Kam bychom měli mířit, když požadujeme právo na město

Právo na město může znamenat právo na veřejný prostor, kvalitní služby, čisté životní prostředí nebo bezpečné ulice. Na ničem z toho však nebude záležet, pokud se jedinou funkcí města stane absorpce bohatství elit.

Záruka práva na město nikdy neexistovala. Přesto se o právo na město od nepaměti z různých důvodů bojovalo. Žít ve městě mohlo být v různých dobách lidské historie jak privilegiem, tak i výzvou. Města představují bezpečné přístavy a bývají místy společenství a příležitostí, ale zrovna tak i zdroji vykořisťování, nesnází a bídy.

Jako idea, koncept a politický požadavek bylo „právo na město“ poprvé představeno roku 1968 francouzským marxistickým filosofem a sociologem Henrim Lefebvrem, které se následně stalo běžně používaným prizmatem současné společnosti. Používají jej jak teoretici města, tak i městská sociální hnutí. V České republice byl tento koncept poměrně neznámý až do druhé dekády dvacátého prvního století, během které si společnost začala stále více uvědomovat negativní dopady neoliberalizace na obyvatelnost postsocialistických měst.

České městské společnosti ovlivněné setrvačností a dědictvím čtyřicetileté vlády totalitárního komunismu se konečně probudily do nové reality, ve které se život ve městě — používání prostorů v něm a využívání všeho, co město může nabídnout — proměnily z garantovaných jistot v aspekty života, o které je třeba svádět každodenní boj.

Zatímco otázka bydlení a práva využívat prostor ve městě byla českým squatterským hnutím a místní alternativní scénou otevřena už v raných devadesátých letech, zbytku společnosti trvalo téměř dvě dekády, než procitla do nové reality, v níž kvalitu života stále více ohrožují nové způsoby prostorové produkce, konzumní život a růstová ekonomika. Najednou začalo být jasné, že život ve městech ničí a postupně znemožňuje všeprostupující logika akumulace kapitálu.

Bydlení jako nová výzva
Až donedávna se hlavní obavy aktivních občanů zajímajících se o města soustředily na nedemokratické procesy v městském plánování, nedostatek transparentnosti v redistribuci veřejných prostředků, korupci, klientelismus a z toho vyplývající nízkou kvalitu architektury a veřejných služeb. Některé z neziskových organizací také tradičně poukazují na negativní dopady automobilové dopravy a plánování infrastruktury zaměřené na auta, kvůli které je město znečištěné, není bezpečné ani příjemné pro chůzi a nemá kvalitní veřejné prostory.

Dlouhou dobu nebylo přístupné a cenově dostupné bydlení hlavním tématem českého aktivismu. Přístup k bydlení měly ztížený víceméně jen ti úplně nejchudší a etnické minority. Těm přitom chybí kapacita, dovednosti a v očích většinové české společnosti i legitimita k obraně vlastních zájmů. Hlasitější požadavky na cenově dostupné bydlení se začaly objevovat teprve nedávno v kontextu probíhající krize bydlení. Ceny se za posledního roku a půl zvýšily do té míry, že život v Praze a dalších českých metropolích začaly znemožňovat dokonce i pro část takzvané střední třídy.

Během krátké doby se bydlení pro obyvatele velkých měst (zvláště Prahy) stalo problémem číslo jedna, a to zejména pro ty, kteří nevlastní nemovitosti, a musí proto spoléhat na nájemní bydlení. Tito lidé se nemohou spolehnout ani na stát, který doposud nepřišel s funkční politikou sociálního bydlení, ani na obce, které ve většině případů zprivatizovaly podstatnou část obecního bydlení, a dnes proto nemají co nabídnout těm, kteří si nafouklé ceny na trhu s bydlením nemohou dovolit.

Related-oakland-1_750xx3381-1902-10-0Nedostupnost bydlení se obvykle svádí na byrokracii a aktivisty. Avšak když se nové rezidenční projekty zrealizují, mladé rodiny na ně stejně nebudou mít. Repro DR

Tento problém bylo možné předvídat už dávno. To, že nastal až nyní, je zčásti důsledkem uchlácholení velkého množství chudých českých občanů možností žít v domovech, které získali během předchozího režimu. Zároveň se relativně malé procento těch, kteří i po změně režimu zůstali v nájemním bydlení, stalo svědky postupné deregulace nájemného, nedostatečné ochrany nájemníků, a tím pádem i života v neustálé nejistotě způsobené neustále se zvyšujícími cenami bydlení.

Tak došlo k situaci, ve které je soukromé vlastnictví domova viděno jako jediný adekvátní a plnohodnotný způsob života a hypotéky jako jediný způsob, jak si zajistit bydlení. Nicméně ne každý chce mít na noze kouli ve formě smlouvy s bankou, a ne každý je schopný hypotéku získat, o to víc v současné době, kdy se hypotéky staly nedosažitelnými i pro lidi, kteří pro banky bývali nejtradičnější cílovou skupinou – vzdělaní mladí lidé a rodiny.

Existuje mnoho teorií, proč se bydlení stalo ve velkých městech České republiky nedostupné. Někteří to svádějí na Airbnb, ale Airbnb je jen malým aspektem mnohem většího problému. Oblíbenou mantrou mezi developery a částí českých urbanistů, architektů a politické třídy je vinit z nedostatku bydlení aktivisty a dlouhé byrokratické procesy, které komplikují a zdržují povolování nových staveb rezidenčních projektů. Tato argumentace je založená na kapitalistické logice, ve které ceny stoupají v důsledku nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na trhu.

Tato logika ovšem ignoruje fakt, že poptávku v současnosti deformuje financializace nemovitostí. Mladé rodiny i jednotlivci, kteří potřebují místo k životu, jednoduše nemohou soupeřit s velkými investory na globálním trhu, jejichž poptávka po nemovitostech je motivována hlavně možností investovat a zhodnocovat velké sumy nashromážděného kapitálu. Také nemohou soupeřit s vyššími třídami ve své vlastní zemi, které používají vlastnictví nemovitostí jako formu investice pro důchod v kontextu mizející jistoty, že je vůbec nějaký důchod čeká.

Ve výsledku by výstavba více rezidenčních projektů neznamenala snížení cen bydlení na dostupné pro obyčejné lidi, ale spíše k vytvoření dalších nemovitostí sloužících pro uchovávání kapitálu bohatých lidí, a samozřejmě také nové příležitosti pro obohacení developerů a politiků.

Co zahrnuje právo na město v roce 2018?
Právo na město může znamenat mnoho různých věcí. Může to být právo na veřejný prostor a jiné formy městských společných statků, jako jsou voda, vzdělání, čisté životní prostředí nebo bezpečné ulice. Je to právo podílet se na městském plánování a spoluvytváření městského prostoru, nebo právo na kvalitní veřejné služby. Na žádném z těchto požadavků však nebude záležet, pokud se život ve městě stane zcela nemožným a jedinou funkcí města bude absorpce bohatství elit.

Záležet na nich nebude ani tváří v tvář planetární krizi způsobené změnami klimatu, kvůli kterým se města možná pomalu promění v neobyvatelné vyprahlé pouště. Změna klimatu i krize bydlení přitom mají totožnou příčinu – neoliberální kapitalismus a růstový model naší ekonomiky. Musíme proto pro naše města a společnosti najít nebo vynalézt nové strukturální principy, které budou založené na společenské i environmentální spravedlnosti a dlouhodobé udržitelnosti.

Lidé jako Lefebvre nás nabádají, abychom požadovali nemožné. Je pravda, že utopické sny nám umožňují zachovat si optimismus a naději. Zároveň však také musíme zůstat realističtí v tom, co může udělat každý z nás. Každý krok k pozitivnější budoucnosti se počítá.

Od čtvrtka 27. září až do soboty 29. září se koná festival práva na město Vzpurná Praha pořádaný Kolektivem 115, na který vás tímto zveme. O průběhu vás navíc v Deníku Referendum budeme informovat. #jsmeDR