Stockholmský syndrom českých ekologických organizací

Radek Kubala se zamýšlí nad reakcemi velkých českých ekologických organizací na programové prohlášení vlády. Podle něj není čas na opatrnost a přehnaný optimismus.

Podle Wikipedie je stockholmský syndrom specifická pozitivní emoční vazba a závislost oběti na pachateli. Nezřídka se vyskytuje ve vztahu mezi únoscem a rukojmím, kdy u druhého jmenovaného vzniká vztah s jeho věznitelem, kterého považuje za ochránce. Podobným problémem zřejmě trpí i velké ekologické organizace fungující v České republice.

Jinak si nelze vysvětlit, že po zkušenosti s vládou, která po více než pětadvaceti letech zrušila společenský konsensus a prolomila limity těžby uhlí, vzala lidem a spolkům právo účastnit se správních řízení, okleštila zákon o posuzování vlivu na životní prostředí EIA, neprosadila slibovaný antifosilní zákon a systematicky pracovala na ovládnutí ministerstva životního prostředí i České inspekce životního prostředí lidmi z Agrofertu, je pohled ekologů na plány budoucí vlády víceméně optimistický.

Traduje se, že Franklin D. Roosevelt jako prezident Spojených států při jednom ze setkání s aktivisty za práva černochů prohlásil – „Rozumím vašim požadavkům a chápu je. Teď odejděte a donuťte mě to udělat.“ Politika Richarda Brabce směrem k ekologickým organizacím je o něco sofistikovanější. Dala by se shrnout do citátu „Rozumím vašim požadavkům. Některé nepříliš podstatné z nich splním, čímž si z vás neudělám apriorního nepřítele, ale o důležitých věcech si rozhodneme sami v zájmu velkého byznysu. Hlavně se mě nesnažte donutit něco udělat.“

Dokonce i vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský, jehož přátelství si velmi vážím a bez jehož neúnavné práce bychom Horní Jiřetín možná znali už jen z vyprávění, na svém facebookovém profilu označil vznikající program nové vlády ANO a ČSSD za progresivní a slibný. Povinný optimismus opět zvítězil nad krutou realitou, ve které bude o životním prostředí zřejmě rozhodovat majitel jednoho z největších zemědělských holdingů spolu s bývalým ředitelem Lovochemie za podpory nejreakčnější části sociální demokracie a pohrobků komunistů.

Může se tak zdát, že největším problémem vznikající vlády bude podpora neufinancovatelným jaderným elektrárnám a nepostavitelnému kanálu Dunaj-Odra-Labe. Až fantazírování vlády nad těmito nesmyslnými projekty pomine, zůstanou na stole skutečné boje o podobu energetiky, zemědělství a obecně životního prostředí. A při zkušenosti s minulou vládou, která nutno říct byla přes všechny nedostatky stále v lepší kondici než ta formující se v současnosti, se jasně ukázaly limity opatrné taktiky „neznepřátelme si mocné dopředu, jedině pak můžeme něco získat“. V tomto případě platí staré pořekadlo Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

01_poceradyBude z počeradské elektrárny i v dalších desetiletích stále stoupat špinavý dým? Foto archiv DR

Vyhlídky nejsou dobré
Největší výzvou pro energetiku během příští vlády nebude odpor proti jádru, to by snad museli z nebe spadnout marťani s pytlem peněz a konstrukčními schopnostmi daleko přesahujícími možnosti pozemských stavebních firem. Bude to snaha donutit energetické společnosti k zavírání uhelných elektráren. Sliby o postupném snižování závislosti na uhlí provázely už stavbu nových bloků atomové elektrárny Temelín na konci devadesátých let. Proč jim věřit nyní?

Výsledkem jsou prolomené limity těžby, necelých čtrnáct terrawatthodin elektřiny vyvezené do zahraničí v loňském roce, flotila starých špinavých uhelných elektráren, nový kotel v Mělníku s již schváleným posouzením vlivu na životní prostředí a ministr životního prostředí Richard Brabec obhajující v pořadu Nedej se výjimky z evropských limitů pro znečištění ovzduší. Dana Balcarová z Pirátské strany správně na konci pořadu poukázala, že v těchto klíčových otázkách se Brabec chová více jako ministr průmyslu.

Ikonickým střetem v oblasti uhlí bude spor o Počerady, o jejichž prodeji se pravděpodobně bude znovu rozhodovat už v příštím roce. Podle zákulisních informací totiž prodej Tykačově firmě Czech coal v loňském roce nevyšel proto, že Andrej Babiš slíbil dosluhující elektrárnu jinému oligarchovi, „lužickému“ uhlobaronovi Křetínskému.

Pokud nemá z počeradských komínů na začátku jednadvacátého století stále stoupat špinavý dým a na dole Bílina ještě za třicet let rozkousávat krajinu rypadlo, musí si jejich zavření ekologové doslova vydupat. Stejně jako v případě vítězství ohledně zákona o Šumavě nebo zastavení nespravedlivé Nové tarifní struktury. Víra v osvícenské postoje vlády, která správně přemýšlí o snižování emisí, je v tomto ohledu naivní.

Stejně tak to platí i v jiných oblastech. Přes sliby o podpoře recyklace a kvalitní odpadové politice lobbovali zástupci vlády na začátku týdne v Bruselu za evidování pálení odpadů jako obnovitelného zdroje. V Mělníku koketuje vláda se stavbou nové megaspalovny, proti které se bouří místní. Ministerstvo zemědělství se zase v Evropské unii staví proti zákazu nebezpečných pesticidů, které hubí hmyz, a v České republice podporuje velké zemědělce proti drobným farmářům.

Naději lze vidět v oblasti lesního hospodářství, kde vláda dělá kroky k odklonění zhoubné praxe vysazování smrkových monokultur, a vodní správy, kde však také hrozí betonování krajiny stavbami přehrad. V době několikaletého sucha, kdy jaro pomalu známe už jen z básničky Jaroslava Seiferta Jaro, sbohem a řeky v Beskydech mají o devadesát procent nižší průtok, se nabízí otázka, jestli to není málo.

Přišel čas zanechat opatrného optimismu, který se v posledních letech neosvědčil, a raději zastávat důsledně kritickou pozici a hledat pro ni spojence v celospolečenském měřítku. V opačném případě se může stát, že budeme mít v rukou slibné programové prohlášení, ČEZ bude mít výjimky pro své elektrárny a rozšířenou Bílinu, Křetínský Počerady a Babiš celé zemědělství skrze důležité posty ve státních institucích. Potom se bude špatně dýchat nám všem.