoje počtu členů ČSSD v místních zastupitelstvech je jiná a ukazuje, že i v novém století lze relativně podstatného nárůstu nových aktivních členů politické strany dosahovat. Nejvyšší počet sociálních demokratů v zastupitelstvech – poprvé a naposledy přes dva tisíce – byl totiž v roce 2010. V odporu k tehdejším otřesným pravicovým vládám se ČSSD evidentně dařilo nabírat členy, kteří za ni kandidovali jako jasná opozice proti rozprodávání a rozkrádání veřejného majetku.

K roku 2014 sice počet zastupitelů poklesl o více než čtyři sta na 1964 osob. Ale ze všech politických stran to bylo v tom roce nejvíc a bylo to také pořád ještě více než ve vrcholné éře Miloše Zemana v roce 1998. Fenomenální debakl nastává až letos, kdy se sociální demokracie poprvé propadla pod polovinu svého dvacetiletého standardu – a v zastupitelstvech má jen 810 členů.

Na kandidátkách ČSSD byla tradičně volena většina nestraníků. V letech 1998 až 2010 se počet zvolených zastupitelů držel bezpečně nad čtyřmi tisíci. Před čtyřmi lety spadl na 3773. Letos na 1882.

Důvody k tomu jsou principiálně jiné nežli v případě KSČM a jsou v zásadě dva. Tím prvním je nevěrohodnost spousty místních představitelů, jejich vykřičená zkorumpovanost, prospěchářství a nekompetence.

Znovu a znovu ve světle jasnou řečí hovořících čísel sociální demokraty upozorňujeme, že příčinou sestupu ČSSD nebyl Bohuslav Sobotka, ba ani jeho vláda, byť se na něm jistou měrou podepsala. Dnes je nadto již zcela evidentně základní celostátním faktorem, který ČSSD všude sráží dolů, ponižující a programově nezdůvodnitelná účast v Babišově vládě.

To jsou ale aspekty, jež vysvětlují pouze celkové snížení republikového průměru. S větší měrou se promítají zejména do výsledků v krajských městech, kde i výsledky komunálních voleb více kopírují celostátní tendence.

Ale zcela dominantní příčinou dlouhodobého sesuvu ČSSD, která navíc jako jediná může uspokojivě vysvětlit propastné rozdíly ve výsledcích mezi různými místy, je míra věrohodnosti místních sociálně-demokratických představitelů. To je základní faktor od úrovně okresních měst níže. Nejedná se jen o proslulý Víchův Bohumín či čtyřiačtyřicetiprocentní úkaz v Karviné. Vezměme si třeba jen výsledky ČSSD v sedmičce jihočeských okresních měst:
  • České Budějovice 4,8 %
  • Český Krumlov 7,1 %
  • Jindřichův Hradec 24,6 %
  • Písek 11,3 %
  • Prachatice 6,5 %
  • Strakonice 2,2 %
  • Tábor 5,2 %
Mohou se sociálními demokraty voliči mluvit ještě srozumitelnější řečí? A kdyby třeba o takovou analýzu konečně stála ČSSD v Brně, může se poučit skutečností, že ve městě, kde s bídou přelezla šest procent a v některých čtvrtích zůstala pod pěti, se najde pět jiných městských částí se ziskem přes pětadvacet procent. A to nepočítáme fenomenální výsledek z ČSSD vypuzeného starosty Jiřího Čejky v Brně-Vinohradech, který tu vyhrál s 37 procenty, zatímco místní ČSSD v zastupitelstvu vůbec není.

Jednoduše řečeno: sociální demokracii k republikově bídným výsledkům nepřivedl Bohuslav Sobotka, nýbrž úplný kolaps věrohodnosti většiny místních představitelů, prospěchářů a oportunistů, kteří si zvykli, že je značka přivede k placeným prebendám. To se už dít ale evidentně nebude, i když někde – třeba bohužel právě v Brně – to ještě tentokrát těsně stačilo.

Druhým podstatným důvodem míry nezdaru je oportunistická politika předsedy Jana Hamáčka, který straně zkroutil ruce za záda, dovlekl ji do Babišovy vlády, a tak jako ponížené panáčkování v zájmu Agrofertu vydává za „státnictví“, tak nyní historickou porážku kolportuje jako „odraz ode dna“.

Možnosti pro ČSSD jsou dvě a popisujeme je tu opakovaně. Buď se znovu začne chovat jako příčetná politická strana, otevře se uvnitř svobodné soutěži, začne personálně oceňovat úspěchy, a naopak vyvozovat odpovědnost z nezdarů. Předpokládalo by to dnes samozřejmě odchod do opozice, v níž jedině se může začít dávat do pořádku.

Anebo se ji pokusí oportunistická vrstva funkcionářů ještě do krajských voleb 2020 zafixovat někde mezi sedmi a dvanácti procenty, jež se v jejich jednoduchých hlavách přepočítávají na počty slušně placených míst na krajských úřadech. Ale za dva roky to bude nejspíš znamenat, že strana vypadne i z poloviny krajských zastupitelstev.

Pokud by se ČSSD dala první cestou, znamenalo by to, že vedení strany opustí současná zcela zdiskreditovaná garnitura a že ji převezmou noví lidé vybírání výhradně z představitelů úspěšných ve volbách. V novém vedení by měli být jen ti, kdo od voličů dokázali získat přes dvacet procent hlasů. A strana by pak také musela začít svědomitě lákat k návratu všechny stovky, možná tisíce, členů, kteří kvůli její otřesné kondici už letos kandidovali mimo ni.

Znamenalo by to rovněž zformulovat program prostý jakýchkoli náznaků diskriminační rétoriky vůči komukoli. Strana by se měla důsledně zbavit všech, kdo se pokoušeli jakkoli nadbíhat šovinistům a okamurovcům. Není známo, že by takový typ rétoriky v hávu ČSSD někde uspěl. Naopak Vít Rakušan v Kolíně získal přes šedesát procent, přestože se jeho opozice postarala o to, aby všichni ve městě věděli, že by nepokládal za problém integrovat v něm několik desítek uprchlíků.

Nikde přitom není psáno, že ČSSD teď spasí program čistě radikálně levicový. Volební výsledky poptávku po něčem takovém neindikují. Je jistě možné s takovým profilem výrazně uspět, jak ukazuje výsledek Pavla Šandy v Neratovicích, ale stejně tak je zjevné, že je tu nadále možné uspět s klasickou umírněnou sociálně demokratickou politikou, pokud ji reprezentují poctiví a kompetentní lidé.

V každém případě cesta k obrození není možná bez nastolení zásadní programové konfrontace s projektem ANO a nenávistným populismem SPD a v druhém sledu samozřejmě i s pravicí. Jako protivníka sociálnědemokratického ideálu je konečně nutné bez okolků popsat také současný Hrad.

K tomu by ovšem bylo nutné projevit také vůli odcházet do opozice proti těmto subjektům i na krajské úrovni. Ztracené pozice lze totiž začít získávat zpět jen a pouze principiální politikou. Návrat k síle nad dvaceti procenty by byl v případě takového postupu vlastně pravděpodobný. ČSSD o to ale spíše už nebude mít zájem.

Možnosti pro demokratickou levici
Všichni víme o současné kondici sociální demokracie dost na to, abychom mohli předpokládat, že pravděpodobnější je bohužel pokračování současného marasmu. Výstavním příkladem je brněnská ČSSD, jejíž lídr jen co se z popelnice vydrápal na šest a půl procenta, už se cpe do koalice s kýmkoli, kdo ho vezme, v upachtěné snaze ještě jednou se stát náměstkem.

Zkaženost snahou za každou cenu se dostat do funkcí je jedním z důvodů, proč se tu stranická politika těší tak mizerné pověsti. Je zbytečné, aby Petr Fiala vykládal něco o tom, že se ODS chce stát hlavní opozicí k ANO, pokud na úrovni krajských měst jeho strana bez nejmenších zábran vstupuje do koalic s „čísly na Andreje“.

Lze předpokládat, že ČSSD i ODS bude takovýmto bezprincipiálním postupem ztrácet a že zisky obou stran za čtyři roky budou ještě nižší. Lidé prostě správně vnímají, že straníci deroucí se stůj co stůj do funkcí nehodlají v politice hájit zájmy svých voličů, ale primárně své zájmy vlastní.

Znamená to tedy, že se tím skutečně otevírá nalevo prostor pro ustavení nového subjektu? Opakujeme: ne tak zhurta. Ustavování jakékoli nové strany naráží od počátku na obrovské množství organizačních, technických, ideologických a personálních překážek, takže jen zcela vzácně vede k trvanlivějšímu úspěchu. Polistopadová éra je poseta náhrobky pravicových stran, která začínaly s ohromnými prostředky, personální silou i slušnými volebními výsledky.

V roce 2006 bylo na kandidátkách Evropských demokratů zvoleno do zastupitelstev dnes neuvěřitelných 1284 zastupitelů, čili pětkrát více nežli z pirátských kandidátek letos. Kdo o té straně dnes něco ví?

Co tedy dělat? Jistě je možné začít tvořit hnutí. Nejblíže vzniku nového levicového politického subjektu tu bylo ve své době hnutí ProAlt, které se zformovalo v příkré opozici k reformám Nečasovy vlády. ProAlt měl i základ regionální struktury a náběh k politickému programu.

Jeho příběh může být příkladem, jak postupovat i dnes. Může – a snad by i měla – vzniknout občanská iniciativa, která bude usilovat o řešení některého ze základních definičních problémů levicové politiky, může být takových témat i víc: nabízí se zrušení soukromých exekutorů, zdanění finančního veletoku, který z České republiky proudí zahraničním korporacím, či radikální reforma bytové politiky.

Taková iniciativa může obnášet jak členy ČSSD, tak lidi dnes stojící mimo ni. Může se zapojit – i zvenčí – do dohasínajícího zápasu o záchranu ČSSD jako reprezentantky evropské demokratické levice u nás. A v momentě, kdy bude definitivně jasno, že ČSSD zůstane ve vládě s Babišem a v rukou současných hochštaplerů, bude už disponovat strukturou, tématy a hnutím, o něž by se nový projekt mohl opřít.

Snaha zakládat novou stranu od stolu by skoro jistě byla odsouzena k nezdaru. Tak jako tak totiž demokratická levice tu bude znovu úspěšná jedině tehdy, pokud si osvojí metody občanského aktivismu. A pokud jej bude brát jako samozřejmou součást své politické práce.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Zelení - letos žádná sláva Středa, 10.Října 2018, 09:38:4

Drobná oprava: zelení nemají tentokrát historické maximum, v letech 2006 a 2014 bylo zvoleno kolem 180 členů a členek strany. Viz statistiky ČSÚ.

Martin Profant - Praha 7

Čtvrtek, 11.Října 2018, 10:15:1

ČSU korektně dodává údaj o celkovém počtu zvolenců z jednotlivých kadidátek a poskytuje dohledatelnou stranickou příslušnost. Čísla, která jsou sama o sobě k ničemu.

Jen v určitém kontextu umožňují smysluplnou výpověď. To Jakub Patočka předvedl v souvislosti s KSČM:
Strana dlouhodobě opřená o pozice v malých a středních sídlech ztrácí pozici, přitom trend je setrvalý a bez výkyvů. to, že vypadla ze zastupitelstev velkých měst (a pražských velkých městských částí) propad jen dokresluje, ale malér jsou ty někdejší bašty KSČM.

Složitější to už je s ČSSD:
Vývoj bychom potřebovali zobrazit nikoli od roku 1998, ale nejméně od roku 1992. Viděli bychom pak, že mírný pokles (spíše jen stagnace) v letech 1998 až 2006 je součástí celkově vzestupného, byť kolísavého trendu, v devadesátých letech strmějšího než v letech 2006 až 2010.
Vzhledem k rozložení zastoupení ČSSD ve vztahu k velikosti a typu sídla je ovšem mnohem významnější ztráta v krajských a větších městech. Kdyby ČSSD získala díky malým sídlům dokonce větší počet zastupitelů než v roce 2010 a s v segmentu středních a větších měst zůstal současný výsledek, varovný syndrom pádu by nebyl o nic méně děsivý.

Už v případě ČSSD tedy pokles zvolených při počítání zastupitel jako zastupitel, jedno zda pražský, rokycanský či z Vysoké Lhoty (5 zastupitelů na 17 obyvatel -- ČSSD není zastoupena ai v jednom jmenovaném zastupitelstvu ) sám o sobě příliš nevypovídá.

V předchozím diskusním příspěvku upozornil Jiří Guth na ošidnost onoho "historického maxima" zelených. Šel bych dál -- dokonce i tam, kde na společných kandidátkách představoval zelený kandidát jednoznačně zkušenějšího a známějšího partnera -- jako na Praze 7 Ondřej Mirovský v pirátskozelené koalici -- se jedná spíše o opouštění původní propadající se struktury (nikoliv opouštění zelené politiky, tu lze dnes v Praze opravdu spíše realizovat s Piráty a Čižinským než se zelenými).

Souhlasím s Patočkovými politickými soudy, ale takzvané věcné argumenty, kterými je v tomto článku podpírá, jsou bídné.

Sdílet