Xenofobní tvůrci radikalismu

V České republice se sice prozatím neprojevují žádné známky radikalismu, ale neustálé osočování, obviňování a rétorika SPD mohou být tím příznakem, který ovlivní lidské duše.

V médiích proběhla poměrně nedávno zpráva o muslimce, která dostala pokutu za potyčku se ženou. Nechtěla, aby její děti byly fotografovány. Těžko sice z případu soudit, zda fotografující žena chtěla muslimku vyfotit a pověsit na Facebook s odkazem na „muslimskou náplavu“, anebo zda se naopak jednalo o fotografku oslavující náboženskou diverzitu, ale důležitá byla reakce oné muslimky. Snažila se totiž ochránit identitu svých dětí. Byla to právě tato obava, která byla katalyzátorem konfliktu.

Tato žena si zřejmě byla velmi dobře vědomá rostoucí „islamofobie“ českého obyvatelstva a nechtěla, aby její děti dopadly na internetu stejně jako prvňáčci z Teplic. Nelze nevzpomenout, že právě tato fotografie s romskými a muslimskými dětmi byla exemplárním příkladem, jak se dá skrze sociální sítě šířit rasismus – a to se týkalo žáků prvního ročníku, kteří vzhledem k nízkému věku pravděpodobně ani neví, proč by měl být někdo nenáviděn kvůli barvě kůže nebo náboženskému vyznání. Jsou totiž ještě příliš malí na to, aby přejali tyto stereotypy.

Muslimka chtěla ochránit identitu svých dětí. Je to vlastně očividné a jedná pouze o důsledek, a nikoliv o příčinu. Příčinou je často proklamovaná nenávist vůči muslimům, důsledkem je reakce na tuto nenávist. Podle Českého statistického úřadu vzrostly islamofobní nálady v posledních třech letech závratným tempem.

1_ux-in2298uhizj6ze3je0gNenávistnou rétorikou si můžeme vytvořit radikály i z původně dobře integrovaných jedinců. Repro DR

Zatímco v roce 2014 dosáhli Arabové ve výsledku výzkumu „oblíbenosti“ na škále 1–5 průměru 3,79 procenta a s touto hodnotou by v té době snesli srovnání s Rumuny nebo Ukrajinci, v roce 2017 vzrostla hodnota až na 4,19 procenta. Dokonce překonali i „odvěkou“ (nic však není nikdy odvěké) nenávist vůči Romům a česká společnost (Češi pochopitelně dopadli z výsledku výzkumu Českého statistického úřadu nejlépe) se díky islamofobii snad i stává tolerantnější i k Ukrajincům. Ovšem jsou to právě muslimové, kteří to jednoduše „odskákali“.

Muslimka jménem Lucie není (zřejmě) migrantkou, přesto lze na tomto místě a s odkazem na jiné muslimy dodat, že muslimové nejsou všichni stejní. Vlastně jsou stejní asi jako české obyvatelstvo. Někteří jsou podnikatelé, někteří učitelé a Korán není jediným identifikačním aspektem jejich života, stejně jako jím není pivo pro Čechy. Podobně jako Češi, také muslimové jsou útlocitní, tvrdí, citoví, cílevědomí, důvěřiví, dobrotiví, emotivní, extrovertní, aktivní nebo asertivní a bylo by chybou domnívat se, že oněch útlocitných a citově založených je méně než tvrdých a asertivních.

Právě na první skupinu však může islamofobie dopadat velice negativně. Prozatím se sice v České republice neprojevují žádné známky radikalismu, ale neustálé osočování, obviňování a rétorika SPD mohou skutečně být tím příznakem, který ovlivní lidské duše a utvoří v nich tendence k radikalismu.

Z toho je patrná jedna věc: nemusíme se bát žádných příchozích, žádných migrantů, protože tendence k islámskému radikalismu si nakonec vytvoříme sami. Můžeme si klidně vytvořit radikály i z řad relativně dobře integrovaných jedinců. Otázka pro muslimskou ženu, která napadla fotografku, má znít, jak a proč reagovala. Možná se matky – nehledě na etnický původ a náboženské cítění – shodnou na tom, že chtějí uchránit své děti před škodlivými vlivy okolí. Takto chtěla své děti chránit i ona žena a tady je důležité porozumění. Bála se, že fotografie jejích dětí budou sloužit islamofobním náladám, a nikoliv oslavě náboženské diverzity.

Jediný, kdo z toho může mít radost, je zřejmě extremista z SPD, protože SPD utváří takový obraz společnosti, jehož důsledkem jsou právě činy spojené s konfliktem oné muslimky a fotografky. Sociologové tomu říkají Thomasův theorém – pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.