Přelomové volby v jediné arabské demokracii

Tuniští voliči mají v neděli poprvé v historii příležitost rozhodnout o svých lokálních zástupcích. Komunální volby přitom dobře ilustrují četné úspěchy, ale také nemalé obtíže, s nimiž se musí jediná arabská demokracie vypořádat.

V neděli 6. května se v Tunisku konají volby. Přestože se bude volit „pouze“ do místních zastupitelstev, jedná se o výjimečné hlasování. Poprvé od revoluce roku 2011 – a vlastně poprvé v tuniské historii – budou mít občané jediné demokracie vzešlé z Arabského jara možnost svobodně zvolit zástupce, kteří mají vliv na každodenní fungování jejich komunit.

Co může z České republiky působit samozřejmě, je z tuniského hlediska přelomová záležitost. V tradičně centralizované zemi byli starostové a členové místních zastupitelstev vybíráni shora, tedy autokraty Habíbem Burgíbou a jeho nástupcem Zín Abidínem bin Alím. Jednalo se navíc o pozice spíše ceremoniální, protože o alokaci drtivé většiny finančních prostředků rozhodovala vláda.

Vydělávala na tom bohatá města na pobřeží, kam směřovala většina peněz, zatímco zanedbané vnitrozemí upadalo. Pro představu: celých 82 % státních investic z posledního bin Alího rozpočtu proudilo na pobřeží a pouhých 18 % do vnitrozemí. Ne náhodou pocházel mladý zelinář, který svým sebeupálením započal Arabské jaro, z vnitrozemského města Sídí Bú Zíd. Bezmála polovina jeho obyvatel žila v tu dobu pod hranicí chudoby a polovina měla přístup k pitné vodě, což je na relativně bohatém pobřeží nepředstavitelná situace.

Foto_al_bawabaSedm let od svržení diktátora bin Alího se Tunisko konečně dočká dlouho slibované volby lokálních zastupitelů. Dosud byli jmenováni centrální vládou. Foto Al Bawaba.

Centralizační politika se samotným svržením bin Alího příliš nezměnila. Nová vláda opět vybírala složení místních radnic dle libosti a bez potřebných peněz ze státního rozpočtu nadále upadala infrastruktura a základní služby, jako byl svoz odpadu. Demokratická ústava z roku 2014 sice počítala s výrazným posílením místní samosprávy, samotné uskutečnění voleb však bylo celkem čtyřikrát za sebou odloženo. Nakonec se protáhlo o celé dva roky.

Progresivní tvář Tuniska
Dlouho očekávaná změna nyní konečně nastává a komunální volby v Tunisku v mnoha ohledech ilustrují, kam se země od revoluce před čtyřmi lety posunula. Jednoznačně dobrou zprávu představuje obrovský zájem kandidujících subjektů, kdy se na 7 206 zastupitelských pozic se hlásí více než 57 tisíc kandidátů, vedle celonárodních stran pocházejících z řady lokálních občanských iniciativ.

O výjimečnosti tuniské demokracie vypovídá samotné složení kandidátů. Díky skutečně progresivnímu volebnímu zákonu z loňského roku je mezi nimi celkem 49 % žen, přičemž systém kvót je nastaven tak, aby neumožnil jejich „odstavení“ na nevolitelné pozice. Žena, Suád Abderrahímová, se také s velkou pravděpodobností stane starostkou hlavního města Tunis.

Přijaté kvóty zajistily zastoupení i hendikepovaným, kteří mají hned v osmnácti případech naději získat pozice starostů, a více než polovina všech kandidátů je mladší 35 let. Značnou pozornost oprávněně vyvolává vůbec první kandidát židovského vyznání, opravář šicích strojů Simon Slama, jenž by se chtěl stát zastupitelem pobřežního města Monastir. V Tunisku kdysi žila početná, až stotisícová židovská komunita, většina ale odešla do Izraele a například Slama je členem vůbec poslední rodiny, jež v Monastiru zůstala. Podle vlastních slov doufá, že se mu většinově muslimské Tunisany podaří „zbavit strachu ze spoluobčanů židovského vyznání“.

Slama i Abderrahímová, která nenosí šátek, mimochodem kandidují za stranu Ennahda a jejich příklad ukazuje, nakolik se změnila strana inspirovaná íránskou revolucí a egyptským Muslimským bratrstvem. V porevolučních letech totiž spolu se sekulárními silami významně formovala tvář demokratického Tuniska, přihlásila se k ochraně náboženských menšin a ženských práv. Na přelomovém stranickém kongresu před dvěma lety její delegáti rozhodli o přísném oddělení náboženských a politických aktivit a oznámili proměnu ve stranu založenou na „občanském principu“.

Zklamané naděje
Příběhy pozitivních změn by nicméně neměly zastřít jinou, o poznání méně příznivou tvář porevolučního Tuniska, kterou rovněž odhalují letošní komunální volby. Je to tvář zklamání a únavy z demokracie, jež se dnes podle odhadů projeví velmi nízkou účastí voličů. Před pár dny ji předznamenala pouze dvanáctiprocentní účast příslušníků ozbrojených složek, kteří dostali poprvé možnost hlasovat o osudu vlastní země, ačkoli nadále z pochopitelných důvodů nemohou kandidovat nebo se účastnit kampaně.

Celých 83 % Tunisanů se v průzkumu na konci minulého roku domnívalo, že jde jejich země špatným směrem. Důvodem je na jednu stranu nedůvěra v politickou třídu, kam se postupně vrátila řada starých tváří z období diktatury včetně současného prezidenta, ministrů financí a obrany. Občanskou společnost rozlítily některé kroky parlamentu, který nejprve loni schválil amnestii pro podnikatele obviněné ze zpronevěry z dob bin Alího režimu, a letos v březnu neprodloužil mandát komisi pověřené vyšetřováním porušování lidských práv od roku 1955.

Především ale ani demokraticky zvolení politici nedokázali vyřešit přetrvávající ekonomické obtíže včetně více než patnáctiprocentní nezaměstnanosti, jež přitom dosahuje mnohem vyšších hodnot v již zmiňovaném zanedbaném vnitrozemí nebo mezi mladými lidmi. Vláda naopak před dvěma lety výměnou za půjčku od Mezinárodního měnového fondu přijala program škrtů, které zapříčinily dramatický pokles místní měny a související nárůst cen prakticky veškerého zboží. Následkem zhoršujících se životních podmínek opakovaně vyráží do ulic desetitisíce lidí s hesly jako „chudoba a hlad“.

Volby mají smysl
To, že se konečně uskuteční komunální volby, jistě nevyřeší systémové problémy s tuniskou politickou scénou a se stavem ekonomiky. Přesto mohou mít v obou případech pozitivní efekt. Tuniští občané dostanou poprvé v historii příležitost rozhodování na té nejnižší – a tedy zároveň fyzicky nejbližší – úrovni s tím, že zastupitelstva by měla výhledově rozdělovat výrazně větší množství finančních prostředků. Na mnoha místech kandidují občanská sdružení, která dobře znají a chtějí řešit konkrétní místní obtíže a nejsou uměle dosazeny z hlavního města.

Obsazení tisíců zastupitelských postů navíc znamená příchod tisíců nových politiků ze všech částí země, kteří by mohli postupně vyrůst na celonárodní úroveň. Hledání takového množství vhodných kandidátů už v tuto chvíli obohacuje velké politické strany v Tunisku, jež donedávna připomínaly spíš exkluzivní kluby a neměly potřebu budovat si lokální základny mimo největší města.

Se všemi svými problémy je už nyní Tunisko vzorem pro demokraticky smýšlející občany z celého jinak autoritářsky vedeného regionu. Aktivisté z Maroka nebo Egypta často s obdivem citují dosažené občanské svobody, o nichž si mohou nechat jenom zdát – od svobody projevu a vyznání, až po nespočet kroků ke zrovnoprávnění postavení žen a mužů. Nyní se k nim přidává možnost spoluurčovat život místní komunity na základě svobodné volby, ne klanové či rodinné příslušnosti. Pokud komunální volby proběhnou bez větších skandálů a bez ničivých teroristických útoků, a pokud účast nakonec nebude propastně nízká, mohly by toto výlučné postavení nejmenší severoafrické země dále utvrdit.