Trapnej, nemožnej, ba ubohej!

Nesrovnalosti v tom, co by měly dělat ženy a co by měli dělat muži, i oboustranný pocit nedocenění provází patrně naše soužití odjakživa. Moderní doba tyto rozpory spíše umocňuje, neboť není jednoduché se v ní nalézt.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

06.04.2010 08:00

Té nespokojenosti ženy s mužem a muže se ženou! Mám dojem, že se to velice hromadí. Zhoršují se nějak obě pohlaví obecně, či jenom vůči sobě, nebo co se to vlastně děje? Nevím, do jaké míry si my muži uvědomujeme, že úděl ženy, zejména má-li se stát matkou, je mnohem těžší než náš. To je vidět na každém kroku, například: Kočárek s dítětem cpe do autobusu nebo tramvaje povětšině žena. Čili na ní nejspíš je také to, co tomu předchází i to, co následuje. Člověk si dokáže představit, že toho, co v rámci rodiny „povětšině žena“, je mnohem více. Muž se tak jeví přídatným. A to ještě v lepším případě – když vůbec je.

Namítnete, že na to má žena „tu mateřskou dovolenou“. Nazývat ten nekonečný soubor činností a starostlivosti dovolenou, to musel vymyslet muž. Řekl bych, že zatímco mužský úděl neustále pohodlní, ženský (mateřský) pořád těžkne, a to ať je práce v domácnosti robotizována sebevíce. Snad možná i právě proto! Před automatickými pračkami tatínek pomáhal mamince prát, ba i my děti jsme nosily vodu a topily pod kotlem, kde se vařilo prádlo. (Ovšemže automatická pračka je ten nejúžasnější vynález, akorát holt s výchovou dítěte nepomůže.)

O dvacet, třicet let později začala do našich domácností vstupovat myčka, další skvělý vynález. Myčkaři však již učinili zkušenost, že náhle není nikoho, kdo by nádobí z myčky uklidil; ono je tam tak šikovně schované. Povětšině muž z ní vyjme jenom to, co zrovna potřebuje, a jiný (povětšině žena) doplní mezery nádobím špinavým v domnění, že myčka je ve fázi plnění. Když to muž někdy (málokdy) zjistí, udělá scénu, jako že blbá je žena! Mycí stroj ale pracuje dobře, akorát holt s výchovou dítěte zase nepomůže. Zatímco muž, když ženě zařídil futuristickou kuchyni, se může věnovat zábavnějšímu, ženě technizací ušetřený čas zůstává k tíži – aby dítě zabavila, musí vymýšlet činnosti jiné. Možností zabavit dítě nějak smysluplně, nejlépe na užitečné práci, neustále ubývá. Ani muž často nedělá nic takového, při čem by se dítě vychovávalo. (Psaní článku je úplně nejhorší, protože nejlépe to jde, když dítě vůbec není.)

Tedy bavit a zabavit. Vítán je muž, který má hodně peněz i času na společnou zábavu s dítětem a manželkou. Jenže dítě získává neodbytný dojem, že život je zábava a na peníze z bankomatu stačí mít čarovnou kartičku. A potom – takových mužů je vskutku málo, a jinou zbytečně hromotluckou mužovitost žena do domácnosti ani nepotřebuje, vždyť prádlo vypere automatická pračka, nádobí umyje myčka. Tolik, pokud jde o praktické fungování domácnosti.

Každé dva roky probíhá literární soutěž Hořovice Václava Hraběte. Jako členové poroty máme povinnost všechny práce přečíst a možnost dozvědět se, jak se ve společnosti cítí ti, o jejichž citech víme nejméně – tedy patnáctiletí až pětadvacetiletí. Každé dva roky je výpověď poněkud jiná. Generační vymezování má letos vyhraněnější postoj: Víc míří do rodiny – pohrdání rodiči se hrotí až k nenávisti. Autoři-náctiletí méně fabulují, více sdělují své zkušenosti a zážitky. To se pozná. Dívka se svěřuje, jak s mamčou chodí v sobotu nakupovat a jak s tátou si nic neužijí, protože furt je v dílně, kde něco kutí. Vyjde najevo, že si s mamčou kupují docela drahé věci, není to nutnost, ale zábava, a tátovo činění v dílně naopak není zábava, ale nutnost, živnost. Přesto je tím neskonale trapnej, nemožnej, ba ubohej. (Nejde mi o pohlaví, analogie obrácená je nasnadě stejně.)

Člověka zarazí tři věci: 1) Dívka si neuvědomuje souvislost mezi tátovou „trapností“ a jejich nakupováním. 2) Matka tuto souvislost zastírá tím, že před dcerou mluví o otcově práci pohrdavě. (Jinak by dcera neměla důvod ji sama tak hodnotit.) 3) Otec si vskutku úcty nezasluhuje, svou zřejmě nedostatečnou rodičovskou a pro ženu společenskou roli vykupuje svou užitečností. Otec je v roli bankomatu. (Možná kdyby dříve dceři řekl – a zameť v dílně piliny a odnes a přines…, mohlo být všechno jinak.)

„Vykupování“ v rámci rodiny a partnerských vztahů je mor. Má různé podoby. Muž si (to je častější) z důvodu řekněme sexu najde jinou ženu a své partnerce to „čestně“ ohlásí jako danost, v moderní době dost obvyklou (prosím o analogii pohlavně obrácenou). Však jsou o tom pomalu všechny filmy. A ona, vědoma si poradenských pouček, začne zpytovat svědomí: v čem pochybila, jak by se měla zlepšit. Začne více vařit, lépe mu žehlit košile, hrom aby do toho, doufajíc, že tak alespoň sníží periodicitu jeho záletnosti. Ona mu k tomu ještě zlepší servis! V řadě disharmonických vztahů se partneři různě vykupují nutností splácet půjčky a hypotéku, nebo se drží v zajetí: bankomat – služka – čeledín – chůva.

Tuto takříkajíc služebně-peněžní rovinu vztahů podporují mnohé časopisy s poradnami (zejména pro ženy). Například Cosmopolitan poskytoval celá léta ženám cenné rady: Jak ho využít a jak se ho pak zbavit. Jaké chování je už nepřijatelné a co všechno si ženy nemají nechat líbit. Například: Když nikdy po sobě neumyje vanu, vyhoďte ho. (A v časopise pro muže: Když vám ona bude vyčítat, že nikdy po sobě neumyjete vanu, zbavte se jí.)

Nevhodné chování nebo lidské špatné vlastnosti přisuzují se jednomu, nebo druhému pohlaví. Časopisy slouží své reklamě, spotřebovaní partneři hledají nová spotřební útočiště. Jak vysvětlit mladým mužům, že žena není pouze objekt užitku a rozkoše, ale může sama o sobě, tak jak je, být nekonečně důležitou životní inspirací i příčinou našeho neutuchajícího údivu, přestože – přestože je žena – ani ona po sobě vanu neumyje? Že se to vyplatí, přestože nemá…, nemá…. nemá. Co z toho je opravdu důležité? Proč má žena splňovat tolik parametrů iluzorní mužské potěchy, když kočárek dokáže do autobusu vecpat sama.