Dva tisíce slov a vláda osobního prospěchu

Manifest Dva tisíce slov je i dnes pozoruhodně aktuální. Do jaké míry tedy za „špatné poměry ve společnosti“ může politický režim a jeho veřejná správa? Nebo jsou na politické moci více méně nezávislé?

„Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla.

S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatným poměrům patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.“

To je citát z úvodní pasáže manifestu Dva tisíce slov, „které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“. Z dnešního hlediska může být pozoruhodná okolnost, jak podle našich nátur a politického smýšlení můžeme ona slova považovat za poněkud, případně dosti, nebo i úplně aktuální, a to přestože se většina lidí (podle vědců z Masarykovy univerzity) cítí šťastnou, zvláště na Moravě.

1137936-481072Manifest Dva tisíce slov žádal po komunistické vládě, aby změnila svou špatnou politiku a napravila poměry ve společnosti. Repro DR

Pro mého tatínka Ludvíka Vaculíka byly špatné poměry ve společnosti důsledkem špatné politiky komunistické vlády, a manifest po ní žádal, aby je urychleně zlepšila, napravila. Naivní – a zároveň důvtipné – mohlo se jevit, že náprava se žádá po totalitní, komunistické moci: ta poměry zkazila, tak ať je také napraví, nese za ně vskutku nedílnou odpovědnost, a má k tomu všechny instrumenty. (Manifest Dva tisíce slov nezpochybňoval vedoucí úlohu KSČ.)

My si dnes můžeme klást otázku, do jaké míry za „špatné poměry ve společnosti“ může politický režim a jeho veřejná správa, či nakolik se máme spokojit s tím, že „ony špatné poměry ve společnosti“ jsou na politické moci více méně nezávislé, jsou obecné. Živnou půdu nacházejí sice především v totalitních poměrech, ale také v souběhu všech možných občanských svobod, garantovaných režimem demokratickým.

V manifestu se dále praví, že bude-li náprava poměrů u odpovědných funkcionářů váznout, mají lidé požadovat „veřejná zasedání národních výborů“. A dále: „K otázkám, které nechceme nikdo znát, ustavujeme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout.“

Poměry s lidskou tváří
Přiznal jsem se mamince, s níž jsem se o manifestu Dva tisíce slov bavil, že v nynějších poměrech mě taková gándhíovská výzva poněkud děsí. (Dneska bychom takto patrně záhy opustili NATO i EU a pro jistotu se vyzbrojili kvéry. A podobně by leckde mohli přijmout radikální usnesení k řešení otázek, „k nimž se nikdo nechce znát“, například co s vyloučenými sociálními skupinami obyvatel.)

Ano, přitakala maminka, dneska jde „lidu“ zejména o osobní prospěch, ale tehdy, po zkušenosti z padesátých let, lid uvědomělý byl a o demokratizaci poměrů mu opravdu šlo. – Nepolemizoval jsem, ale napadlo mě, že před pouhými ani ne dvaceti lety (počítáno od roku 1968) se v podstatě týž lid nechal tak zmanipulovat, že houfně podepisoval petice požadující nejtvrdší trest pro Miladu Horákovou, například…

(Vsuvka pro historiky: Podle mamy byl původcem manifestu lékař a v té době člen ÚV KSČ František Kriegel, jenž ony čtyři vědce – Wichterleho, Broda, Poupu a Holuba, všichni již zemřeli, Brod a Poupa v emigraci – k takové iniciativě ponoukl. Už to nemohou potvrdit.)

Úvaha nad Dvěma tisíci slov mě navedla na otázku – v jakých společensko-politických poměrech žijeme nyní? Podle komentátora Petra Kamberského (Lidové noviny 28. 6. 2018): „Poté, co předchozí vláda rozšlapala všechny liberální reformy vlád předcházejících, bude tichá koalice budovat jen samá pozitiva a sociální jistoty. Socialismus s lidskou tváří se nám pomaloučku, polehoučku vrací.“

Petr Kamberský se rozhodně mýlí v tom, že „socialismus s lidskou tváří se vrací“; nemůže se vracet, protože u nás vůbec nebyl. Byla to idea, kterou už v roce zrodu rozdrtily tanky a Husákova normalizace. Jak by dopadla, nevíme, ale s vedoucí úlohou komunistické strany by podle mého byla neslučitelná.

Proti tomu současné poměry díky převratu v roce 1989 rozhodně mají lidskou tvář, o jaké se v roce 1968 asi nikomu ani nesnilo. (Možná snilo: právě oněm čtyřem vědcům, ale řešení nechali na brilantních formulacích Ludvíka Vaculíka ještě v rámci „soudružského diskursu“.)

Levice a její sociální politika
Pochybuji ale, že současné politické poměry lze označovat jako socialistické, přestože některé znaky, jak je uvádí Petr Kamberský, nesou: zvyšování důchodů, zavádění jízdného zdarma pro seniory a juniory, růst platů… Ty však vidím jako spíše populistické projevy „vlády osobního prospěchu“ coby důsledek období blahobytu. Jestliže toto by měl být socialismus, pak tisíce obyvatel poženeme v beznaději ke komunismu. Zvyšování platů a důchodů v době hospodářského růstu a nadbytku přece udělá každá vládní strana, aby si získala voliče. Na tom mnoho socialistického není.

Levice a její sociální politika má řešit podstatnější a dlouhodobé problémy, například: zákon a sociálním bydlení (pořád není), problém vyloučených sociálních skupin obyvatel, který se stále prohlubuje, inkluzi, která by se měla zavádět nejen ve školách, ale v celé společnosti a která se jako program vytratila a závisí toliko na dobrovolnosti. Ministryně práce a sociálních věcí v demisi podávala návrh na snížení dávek v hmotné nouzi jako opatření proti bytové lichvě, a to přestože ceny bydlení se zvyšují. Přibývá dětí školního věku, které nepoznaly jiný domov, než je ubytovna…

U současné levice také postrádáme přímou vazbu, nebo o ní nevíme, na evropské sociální programy, které díky EU – nikoli její vinou – máme k dispozici. Proti iredentistickým snahám by se levice měla jasně vymezit.

Postavení cizinců, kteří u nás roztáčejí kola průmyslu, je nedůstojné. Do výrobních hal nevidíme, ale stavební dělníky v jejich dvanáctihodinových šichtách – a to den co den – často pozoruju. Zvečera už se sotva plouží. A přitom víme, že člověk je schopen efektivní manuální práce tak šest až sedm hodin, zbývající pracovní dobu, nemá-li nad sebou drába, už tak nějak probincá.

To komunistům nevadí, že tak nehorázně tyjeme z bídy jiných? Neměly by pracovní podmínky cizích státních příslušníků být stejné jako naše, když pracují u nás? (Jistě: komunistům nejde o žádnou sociální spravedlnost, ale o moc a privilegované postavení v rámci odplaty za „listopad 89“.

Pouhé vycházení vstříc materialistickým nárokům společnosti, jejíž nárokovost snad ani nezná mezí, nelze pokládat nebo zaměňovat za sociální politiku, která se naopak spíše vytrácí, protože není populární.

(Také v našem městečku jsme se pokusili stihnout žádost o dotaci na výstavbu sociálních bytů. Polevili jsme ve chvíli, když občané z okolí budoucích domů začali organizovat petici proti zhoršení jejich životních podmínek „díky“ přílivu sociálně slabých občanů. A tak jsme podat žádost raději ani nestihli.)

Péče o krajinu, ke které se nechce nikdo znát
Pak jsou vskutku „otázky, které nechce nikdo znát“, vyhýbá se jim jak pravice, tak levice, a „ustavit vlastní občanské výbory a komise“ buď ani není s kým, anebo stejně nemají žádný vliv. Asi nejvážnější je problém péče o krajinu, o přírodu, způsob zemědělského hospodaření.

To hospodaření pozbývalo lidské tváře vinou vnucené kolektivizace a nyní je stav zemědělského půdního fondu ještě horší. To musí vidět každý, kdo si všímá krajiny, i nezemědělec. Péči o krajinu a trvale udržitelné zemědělské hospodaření mají ve svém programu Zelení, ale kdo je volil? Válcování půdy obřími zemědělskými stroji do naší povětšině kopcovaté krajiny nepatří, každý větší déšť je pak přívalovou hrozbou. (Jsou to stroje do Arizony nebo Texasu nebo kam.)

Různé způsoby zneužití zemědělských dotací našim líchám více uškodilo než prospělo, dostaly se do nepravých rukou. Je možná nějaká náprava, a kdo o ni stojí? Nebo to „odepisujeme“ jako nutnou oběť našeho „obecného blahobytu“?

(V extravilánu našeho městečka agropodnik rozoral i mez, která uvozuje skupinu chráněných stromů, lemujících obecní les. Větve staletých dubů, které obřím zemědělským mašinám překážely v megaorbě, tito „zemědělci“ dobrovolně uřezali. To jim žádnej papaláš nenařídil!)

„Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě,“ stojí také v manifestu Dva tisíce slov. Jak ale můžeme žádat jejich odchod, když jsme si přesně takové vědomě zvolili? Pak ale máme odpověď: Zdá se, že výslednicí všech našich obrodných snah je už od roku 1968 nástup jakéhosi totálního materialismu, bezohledně nastoleného většinou menšině. Bez intervence Sovětského svazu.

Z manifestu Dva tisíce slov ještě jeden citát: „Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že si jednou ve volbách zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád menších států světa!“

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ten blažený rok osmašedesátý Úterý, 10.Července 2018, 12:08:6

Už jsem to svého času někde zmínil: ten obrodný proces roku osmašedesátého byl vlastně tím posledním obdobím národních dějin, kdy bylo možno ještě věřit v dobro v člověku. Kdy se tedy mohlo ještě věřit, že lidská společnost je ve své podstatě společenstvím solidárním, humánním, kde naprosté většině všech lidí se jedná o obecné dobro, o společnou správu věcí veřejných ve prospěch všech. A že tedy postačí jenom odstranit tu kliku uzurpátorů, kteří se nějakou deformací dějin dostali k moci, a že se potom hned obnoví ten přirozený, původní stav "vlády lidu nad věcmi jeho".

Snad ještě po listopadovém převratu roku devětaomdesátého se - v podobě Občanského fóra - na krátkou chvíli obnovila tato víra v harmonickou pospolitost všech; ale tato iluze harmonické pospolitosti byla velice brzy rozbita vpádem tvrdého kapitalismu, jakož i rozpadem té pospolitosti na ideologie a světonázory neslučitelných zaměření.

Poté následovala napřed kocovina z rozbitých snů o národní pospolitosti; zatímco dnes už se i snít přestalo, národ se rezignovaně smířil s tím že starat se o věci obecné stejně nemá cenu, a tak se každý stará jenom sám o sebe, a o svůj vlastní prospěch.

A tak - nenechme si ukrást nostalgii po tom osmašedesátém. Přese všechno to byl svým způsobem rajský čas; asi ten vůbec poslední čas, kdyby bylo ještě možno dobrodušně věřit v dobro v člověku a ve světě...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Července 2018, 13:31:36

Je to opravdu náhoda: zrovna teď jsem v německé publikaci "Die 68er" (Osmašedesátníci), která se snaží onu přelomovou dobu dnešnímu čtenáři přiblížit na základě dobových dokumentů, od Patrice Lumumby až po Rudi Dutschkeho, narazil i na text Ludvíka Vaculíka "Dva tisíce slov". Jakožto jediný z Československa, a jeden z mála z Východní Evropy. Takže jak je vidět, toto Vaculíkovo provolání zřejmě i mezinárodně platí za jedno z nejvýznamnějších z oné doby.