Poznámka k dovezení ostatků kardinála Berana

Ostatky kardinála Josefa Berana mají být tento týden slavnostně uloženy na půdě vlasti. Při této příležitosti si připomínejme zejména Beranova slova, že člověk je mravně zavázán hledat pravdu a držet se jí za všech okolností.

V pátek přepraví vládní speciál do Prahy ostatky Josefa Berana, kardinála, a nominálně v létech 1946–1969 římskokatolického pražského arcibiskupa. Prakticky mu však od roku 1949 komunistický režim zabránil tuto službu vykonávat. Do roku 1963 byl internován, po propuštění se nesměl zdržovat v Praze a posléze diplomacie Svatého stolce dohodla s režimem, že roku 1965 mohl odejet do Říma, ovšem bez možnosti návratu.

Občas se proti poctě vzdávané ostatkům namítá, že to je morbidní kult smrti. Že u osobností, které si to zaslouží, se má spíše oceňovat, a je-li to možné, i následovat jejich život. Že jejich činy jsou cennější než mrtvoly. Snad se k tomu dá poznamenat, že člověk je celistvou bytostí. Duchovní odkaz není odloučen od těla. Tělo vyjadřuje ducha. Lidské tělo je činy a postoji člověka zduchovňováno. Pocta, která se mu vzdává, může (nebo by alespoň měla) být uznáním náhledů, postojů, rozhodnutí a činů ctěné postavy.

Beranovy ostatky mají být přivítány jako připomínka občana, jeho občanských postojů, za které ho dva totalitní režimy pronásledovaly. Před komunistickou internací byl v létech 1942–1945 vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau.

1054965-128512Odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho
svědomí, a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské
svobody. Repro Česká televize


Není jasné, proč má Berana jménem republiky symbolicky přivítat a položením rudé růže na rakev uctít právě ministryně obrany. Je-li kněz či biskup služebníkem Kristovým, služebníkem Knížete pokoje, jsou vojenské pocty nevhodné. Vynesení rakve čestnou jednotkou a modlitba vojenského kaplana by byla na místě u válečného hrdiny. Z hlediska evangelia je válka vždy zlo. Pouze můžeme připustit, že snad někdy nutné zlo.

Proslov předsedy senátu Milana Štěcha je jistě přiměřený, i když se nemůžeme vyhnout otázce, byla-li by stejná pocta vzdávána postavám pronásledovaným dvěma příbuznými totalitními režimy, které nezdobil za života purpur, které neměly nic společného s římskou církví, a dokonce s žádnou církví či jinou náboženskou společností. Tito zapomínaní nemají mocného přímluvce. Za ně nikdo na stát netlačí. Nelze zapřít obavu, že návratem ostatků a jejich uložením si buduje pomník kardinál Duka.

Církevní část oslavy navráceného těla kardinála Berana je podle očekávání. Jen by snad ceromenie kolem mrtvého těla měly být více v souladu s tím, co Josef Beran zastával. Kdyby totiž dnes žil a činil by to, co ve své době, byl by blízko pojetí církve jako sloužící a chudé ve smyslu současného papeže Františka. Podle vzpomínek pamětníků by tomuto skromnému a prostému člověku současný pompézní a mocenský styl biskupské služby připadal trapný a komický.

Svoboda svědomí
Po příchodu do Říma se Beran zapojil do díla II. vatikánského sněmu, jehož čtvrtý a poslední rok (s posledními schůzemi pléna na podzim) tehdy probíhal. Dne 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem o svobodě svědomí, v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí, a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody.

Prohlášení sněmu o svobodě vyznání pod latinským názvem Dignitatis humanae (Důstojnost člověka), k němuž se Beran právě vyslovil, spolu s prohlášením o vztahu této církve k mimokřesťanským náboženstvím (Nostra aetate), vyvolal nejvíc odporu a jeho definitivní přijetí vedlo prakticky k odchodu ultrakonzervativního křídla reprezentovaného biskupy Marcelem Lefébvrem a Pierrem Ngô Đình Thụcem z církevních struktur.

V proslovu ke svobodě svědomí řekl Beran mimo jiné toto: Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru.

Podle historika a religionisty Víta Machálka to bylo právě na Beranův podnět a v souvislosti s jeho připomenutím Jana Husa, že do deklarace o náboženské svobodě byla zařazena slova, že člověk je mravně zavázán hledat pravdu a přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.

Když je kardinál Dominik Duka dotazován na Mistra Jana Husa, vyslovuje se různě, některá jeho vyjádření se zdají být mezi sebou v rozporu. Pokládá Husa za tragickou postavu a spojuje ho s násilím, jehož se, někdy i vůči bezbranným, dopouštěli radikální husité. Beranovo pochopení pro svobodu vyznání je mu cizí a myšlenka, že Hus nebyl kacíř, je mu zcela vzdálená.

Ať je tento týden vzdána čest Beranovi, ať jsme ochotni ctít lidi pronásledované tyranskými režimy, i ty kteří nemají mocné zastání. A hlavně, ať nejsou oběti hnědé a rudé totality používány ve prospěch možného nastolení totality nějakého, snad jen trochu odlišného odstínu.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 16.Dubna 2018, 12:34:42

V ten den kdy měl být popraven Sokrates, a jeho žáci se s ním přišli naposled rozloučit, ptali se ho, jakým způsobem ho mají pohřbít.

Na to jim tento - alespoň podle Platónova podání - s filozofickým nadhledem odpověděl: "Má nesmrtelná duše tak jako tak přežije. S mým tělem si pak můžete udělat, co sami chcete."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Dubna 2018, 13:22:46

Už jsme se tu o Sokratovi bavili, pane Poláčku. Vy sám jste napsal, že Sokrates věřil v převtělování duší, a proto přijímal smrt s naprosto stoickým klidem.
I dnes na to dost lidí věří. Mně to přijde trochu nelidské věřit na duši, která vlastně nemá (kromě odpovědnosti za své skutky) vůbec nic společného se svým tělem a pozemským životem a příště bude žít úplně jiný život s úplně jinými lidmi. To už mi přijde mnohem lepší věřit, že smrt je naprostý konec.
Nebudu se přít o pravdivost toho či onoho pohledu. Ncméně, asi před deseti lety jsem četla v Komenského Kšaftu, jak si jeho autor přeje, aby se ostatky "dětí Jednoty" jednou spojily s ostatky "všech věrných Čechů" ( "... když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!")
Netvrdím, že jsem o něčem takovém přesvědčená, ale tehdy mě ten text tak nějak dojal až k slzám. A od té doby mám v očích slzy skoro pokaždé, když jdu kolem kříže, na kterém je napsáno: "Já jsem vzkříšení a život".

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Paní Hájková Pondělí, 16.Dubna 2018, 13:51:50

Jenom doplnění: Komenský vycházel zřejmě z proroka Ezechiela, kap. 37, kde je tento nádherný obraz popsán.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Dubna 2018, 14:35:50

Ano. I já si to myslím, že vycházel z Ezechiela.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Oprava Pondělí, 16.Dubna 2018, 17:01:59

Než to případně redakce opraví, prosim čtenáře, aby jako rok odjezdu Josefa Berana do Říma vedli v patrnosti 1965, což snad ze ze souvislosti vyplývá, ale zůstal mi tam přehlédnutý překlep.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Dubna 2018, 17:26:9

Já už jsem si skutečný rok dohledala, protože jsem si všimla té nelogičnosti.