I špatná sněmovna může zlepšit volební zákon

Je dobře, že se rozbíhá debata o reformě českého volebního zákona. Je to jedna ze sympatických iniciativ pirátských poslanců. Ale jako všechno při současné skladbě sněmovny, obnáší i jejich záměr svá značná rizika.

Že je český volební zákon otřesným pokřivením demokratické politické kultury, je známo dlouho. Mnohokrát jsme upozorňovali na to, že systém, kterým volíme, zcela nepochybně přispívá ke znechucení lidí parlamentní politikou.

Loňské sněmovní volby přinesly řadu dalších křiklavých ilustrací pokřivenosti tuzemského volebního systému. Politické hnutí ANO dostalo 29,6 procent hlasů, ve sněmovně má ale 39 procent mandátů. Naproti tomu STAN obsadil za 5,2 procent hlasů 3 procenta mandátů a TOP 09 za 5,3 procenta hlasů 3,5 procenta mandátů... A to ještě svým způsobem mohou být rádi. Stačilo dostat o pár tisíc hlasů méně a obě strany by se ocitly mimo sněmovní politiku.

Přes padesát procent propadlých karlovarských hlasů
Zvláště výrazně vyniknou volební deformace při pohledu do jednotlivých krajů. V jižních Čechách dostalo šest stran po jednom mandátu. Zatímco KDU-ČSL na něj stačilo 5,4 procenta hlasů, a TOP 09 dokonce 5,3 procenta, Piráti tu na svůj jediný mandát potřebovali dvojnásobek: 10,5 procent hlasů. ODS si tu vytáhla dlouhou sirku, takže za 12,1 procenta brala mandáty dva. Nicméně ne tak dlouhou jako ANO, které bralo za 28,9 procenta mandátů pět. Jihočeský kraj se přitom co do počtu rozdělovaných mandátů v letošních volbách spolu s Ústeckým dělil o páté a šesté místo.

V menších krajích je situace ještě podstatně horší. Tak v Pardubickém kraji, kde se dělilo deset mandátů, dostalo ANO čtyři mandáty, čili čtyřicet procent, za zisk 30,8 procent hlasů. Šest dalších stran dostalo po jednom mandátu. A potřebovaly na něj od 10,96 procent ODS až po 6,81 KDU-ČSL.

Ještě o stupeň bizarnější byla situace v sousedním kraji, Královehradeckém. Zde se rozdělovalo o jeden mandát víc, jedenáct. Hádáte-li, kdo jej dostal, ANO, hádáte správně. Politická divize Agrofertu tu se ziskem 31,8 procenta dostala 45 procent mandátů. Šestice dalších stran obdržela v Královehradeckém kraji po jednom mandátu. Zatímco ODS na něj potřebovala 11,6 procent hlasů, KDU-ČSL stačilo 5,8 procenta. TOP 09 a STAN shodně se ziskem 5,1 % zůstaly bez mandátu. To ale pořád ještě není to nejhorší.

Opravdové festivaly výsměchu českého volebního systému demokratické politické kultuře se totiž konají při každých sněmovních volbách v Karlovarském a v Libereckém kraji. V nejmenším, Karlovarském, kraji se rozděluje pět mandátů. Z nich tentokrát bralo ANO celé tři, čili 60 procent, a to za zisk 35,4 procent hlasů. O další dva mandáty se podělili Piráti a Okamurovci za zisky 10 a 12,5 procent hlasů. Všechny ostatní strany tu skončily bez poslance, i když ODS a KSČM dostaly přes osm procent hlasů, ČSSD takřka sedm, ještě i STAN pohodlně přes pět. Celkem v Karlovarském kraji není svým poslancem reprezentováno přes padesát procent občanů, kteří přišli k volbám.

Představitelé ODS a ČSSD v době, kdy společně v karlovarském kraji stříhali pásku za páskou.Teď tam ani jedna z obou druhdy největších stran nezískala i vinou pokřiveného volebního systému, který společně zaváděly, ani mandát. Foto Jaroslav Fikar, archiv DR

V Libereckém kraji se rozděluje obvykle mandátů osm, a tak to bylo i vloni. Polovinu z nich, za 29,8 procent hlasů, obdrželo politické hnutí ANO, další čtyři strany dostaly po jednom mandátu. Komunisté a ČSSD tu skončili bez mandátu, přestože obě strany dostaly s rezervou přes pět procent.

Situace, kdy občan není reprezentován poslancem své strany, přestože v jeho volebním obvodě překročila volená kandidátka pět procent, nejsou nijak řídké. A vyvolávají stav základní nerovnosti v právu být reprezentován: máme u nás totiž čtyři volební obvody, kde zisk pěti procent záruku mandátu skýtá, a naopak deset krajů, kde takovou záruku zisk pěti procent nedává.

Když volíte TOP 09 v Brně, jste si jisti, že překročí-li pět procent, budete mít v kraji poslance, když ovšem volíte TOP 09 v Liberci, můžete si být naopak jisti, že leda zázrakem. Důvod je prostý: v deseti ze čtrnácti volebních obvodů se tu rozděluje podstatně méně než dvacet mandátů, což je minimální počet zaručující, že se ziskem pěti procent dosáhnete aspoň na jeden.

Pětiprocentní uzavírací klauzule: pobídka ke korumpování průzkumů
Specifickým a také vážný problémem je sama uzavírací pětiprocentní klauzule. Zaváděla se původně s bláhovou představou, že komunisté nedokáží získat pět procent hlasů a že se je takto podaří vyřadit z politické soutěže.

Ve skutečnosti pětiprocentní bariéra sloužila dlouho pouze jako diskvalifikace pro nové politické projekty. A dnes, když se stranicko-politický systém u nás ocitl v úplném chaosu, její hlavní funkce spočívá v tom, že dává zcela nemístnou váhu průzkumům volebních preferencí.

Vinou pětiprocentní bariéry vzniká bizarní politologická kategorie, takzvaná „volitelnost“. Spousta občanů se rozhoduje, zda pro určitou stranu hlasovat či ne, čistě na základě toho, předpovídají-li jí průzkumy reálnou šanci překročit pět procent. Podle totožného hlediska pak zacházejí se stranami a s jejich představiteli média.

Průzkumy předvolebních preferencí tak fakticky politickou realitu neměří, ale vytvářejí, což si uvědomila spousta obchodníků s veřejným míněním a zahrnula výsledky průzkumů některých agentur do svého obchodního portfolia. Jaromír Soukup, než se stal bezděčným bavičem na TV Barrandov, byl mimo jiné blízkým spojencem Martina Bursíka ve Straně zelených: a historku o tom, jak mu kupoval preference přes pět procent, později rád dával k lepšímu.

Loňské volby u nás přitom z hlediska reprezentace dopadly ještě mimořádně šťastně. Mezi pěti a šesti procenty tu skončily hned tři politické strany: KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Stačilo málo, opravdu maličko, a ani jedna z nich nemusela ve Sněmovně být. Domyslet kalamitu, jakou by to znamenalo pro dnešní politickou realitu, ponecháme fantazii laskavého čtenáře.

Pokud však nechceme, aby český volební systém dříve či později něco takového způsobil, je nutné ho změnit; od základu. A to tak, aby byl skutečně poměrný, dával všem občanům stejné právo na reprezentaci a zbavil průzkumy jejich nepřípadného vlivu.

Nejčistší řešení: pět čtyřicetimandátových obvodů
S ohledem na fatální problematičnost pětiprocentní hranice, zejména zcela nemístnou moc, kterou dává tak zvaným průzkumům – ve skutečnosti však velmi často spíše konstrukcím – předvolebních preferencí, je na místě hranici snížit k úrovni statistické chyby. Ta se pohybuje někde na úrovni poloviny současné bariéry.

Druhý problém, to jest, aby se v každém obvodě rozděloval počet mandátů fakticky odpovídající uzavírací klauzuli, by pak bylo nutné řešit ještě mnohem dramatičtější redukcí volebních obvodů: v každém by se muselo rozdělovat přesně čtyřicet mandátů, poněvadž právě to je počet, při němž jeden mandát odpovídá zisku dvě a půl procenta hlasů. Při zachování současného počtu poslanců ve Sněmovně by to znamenalo, že obvodů by nemohlo být více nežli pět.

Může být samozřejmě jen jeden, jako na Slovensku. Ve prospěch takové varianty lze snášet argumenty. Stejně tak lze ale předestřít řadu důvodů, proč by se vyšší počet obvodů mohl jevit jako vhodnější.

Prakticky by to bylo jistě proveditelné. Pěti obvodům – můžeme si je zhruba představit třeba jako Prahu a střední Čechy, západní plus jižní Čechy, východní plus severní Čechy, severní Moravu a jižní Moravu – by se musely upravovat hranice tak, aby v každém z nich bylo v čase voleb plus minus totožné množství voličů.

Přínosů takového řešení by byl bezpočet. Omezila by se moc krajských partajních klanů, které dlouhodobě ničí českou politiku. Zásadně by se posílil ve výběru kandidátů důraz na jejich osobní přesvědčivost a schopnost reprezentovat program. Odbourala by se po všech stránkách škodlivá pětiprocentní klauzule. Strany by se zbavily děsu z pádu do bezvýznamnosti při poklesu pod pět procent. A hlavně: všichni lidé by všude v republice věděli, že jejich hlas znamená to samé a má totožnou šanci být reprezentován zástupcem ve sněmovně.

Rozdělení mandátů při takovémto volebním systému v dnešní sněmovně by – pro ilustraci – vypadalo takto (v závorce uvádíme reálný stav): ANO 61 (78), ODS 25 (25), Piráti 24 (22), SPD 23 (22), KSČM 16 (15), ČSSD 15 (15), KDU-ČSL 13 (10), TOP 09 12 (7), STAN 11 (6). To jistě stojí za pozornost nejen proto, že by ANO, ČSSD a KSČM neměly spolu ve Sněmovně většinu, což je ovšem zcela na místě, protože společně zastupují jen 44,7 procenta ve volbách odevzdaných platných hlasů.

Vazbu mezi voličem a poslancem lze posílit i v poměrném systému
Mají-li k reformě volebního systému nyní Piráti odhodlání, právě pro ně by taková koncepce mohla být zajímavá, protože soudnější mezi nimi jistě chápou, že nad pěti procenty nemusejí setrvat ani do příštích voleb. Pádem pod pět procent v dohledné budoucnosti je ohrožena valná většina současných českých parlamentních stran, čili o motivaci by mohlo být postaráno.

A když už by se takovým směrem začaly ubírat úvahy nadkritického množství poslanců ve Sněmovně, možná by se mohly dotknout i nejchoulostivějšího problematického aspektu současného volebního zákona: tím je moc partajních sekretariátů nad skladbou kandidátek. Současné preferenční hlasování na kandidátkách může totiž měnit jen málo, a navíc – opět – s velmi rozdílnou vahou v závislosti na velikosti krajů.

Pokud občas stále ještě zaznívají hlasy argumentující ve prospěch změny volebního systému z poměrného na většinový, jako jeden ze základních důvodů uvádějí mnohem těsnější vazbu mezi poslanci a jejich voliči. Taková argumentace ovšem nezohledňuje, že ve většinovém systému obvykle vzniká celá řada obvodů, v nichž je politická většina dlouhodobě jasná, neměnná, a tak i zde fakticky o obsazení poslanecké role rozhodují stranické sekretariáty už nominací kandidáta.

Je tu ale možnost elegantního spojení obou principů: poměrné reprezentace i osobní vazby k poslanci. Nabízí ji finský model, v němž jsou v každém obvodě kandidáti na jednotlivých lístcích nominujících stran seřazeni abecedně, voliči pak vždy kroužkují pouze jediného z nich, a tím současně odevzdávají hlas i preferované straně.

Mandáty se mezi strany dělí podle součtu hlasů odevzdaných jejich kandidátům. A pořadí na kandidátkách se stanovuje dle absolutního počtu hlasů pro jednotlivé uchazeče. Ve Finsku voliči takto mohou označit jediné jméno, ale je jistě přestavitelná variace totožného modelu, v němž má volič možnost označit jmen víc, třeba tři.

Taková úprava by přibližovala poměrný volební systém ideálu, dávala by maximální moc voličům a nutila by strany sestavovat kandidátky vyloženě s ohledem na co nejpestřejší a nejpřesvědčivější reprezentaci vlastního programového východiska.

Je ale jasné, že právě proto v tom jen málo výhod spatří strany programově neukotvené či založené na vůdcovském principu. Proto se s prosazením takového opatření nyní počítat nedá, přestože by pro prohloubení demokratické politické kultury znamenalo skutečně mnoho, možná i více než zavedení vykostěného zákona o všeobecném referendu.

Je ale možné, že se jako obvykle neprosadí vůbec žádné změny volebního systému, přestože je jasné, že stávající dnes vyhovuje už pouze Agrofertu. A naopak jsou namístě obavy, že z jednání o reformě volebního systému vznikne nějaký „kompromis“, upřednostňující okamžité zájmy úřadující sněmovní většiny namísto dlouhodobé potřeby české demokracie.

Realistické je doufat, že diskuse o reformě volebního systému v současné sněmovně nepřivodí vznik pravidel ještě perfidnějších, než podle jakých volíme dnes. Přesto je ale na místě popsané možnosti připomínat: jako pokaždé, když se debata o tolik potřebné změně českého volebního systému začne aspoň nesměle probouzet k životu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

O čem se mluví? Čtvrtek, 3.Května 2018, 14:27:2

Mám takový dojem, že diskuse o změně volebního zákona navrhované Piráty by měla vycházet z toho, co ti Piráti navrhují. Ale co to je?

Podle toho, co se mi podařilo dohledat na webu, nevychází Jakub Patočka z žádného návrhu Pirátů, pouze ze článku Ladislava Šustra na Echo24:
https://echo24.cz/a/SjHzP/nespravedlive-rozdeleni-mandatu-pirati-chystaji-zmenu-voleb-do-snemovny

Z čeho vychází Ladislav Šustr, tedy zejména jak přišel na to, že by měl napsat něco o pirátském návrhu na změnu volebního zákona, nevím, ale cituje rozhovory s Mikulášem Ferjenčíkem a Tomášem Martínkem. Ani jeden z nich ovšem nemá na pirati.cz změnu volebního zákona mezi úkoly, na kterých pracuje — buď tedy Piráti zanedbávají aktualizaci svého webu, anebo o změně volebního zákona zatím jen diskutují, ke skutečné přípravě návrhu, který by se pokusili prosadit v parlamentu, se ještě nedostali, a jak došel Ladislav Šustr k závěru, že na takovém návrhu pracují právě Mikuláš Ferjenčík a Tomáš Martínek, je záhadou. Že by snad právě ti dva přišli právě za ním a navrhli mu, ať o jejich práci na změně volebního systému napíše článek? Nebo že by tito dva Piráti byli prvními poslanci, na které narazil na chodbě parlamentu, když ho napadlo napsat článek o možné změně volebního systému?

Po usilovném prohledávání pirátského webu jsem našel docela dlouhou diskusi o změně volebního systému:
https://forum.pirati.cz/prima-demokracie-f534/zmena-volebniho-systemu-t12194.html
Ta ovšem probíhala v letech 2012 až 2013.

Takže jsem musel hledat dál, než jsem narazil na čerstvější debatu o úpravě volebního zákona:
https://forum.pirati.cz/viewtopic.php?f=75&t=40099

Stará pirátská diskuse končila u systémů alternativního hlasu pro většinovou volbu do senátu a jednoho přenosného hlasu pro poměrnou volbu do poslanecké sněmovny. Takový závěr se mi líbí, systém alternativního hlasu používají fanoušci sci-fi k výběru vítězů ceny Hugo a systém jednoho přenosného hlasu je s ním příbuzný a kromě voleb do různých zastupitelských sborů různě po světě ho používají také čeští Zelení k volbě svého předsednictva:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Syst%C3%A9m_jednoho_p%C5%99enosn%C3%A9ho_hlasu

Nejsou to samozřejmě jediné zaručeně nejdokonalejší volební systémy, ono je snad i matematicky dokázáno, že dokonalý volební systém existovat nemůže. Přinejmenším byla vymyšlena celá řada rozumně znících požadavků na dokonalý volební systém, a o některých z nich je dokázáno, že se navzájem vylučují. Systémy alternativního hlasu a jednoho přenosného hlasu nicméně patří k těm nejméně nedokonalým volebním systémům, a přitom jsou jednoduché na organizaci voleb, zvlášť pokud lze výsledky vyhodnotit s pomocí počítačů.

Aktuální pirátská diskuse mě zklamala. Nejen že se nezdá navazovat na pět let staré vlákno a nehlásí se k mým oblíbeným volebním systémům, ale především se zabývá jakýmsi improvizovaným kutilstvím, zcela nepodloženým studiem dostupné matematické teorie nebo praktických zkušeností odkudkoliv mimo Česka. Zrovna od Pirátů bych na základě jejich pověsti strany ajťáků čekal lépe matematicky podloženou diskusi.

Ale třeba se ještě ke studiu dostupných podkladů dostanou a matematickou analýzou problému se zabývat budou, než sestaví nějaký skutečný návrh, se kterým budou chtít doopravdy jít do parlamentu.

Zatím jsem si v pirátských diskusích povšiml jedné podstatné české praktické zkušenosti, která se týká i úvah Jakuba Patočky: slučování volebních krajů je politicky neprůchodné. To značně omezuje možnosti nápravy problému malých krajů — jen jedno řešení mě svépomocně kutilsky napadá, a to je zvýšení počtu poslanců ve sněmovně tak, aby i na nejmenší kraj připadlo aspoň dvacet mandátů. Taková změna je možná úplně blbá, ale poslancům by se mohla líbit.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Zvýšená proporcionalita systému Čtvrtek, 3.Května 2018, 18:17:22

zavedením větších volebních krajů s vázaným počtem mandátů mi přijde z hlediska vzniku stabilní vlády jako velmi nevhodná. Vrátili bychom se zpět do roku 1996.

Spíše se mi zdá, že by bylo nejlepší jít cestou většinového volebního systému s jednomandátovými obvody, ale s absolutní většinou v jednom kole, tedy k systému alternativního hlasování.

Tento systém by se dal použít i do senátu a při nešťastné volbě prezidenta. Vedl by ke zlepšení vazby poslance na svůj obvod, k posílení konsenzuality, výhodu by měly méně polarizující středové strany a zároveň by systém umožňoval stabilní vládu, složenou např. z jedné velké a jedné menší nebo středně velké strany. Velké možnosti by měly i případné regionální "sudetské" strany zastupující zájmy periferií. Pětiprocentní klauzule by tím byla zrušena.