Babiš by zajisté neměl být premiérem, ale ne proto, že byl Burešem

Lustrační zákon, který pracuje s principem kolektivní viny, neměl být nikdy přijat a už dávno měl být zrušen. Českou republiku totiž neohrožují bývalý agenti Státní bezpečnosti, ale naše špatné vlastnosti. Třeba lhostejnost k politice.

„Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality,“ řekl ve svém prvním novoročním projevu Václav Havel.

Československý prezident tehdy varoval před plošným honem na bývalé i současné komunisty, jejich pomahače a nabádal spoluobčany, aby se nezapletli do mocenských šarvátek. Zúčtování s minulostí v podobě lustrací však klepalo na dveře a během následujících měsíců získalo ve společenské debatě převahu. A znovu se otevřelo i v minulých dnech, kdy slovenský soud zamítl žalobu premiéra v demisi Andreje Babiše, že je ve svazcích Státní bezpečnosti veden neoprávněně.

Lustrace se ovšem poprvé objevily dříve, než byl schválen dnes často zmiňovaný zákon z podzimu roku 1991. Historik Jiří Suk v této souvislosti připomněl, že lustrace nezačaly jako řízené otevírání archivů spojené s řádnou analýzou výpovědní hodnoty svazků Státní bezpečnosti, ale jako zákulisní mocenské hry jednotlivých skupin v politice. Při pohledu na současnou debatu, nelze než konstatovat, že se za osmadvacet let téměř nic nezměnilo.

Chaotické vyrovnávání se s minulostí bez pochopení a skrze kolektivní odsouzení na základě přináležitosti k nějaké skupině či organizaci doposud pokračuje. Foto Flickr

Krátce po Sametové revoluci čelní představitelé státu předpokládali, že všichni ti, kteří budou mít z dob státně-socialistické diktatury škraloup, raději sami zmizí z veřejného života, stejně jako to v dubnu roku 1990 udělal tehdejší místopředseda vlády národního porozumění František Reichel. Národní očista však probíhala pomalu a těžkopádně, proto přišel na řadu lustrační zákon, který měl s minulostí zúčtovat.

Návrh, který Federálnímu shromáždění předložila vláda Mariána Čalfy, počítal s tím, že každý, kdo bude mít zájem zastávat volené, jmenované nebo ustanovované funkce, bude individuálně prošetřen, zda se v minulosti podílel na nezákonnostech nebo porušování lidských práv. Pravice jej však odmítla a svými pozměňovacími návrhy zcela přetvořila.

Prosadil se princip kolektivní viny. Svazky zločinné Státní bezpečnosti, která zničila stovky lidských životů, se najednou staly zdrojem vší pravdy. Všichni, kteří v nich byli evidováni, byli vyobcováni z veřejného života. Lustrační zákon umožnil stíhat nikoliv výlučně příslušníky Státní bezpečnosti, nýbrž často jejich oběti, anebo i lidi ostouzené zcela omylem.

Proti zákonu protestovali různé domácí i zahraniční organizace včetně tehdejší generální tajemnice Rady Evropy Catherine Lalumièrové a předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček jej odmítl podepsat. Zákonodárci původně počítali s tím, že doba jeho platnosti bude omezená. Prezident Václav Havel navíc doporučoval, aby byl zákon zmírněn, což se ovšem nestalo.

Platnost lustračního zákona byla opakovaně prodlužována, přestože Václav Havel všechny takové návrhy vetoval. Chaotické vyrovnávání se s minulostí bez pochopení a skrze kolektivní odsouzení na základě přináležitosti k nějaké skupině či organizaci tak doposud pokračuje.

Lustrační zákon doznal výraznější změny teprve nedávno. Ta navíc byla učiněna nikoliv ideologicky, ale čistě mocensko-pragmaticky. Kabinetu Bohuslava Sobotky se přes odpor opozice podařilo prosadit, aby čistá lustrační osvědčení nemuseli předkládat členové vlády, a aby předseda politického hnutí ANO Andrej Babiš, který je evidován jako agent Státní bezpečnosti, mohl usednout na pozici ministra financí. Byla to chyba.

Ovšem lustrační zákon nikdy nebyl vhodným nástrojem pro vyrovnání se s minulostí jakožto není vhodným nástrojem nic, co minulost chápe jako střet dobra se zlem, střet utlačované většiny a mocné menšiny nebo střet mezi pravdou a lží. Jednoduché dichotomické vidění státně-socialistické diktatury její povahu zatemňuje a je výhodné leda v politických přestřelkách.

Sobotkova vláda se proto neměla pokoušet vytvořit skulinku, která by Andreji Babišovi umožnila usednout v čele ministerstva financí. Naopak měla lustrační zákon jako celek zrušit. Nebezpečí, že agenti bývalé Státní bezpečnosti svedou zemi po osmadvaceti letech znovu na scestí, je zcela liché.

Andrej Babiš zajisté nemá v politice co pohledávat, ale ne proto, že byl před třiceti lety agentem Burešem, nýbrž proto, že dnes nerespektuje demokratické zásady, ústavní pořádek, má na krku trestní stíhání a veřejných funkcí zneužívá ve prospěch svého podnikání. Jako kdyby to nestačilo...

Václav Havel měl totiž na počátku roku 1990 pravdu: „Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality.“ Jich nebýt, nikdy by Babišův spolek nemohl dostat ve sněmovních volbách bezmála třicet procent hlasů.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Bezskrupulózní premiér Středa, 14.Února 2018, 21:01:37

Nebyl jsem a nejsem zastáncem lustračního zákona, ale to co předvádí premiér Babiš zvolený 18 % občanů s podporou prezidenta je výsměch demokracii i morálce. Není to poprvé, cestu mu připravili Václav Klaus, Miloš Zeman, Mirek Topolánek, Petr Nečas. To, že spolupracoval s StB je jedna z mnoha problematických věcí. Není hlavní, důležitější důvody jsou vyjmenovány v článku, ale spolupráce s StB a lhaní o ní patří k důvodům, proč by Babiš premiérem být neměl. Nejhorší na něm je, že nemá žádné skrupule, žádné ohledy ani na demokratický a právní řád, ani na morální normy demokratické společnosti ani na občany. Stačí mu vítězství ve volbách a prezident spolehající se na to, že poslanci a senátoři ho nebudou žalovat z vlastizrady, i kdyby jednal on, či jeho nejbližší spolupracovníci dle návodu poskytnutém Tondou Blaníkem.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Cože? Středa, 14.Února 2018, 22:02:54

"Nebezpečí, že agenti bývalé Státní bezpečnosti svedou zemi po osmadvaceti letech znovu na scestí, je zcela liché."

Vždyť to se přesně už stalo. To není "nebezpečí", natož "zcela liché", to je drsná realita.