O těžkém životě ženy v symfonickém orchestru

Harfistka Dagmar Platilová hrála 26 let v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Na otázku, proč po letech zcela ukončila kariéru, harfu prodala a odešla do ústraní, se snaží odpovědět dokument Šárky Skalákové.

Kampaň #MeToo se rozletěla světem (alespoň tím naším euroamerickým), zachvátila filmové festivaly a pronikla do kulturního povědomí. Některé ženy a muži ji považují za hysterickou, skandalizující, nepřiměřenou. Je to senzace, k níž patří i Gabriela Koukalová se svou zpovědí. Chtěla bych ale napsat o jedné zpovědi, která v žádném případě nechce být senzační, a přesto na mě zapůsobila jako příběh ženy, který do atmosféry MeToo zapadá.

Rozhlasová dokumentaristka Šárka Skaláková dostala objednávku, aby natočila dokument k 90. koncertní sezoně Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Mohl to být – a měl – takový oslavný dokument o skrytých stránkách orchestrálního hraní se všemi úspěchy, které ta řehole přináší. Autorka si však nevybrala jako hrdinu svého pořadu dirigenta, ale sólistku Dagmar Platilovou, harfistku, která 26 let se SOČRem hrála. A vytvořila dokument nejen o krédu hudebníka, jak zní podtitul jejího pořadu, ale i o životě ženy v maskulinním prostředí, jakým je symfonický orchestr.

Cituji z webu Českého rozhlasu: Dagmar Platilová byla poslušné dítě. Volbu rodičů přijala jako danost a s vrozenou svědomitostí a usilovností začala svůj talent kultivovat ve prospěch zvolených nástrojů: od šesti let klavír na hudební škole v Domažlicích a po gymnáziu v Praze harfa na Státní konzervatoři a Akademii múzických umění (AMU). Ctižádost v oboru ji ale hnala dál. Věděla, že nedosáhla maxima v technice harfové hry a také toužila poznat svět.

Profesor Karel Patras ji doporučil harfistovi Aristidu von Würtzlerovi, který působil v Americe a v roce 1968 za ním Dagmar Platilová odjela. Studovala u něj rok na University of Hartford, poté přešla na Julliard School v New Yorku, kde další dva roky studovala u světoznámého harfisty Marcela Grandjanyho. Teprve pod jeho vedením přivedla po další tvrdé práci svoji hru k dokonalosti.

HarpNew York Harp Ensemble na přebalu LP desky ze 70. let. Dagmar Platilová (druhá zprava) s ním procestovala a obeplula oba americké kontinenty i Evropu Foto: Archiv Dagmar Platilové

V dokumentu říká, že ji tak mořil s kvalitou tónu, že se rozhodla přestat hrát a začít se učit úplně od začátku, znovu hrát cvičení, jako by nic neuměla.

Stipendium však pokrývalo jen školné, takže se při studiích živila jako barmanka v podnicích na Wall Street a hrála turistům na luxusních zaoceánských lodích. S harfovým kvartetem New York Harp Ensemble koncertovala v Severní a Jižní Americe, v Karibiku a ve většině zemí Evropy. V Americe se stačila také zamilovat a provdat (jedna známost byla beznadějná rovnou, druhá se jako taková ukázala. Ucházeli se o ni mafiáni, kteří si ji vyhlídli jako barmanku.) V roce 1975 se vrátila do vlasti.

Dokument ale začíná překvapivě: Dagmar Platilová prohlašuje, že už nechce a nebude hrát, odešla do důchodu, harfu prodala, nedává hodiny ani výjimečně. Během celého pořadu člověk hledá stopy událostí a pocitů, které vedou k tomuto úvodnímu prohlášení. A nachází je v detailech: dirigent Leoš Svárovský odpovídá na otázku, co si myslí o tom, proč Dagmar Platilová opustila dráhu hráčky na harfu, že snad i proto, že vždy byla krásná a možná… A posluchač si řekne: aha, harfistka musí být krásná, a když zestárne, tak…? (Cemballistka Zuzana Růžičková, která se dožila v hráčské i pedagogické aktivitě 90 let, krásná být nemusela).

Paní Platilová odchod zdůvodňuje decentně událostmi ze soukromého života: náročná péče o staré rodiče, vlastní zdravotní kolaps z přepracování, ale pořád někde v pozadí je ještě něco: život v orchestru pod vedením dirigenta Vladimíra Válka, jehož způsoby jí byly tak nepříjemné, že ačkoliv s ním strávila většinu své hráčské kariéry, dokázal jí to prostředí znechutit. Ano, trenéři, dirigenti, režiséři – tyhle dominantní mužské pozice, v nichž se ti, kdo jich dosáhli, můžou chovat hrubě a hulvátsky a schová se to za úsilím o umělecký či sportovní úspěch. A taky se to jím omlouvá. Na otázku, jaké kvality by Vladimíru Válkovi přiznala, odpovídá, že ohromně pozvedl disciplínu orchestru. A dodá: protože se ho všichni báli.

Dozvíme se nejen o detailech hráčského umění, které je také fyzickým výkonem (krvavé mozoly od strun), ale i detaily zájezdového hraní, kdy si sólistka sama stěhuje harfu, nakládá a vozí ji na zahrádce auta (vypovídá dirigent a flétnista Leoš Svárovský). Když se jí autorka ptá, jestli je možné s někým si lidsky nesednout, a přesto s ním úspěšně hrát, odpovídá Dagmar Platilová, že to pro ni možné není. A její kolegyně ze SOČRu říká, že vedle ní se hrálo dobře, protože se nikdy nechovala konkurenčně.

Dirigent Libor Pešek v dokumentu říká, že Dagmar Platilová je ženou citovou i ženou chladných rozhodnutí. To ji vedlo k tomu, že v roce 2002 odešla do penze, definitivně.

V závěru hovoří Dagmar Platilová o tom, čím žije teď, a že je ráda, že už nemá tu každodenní dřinu a řeholi.

„Už se nemusím nikomu podřizovat,“ jsou poslední slova Dagmar Platilové v dokumentu Šárky Skalákové. Spolu s ukázkami její hry ve skladbách nejrůznějších žánrů je to zpráva o jejím životě v umění. Jejím životě ženy v umění.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Soukromá statistika Pondělí, 11.Června 2018, 14:30:47

Měl jsem 14 zaměstnání, v jejichž průběhu mými přímými nadřízenými bylo 8 žen a 13 mužů.

Mé subjektivní hodnocení 8 žen a 13 mužů v jejich pozici vedoucího pracovníka:

Ze 13 mužů jedno vynikající hodnocení, 11neutrálních hodnocení, 1 hororové

Z 8 žen 2 vynikající hodnocení, 3 neutrální hodnocení, 3 hororové.

Z jednoho zaměstnání jsem kvůli neúnosnému psychickému nátlaku odešel. Mým přímým nadřízeným byla žena.

Své zkušenosti s konkrétními lidmi v pozici mých nadřízených nikde nezveřejňuji, pokládám to za neslušné.

Z této malé soukromé statistiky pro mě vyplývá jeden závěr: Muže hodnotím většinou neutrálně, zatímco mé hodnocení žen je více vyhrocenější.

-------------------------------

"Je to zpráva o nelehkém životě našeho pracujícího lidu."

Pavel Krupička - Praha 5

Chudáci ženy, Úterý, 12.Června 2018, 01:44:24

mají to s námi muži těžké :) Někdy když čtu příspěvky na nejen levicových webech na toto téma, tak mám chuť se samou hanbou vykastrovat a pak zasebevraždit :)

Na základě mých zkušeností možná ženy jsou komunikativnější, empatičtější, vlídnější a méně bezohledné a egoistické než muži, ale pokud ano, tak bych řekl že ne zas tak o tolik...Otázka také je, zda např. svou komunikativnost a empatii využívají ku prospěchu ostatních nebo svému.

Moc jsem smysl článku nepochopil.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Těžký život ženy" mě dojímá Úterý, 12.Června 2018, 05:24:8

stejně, jako mě před rokem 1989 dojímal "nelehký život pracujícího lidu".

Pavel Krupička - Praha 5

pane Nusharte Úterý, 12.Června 2018, 14:52:45

děkuji Vám za shrnutí vašich zkušeností s ženami jako nadřízenými, přijde mi to o něco racionálnější a konstruktivnější, než článek autorky.

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 12.Června 2018, 15:30:21

Vážení pánové, smysl mého článku spočíval v upozornění na jeden velmi zajímavý a pěkný rozhlasový dokument, který je možno si poslechnout i z webu Českého rozhlasu, když si člověk otevře dokumenty na ČRo2. Text je řekněme recenzí s osobní reflexí na jedno z témat toho pořadu, nad nímž užasli i další posluchači rozhlasové přehlídky Bilance.
Samozřejmě uplatňovanou mužskou dominanci a to, jak ji ženy snášejí, můžeme racionalizovat i obracet do nekonečna. Ve firemní hierarchii se to dá řešit s pomocí antidiskriminačního zákona. V uměleckém prostředí se to rádo vydává za způsob, jak "dostat z umělce co nejvíc", ale neškodilo by položit si otázku, zda to je opravdu tak produktivní způsob, za jaký bývá vydáván.
Dirigent ani režisér nejsou hráčkám a hráčům ani herečkám a hercům nadřízení, v tom je umělecké prostředí specifické. Jsou spolu s nimi spoluautory interpretace. Proč by se vrcholného výkonu muselo dosahovat tím, že se dělají sexistické narážky a na lidi se řve?
Další smysl mého textu spočívá v tom, že poukazuje na některé stereotypy, které postrádají smysl. Například, že harfistka by měla být krásná. Anebo, když krásná je, že by kvůli tomu měla být hloupá. Nebo rozmazlená primadóna ( která však sama stěhuje a na zahrádku auta nakládá těžký nástroj).
Hrdinka toho dokumentu, harfistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu, si na nic nestěžuje a nikoho neobviňuje - jen decentně, přitom však otevřeně leccos o životě v orchestru, o němž málo víme, řekne.
Podstata věci není v tom, zda jsou ženy lepší šéfky než muži nebo naopak či napůl, podstata je v tom, že spousta profesionálních pozic vyžaduje podřízení - a že je mírně řečeno nesympatické a ostřeji řečeno zavrženíhodné, když se toho nutného podřízení zneužívá k masáži vlastního ega.
V tom pořadu hovoří i dirigent Libor Pešek,který od orchestru spíš vyžaduje spolupráci než poslušnost - a má vynikající výsledky.

Pavel Krupička - Praha 5

Já vím paní Zemančíková, Úterý, 12.Června 2018, 18:44:15

mnohé z toho co vysvětlujete, je pro mne samozřejmostí.

Možná je to taková spíš mužská vlastnost, že očekává nějakou hutnější analýzu, ale když ji nedostane, tak si třeba nějakou část z textu vytáhne a sám si tu analýzu udělá.

Možná jsem Vám to také tak ztrhat nemusel a možná i v článku vidím něco, co tam není.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemančíkové Úterý, 12.Června 2018, 22:40:40

S dokumentem Šárky Skalákové jsem se zatím neseznámil.

Reaguji jen na Váš článek. Velmi mě mrzí, že je zde v poslední době cíleně vytvářena atmosféra, ve které jsou muži líčeni jako příčina (snad téměř všeho) zla a ženy jako jeho obět. To je stereotyp.

Když pak nelze najít případ sexuálního násilí, napíše se alespoň o "dominantních mužských pozicích, hrubosti a hulvátství mužů"; pro #MeToo to stačí.

V životě jsem se setkal jak s dominantními a hrubými muži, tak i s dominantními a hrubými ženami. V mé "soukromé statistice" nejde ani tak o to, zda nejlepšími nadřízenými jsou muži či ženy, ale o to že že všichni mnou subjektivně nejhůře hodnocení lidé v pozici vedoucí(ho) používali psychický teror, někteří (jak muž, tak žena) na lidi řvali... Ve výsledku je rozdíl spíše v mé různé citlivosti k mužům a k ženám v pozici vedoucích. K ženám v těchto pozicích jsem (možná z pochopitelných důvodů) asi citlivější - tedy kritičtější, než k mužům. Nevím, zda to tak funguje obecně, a zda to je vnímáno zrcadlově obráceně z perspektivy žen.