Byznys s ubytovnami se bortí. Bez sociálního bydlení nás čeká peklo

Octli jsme se na prahu krize a je otázkou, jakým směrem se obce a stát vydají, říká odborník na sociální bydlení. S Janem Milotou jsme hovořili o výsledcích brněnského pilotu rychlého zabydlení rodin, ale také o situaci v dalších městech.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

08.07.2018 07:00

Rapid re-housing

Foto20

v Brně

V rámci pilotního projektu rychlého zabydlení se před více než rokem 50 rodin přestěhovalo z ubytoven do městských bytů. Až na dvě rodiny si všechny bydlení dosud udržely. Ukazuje se tak, že okamžité poskytnutí bytu k pronájmu je účinnější způsob jak řešit situaci lidí v nouzi, než dosavadní systém prostupného bydlení. Projekt vychází z přístupu Housing first, který se zakládá na intenzivní sociální práci s cílem pomoci klientům si bydlení udržet.

Součástí projektu je také výzkum, který by měl ukázat, zda se nejrůznější aspekty života rodin po zabydlení proměňují k lepšímu. Brněnský projekt je od počátku pokládán za přelomový, inspiroval již několik dalších obcí a získal řadu zahraničních cen.

Související

Dosud jste jako hlavní úspěch brněnského pilotního projektu prezentovali ten fakt, že si drtivá většina rodin i po roce bydlení udržela. Nyní jste ale publikovali studii, která má ukazovat další pozitiva. Co se tedy v životě zabydlených rodin nejvýrazněji změnilo?
Tato studie vyhodnocuje nejrůznější aspekty života rodin po půl roce od zabydlení. Data po roce od zabydlení jsme sice již sesbírali, ale teprve je vyhodnocujeme. Od počátku zkoumáme aspekty, jako jsou zdraví, zaměstnanost, školní výsledky dětí či hospodaření s penězi. V té nejnovější studii se nejvýznamněji projevily právě zdravotní aspekty, ostatní se přece jen ukazují až po delší době, než je šest měsíců.

Jaká konkrétní data to prokazují?
V této chvíli můžeme prokázat, že se po zabydlení výrazně snížily výjezdy sanitek, konzumace antibiotik, míra stresu a podobně. Kolik takové pozitivní změny ušetří na veřejných financích, budeme v budoucnu vypočítávat.

Několik ze zkoumaných rodin patří mezi vaše klienty. Znáte je tedy ještě z doby, kdy bydlely na ubytovně. Co se u nich doma změnilo?
To je různé. Tak třeba paní, která bydlela se svými dvěma dětmi na jedné z místních ubytoven, mi v poslední době začala volat, aby se ujistila, jestli se s nimi doma správně učí. Asi je to těžko představitelné, jak velký obrat to pro ni byl, když se nastěhovali do běžného bytu, její dcery nastoupily do nesegregované školy a ona měla najednou čas a sílu se s nimi po večerech připravovat. Něco takového bylo na ubytovně nepředstavitelné.

Pořád se ale bavíme o lidech v dramatické životní situaci. Určitě máte i negativní příběhy…
Jistě, znám i rodiny, které tu obrovskou změnu prožívají i s nejrůznějšími negativními pocity. Například u lidí s psychickými problémy je přechod složitější a pozitivní dopady se projevují až po delší době. Často se stává, že někteří najednou začnou řešit věci, na něž předtím neměli čas, protože byli v existenční tísni. Vyvstanou třeba partnerské problémy.

Podle Jana Miloty z IQ Roma servisu se ocitáme na prahu krize. Ubytovny se ruší a je otázkou, zda změníme dosavadní přístup k lidem v bytové nouzi. Foto Marie Schmerková

Projekt rychlého zabydlování je do velké míry zpolitizován. Přestože jej tedy město prezentuje jako velký úspěch, z opozice se ozývají výtky. Některé rodiny kupříkladu dlužily na nájemném.
To je samozřejmě otázka komunikace navenek. Je pravda, že jsme se zhruba v létě loňského roku dostali na provozní dluh kolem tří set tisíc korun. To už je zřejmě částka, kterou by město mělo vysvětlit. Ale vždy je třeba dodat, že až na dvě rodiny všechny nájemní smlouvu prodloužily. Což znamená, že svůj dluh do poslední koruny splatily.

Jak taková situace vznikla? Vždyť peníze z dávek na bydlení jdou přímo na účet příspěvkové organizace města.

No právě. Na vině bývají takříkajíc provozní problémy, jde do velké míry o problém s cash-flow. Dávky zasílá Úřad práce, který je mnohdy přetížený, některé požadavky ke schválení trvají déle, a jejich vyřízení se proto může protáhnout do dalšího měsíce. Peníze v takových případech přijdou na účet pozdě a vzniká dluh. Výplatu dávky může zpozdit třeba novorozenec, který musí vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neočekávaně zůstat v nemocnici.

Kdybych to shrnul, „nejjednodušší“ je situace u těch, kteří pobírají jen jednu dávku. Čím je dávkový systém komplikovanější, tím více vzniká problémů. Dávky se navíc výrazně proměnily po zabydlení. Systém zkrátka řadí do jiných škatulek jinak lidi, kteří jsou na ubytovnách, a ty, kteří bydlí. Vzhledem ke změně se kupříkladu stalo, že někomu přišly příspěvky se zpožděním, dva najednou. Někteří lidé tak mají na účtu víc, než je třeba platit, některým zase naopak vznikly dluhy.

Předpokládám, že situace by se měla postupem času stabilizovat, přesto jsme zjistili, že provozní dluh kolem dvou set tisíc je fakt, s nímž by se mělo počítat. Budou přicházet nové změny – třeba návrat dítěte z ústavní péče –, které změní výší dávek.

Navzdory dluhu ale považuji finanční situaci rodin za stabilní. Kupříkladu se nestává, že by byly rodiny odpojovány od elektřiny, což je zpravidla první věc, kterou s sebou běžně přináší finanční tíseň.

Město obdrželo více než třicet stížností od sousedů. Špatné sousedské vztahy by mohly celý projekt ohrozit. Jak takové stížnosti řešíte?

Dobré vztahy jsou bezpochyby základem pro úspěch projektu jak navenek, tak pro rodiny samé. Zcela chápu, že se pro dosavadní obyvatele leccos změní, když se do domu nastěhuje dvanáctičlenná rodina. V zásadě se nám ale daří na místě problémy řešit a se sousedy pravidelně komunikujeme.

Problém je s komunikací navenek. Nemůžeme vysvětlovat případ od případu, a tak mnohdy situace působí problematičtější, než ve skutečnosti je. V projektu je třeba maminka s postiženým dítětem, které je hlučnější. Pro jejich souseda to samozřejmě není žádná radost.

Většina z rodin se sama snaží: ví, že záleží na tom, jak se uvedou, a že je důležité si dobré vztahy udržet. Jedni klienti mi nedávno volali, že chtějí uspořádat oslavu, a dušovali se, že skončí v devět večer, jestli prý to nebude moc vadit.

Podle procentuální úspěšnosti se rychlé zabydlení spolu s prevencí skutečně jeví jako cesta k ukončení bezdomovectví rodin. Brno koneckonců i proto zvažuje, že projekt rozšíří. Jak vysoká je ale podle vás šance, se takový krok podaří politicky prosadit?
To nedokážu odhadnout. Na základě pilotu již vznikl akční plán, který skutečně má tu ambici zajistit bydlení všem rodinám v bytové nouzi ve městě. Celkem jsme jich spočítali pět set, podle plánu by se mělo v následujících letech každý rok zabydlet zhruba sto.

Akční plán by mělo zastupitelstvo projednat ještě před volbami, ale těžko říct, zda bude vůle jej schválit. Po volbách už je to samozřejmě otázka nové reprezentace. Kandidují i strany, kterou jdou do voleb s programem znovu privatizovat, tedy politikou, která účinně zabraňuje tomu, aby se mohly lidem v nouzi poskytnout nájemní byty.

Po vzoru Brna začaly Housing first prosazovat i další obce. Troufl byste si to označit za trend?
Zatím to vnímám jako jednotlivé pokusy. Bezpochyby jiná města inspirujeme, ale nedá se říct, že jde o hnutí, které by úplně převrátilo vnímání bytové nouze. Je pozitivní, kolik měst se kupříkladu zapojilo do pilotu MPSV, to ovšem stále nemůže stačit na ukončení bezdomovectví šesti tisíc rodin u nás. A navíc, když se podíváte třeba na Ústí, je zřejmé, že v některých městech je Housing first v současné době zcela nepředstavitelné.

Prozatím je stále víc těch, kteří jdou cestou represe, tedy raději se rodin zbaví, než aby jim poskytli bydlení. Významnou roli také hraje celostátní politika. Města nemají odpovídající podporu, projekty musí často platit ze svého či evropských fondů.

Situaci rodin z Ústí nad Labem, vyhozených z několika ubytoven, jsme se v DR podrobně věnovali. Brno nedávno reagovalo na podobné uzavření ubytovny Šámalova tím, že lidem poskytlo takřka okamžitě přijatelné přístřeší a nyní se jim snaží zajistit běžné bydlení. Co se děje s českými ubytovnami?
Není to jen Šámalka, Brnem jdou zvěsti, že další budou následovat. Není pochyb, že byznys s ubytovnami se majitelům přestává vyplácet. Města se tak najednou začínají potýkat s problémem, jak řešit situaci lidí, kterým hrozí, že se octnou na ulici. Vzhledem k dosavadnímu přístupu většiny z nich se spíš obávám, že situaci odnesou zejména menší obce. Znám vesnice na Moravě, kde je spousta poničených vybydlených domů, kde žijí lidé bez elektřiny, protože neměli kam jinam jít.

Co vlastně stojí za úpadkem byznysu s ubytovnami?

Doplatky na bydlení šly dolů už za ministryně Marksové. Domy jsou navíc drahé na údržbu, protože bývají v havarijním stavu. V některých městech samozřejmě „zafungovaly“ bezdoplatkové zóny – město se vyhlásí za ghetto, stát lidem přestane vyplácet dávky a ti tak nemají z čeho platit nájem na ubytovně. Ubytovny se sice ruší, ale lidem hrozí, že skončí na ulici.

Znamená to, že se nacházíme ve zlomovém bodu?

Přesně tak. Otázka je, jak se s tím města vyrovnají a jak zareaguje vláda. V zásadě jsou dva scénáře. První počítá s tím, že obce budou chtít situaci lidí na svém území řešit a začnou stát tlačit k tomu, aby jim v tom vyšel vstříc a prosadil smysluplný zákon o sociálním bydlení. Protože finanční pomoc budou nutně potřebovat. Potom se ale také může stát, že obce zkrátka budou problém ignorovat, začnou hromadně vyhlašovat bezdoplatkové zóny a lidé z ubytoven se budou muset stěhovat někam do menších obcí, na okraj.

Oba přístupy už nyní vidíme v praxi: zatímco Brno či Liberec se vydává cestou řešení krizové situace, tedy zabydlování, města jako Ústí nad Labem či Kladno problém odsouvají a přehazují si ho jako horký brambor. Mají k tomu navíc nástroj – bezdoplatkové zóny.

Mluvíme o lidech, kteří jsou na ubytovnách už léta, stěhují se z jedné na druhou, z větších měst do menších. Pokud jim nezačneme poskytovat běžné bydlení dnes, kdy se ubytovny ve velkém vyřazují z provozu, bude se situace jen zhoršovat.

Brno si vydobylo pověst města s progresivním přístupem k řešení bezdomovectví. Váš projekt získal několik ocenění a jeho výsledky se dočkaly i prezentace v zahraničí, naposledy na konferenci v Padově. Jak si tedy vedete v evropském měřítku?
Musím říct, že jsme docela unikátní, protože kromě Spojených států a Kanady se téměř nikde nedělá Housing first pro rodiny.

Proč?
Protože v západní Evropě neexistují rodiny bez domova. Pokud se někdo octne v nouzi, zachytí ho běžný systém politiky bydlení. Ten ale v České republice zcela chybí. A právě proto potřebujeme speciální projekty jako Housing first. Tento přístup měl přitom původně sloužit třeba lidem s psychickými problémy, kteří potřebují intenzivní sociální práci. Polovina rodin v našem projektu se však potýká čistě s bytovou nouzi, stačilo by jim „jen“ poskytnout bydlení. Takhle je to na nás.