Kdyby se Platón nikdy nenarodil

Josef Poláček hodnotí knihu Petra Blahuta „Mýlit se je božské“, která hledá příčiny ekologické krize lidstva. Je vnímání výlučnosti člověka vůči přírodě prokletím, nebo nadějí?

Petr Blahut, autor knihy Mýlit se je božské, je zhrozen nejen aktuální ekologickou katastrofou, nýbrž především naprostou neschopností či neochotou současné planetární populace vzít tuto hrozbu zániku skutečně na vědomí. A podle toho také zásadním způsobem změnit své chování.

Blahut sám tuto hrozbu vážně bere; a jeho kniha je nejen naléhavým apelem na současné lidstvo zásadně změnit jeho postoj k přírodě, nýbrž zároveň i pokusem vyjasnit hlubší historicko-evolučně-psychologické příčiny toho, proč lidstvo do tohoto stavu ekologické krize upadlo a proč je i nadále neschopno z něj vyvodit odpovídající důsledky.

Způsob, kterým se autor knihy tyto příčiny pokouší vysvětlit, je ovšem problematický. Jeho výkladové schéma spočívá v krátkosti v tomto: prvopočátkem všeho zla je takzvaná „první doba osová“. Tedy období asi před dvěma a půl tisíci let, kdy evropské kultury vytvořily přelomově nový obraz postavení člověka vzhledem k přírodě.

Do té doby se člověk považoval za integrální součást přírody, tvořil s ní nerozlučnou jednotu; nyní se však prohlásil za tvora kvalitativně vyššího, exkluzivního, který je na základě této své výjimečnosti plně oprávněn s přírodou zacházet svévolně, jenom ke svému bezprostřednímu prospěchu. Člověk se prohlásil za pána nad přírodou a stal se jejím vykořisťovatelem. A nedojde-li k nějaké zásadní přeměně tohoto postoje člověka k přírodě, pak bude vše takto pokračovat i nadále, až k definitivnímu zničení celé přírody, a tedy i vyhynutí lidstva.

9788072393282Prvopočátkem všeho zla je takzvaná první doba osová. Repro DR

Řešení Blahut spatřuje v nastoupení „druhé doby osové“ – kdy si lidstvo uvědomí tento svůj fatální omyl, kdy si člověk přizná, že oproti přírodě není žádnou prioritní bytostí, nýbrž naopak příroda je existenčně prioritní vůči němu. Stejně jako ona „první doba osová“ nalezla své vyjádření především v oblasti lidského vědomí, tedy ve sféře filosofie a teologie, nápravy musí být dosaženo v těch samých oblastech.

V zájmu objektivity budiž uvedeno, že Blahut netvrdí, že tyto dva impulsy jsou prapůvodní příčinou „predátorského“ vztahu člověka k přírodě (takto se chová nakonec každý živý tvor), nýbrž že jsou to pouze „amplifikátory“ onoho prapůvodního pudu. Ovšem v jeho podání jsou to nakonec tyto dva amplifikátory, které tvoří rozhodující příčinu současného stavu.

Z těchto dvou údajných viníků Blahut útočí především na křesťanství; přitom ale všechno zlo počíná podle něj už u Platóna. Podle něj kromě našeho bezprostředně předmětného světa (včetně přírody) existuje ještě svět vyšší – svět božských sfér, svět nehmotných idejí. Ty jsou ve své neposkvrněné čistotě dokonalé, zatímco svět věcí je jenom jejich nedokonalým odrazem. Důležité je, že hmotné věci nemají samy o sobě důvod k existenci, jsou tedy jenom odvozené, pomíjející – zatímco ve světě nehmotných idejí existuje věčné bytí.

Zde tedy pramení pocit nadřazenosti, a tedy pýchy člověka vůči přírodě a jeho „predátorského“ chování. Blahut znovu a znovu požaduje: člověk se musí vzdát tohoto pocitu exkluzivity a přiznat, že je jenom součástí přírody, a to dokonce součástí podřízenou. Příroda – jakožto základ života – je více než člověk.

Bakterie versus člověk
Blahut si v upřímném zápalu svého boje za ekologii vůbec neuvědomuje, do jaké argumentační pasti se sám chytil: jestliže by totiž platilo, že neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou, pak tím padají zároveň i všechny další kvalitativní rozdíly uvnitř přírody samé. To znamená: jestliže člověk není o nic vyšší tvor nežli ostatní příroda, jestliže neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi dejme tomu mozkem Einsteina a nervovou soustavou moučného červa – pak ani není žádného rozdílu mezi bakterií a rozkvetlým sadem, mezi měňavkou a mezi delfínem.

Zkrátka: jestliže popíráme jakékoli kvalitativní rozdíly uvnitř biosféry, pak vůbec není důvodu provozovat nějakou ekologii: ať totiž člověk s přírodou udělá cokoliv, bakterie to nakonec přežijí vždycky. Není tedy žádného důvodu snažit se o záchranu lesů a ryb a ptáků, a tím spíše ne o záchranu člověka – proti bakteriím to všechno přece nepředstavuje žádnou vyšší hodnotu.

Za druhé, jestliže za všechno může Platón a křesťanství, pak tedy, kdyby se Platón vůbec nenarodil a kdyby v židovské bibli nebyla ta jedna jediná větička o panství člověka nad světem, by v tu ránu zmizely základní příčiny ekologické katastrofy lidstva. Nikdy by neprošlo industriální revolucí a žádná z továren na tomto světě by nikdy nezačala znečišťovat vzduch.

Za třetí, ačkoli Blahut jako původního viníka určuje Platóna, fakticky daleko více útočí především na křesťanství (sám byl původně věřícím křesťanem, ale poté se s křesťanstvím rozešel). Přiznává ale, že je možný i jiný výklad nežli ten „predátorský“: lze říci, že Bůh člověku zemi pouze svěřil do správy, ale proto ho ještě nevybavil právem dělat si s přírodou, co se mu zlíbí. A už vůbec ne tuto Boží přírodu ničit.

Nakonec i on sám cituje sv. Pavla: „Všechno je vaše, vy však patříte Kristu a Kristus Bohu!“ Tím je přece naprosto jednoznačně vysloveno: to zdánlivě absolutní panství člověka nad přírodou je vzápětí striktně limitováno, člověk smí přírodou („vším“) disponovat jenom takovým způsobem, který je v souladu s Božími intencemi a s Boží vůlí.

Ostatně, jestliže Blahut znovu a znovu předhazuje křesťanství, že do svých přikázání nezabudovalo výslovně ochranu přírody, jak by to asi mělo probíhat v době vrcholného starověku? Měl snad Ježíš svému zástupu nakázat: „Nebudete přírodu zatěžovat průmyslovými exhalacemi“? Anebo rovnou: „Nebudete produkovat nadlimitní množství CO2“?…

Jestliže Blahut na jedné straně křesťanství označuje za hlavního viníka ekologické krize, pak na straně druhé popírá, že by pro její překonání mohl být nápomocný nějaký nový duchovní či náboženský impuls. Víře přisuzuje rozhodující působnost negativní – ale pozitivní jí nepřiznává naprosto žádnou. Je to opravdu zvláštní logika.

Zahoďme kulturu?
Podívejme se závěrem, jaké recepty k nápravě Blahut předkládá. Především s odvoláním na dílo českého filosofa Josefa Šmajse s jeho konceptem „evoluční ontologie“ požaduje nástup „terciární kultury“, která zlomí neblahé dědictví platonismu a křesťanství a která vtiskne lidstvu zcela novou, biofilní orientaci.

Základním bodem tohoto konceptu je uvědomění, že člověk nevlastní naprosto žádnou prioritu vůči přírodě, že jeho vlastní existence nemá naprosto žádný exkluzivní smysl, nýbrž že je jenom součástí, podřízenou entitou obecného vývoje struktur přírodně-ontických. Bezprostředním nástrojem této radikální změny v myšlení má pak být výchova k objektivně-vědeckému pojímání světa a místa člověka v něm namísto dosavadních výkladů metafyzicko-teologických.

Napohled jsou tyto téze dozajista odůvodněné: ekologická krize je tady a zásadní zvrat v postoji člověka je samozřejmě krajně potřebný. Klíčovou otázkou ale je, jak této změny dosáhnout. Tato změna v lidském chování musí být v prvé řadě hluboce emocionální; ale Blahut (spolu se Šmajsem) nabízí sotva něco více nežli jenom apely na racionální pochopení, že takto to dál nejde.

Blahut vyslovuje bezpochyby mnohé pravdy o vztahu současného člověka k životnímu prostředí; ale jeho návody k překonání tohoto stavu nevedou nakonec nikam, neboť nepostihují – a tedy ani neoslovují – člověka v jeho bytostné, tedy duševní a duchovní existenci, nýbrž jenom jako jakousi biologickou strukturu.

Skutečným řešením nemůže být to, že člověk popře svou vlastní výlučnost. Naopak: pouze tím, že si člověk v plné míře přizná a uvědomí tuto svou exkluzivitu – teprve poté dokáže přijmout svou plnou odpovědnost vůči přírodě. V důsledku svých obrovských technických možností člověk už nikdy nemůže odložit a popřít své reálné panství nad přírodou; ale to, co musí odložit, je dosavadní panství slepé, nevědomé, vykořisťovatelské.

Člověka nelze degradovat na úroveň předvědomé přírody a popřít evropskou kulturu od časů antiky a křesťanství. Blahut má pravdu v tom, že je zapotřebí nástupu nové, „terciární“ kultury; ale ta musí být nikoli návratem zpět k mechanickému pohledu na svět a na člověka, nýbrž pozitivní syntézou biosféry se specifickou a exkluzivní sférou lidského ducha a lidské duše.

A co si myslíte vy? Diskuse (40 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Zajímavý článek Neděle, 15.Dubna 2018, 10:17:46

Protikřesťanskost ekologických hnutí mi také vadí. Často si vůbec nekladou otázku, jestli to křesťanství nebylo nakonec jen špatně vykládáno. Tak proč se ho zbavovat a vracet se k pohanství? Co jiného vlastně jsou ta přírodní či "biofilní" náboženství?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 15.Dubna 2018, 11:43:0

Ano, ta "biofilní" náboženství jsou samozřejmě svou podstatou pohanská.

Přičemž: já bych jim ani tak nevytýkal tuto "pohanskost" jako takovou. Totiž její pozitivní aspekt, čili právě to úzké spojení s přírodou, s přírodními silami.

Jenže: v této n o v o pohanskosti se skrývá přinejmenším hodně velká porce naivity. Samozřejmě není možno nic namítat proti tomu když si skupinka nadšenců postaví třeba repliku keltské vesnice a tam pak prožívá pozitivní pocity z opětovného splynutí s přirozeným životem. Ale - když pak dojde opravdu na tu kultovní stránku věci, tak ty pravěké rituály prováděné se smrtelnou vážností dnes působí opravdu prakticky už jenom směšně.

A především - ve svém důsledku je takovýto postoj nakonec reakční, sugeruje se tím že je problémy moderního světa možno řešit recepty a metodami z dob předcivilizačních. Jako by lidstvo od té doby neprošlo žádným vývojem, kulturním, duchovním, intelektuálním...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 15.Dubna 2018, 11:52:24

Ovšem je nutno ještě jednou zdůraznit, že tento novopohanismus naprosto není postojem či názorem autora oné publikace. Ten se prezentuje zase opačným extrémem - objektivistickým scientismem.

Jak jsem napsal v textu on věří tomu, že současného člověka je možno na tu pravou ekologickou cestu přivést prostřednictvím objektivního, vědeckého vzdělání a výchovy.

Musím přiznat, je mi opravdu záhadou, jakým způsobem si představuje, že by zde bylo možno získat dostatečně silný impuls pro tak radikální změnu ve vědomí a jednání celého lidstva, o kterou usiluje. Vždyť - o ekologických důsledcích naší současné konzumní existence dnes alespoň něco slyšel už skutečně každý, i ve školách se vyučuje ekologie; ale přitom to opravdu nijak nevypadá na to, že by toto vědomí hrozícího zániku mělo nějaké reálné výsledky ohledně jednání a chování lidí. Zkrátka: lidé to vědí, že se řítí do katastrofy - ale přesto stále dělají stále to samé.

Právě tady se ukazuje zcela zásadní vada celého Blahutova konceptu: že sází na holý racionalismus, a chce zcela potlačit a odstranit duchovně-emocionální stránku člověka. A přitom všechno hovoří právě pro to, že jedině s pomocí takovéhoto intenzivního spirituálně-emocionálního impulsu by bylo možno dosáhnout žádoucího cíle, tedy zásadní změny životních hodnot současného lidstva.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Dubna 2018, 12:18:42

Směšnost rituálů pro okolní svět, to je to poslední, co by mělo věřícím vadit, pane Poláčku. Jestliže nějaký člověk považuje rituály za účelné a správné, není nejmenší důvod, proč mu v tom bránit.
Pokud něco vyloženě neškodí člověku, nehodí se ani říkat, že je to reakční. Žádné náboženství (ale ani absence náboženství) by se nemělo druhým ani zakazovat ani vnucovat. Já jsem tu včera zmínila papežovo kázání o svobodě a úryvek z něj („Svobodný člověk se nebojí času – dává průchod Bohu. Dopřává mu prostor, aby Bůh v čase působil. Svobodný člověk je trpělivý.“) Je zajímavé, že papež v tom kázání uvádí jako příklad svobodného člověka člena židovské velerady Gamaliela (je o něm řeč ve Skutcích apoštolů). V těch Skutcích je řeč o tom, jak Gamaliel zasáhl, když chtěla rada odsoudit Ježíšovy učedníky k smrti. Gamaliel nebyl křesťan, ale přesto se odhodlal použít svůj vliv váženého občana a apoštoly zachránit, protože (jak říká František) chtěl dát průchod Božímu působení, tedy „nebál se času“.
Bylo to takhle: „Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“
Nepokládal za správné někomu něco zakazovat nebo vnucovat, nechtěl ani prosazovat jediné možné náboženství (přestože měl k liberální demokracii patrně daleko).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanství a ekologie Neděle, 15.Dubna 2018, 12:24:39

Ještě jednu věc musím precizovat. Redakce můj původní (dozajista nadlimitně dlouhý) text poněkud zkrátila; ale v důsledku toho především jeden bod v textu pak dostal dosti jiný význam.

Jedná se o tu pasáž, kde P. Blahut křesťanství obviňuje z toho, že tou formulací ve Starém zákoně o "panství člověka nad přírodou" prakticky zapříčinilo současnou ekologickou krizi.

V dalším textu je ovšem uvedeno i to, že Blahut sám připouští, že jsou možné i jiné výklady, podle kterých by tato výtka na adresu křesťanství nemusela být odůvodněná.

V té redakcí DR upravené verzi tedy celá věc vyhlíží tak, jako by P. Blahut nakonec přece jenom ke křesťanství zaujímal poněkud smířlivější postoj. Skutečností je ale naprostý opak. Blahut - poté co se s křesťanstvím rozešel - se stal militantním ateistou. A na celém křesťanství nyní nenajde jediný chlup dobrý.

Jeho způsob referování o dané záležitosti je tedy takovýto: on sice skutečně (budiž mu nicméně za to vysloveno uznání) několikrát uvede názory, podle kterých by byl tedy možný i jiný výklad postoje křesťanství k přírodě a její ochraně. Nicméně - on sám se těmito alternativními výklady nenechá ani v nejmenším zviklat, a stále znovu s neotřesitelnou úporností tvrdí, že křesťanství je vším vinno! A tvrdí to i tehdy, když se toto jeho tvrzení dostává do naprostého rozporu s tím, co on sám na jiných místech uvádí a zmiňuje! A takovýchto argumentačních protikladů je v jeho knize celá řada; či spíše by se dalo říci, že naprostou většinu jeho díla tvoří právě takovéto protimluvy a na hlavu postavené interpretace!

Bohužel na tak malém prostoru jsem neměl příležitost k tomu se s jeho způsobem (pseudo)argumentace vypořádat podrobněji, ono by to v mnohých případech bylo opravdu zajímavé, jako doklad toho jak je možno s pomocí zdánlivé objektivity věci zcela převracet. Křesťanství je možno v jeho dvoutisícileté historii dozajista možno právem vytýkat a předhazovat leccos; ale když se přitom naprosto ztratí smysl pro míru, pak se z oprávněné kritiky stane jenom ideologicky zaujatý pamflet.

Stejně jako Blahut nedokázal pochopit skutečné filozofické výšiny platonismu, pak stejně tak křesťanství - stále ještě nejvyspělejší spirituální směr celé západní civilizace - se v jeho podání redukuje jenom na jakousi podivnou a nepochopitelnou deformaci v kulturních dějinách lidstva.

P.S. Původní pracovní název mého chystaného textu byl "Mýlit se je lidské". P. Blahut znovu a znovu sám dokazuje, jak velice blízko má lidský tvor k této omylnosti, když odpovědné a namáhavé hledání pravdy věcí nahradí plochým pseudoobjektivismem, navíc zapřaženým do vozu ideologické předpojatosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rituály a dnešek Neděle, 15.Dubna 2018, 12:52:22

Paní Hájková, viděla jste někdy jakými rituály se slaví třeba slavnost slunovratu ve slavném Stonehenge? - Zrovna nedávno to ukazovali v televizi; a ze všeho nejspíše to připomínalo maškarní bál.

Nejde o to zavrhovat rituály jako takové (a bez určité míry ritualizace člověk snad vůbec nemůže být); ale jde o to, že i rituál musí mít svůj živoucí význam a smysl.

Například už jenom když se do evropského kulturního prostoru přenesou rituály například z japonského umění boje s mečem (které je v tradicionalistickém Japonsku i dnes stále ještě živé) - i to působí velmi nepřípadně. Tyto rituály totiž nevyrůstají ze zdejších kořenů, nýbrž ze zcela jiné kulturní tradice, ze zcela jiné mentality. Zkrátka, jestliže tyto obřadní rituály i v současném Japonsku mohou stále ještě působit přirozeně a slavnostně, v evropském prostředí v naprosté většině působí uměle, strnule, pouze mechanicky naučeně.

A podobně ty rituály novopohanské: jak řečeno na jedné straně budiž přáno těm kdo si v tom nacházejí nějaký svůj životní smysl; ale objektivně vzato, tyto snahy vyplnit spirituální prázdnotu průmyslové civilizace zaříkáváním ohně a podobně u nezúčastněného pozorovatele mohou sotva vzbudit jinou reakci nežli skeptické potřásání hlavou.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Pane Poláčku, nejsem si jist, zda polemizovat zde Neděle, 15.Dubna 2018, 14:37:41

pod textem Vaší recenze knihy. Neboť jsem ji nečetl. Nechci však polemizovat s autorem recenzované publikace, nýbrž s tvrzemím recenzenta.
Váš vývod o tom, že popřením kvalitativního rozdílu mezi člověkem a jinými živými druhy zaniká důvod k ochraně přírody, je logicky vadné. K ochraně přírody totiž naprosto stačí rozdíly kvantitativní.
Prosím, než budete reagovat, promyslete dobře pojem biodiverzita. Biodiverzita jako hodnota sama o sobě, hodnota neodvozená. Biodiverzita jako druh bohatství, neboť ztráta biodiverzity je ztrátou absolutní, znovu nevytvořitelnou (jistě, může se rozvinout zase, ale jinak, ale nikdy ne znovu), a protože jde o ztrátu absolutní ("extintion is forever"), jde o ztrátu původní, neodvozené hodnoty. Bohatství absolutního, které nemá smysl vyčíslovat, vztahovat. Vyčíslovat v penězích, v libovolné jejich kapitalizaci, vztahovat třeba k prospěchu budoucích pokolení člověka, a nebo třeba ke kterémukoliv lidskému kulturnímu výtvoru včetně Boha, či bohů, jak chcete.
A nyní pomnějme, že biodiverzita je povahy ryze kvantitativní. Jde o vzájemné ekologické vazby mezi různými formami života, přičemž formy života nemají přirozenou jednotku (myslívalo se, že jde o druhy, není tomu tak), nýbrž jde o bohatství funkčních kombinací genů. DNA je nosičem informace. Kombinatorika informací, které vzájemně fungují tak, že žijí, (zatím co mnohem více jiných kombinací nežije) jest hodnotou hodnou ochrany. Žije-li, pak výsostně kvantitativní. Dualita živý-neživý je jediný relevantní rozdíl kvalitativní. Vaše bakterie a kvasinky žijí, dál už kvantitativní rozdíly stačí. Nejde o to chránit delfína víc než bakterii, ale chránit boharství "fungujících" tj. živých kombinací. Vaše představa, že delfína chráníme pro delfína a na kvasinku kašleme protože je to "pouhá" kvasinka se neopírá o nic vyjma logické nedostatečnosti té úvahy samé...
Naprosto není třeba kvalitativního rozdílu. Člověk coby kombinace jeho genů, které žijí, je stejně hodnotný jako jiné stejně bohaté kombinace, jeho hodnota může býti vyvážena několika "druhy", (lépe populacemi) s jednodušším genomem, zatím co nikdy nedosáhne hodnoty genově rozmanitějších populací.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 15.Dubna 2018, 16:12:40

http://www.susps.org/images/worldpopgr.gif
Pohled na obrázek by měl napovědět, že problém tu je. I od kdy.
Ať už člověk bere sám sebe jako součást přírody anebo jejího oprávněného uživatele, nedokáže se oprostit od své pudové podstaty, která mu velí rozmnožovat se, a od své rozumové složky, která mu umožňuje vylepšovat šance na přežití potomků.
Inteligence mu v jistém bodě dokázala dodat jak prostředky k získání potravy pro stále vyšší počet lidí, tak i léky, které dokázaly eliminovat většinu nemocí, schopných rostoucí populaci decimovat.
Nemyslím si, že se dá tvrdit, že kdyby se Platón nenarodil anebo kdyby se nerozšířilo křesťanství, lidstvo by se do toho bodu nedostalo.
Zato se snad dá předpokládat, že kdyby nedošlo ke vzájemnému ovlivňování technologického rozvoje a růstu populace, asi bychom se tu nebavili ani o ekologické katastrofě ani o tom, jak změnit lidské myšlení, aby k ní nedošlo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Biodiverzita jako hodnota? Pondělí, 16.Dubna 2018, 10:53:28

Pane Jedličko, ten problém je v tom, že abyste mohl ztrátu biodiverzity definovat (respektive pociťovat) jako nějakou újmu, musíte tu napřed mít někoho (nebo něco), kdo nebo co je m ě ř í t k e m této ztráty.

Pokud měřítkem všeho zůstane ta baktérie - tak ta nad tou ztrátou biodiverzity může jenom lhostejně pokrčit rameny. Jak už řečeno, ta baktérie to přežije vždycky - a do nějaké biodiverzity jí naprosto nic není.

Abychom tedy ztrátu biodiverzity mohli vůbec definovat jako ztrátu něčeho, pak tady musíme mít

- buďto člověka, jakožto exkluzivní, duchem nadanou bytost, která jako jediná je schopna tuto redukci biodiverzity chápat jako ztrátu, jako újmu; jenže Blahut právě takovouto exkluzivitu lidské bytosti naprosto zásadně popírá

- anebo musíme veškerou evoluci pojmout jako proces, který směřuje odněkud někam, to jest od nižších, méně komplexních forem k formám vyšším, komplexnějším. Jenže i takovéto pojetí evoluce Blahut zásadně popírá - neboť nevyhnutelným důsledkem takovéhoto pojetí by bylo, že nakonec tou nejkomplexnější, a tedy nerozvinutější a evolučně nejhodnotnější entitou je lidských duch - a tedy člověk sám! Takže výsledkem by bylo nakonec přesně to samé, co v bodě prvním.

Takže ještě jednou: pokud popřeme exkluzivitu člověka, to jest pokud popřeme směřování celé evoluce k těm nejvyspělejším, čili inteligentním formám - v ten samý okamžik celá evoluce, a tedy i celá příroda ztrácí jakýkoli vyšší smysl, a není tedy žádného objektivního důvodu nějakým způsobem chránit její biodiverzitu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Technologický rozvoj a růst populace Pondělí, 16.Dubna 2018, 11:40:30

Ten "růst populace" - to není věc kterou by se Blahut nějak blíže zabýval; to je prostě jiné téma. On se zabývá vztahem člověka k přírodě, k životnímu prostředí.

Ostatně, ten "růst populace" je jenom velice relativní (byť v současné době velice markantní): jak známo v průmyslově vyspělých zemích dochází naopak k "negativnímu růstu", nebýt přistěhovalectví tak celý průmyslový "první svět" stojí naopak před vyhynutím.

Ten technologický rozvoj: ten sám by v podstatě nemusel být problémem.

Problém je v tom, že člověk tohoto technologického rozvoje nevyužívá k ochraně přírody, nýbrž naopak k jejímu ničení.

Dochází tu vlastně k fatálnímu propojení tří klíčových faktorů:

- člověk (jako každý živý tvor) má predátorský, vykořisťovatelský vztah ke svému okolí

- člověk (na rozdíl od ostatních živočichů) disponuje tak vyspělými technickými prostředky, že tento jeho predátorský postoj má na životní prostřední masivně destruktivní účinky

- ten původní predátorský vztah k přírodě je u člověka ještě amplifikován (zesílen) tím, že se člověk - v důsledku platonismu a křesťanství - deklaroval za exkluzivní bytost, vydělenou z přírody, a plně oprávněnou přírodou volně disponovat a využívat.

První dva body jsou prakticky nesporné. Pro nás je klíčový ten bod třetí.

Rozhodující je: máme uvěřit Blahutovu tvrzení, že "za všechno může Platón a křesťanská Bible"?

V bezprostřední rovině je nutno takto apodikticky postulovanou tézi odmítnout, jako argumentačně neudržitelnou. Ta představa, že "kdyby se nenarodil Platón", tak že by nedošlo k průmyslové revoluci a k devastování přírody člověkem, je skutečně zcela nesmyslná.

Na straně druhé, Blahut tu otevírá samu o sobě opravdu zajímavou otázku: do jaké míry jsou představy (filozofické, náboženské) představy člověka o sobě schopny modifikovat jeho reálné chování? To není otázka nijak jednoduchá. Já jsem odmítl pouze tu naprosto apodiktickou formu jeho téze (či spíše obžaloby); ale otázka sama před námi zůstává otevřená.

Blahut například argumentuje tím, že v asijském prostoru neproběhl ten proces industrializace, protože v tamějších náboženských kánonech byl (na rozdíl od křesťanství) mnohem hlouběji a silněji zakotven princip respektu veškerého života.

Na tomto argumentu - nutno uznat - opravdu něco je.

Na straně druhé je ale možno celou věc zcela obrátit (kteroužto možnost Blahut ve svém svatém boji proti křesťanství zcela přešel): totiž že to naopak byly specifické produkční podmínky asijské, které vedly k tomu, že se v tomto regionu vytvořily odpovídající představy a normy religiózní!

Blahut podává takový obraz, že to bylo křesťanství, které v mediteranním prostoru "zavinilo" průmyslovou revoluci, se všemi důsledky. Na rozdíl od těch asijských duchovních směrů.

Ale co když tomu bylo právě naopak: co když to byl právě tento mediteranní prostor, se svými nesčetnými státy, s živým komerčním stykem, s neustálou výměnou nových idejí a nových vynálezů, který si nakonec sám vynutil vítězství právě takového náboženství, které bylo v souladu s touto reálnou "materiální základnou"? Zatímco ten region asijský, tento konec konců kontinentální monolit, se svou agrární produkcí zasazenou do stále stejného rámce pravidelných monzunových období - nebyly to právě tyto specifické životní podmínky, které vedly k prosazení duchovních směrů stejně tak cyklických, usazených v pevném a neměnném řádu kosmu, světa a přírody? Včetně tedy pocitu podřízenosti člověka pod toto kosmické a světové dění?

Tato otázka - tedy co je vlastně příčina a co je následek, jak se navzájem ovlivňují a determinují objektivní životní podmínky a obrazy které si o sobě vytváří člověk sám - tak to zůstává velkou, a jen velice těžko nějak definitivně zodpověditelnou otázkou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Protestantismus, katolicismus a ekologie Pondělí, 16.Dubna 2018, 11:54:18

Na jak vratkých nohou stojí Blahutova argumentace, že vším je vinno křesťanství, je jasně vidět i z jeho poukazu na to, že protestantismus ještě daleko více nežli křesťanství obecně propaguje komerční činnost člověka. A jak on sám při jiné příležitosti zmiňuje, katolictví naopak přílišné pachtění člověka za pozemskými statky odsuzuje a zatracuje.

To je zase jeden příklad toho, jak Blahut fakticky vyvrací sám sebe, aniž by se tím nechal při svém svatém boji proti křesťanství jakkoli rušit.

Vlastně už jenom jeho doznání že katolicismus zavrhuje přílišné pachtění za hmotnými statky stojí v příkrém rozporu s jeho tvrzením, že křesťanství prý naopak člověka ponouká k vykořisťování přírody.

A za druhé: jestliže tedy platí že protestantismus povzbuzuje člověka ke komerční činnosti, a že katolicismus ho od ní zdržuje, a jestliže by mělo platit že náboženská víra člověka zásadně determinuje v jeho chování - pak by to ve svém souhrnu nevyhnutelně muselo vést k tomu, že v protestantských zemích by životní prostředí muselo být ničeno a devastováno nesrovnatelně více, nežli v zemích katolických!

A dokonce například v rámci jednoho Německa by muselo platit, že životní prostředí by muselo být mnohem více poškozováno v převážně protestanské severní části, nežli v převážně katolické části jižní! Doposud jsem ovšem nic neslyšel o nějaké studii, která by takovýto ekologický kontrast zjistila.

Ještě jednou: nechci naprosto paušálně popírat tu tézi, že lidské konání je reálně ovlivňováno t a k é jeho filozofickými a teologickými koncepty a názory.

Ale v žádném případě tuto záležitost není možno spatřovat v natolik jednostranném, jednosměrném pojetí jako P. Blahut; a leccos hovoří pro to, že konec konců přece jenom ty objektivní materiální podmínky budou silnější (a tedy více určující), nežli ty faktory nehmotné, ideální.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Dubna 2018, 12:16:24

A taky je Blahut bláhový, pokud se domnívá, že lidé, kteří objevili Boha, si ho snad nechají vzít kvůli tomu, co o křesťanství soudí Blahut.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jako biologického nevzdělance mě zaujala Pondělí, 16.Dubna 2018, 12:41:30

poslední věta pana Jedličky:

"Člověk ... nikdy nedosáhne hodnoty genově rozmanitějších populací."

To by asi chtělo blíže vysvětlit. Které jsou to, ty genově rozmanitější populace, jejichž hodnoty člověk nikdy nedosáhne?

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Pane Poláčku Pondělí, 16.Dubna 2018, 21:25:21

použiji nejprve klišé o "vytknutí před závorku". Tedy předem říkám, že náboženství ani podle mého názoru nelze obvinit ze způsobení ekologické krize, podle mého názoru proto, že víru si člověk vytváří podle své potřeby. Víra je nástroj člověka. Člověk, který má kupříkladu vnitřní motivaci chránit a neničit život, vytvoří si víru v (nebo v existující najde oporu pro ...) posvátnost života a bude ho pak chránit se zápalem Františka z Assisi. Zatím co člověk zlý je zmaten i pouhým citátem z Kazatele ("Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř. Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost! Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí. Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?")

Nicméně Vaše tvrzení je nepřijatelné, říkáte-li, (parafrázuji), že biodiverzitu buď musíme poměřovat člověkem (já tvrdím opak, tj. že jde o hodnotu samu o sobě, která nemusí být vztahována), a nebo musíme přijmout představu o smysluplném směřování evoluce, tj. v podstatě popřít Darwina ve prospěch jakési verze Lamarcka. Proč? To je strašlivě omezené vnímání.

Ještě jednou: Slovo biodiverzita je složenina. Rozumíte té druhé části složeniny, slovu diverzita? Tedy tomu, že nejde o zužování (k nějakému "vrcholu", například člověku) ale o rozšiřování? O rozšiřování kombinací? Jak rozumíte ekologickému pojmu klimax?

Odpvězte si, prosím, na otázku PROČ by měla být ztráta biodiverzity být hodnocena skrze "člověka, jakožto exkluzivní, duchem nadanou bytost, která jako jediná je schopna tuto redukci biodiverzity chápat jako ztrátu, jako újmu". Neshledávám důvod k takovému relativismu. A jen mimochodem, o co že to opíráte svá trvrzení o "exkluzivitě", o "nadání duchem" a zejména o "jedinečné schopnosti" právě člověka chápat ztrátu biodiverzity jako újmu? Myslel jsem, že zde diskutujete jako člověk věřící, obhajující víru. Vy tedy tvrdíte, že váš vlastní Bůh nemá právo chápat ničení "svého díla" jako újmu? Pro mne jako člověka bez víry docela zajímavé zjištění... ale i když odhlédnu od teologie a zůstanu v biologii, zdá se mi, že se stavíte do role soudce, který bez důkazů najisto ví, co "vnímá jako újmu" odlišná entita, se kterou není schopen komunikace a tedy výměny informací. Dost sebevědomé, myslím...

Nicméně i kdybych toto vše pominul, stále zůstává základní otázka: O co opíráte své tvrzení, že hodnota (obecně, nejen biodiverzity či života) nemůže být absolutní. Nepletete si pojem hodnota s pojmem cena? Cena, nikoli hodnota, si žádá měřítka. Kupujícího ochotného ji platit, prodávajícího ochotného za ni prodat. Hodnota není cena. Tvrdíte-li, že není hodnoty, není-li zároveň ceny, doložte, prosím, takové tvrzení. Děkuji.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 17.Dubna 2018, 01:03:19

Napadlo mě, když jsem si přečetla, že musíme veškerou evoluci pojmout jako proces, který směřuje odněkud někam, to jest od nižších, méně komplexních forem k formám vyšším, komplexnějším a že nakonec tou nejkomplexnější, a tedy nerozvinutější a evolučně nejhodnotnější entitou je lidských duch - jestli by lidský duch zaznamenal, kdyby evoluční proces nenápadně vydal zcela odlišný plod, úžasnou superkomplexní entitu s ještě duchovnějším duchem než člověčím? Nezašlápl by nevšímavý člověk malé legrační stvoření podobné ještěrce s nezvykle velkou mozkovnou? Nezaoral by při likvidaci jinak celkem fádního biotopu jedinečnou kolonii těchto tvorů, oplývajících všemi vlastnostmi, jaké pan Poláček marně doporučuje lidstvu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Dubna 2018, 06:31:50

Pan Jedlička píše panu Poláčkovi:
"Myslel jsem, že zde diskutujete jako člověk věřící, obhajující víru. Vy tedy tvrdíte, že váš vlastní Bůh nemá právo chápat ničení "svého díla" jako újmu?"
Panu Jedličkovi se asi zdá divné, že někdo nevěřící zde obhajuje křesťanství, zvlášť když se domnívá, že musí být "nahrazeno něčím novým", jak od pana Poláčka občas slyšíme.
Já myslím, pane Jedličko, že Bůh má skutečně právo chápat nenávratné poškozování svého stvoření člověkem jako újmu, protože ho učinil jenom správcem země, nikoliv jejím absolutním pánem.
Pokud ovšem tu otázku takhle postavíme a odpovíme na ni, jak jsem výše napsala, je zřejmé, že křesťanství vůbec není antropocentrické, nýbrž teocentrické.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Dubna 2018, 08:12:41

V Knize Přísloví je psáno, že všechno, "čemu (Bůh) dal na světě vzniknout, určil ke spáse". Ne ke zničení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 17.Dubna 2018, 12:23:8

Pane Jedličko, já - ačkoli zarytý bezvěrec - bráním a vždycky budu bránit křesťanství proti nekompetentním, zlovolným útokům především ze strany dogmatického militantního ateismu.

Dovolil bych si v daném smyslu rozšířit ono proslulé Voltairovo krédo, v takovouto podobu: Pane, zásadně s Vámi nesouhlasím; ale až do svého posledního dechu budu bojovat nejen za to, abyste svůj názor směl veřejně vyslovit, nýbrž i za to, aby tento Váš názor byl vzat vážně, aby byl přezkoumán a zhodnocen se vší odpovědností a se smyslem pro pravdu!

Tolik úvodem.

K samotné věci: pane Jedličko, pořád je mi ještě záhadou, na základě č e h o vlastně chcete postulovat to, že ta biodiverzita je hodnotou sama o sobě.

Pro k o h o má být takovouto hodnotou? Pro sebe samu? Biodiverzita není subjekt, který by mohl cokoli hodnotit.

Biodiverzita by mohla být hodnotou pro evoluci; ale i to jenom právě v tom případě, když uznáme, že ta evoluce někam směřuje - tedy k nějakému vyššímu cíli: viz výše.

Opakuji ještě jednou: pokud konečným kritériem všeho má být jenom baktérie, tak té je veškerá biodiverzita šumafuk.

Veškerá "biodiverzita" může být konec konců hodnotou právě a pouze pro člověka; jenže Blahut právě toto zarytě popírá, že by člověk byl nějakým vývojově vyšším tvorem, nežli ta baktérie.

Takže ještě jednou: pro koho chránit biodiverzitu, s jakým cílem a s jakým účelem? Nebude-li tady člověk jako exkluzivně rozumná, a duší nadaná bytost, nebude tu nikoho kdo by se nějakou "biodiverzitou" vůbec jakkoli zabýval.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Inteligence a superinteligence Úterý, 17.Dubna 2018, 13:00:53

Paní Zemanová, už někdy v šedesátých létech minulého století - tedy v době všeobecného nadšení z prvních kroků člověka do vesmírného prostoru - napsal anglický astronom českého původu Zdeněk Kopal, že ve skutečnosti bychom se případného setkání s mimozemskými civilizacemi měli spíše obávat, nežli v něj doufat.

Jeho výchozí argument má nevyvratitelnou logiku: totiž že vzhledem k až přímo explozivnímu nárůstu technických a jiných civilizačních schopností je prakticky vyloučené, aby se pozemské lidstvo mohlo potkat s nějakou cizí civilizací, která by byla alespoň přibližně na stejné myšlenkové úrovni. Protože to by bylo podmíněno tím, že ona vznikla a začala se rozvíjet prakticky v tom samém okamžiku jako ta pozemská - což je vzhledem k délce trvání celého vesmíru prakticky nemožné.

Zkrátka: ta jiná civilizace by byla tak nekonečně vyspělejší, že - jak se obával Kopal - v nás by při případném setkání vůbec nerozpoznala tvory sobě rovné, a s největší pravděpodobností by si některé vzorky z nás prostě "napíchla" do své sbírky motýlů...

Na jedné straně se tato obava jeví až příliš přehnaná; když už my dnes dokážeme objevit alespoň určité základní elementy inteligence u zvířat, pak tím spíše ta superinteligentní civilizace by musela - taktéž alespoň určité základní elementy inteligence ;-) - objevit u nás.

Ale na druhé straně skutečně platí: my sami bychom z toho setkání asi nic neměli. Měli bychom z toho asi takový zisk, jako když se člověk doby kamenné potká (či spíše: srazí) se současnou civilizací. Ta vyšší civilizace je prostě o celé řády výš; a tu propast není možno překonat. To jest, my bychom od této supercivilizace mohli obdržet nějaké čistě technické dovednosti, například v medicíně; ale v celkovém kulturně-civilizačním komplexu by byli zřejmě opravdu někde naprosto jinde.

-----------------------------------

Ostatně zajímavá je ta alternativa, že by se jednalo o bytosti které by měly třeba pětkrát, desetkrát větší mozek, tedy větší mozkovou kapacitu nežli člověk. Byly by proto také desetkrát inteligentnější?

Já bych si tu nebyl tak docela jistý. Na jedné straně, samozřejmě ta primární kapacita pro myšlenkové procesy a operace by byla mnohem větší.

Jenže - na straně druhé zároveň platí, že čím složitější je nějaký systém, tím silnější je tendence, že se to celé rozpadne na prvočinitele. Jinak řečeno: čím složitější systém, tím více energie musíme vynaložit na to, to celé integrovat v jeden funkční celek.

Uvědomme si: už současný člověk potřebuje celou armádu psychiatrů a psychologů, aby ten jeho mentálně-duševní aparát udrželi jakž takž v chodu. A teď si představme tvory, u kterých by všechny tyto mentálně-duševní procesy byly o celé řády složitější!! To by pak snad muselo být, že každý z nich by musel mít svého osobního psychiatra který by byl plně vytížen jenom jeho vlastní "údržbou". Přičemž ovšem i každý z těchto psychiatrů by potřeboval svého vlastního psychiatra; takže nakonec by to celé spělo k naprostému kolapsu.

A ostatně: podle současných výzkumů všechno ukazuje na to, že takovíto bájní tvorové s obřími hlavami (a mozky) sotva budou někde ve vesmíru existovat. Pro vznik života vůbec se totiž hodí jenom zcela specifický typ planet - víceméně stejných jako je naše vlastní Země. To znamená, že i gravitace by tam byla velice podobná - a ta sama by nepřipustila nějaké krajní excesy co se tělesné stavby týče. Jinak řečeno: hlava musí být v určité přirozené proporci k tělu. Samozřejmě, i na naší zemi jsou obří tvorové, s velkými hlavami; ale velká část jejich mozkové kapacity je zřejmě vyčerpána právě tím, jak zvládat to obrovské tělo.

Takže dost důvodů hovoří pro to, že inteligentní život by měl v zásadě existovat právě v takových proporcích, jaké se vyvinuly i na naší planetě.

A ostatně, základním problémem těch obyvatel Země není, že by neměli k dispozici dostatečnou mozkovou kapacitu. Základním problémem je to, aby této kapacity dokázali opravdu využít.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antropocentrické křesťanství Úterý, 17.Dubna 2018, 13:08:11

Ano, paní Hájková, to je přesně to co Blahut křesťanství (a vůbec celé evropské civilizaci) vytýká: že prý je antropocentrické.

Oproti tomu Vy tvrdíte, že ve skutečnosti křesťanství je teocentrické. Tedy že středobodem všeho není člověk (jak tvrdí Blahut), nýbrž Bůh.

Samozřejmě by bylo možné rozvést sáhodlouhé filozofické a teologické diskuse o vztahu těchto dvou momentů - co tu vlastně bylo dřív, vejce anebo slepice.

Ale faktem je (a právě v tomto smyslu jsem napsal mou kritickou recenzi): v bezprostřední rovině se opravdu v žádném případě nedá právem tvrdit, že křesťanství by bylo ryze antropocentrické. Naopak: zcela jednoznačně jeho středobodem je samotný Bůh, a nikoli člověk. Ne tedy vůle člověka, nýbrž vůle Boží je rozhodující.

Ostatně, dokonce i sám Kristus vyslovuje vůči Bohu to své: "Ne jak já chci - ale jak Ty chceš!!"

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Dubna 2018, 13:42:35

Ale na druhé straně - Bůh člověka nenutí, opravdu nenutí, aby se tou jeho vůlí řídil. Ponechává mu možnost, aby se řídil vlastní vůlí. A většina lidí to dělá. Existují však přece lidé, kteří se řídí tím Ježíšovým "Ne jak já chci - ale jak Ty chceš!!" I když možná ne tak důsledně jako on sám.
A my si můžeme položit otázku: Jak jinak by svět vypadal, kdyby se všichni řídili tou Boží vůlí? Nebo kdyby ji aspoň brali v potaz.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Úterý, 17.Dubna 2018, 16:45:40

já jsem přece nepsala nic o bytostech z vesmíru. To tady, v rámci pozemské biodiverzity, někde skrytě v podrostu, se v mé představě vyvinuli tvorové, kteří inteligencí /i schopností ji využít/ předčí člověka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Dubna 2018, 13:12:49

Tak to jsem Vás špatně pochopil, paní Zemanová. Ale - principiálně je to to samé, jestli by se ty hypotetické superinteligentní bytosti vyvinuly někde v pozemském podrostu, anebo v podrostu na nějaké exoplanetě. V obou případech by platilo co jsem o tom napsal.

Ostatně, on už ten lidský mozek sám je vlastně až extrémně dokonalý aparát. Shodou okolností jsem zrovna dneska četl v německých novinách, jak se současní producenti počítačových čipů snaží najít další inspiraci právě u lidského mozku, protože sami už s čirou technikou dospěli téměř na hranice možného.

Ten zásadní rozdíl je v tom: jeden řídící okruh v počítači může mít 10 spojení (s jinými okruhy). Zatímco jeden jediný neuron v lidském mozku může mít až - 10 000 spojení! Čili tisíckrát více.

To znamená: ten počítač sice pracuje rychleji - ale lidský mozek zase nesrovnatelně komplexněji.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Dubna 2018, 13:20:10

V této souvislosti je ovšem fakt, že je tu v rámci evoluce jeden opravdu obtížně vysvětlitelný moment. Totiž - že člověka (tj. inteligentní bytost) evoluce zrodila v zásadě jenom jednou jedinkrát.

To by pak mohlo znamenat dvojí: buďto je člověk jenom zcela náhodným produktem evoluce (jak to tvrdí právě Blahut); a kdyby nevznikl právě v tom jednom jediném příznivém okamžiku, pak by zřejmě nevznikl vůbec.

Opačný výklad by pak byl ten, že evoluce směřuje právě ke vzniku člověka - a že poté co ho vytvořila, že se jaksi "spokojila" s jeho jednorázovým vytvořením, a zanechala už dalších pokusů. Takovýto výklad ovšem vyžaduje předpoklad existence nějakého vyššího záměru v té evoluci.

Pak by byl možný ještě i ten výklad, že evoluce sice principiálně směřuje k vytváření komplexních forem (tedy nakonec k člověku) - ale že ten vznik člověka je přece jenom něco natolik "technicky" náročného, že reálně k němu dochází opravdu jenom za zcela výjimečně příhodné konstelace všech faktorů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Hodnota jako funkční kombinace genů Středa, 18.Dubna 2018, 13:20:23

Pane Jedličko, máte rád svého psa, protože jeho funkční kombinace genů představuje určitou hodnotu?

Logicky byste ale možná měl mít více rád nějaký větší soubor bakteriálních kultur, které by množstvím funkčních kombinací genů přesahovaly hodnotu vašeho psa.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Dubna 2018, 13:24:12

Aby se tato otázka mohla rozřešit, k tomu by bylo zapotřebí mít větší vzorek evolucí. V současné době pozemská věda odhalila, respektive počítá s detekováním asi tisíce exoplanet zemského typu. Tedy takových, na kterých by mohl být možný život. Takže by bylo opravdu zajímavé vědět, jestli - když už tedy někde vznikne příroda a evoluce - tak jestli tato evoluce vždycky vede k vytvoření inteligentní bytosti; anebo je člověk naprostým unikátem; anebo jestli platí ta třetí možnost, že inteligentní život tu a tam vzniká, ale jenom velice vzácně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak Ty chceš Středa, 18.Dubna 2018, 13:29:36

To je zase poněkud jiná záležitost, paní Hájková. Samozřejmě, že člověk je vždy znovu postaven před to rozhodnutí: "jak Ty chceš", anebo ale "jak Já chci".

To je ale jak řečeno jiná záležitost, nežli to, zda křesťanství je principiálně teo- nebo antropocentrické.

Přičemž je ovšem možná i určitá kombinace obojího.

Na straně jedné jsme se shodli na tom, že křesťanství je principiálně teocentrické. Ale na straně druhé je křesťanství mnohem více antropocentričtější (to jest: člověk jako jedinec má v něm mnohem vyšší váhu) nežli v asijských duchovních směrech, kde lidská individualita stojí vlastně až na úplně posledním místě. Rozhodující je celý kosmický řád, jehož je člověk jenom nepatrnou součástkou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Dubna 2018, 13:37:32

Ten rozdíl mezi křesťanstvím a těmi asijskými duchovními směry by snad bylo možno vyjádřit takto:

Křesťanství člověka vede k tomu "Jak Ty chceš"; zatímco v asijském duchovním prostoru je člověku dávána rada: "Nechtěj vůbec nic!"

V křesťanství tedy má člověk svou vlastní individuální vůli uvést do souladu s tou nadřazenou vůlí boží; zatímco ty asijské spirituality člověku říkají: tvé chtění vůbec je špatné. Přestaň chtít, odpoutej se naprosto od vezdejšího materiálního světa, s jeho prázdnými svody - a pak budeš svobodný, pak budeš šťastný!

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Limity ryze přírodovědeckého myšlení Středa, 18.Dubna 2018, 14:31:23

Přírodní vědy popisují přírodu, a v tom je jejich jasná kompetence, kterou ovšem neradno překračovat. Takovým překročením už je hodnocení - a slovo "hodnocení" souvisí se slovem "hodnota".

Přesněji řečeno, přírodní vědy samozřejmě nic nehodnotí. Tím, kdo hodnotí, jsou vždycky lidé, kteří jsou v tomto případě zároveň přírodovědci. Což je naprosto v pořádku, pokud se nedomnívají, že jim jejich přírodovědecká odbornost dává jakousi výsadu hodnotit kompetentněji, než jiným.

Prohlásí-li např. matematik, že nějaká rovnice je krásná, elegantní apod., má na to jistě právo, pokud si uvědomuje, že to je jeho lidské hodnocení, a že tvrzení "Malá Fermatova věta je elegantní" samo o sobě není matematickým tvrzením, jelikož slovo "elegantní" není definováno jako matematický pojem.

Stejně tak slovo "hodnota" není biologický pojem, a biolog by si měl uvědomit, že pokud ho používá, činí tak jako kterýkoliv jiný člověk, a že se při jeho používání nijak nemůže zaštiťovat svojí biologickou odborností.

Skutečně je to tak, že o některých pojmech má smysl mluvit pouze tehdy, existuje-li nějaký živý (myslící) subjekt, který je může vnímat. K takovým pojmům patří pojem hodnota. Dalšími takovými pojmy jsou např. informace, kultura, umění, krása, ošklivost atd. Kdyby zmizely veškeré živé, myslící bytosti, zmizely by i tyto pojmy. Každý pochopí, že otázka po kráse, popř. umělecké hodnotě obrazu by se stala irelevantní po světové katastrofě, která by vyhubila lidstvo, i kdyby všechny obrazy zůstaly zachovány. Nebyl by totiž nikdo, kdo by mohl tuto otázku vůbec položit, natož na ni odpovědět.

Stejně tak je to s "hodnotou" přírody, vesmíru, lidského druhu, evoluce, nebo čehokoliv. Nemá-li se kdo na tuto hodnotu vůbec zeptat nebo se jí zabývat (a tím, kdo tak činí, je podle našich vědomostí vždycky člověk), tak tento pojem vůbec neexistuje.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 18.Dubna 2018, 15:13:12

Je poněkud domýšlivé, jestliže člověk tvrdí, že je absolutním vrcholem evoluce a že už nic dokonalejšího nemůže vzniknout. Zvlášť když porovnáme relativně krátkou dobu, která lidem stačila, aby se oddělili od ostatních primátů a dospěli k momentální mozkové výbavě, s dobou, kterou evoluce spotřebovala, než se od živočišného kmene oddělili předchůdci všech primátů. Takový "překotný" vývoj může klidně potkat i jiný živočišný druh, jehož příslušníci dnes vykazují obdobnou nebo i vyšší inteligenci než primáti.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Dodatek: Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 07:28:36

Smysl mé úvahy je v tom, že bychom neměli ničit Zemi a živé tvory, kteří na ní žijí, i proto, abychom neznemožnili, že člověka jednou na tom pomyslném evolučním vrcholu bude moci nahradit někdo jiný.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Zemanová, Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 08:02:14

Já si taky myslím, že bychom neměli ničit Zemi a živé tvory, kteří na ní žijí, ale moje důvody jsou úplně jiné, než ty, které jste uvedla.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 08:16:23

Nevím proč, ale před chvílí mě napadl jeden Werichův citát:
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk mezi pýchou a sebepopřením Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 13:47:32

Ono to opravdu vůbec není jednoduché s tím, nějak správně určit postavení či "hodnotu" člověka ve vztahu k (ostatní) přírodě.

Samozřejmě že Blahut má do jisté míry pravdu s tím, že člověk to se svou pýchou vůči přírodě přehnal. Že se k ní (a to především od dob průmyslové revoluce) chová s "predátorskou" nadřazeností. A je samozřejmé, že takhle to dále nemůže jít.

Svůj původní (tj. redakcí ještě nezkrácený) text jsem počal slovy: P. Blahut to všechno myslí dobře. Ten problém je v tom, že on skáče od extrému do extrému. Od toho současného stavu pyšného nadřazení se člověka nad přírodu on činí skok k naprostému opaku - tedy k úplnému popření jakékoli lidské exkluzivity ve srovnání s ostatní přírodou. Právě proto jsem sám pak sáhl k extrémním příkladům a srovnáním - že podle této logiky by tedy člověk nakonec nebyl ničím vývojově vyšším, ničím hodnotnějším nežli je dejme tomu ta baktérie.

Ponechme teď stranou člověka; postavme otázku obecněji: je inteligentní život něčím vývojově vyšším, a tedy hodnotnějším, nežli je ta část přírody, která není obdařená ani duchem, ani duší? - Podle Blahuta nikoli. Podle něj (a podle Šmajse, na kterého se Blahut odvolává) neexistují naprosto žádné kvalitativní rozdíly uvnitř veškeré přírody. Všechno má prý naprosto rovnou hodnotu.

Je možno asi právem tvrdit: podle všeobecně převládajícího mínění je tomu jinak; uvnitř přírody existují zásadní rozdíly ve stupni dosažené komplexity jednotlivých organismů; a je to právě život spojený s inteligencí, který na této stupnici evoluční komplexity představuje ten nejvyšší myslitelný vrchol.

To je tedy ta naprosto první, zásadní otázka, o kterou se tady jedná: zda člověk má právo o sobě prohlásit, že právě on je tou principiálně nejvyspělejší bytostí v rámci přírody a evoluce, a že tedy má právo tu - nemyslící a neoduševnělou - přírodu užívat a opracovávat ve svůj prospěch.

To je ta otázka zcela principiální. Pokud tuto otázku zodpovíme kladně - pak teprve jako druhá se staví otázka, jakým způsobem konkrétně člověk má - či smí - do té okolní přírody zasahovat.

To je otázka za prvé čistě praktická (aby ji "ve svůj prospěch" neužíval tím způsobem, že tím zničí svou vlastní životní základnu); ale za druhé je to otázka etická - do jaké míry je člověk oprávněn zasahovat do životů jiných živých tvorů. Kteří sice vývojově stojí pod ním, nicméně za prvé mnozí z nich jsou také schopni pociťovat utrpení; a za druhé, ve svém komplexu veškerá příroda vytváří živoucí entitu, kterou člověk sám nestvořil, ale naopak sám je jejím produktem, či snad dokonce "dítětem".

To je celá řada otázek, které opravdu není tak snadné jednoznačně zodpovědět; a jak už řečeno, člověk se tu vždy nachází v nebezpečí sklouznout příliš daleko buďto jedním, nebo druhým směrem. Tedy buďto propadnout hybris-pýše, anebo ale popřít svou vlastní exkluzivní lidskost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Inteligentnější než člověk? Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 14:16:49

Co se pak toho týče, jestli (současný) člověk sám je vrcholným představitelem toho vývoje k inteligentním formám existence, anebo jestli po něm přijde ještě nějaký tvor intelektuálně, a především mravně vyspělejší - o tom je samozřejmě možno uvažovat (případně: v to doufat).

V tom případě by současný člověk byl opravdu v roli toho, kdo sám není konečným vrcholem evoluce, nýbrž jenom jakýmsi "Janem Křitelem", tedy jenom tím kdo připravuje cestu pro někoho vyššího, než je on sám.

A v tomto smyslu by současný člověk samozřejmě neměl právo svým případným totálním zničením přírody na této planetě zamezit tomu dalšímu vývoji, tedy že po něm samotném - konečně - na scénu světového dění konečně vstoupí bytost skutečně inteligentní, a skutečně mravně vyspělá.

O tom všem je samozřejmě možno legitimně uvažovat; ale konec konců je to přece jenom už poněkud jiná záležitost. Protože v dané souvislosti se primárně jedná opravdu o tu otázku, jestli inteligentní formy života jako takové jsou nějakým způsobem exkluzivní, a tedy privilegované oproti formám méně vyspělým.

Jestli v rámci tohoto inteligentního života jsou možné ještě nějaké skutečně zásadní, tedy kvalitativní rozdíly - jak řečeno nelze to vyloučit, ale je to už poněkud jiná záležitost.

Já bych byl ale ohledně této možnosti spíše skeptický. Totiž: je možno představit si bytost podstatně mravně vyspělejší, nežli je současný člověk; ale jak by vlastně měla vypadat, jaké mentální procesy by měla vykazovat nějaká "kvalitativně odlišná" inteligence nežli ta nám známá?

Zdůrazňuji: k v a l i t a t i v n ě odlišná. Samozřejmě je možno si představit bytosti, které by dokázaly myslet rychleji než člověk, precizněji než člověk (obojí dokáží už současné počítače); a třeba které by dokázaly myslet ještě komplexněji než on. Ale to všechno by byly právě jenom kvantitativní, nikoli kvalitativní rozdíly.

Ať je současný člověk jakkoli omezený v praktickém užívání svých intelektuálních schopností: nedá se popírat, že lidský rod jako takový už vstoupil do říše inteligence.

A pokud bychom chtěli předpokládat ještě něco kvalitativně vyššího, pak by ta formule musela znít: "Inteligentnější nežli inteligence". Opravdu dost těžké, si něco takového představit...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Aby člověk byl... Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 14:23:48

Ten Werichův výrok, paní Hájková - stejně jako vlastně všechny jeho sentence - vyniká dozajista hlubokou moudrostí; ale jedná se asi přece jenom o trochu jinou záležitost, než je ta kterou tady projednáváme.

Je to totiž otázka spíš etická, nežli že by byla záležitostí inteligence. Člověk má být přirozeně sám sebou - a ne stavět se do pózy někoho (či něčeho) lepšího.

To "být prostě člověk" - to samo člověku poskytuje dostatek příležitostí k plnému rozvoji a uplatnění jeho duševních a jiných schopností a možností; jde tedy o to tyto své přirozené lidské potenciály uplatnit, realizovat, a ne je nahrazovat nějakou umělou pózou. Alespoň takto já tomuto Werichovu výroku rozumím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 18:05:28

Já samozřejmě vím, že Werich myslel člověka jako osobu, zatímco já jsem myslela člověka jako lidstvo. Prostě mě to jen tak napadlo, když paní Zemanová začala o tom, že by lidstvo v budoucnu ani být nemuselo, hlavně prý když se zachová všechno ostatní, aby se případně z některých jiných tvorů vyvinuly nové myslící bytosti.
Já jsem tedy chtěla parafrázovat ten Werichův výrok ve smyslu: když už lidstvo jednou je, tak má koukat, aby bylo....
Popadla mě zkrátka solidarita s lidstvem.
Mimochodem, po tom, co teď uvedla paní Zemanová, vlastně teprve zjišťuji, že mám k čistému evolucionismu asi daleko.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 20.Dubna 2018, 12:27:12

K té Blahutově publikaci musím dodat ještě jeden moment, ke kterému jsem se doposud nedostal.

Jak řečeno on vinu za současnou ekologickou krizi svaluje především na platonismus a křesťanství; ale na straně druhé - a to je nutno mu zase přičíst k dobru - stejně tak vidí vinu na straně kapitalismu s jeho konzumní hltavostí, ale dokonce i v samotné liberální demokracii!

Neboť i tato liberální demokracie je podle jeho soudu principiálně dekadentním politickým uspořádáním, které plně slouží právě tomu kapitalismu s celým jeho přebujelým konzumismem, který pak ovšem nevyhnutelně vede právě k té devastaci životního prostředí.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 20.Dubna 2018, 13:02:11

Velice pěkný článek pane Poláčku. Vidím to stejně.

Četl jsem až dnes, takže budu reagovat průběžně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 21.Dubna 2018, 13:38:41

Díky za uznání, pane Morbicere; těším se na Vaše komentáře.