Naše nové mezinárodní hnutí bude bojovat s fašisty i s globalizací

Do projektu britského Guardianu Budoucnost mezinárodní levice přispěla ikona nové evropské levice následujícím komentářem.

Na naši dobu se jednou bude vzpomínat jako na éru triumfálního nástupu globálně sjednocené pravice, Nacionalistické internacionály, která se vylíhla z hnojiště finančního kapitalismu. Zda si ji budeme rovněž pamatovat jako dobu zrození úspěšné humanistické alternativy k dnešnímu hrozivému vývoji, závisí na ochotě progresivních sil ve Spojených státech, Evropské unii, Spojeném království i zemích jako Mexiko, Indie či Jihoafrická Republika, stvořit společný a přesvědčivý program Progresivní internacionály.

Náš úkol není ničím v dějinách neznámým. Fašisté se v meziválečném období nechopili moci díky tomu, že by lidem slibovali násilí, válku a koncentrační tábory. K vládě se dostali proto, že se jim podařilo oslovit dobromyslné lidi, postižené závažnou krizí kapitalismu, s nimiž se příliš dlouho zacházelo jako s dobytkem, který ztratil svou tržní hodnotu. Fašisté si k nim našli cestu a slíbili jim vrátit jejich hrdost, nabídli jim své přátelství, poskytli jim pocit nově nalezené přináležitosti k sdílenému ideálu a umožnili jim znovu se cítit jako něco víc, než pouzí spotřebitelé.

Takováto injekce čerstvého sebevědomí byla ve fašistickém podání vždy a všude doprovázena ještě něčím jiným: šířením strachu z „cizího,“ které údajně ohrožovalo nově nalezenou naději na blahobyt. Politika strachu – my versus oni – dokázala snadno smazat rozdíly mezi sociálními třídami a nahradit je agresivní politikou identity.

Strach ze ztráty společenského postavení se u ohrožených středních tříd snadno proměnil v tichou toleranci k všestrannému porušování lidských práv – nejprve oněch podezřelých cizinců a později kohokoli, kdo si dovolil nově nastolenému řádu odporovat. Jak se kontrola kapitalistického establishmentu nad politikou hroutila, zastánci progresivní alternativy se brzy ocitli na okraji – anebo ve vězení. A bylo po všem.

Není to stejný způsob, jakým se Donaldu Trumpovi podařilo dobýt Bílý Dům a jakým se mu nyní daří vítězit v diskursivní válce proti vedení Demokratické strany? A nepřipomíná to veletoče konzervativců podporujících Brexit, kteří mají náhle po desetiletích škrtů drzost zastávat se veřejného zdravotnictví? Či jejich ostentativní řeči o demokracii, kterou se od let thatcherismu snažili za každou cenu podřídit nadvládě trhů?

Nepřipomíná to zcela přesně způsoby krajně pravicových vlád Rakouska, Maďarska, Polska, neonacistů z řeckého Zlatého úsvitu, či ze všech nejpřípadněji Mattea Salviniho, autokrata v pozadí nové italské vlády? Všude kolem nás vidíme příznaky vzestupu ambiciózní, nebezpečné Nacionalistické internacionály, s níž jsme tu skutečně neměli od třicátých let co do činění. A liberální elity se chovají právě tak, jako by měly v úmyslu zopakovat každou ze známých chyb Výmarské republiky.

Liberální elity se chovají právě tak, jako by měly v úmyslu zopakovat každou ze známých chyb Výmarské republiky. Foto GRReporter

Ale nechme už diagnózu. Zásadní otázka nyní zní: co je třeba dělat? Taktická aliance s elitou obhájců ekonomické globalizace nepřichází v úvahu. Tony Blair, Hillary Clintonová, elity sociálně-demokratických stran v kontinentální Evropě – ti všichni se až příliš zkompromitovali svými vazbami na zdegenerovaný systém finančního kapitalismu a s ním spjatou neoliberální ideologii.

Po celá desetiletí zůstávali věrni volnotržnímu populismu a falešnému slibování, že všichni se budou mít lépe, stane-li se ze všeho zboží s cenou určovanou trhem. Chtěli by po nás, abychom uvěřili v magický eskalátor, který nás postupně všechny vyveze až k výšinám spotřebitelského uspokojení. Jenomže nic takového neexistuje.

Rok 1929 naší generace, naše velká ekonomická krize, která nastala v roce 2008, iluze o blahodárnosti ekonomické globalizace rozbila. Elity chtěly předstírat, že se nic neděje, že situaci půjde napravit kombinací úsporné politiky škrtů pro většinu, socialistického přerozdělování pro ty nejbohatší a autoritářské kontroly nad všemi. Nacionalistická internacionála přitom těží z všeobecné nespokojenosti a vychutnává si své úspěchy.

Mají-li mít progresivní síly vůbec nějakou naději jejich úspěchu čelit, budeme muset velmi přesně a nemilosrdně popisovat, jaké jsou skutečné příčiny lidové nespokojenosti a neštěstí: moc globální oligarchie a její nepřiznaná třídní válka proti stále ohroženějším pracujícím a proti všemu, co na Západě zbylo z dělnické třídy – obecně pak proti sociálně slabším a znevýhodněným občanům.

Dále musíme jasně ukázat, že jedinou cestou ven z pasti je získat znovu a přímo kontrolu nad našimi životy, nad našimi komunitami, nad našimi městy a státy a to prostřednictvím internacionalistického programu sociální spravedlnosti a důstojné práce pro všechny. Finančnímu kapitalismu nesmíme dovolit rozbíjet naše společnosti na kusy. A současně musíme vysvětlovat, že žádná země není ostrov.

Změny klimatu si žádají velkorysou a všeobecnou mezinárodní spolupráci – právě tak boj proti chudobě, proti zadlužení a proti bezohledným bankéřům. Je třeba ukázat, že cla nejsou nejlepším prostředkem ochrany pracujících, protože nanejvýš prospívají lokálním oligarchům.

Je třeba bojovat za takové mezinárodní obchodní úmluvy, které zaváží vlády chudších zemí k navyšování minimálních mezd na důstojnou úroveň a zajištění smysluplné práce pro místní komunity. Jedině tak lze vrátit dobrou práci lidem v bohatších i v chudších zemích.

A u toho nesmíme skončit: je třeba ustavit nový pořádek pro mezinárodní obchod, jaký navrhoval již John Maynard Keynes během Brettonwoodské konference v roce 1944 a důkladně omezit mezinárodní kapitálové transakce. Podaří-li se nám dojít k vyrovnání mezd, obchodních bilancí a finančních transakcí na globální úrovni, můžeme omezit jak nedobrovolnou migraci, tak nedobrovolnou nezaměstnanost. Takto lze potřít i morální paniku z migrace a nenávistný odpor k lidskému právu volně se pohybovat po světě.

Kdo může takovou pokrokovou internacionálu zorganizovat? Kandidátů naštěstí není nedostatek: „politická revoluce“ Bernieho Sanderse ve Spojených státech, labouristická strana Jeremyho Corbyna, naše vlastní hnutí za demokratizací Evropské unie „DiEM25“, nový mexický prezident Lopéz-Obrador, progresivní frakce v Africkém národním kongresu či všemožná hnutí bojující proti nesnášenlivosti a politice škrtů v Indii.

Pusťme se do toho bez okolků. Další se přidají, jakmile nenávist a hněv začne podléhat odůvodněné naději.

Text Our new international movement will fight rising fascism and globalists vyšel v rámci projektu Budoucnost mezinárodní levice v Guardianu. Přeložil JOSEF PATOČKA