Facebook není veřejným fórem, ale mohl by být

Aby Facebook nebyl jen soukromou společností obchodující s uživatelskými daty a s reklamou, ale přiblížil se ideálu neutrálního veřejného fóra, musel by podléhat transparentním a jasným pravidlům nastaveným zvenčí.

Pochybně bublající vody rybníčku českého Facebooku každý týden potřebují minimálně jednu kauzu, k níž se mohou všichni vyjádřit. Zatímco na levici uspokojovalo touhu po pseudoudálostech bádání nad tím, zda se Matěj Stropnický zfašizoval, u pravého břehu rybníčku pokrytého nahnědlým puškvorcem dominovalo úpění Evy Hrindové coby hlavní tváře nacionalistického uskupení Naštvané matky.

Těm se stala jedna z nejhorších věcí, které mohou skupinu postavenou na facebookovém působení potkat – administrátoři sociální sítě jim zrušili stránku, na níž se jim dařilo šířit hysterický a dezinformační obsah do základny asi čtyřiceti tisíc fanoušků.

Pochybným stránkám hlavy dolů
Facebook ruší stránky prakticky neustále. Jeho postup při tom stojí na dvou pilířích – detekci obsahu porušujícího jeho pravidla za pomoci automatizovaných algoritmů a nahlašování tím, co Facebook nadneseně označuje za komunitu.

První systém je očím řadového uživatele skrytý a není zcela jisté, jak funguje. Stojí však zřejmě na indexu určitých slov a vyobrazení, která algoritmus označí za potenciálně škodlivá, a někdy proti nim sám zasáhne. To je samozřejmě poměrně vágní způsob, jak obsah filtrovat, protože algoritmus není z logiky věci schopný rozpoznat ironii ani jakékoli jemné nuance.

Může vás tak zablokovat za to, že jste nácek, co si fotí selfies před vlajkou s hákovým křížem, stejně jako za to, že na sítě dáte letní rodinnou fotku, na níž je vaše dítě „nahoře bez“. Krom toho algoritmus zasáhne ve vcelku nevyzpytatelných případech, takže tu zablokuje stránku sdílející memy, onde zase označí za znepokojivě naturalistický obsah proslulou fotografii husy, za níž plápolá ohýnek.

2176858Administrátoři Facebooku zrušili Naštvaným matkám stránku, na které šíří dezinformace. Myslí si, že na ni mají nárok, jsou ale na omylu. Repro DR

Druhý způsob kontroly obsahu, tedy ten komunitní, funguje snad ještě hůře. Ne snad že by Facebook pod tlakem veřejného mínění i legislativy neusiloval o co nejrychlejší mazání nahlašovaného nenávistného obsahu, nadávek či vyhrožování – to mu začíná jít poměrně slušně. Úskalí je v tom, že stejně dobře mu jde i mazání a blokování stránek, které zkrátka nahlásí dostatečné množství lidí.

To dalo vzniknout osobité formě útoku na facebookové stránky, při kterém je zkrátka větší množství lidí koordinovaně nahlašuje za porušení pravidel. Podobným způsobem se pravicovým trollům v nedávné době podařilo zrušit například stránku české Antifašistické akce, která vzhledem ke svému jazykově nespecifickému názvu „ANTIFA“ nasbírala během let takřka čtvrt milionu sledujících.

To, že se Hrindová a její Naštvané matky zřejmě staly „obětí“ podobné akce z opačné strany, vyvolá nanejvýš pokrčení ramen. Na rozdíl od zmíněné Antify totiž komunitní pravidla Facebooku pravděpodobně opravdu porušovaly. Krom toho je jejich volání na dané sociální síti, že je tato coby nástroj imaginární diktatury cenzuruje, už z podstaty věci k smíchu.

Facebooku je úplně jedno, co Hrindová píše. Jeho motivace je mnohem jednodušší – vyhnout se soudním tahanicím a státním intervencím, které přijdou, když bude korporát Marka Zuckerberga ignorovat především evropské zákony proti šíření nenávisti na internetu. Krom toho ve vlastním zájmu nechce, aby se síť stala toxickým semeništěm kyberšikany, nesmyslu a očividné manipulace. Proto smaže cokoli, co je kontroverzní natolik, aby se na to sesypalo větší množství lidí, a co má jakkoli vyhraněný obsah.

Facebook není veřejné fórum, nesmiřujme se s tím
Argumentace, která zaznívá kdykoli, kdy Facebook zablokuje či smaže nacionalistickou nebo dezinformační stránku, zůstává velmi podobná. Jde o cenzuru, porušují se naše ústavní práva, neomarxistická diktatura se blíží a jejím nástrojem je nahlašování obsahu a politická korektnost, co nám znemožňuje očerňovat lidi a nadávat jim. Je přitom symptomatické, že se podobné litanie linou z onoho pravého břehu pomyslného rybníčku. Když zmizí stránka levici, výsledkem je zpravidla pouze pár naštvaných příspěvků a fatalistické „však je to korporátní síť, ne neutrální půda, co se dá dělat“.

Prvá argumentace, již úmyslně ženeme ad absurdum, je nepřesná. Článek sedmnáct Listiny základních práv a svobod sice zaručuje svobodu projevu, nakolik z toho ale lze vyvozovat ústavní právo na facebookovou stránku, je nasnadě. Jen si to zopakujme: ústavní právo na facebookovou stránku.

Nic takového neexistuje. Když si kupříkladu ony Naštvané matky zakládaly stránku, dělaly to na soukromé platformě. K dodržování jejích pravidel se zavázaly při registraci. Lze samozřejmě diskutovat o tom, jak dobře sociální síť svá pravidla vymáhá a jestli jsou vhodně nastavená.

S trochou nadsázky lze ale říci, že pokud by Mark Zuckerberg zítra seznal, že nenávidí kapustu, a že ji nenávidí tak moc, že ji vyhubí z virtuálního prostoru blokováním všech uživatelů, kteří tuto jinak vcelku milou zeleninu zmíní, nikdo z nás, dokonce ani Listina základních práv a svobod, mu v tom nezabrání.

Facebook není neutrální veřejné fórum, které by uživateli garantovalo možnost projevovat své postoje, sdružovat se a politicky žít. Pro stav mnohými optimisticky označovaný za pozdní kapitalismus je velice příznačné, že to, co mnozí z nás pokládají za základní médium pro svobodné vyjadřování, je ve skutečnosti korporátní platforma, jež stojí na obchodu s uživatelskými daty a reklamě.

Státy po ní mohou ledacos vymoci, a dokonce na Zuckerberga udeřit kvůli těm největším skandálům typu Cambridge Analytica. Dohlédnout na to, aby se jeho společnost stala etalonem svobody slova, však mohou při současném nastavení jen stěží.

Sociální sítě potřebují levicovou vizi
Je až k nevíře, nakolik nám podobná reflexe chybí. To, že se internetové platformy staly ve své masovosti samozřejmým, tekutým a průhledným prostorem, vede i k absenci odvážnější vize, jak by měly vypadat, aby sloužily veřejnému zájmu. Neustálé, byť bohužel zpravidla povrchní debaty ukazují, že to přesně by si velká část z jejich uživatelů přála. Chybí zde ale analýza, a především načrtnutí možných cest.

Příkladem snahy o jejich nalezení nám může být třeba komentář publicisty Paula Masona pro portál Novara Media, který vyšel v českém překladu v Deníku Referendum. Mason ve svém textu naznačuje tři možné varianty: regulaci, rozdělení korporátu či jeho vyvlastnění do veřejné správy.

Problém s regulací není v tom, že by, jak je v Čechách zvykem usuzovat, byla levicově autoritářským krokem, ale v tom, že regulace nadnárodní korporace, která krom místností pro servery fakticky nepotřebuje pevné sídlo, bude fungovat pouze napůl. Podobně ostatně dopadá i současná snaha o prosazování evropské legislativy proti podněcování nenávisti.

Cílem jakéhokoli kroku měnícího statut Facebooku musí být krom garance soukromí uživatelů i možnost vytvoření transparentních a jasných pravidel pro fungování celé sítě. Teprve až se taková pravidla podaří nastavit a až dokážeme korporátní rozměr Facebooku odkázat do patřičných mezí, bude na místě diskutovat o něm jako o místu s garantovanou svobodou projevu.

Otázkou do pléna potom je, zda je vhodnější Facebooku nastavit pomocí antimonopolní legislativy konkurenci (tedy podle Masona jej rozdělit), či ho přímo vyvlastnit do mezinárodní veřejné správy. Obě možnosti si každopádně žádají kolektivní i politickou odvahu, stejně jako ochotu nahlédnout svět jinak než prizmatem mezinárodního volného trhu.