Argentinské déjà vu

Prezident Macri sliboval, že Argentinu přivede tržními reformami k někdejší prosperitě. Dospěl však ke stejnému bodu, jako mnozí jeho předchůdci: k půjčce od v zemi nenáviděného Mezinárodního měnového fondu. Mohlo by mu to zlomit vaz.

Ještě nedávno musel mít argentinský prezident Mauricio Macri pocit, že štěstěna stojí na jeho straně. Vždyť v podzimních volbách do parlamentu triumfoval, zatímco jeho předchůdkyně Cristina Kirchnerová nejenže propadla v čele opozičních sil, ale ještě musí čelit několika soudním procesům. Argentinská levice byla v troskách, rozhádaná a v očích veřejnosti poškozená lety neúspěšné a skandály provázené vlády. Zkrátka nic nenaznačovalo, že by mělo Macrimu příští rok cokoli stát v cestě za obhajobou mandátu.

Pak se do ní ale postavil postrach prakticky všech moderních argentinských politiků: hospodářská realita. Během několika týdnů se z Argentiny, miláčka světových trhů, stala dobře známá nemocná Argentina. A z úspěšného prezidenta Macriho se stal takřka prezident-vlastizrádce, když byl nucen oznámit, že se s žádostí o půjčku obrátil na Mezinárodní měnový fond (MMF).

Staré známé problémy
Mauricia Macriho po dvou letech dostihly ty samé obtíže, s nimiž se jeho země více (či povětšinou méně) úspěšně opakovaně potýká přinejmenším od poloviny 20. století. V posledních týdnech se rekordně propadlo argentinské peso vůči dolaru, což vyvolalo paniku mezi investory i běžnými občany, kteří jsou za ta léta připraveni očekávat vládní opatření, díky nimž zaručeně přijdou o úspory. K tomu se přidala po Venezuele druhá nejvyšší inflace v Latinské Americe a špatné hospodářské vyhlídky kvůli zvyšujícím se cenám ropy a protekcionistické politice nejenom ze strany Spojených států.


Foto_twitter_mauriciomacriArgentinský prezident (uprostřed) sliboval, že dá ekonomiku dopořádku. Po třech letech ve funkci ale dospěl ke stejnému osudu, jako mnozí jeho předchůdci: musí si půjčit od MMF. Foto Twitter @mauriciomacri

Na akutní problémy s nestabilní měnou odpověděla vládou kontrolovaná centrální banka zvýšením úrokové sazby až na těžko představitelných 40 procent, což je mimochodem nejvyšší číslo na světě. Nepomohlo to. Kvůli akutní platební neschopnosti a strachu z hromadného úprku velkých firem byl nakonec Macri přinucen oznámit ponižující skutečnost: že se rozhodl požádat o pomoc zřejmě nejvíce nenáviděnou instituci v zemi, s níž si většina Argentinců oprávněně spojuje státní bankrot a hospodářskou katastrofu z let 2001-2003.

Dvojí účet za MMF
Prezident tvrdí, že půjčka ve výši zhruba třiceti miliard dolarů „zabrání krizím, jaké Argentina v minulosti zažívala“. Na MMF se přitom obrátil proto, že jeho úvěry jsou relativně nízko úročené, zatímco jiným věřitelům se do notoricky známé Argentiny investovat nechce. Taková půjčka má ale svoji cenu, která je v případě třetí největší latinskoamerické ekonomiky dokonce dvojnásobná. MMF zaprvé zpravidla požaduje velmi přísné hospodářské „reformy“, spočívající ve zvyšování daní, přiškrcování platů státních zaměstnanců a v „liberalizaci“ trhu práce (čti: v odbourávání ochrany zaměstnanců). Měnový fond už Argentině také naznačil, že by se měla připravit na zvýšení věku odchodu do důchodu.

Druhá, specificky argentinská cena je především politická a souvisí s podobně brutálními úspornými opatřeními ze začátku tohoto století, které nakonec vyústily v odmítnutí další půjčky a ve státním bankrotu. Několik let financování prostřednictvím peněz z MMF bylo tehdy draze zaplaceno, když zmiňovaná krize uvrhla více než polovinu všech Argentinců do chudoby. Obyvatelé si dobře vzpomínají na zástupy desetitisíců nezaměstnaných a bezdomovců, kteří se pokoušeli živit alespoň sběrem a prodejem papíru. Vůči MMF je dodnes na argentinských zdech možné nalézt nenávistné vzkazy a atmosféra ve chvíli, kdy prezident Néstor Kirchner v roce 2006 oznámil splacení posledního pesa dluhu této instituci, připomínala oslavu vysvobození z otroctví.

Staré recepty, nové naděje
Mauricio Macri se pokouší Argentince přesvědčit, že tentokrát je situace jiná. Že země pouze nutně potřebuje akutní pomoc vykoupenou bolestivými reformami, které však z dlouhodobého hlediska konečně rozseknou kolotoč vzestupů a hlubokých krizí, v němž se kdysi jeden z nejbohatších států světa už tak strašně dlouho zmítá.

Za tímto účelem se vydal na mezinárodní ofenzivu, kdy si nechává vyjádřit podporu svých plánů od různých světových státníků, španělským premiérem Mariano Rajoyem počínaje a americkým prezidentem Donaldem Trumpem konče. Zároveň se po dvou letech konfrontace a pohrdání snaží přesvědčit opoziční guvernéry a zákonodárce, že je potřeba dosáhnout jakéhosi národního konsenzu na plánovaných škrtech. Ve skutečnosti ovšem nenabízí žádné jiné řešení než to, jež se tak tragicky neosvědčilo v průběhu „divokých devadesátých let“.

Opakování staré známé situace přesto přináší určitou naději do budoucna, a to na vytvoření nové levicové opozice. Takové opozice, která nebude spojena s autoritářskými praktikami předchozích perónistických vlád a bude se moci oprostit i od skandálů u veřejnosti zcela zdiskreditované a trestně stíhané Kirchnerové. Návrat Mezinárodního měnového fondu poskytuje jasného a dobře známého nepřítele, jenž má potenciál spojovat různé frakce a nutit nacházet alternativy k mnohokrát ozkoušenému.

Mauricio Macri jako hlavní protivník této opozice, na kterou se zatím čeká, přitom nebude zdaleka tak neporazitelný, jak by se ještě nedávno zdálo.