Rozdělená společnost je nové nastavování zrcadla

Volat po sjednocení společnosti bez adresování skutečných rozdílů je neúčinné. Ty tu totiž byly dávno před Zemanem, pouze je liberální elita ignorovala. Tak dlouho potlačovala jazyk třídní nerovnosti, až schytala označení kavárna.

„Honzo pojď, už to začíná.“
„Už nastavili zrcadlo? Já přijdu, až nastavěj zrcadlo.“

„Film Harpuna, který vám teď nabízíme, nastavuje nemilosrdně zrcadlo měšťácké společnosti…“

Ve filmu Vesničko má středisková Honza vtipně komentuje klišé televizních hlasatelek a hlasatelů normalizační televize. Každý další film nemilosrdně nastavoval zrcadlo. Skutečná zábava vypukne až potom, co se klišé odbude a začne film. Podobně bychom dnes mohli říct „já přijdu, až budou rozdělovat společnost“.

Heslo o rozdělování společnosti bylo stěžejním tématem letošních prezidentských voleb. Během kampaně se debatovalo, kdo a co za vytvářením sociálních příkopů stojí. Podle Respektu společnost rozděloval Miloš Zeman. Podle Haló novin Jiří Drahoš. Jinak tomu nebylo ani po volbách. Otázky Václava Moravce udělaly z rozdělení společnosti středobod povolební diskuse. Otázku, jak moc jsme rozdělení, dostal také každý host DVTV, který přišel lamentovat nad smutným výsledkem.

Popularitu si získali koncepty město proti vesnici, Praha proti regionům, vzdělaní proti nevzdělaným, kavárna proti obyčejným lidem. Co bylo před volbami údajnou podlou taktikou obviňovaných rozdělovačů, se po volbách stalo faktem, který se snažily co nejvýstižněji ilustrovat všemožné interaktivní mapky. Nijak překvapivě dospěli všichni ke shodnému závěru: společnost je opravdu rozdělená.

A cenu za nejlepší ilustraci současné situace získává...Repro DR

Přestože takový objev může stěží někoho ohromit, v novinářské obci zavládlo zděšení. A nezažíváme ho poprvé. Nářky nad rozdělením společnosti jsou totiž asi stejně časté jako označení každých dalších voleb za „přelomové“.

Rozdělují vždy ti druzí
Zděšení nad rozdělením společnosti není v případě českých voleb ničím výjimečným. Vzpomeňme třeba na parlamentní volby v roce 2010. Zemi tehdy podle názoru pravicových politiků a komentátorů rozděloval lídr ČSSD Jiří Paroubek.

Liberálové jeho rétoriku přirovnávali k minulému režimu, prý vzbuzovala zbytečné rozbroje a vyvolávala „třídní nenávist“. Brojit proti poplatkům ve zdravotnictví se zkrátka pokládalo za populismus hraničící s komunismem.

Paroubkovo prohlášení o hájení zájmů „obyčejných lidí“ proti „pojídačům kaviáru“ je jen obměnou dnešní Zemanovy „kavárny“. Proto je s podivem, když se zdejší publicisté nechápavě rozčilují, jak na podobná prohlášení může vůbec někdo slyšet. Měli by si je dobře pamatovat.

Samy liberální elity přitom tehdy, podobně jako dnes, nesjednocovaly společnost o nic víc než ti, které obviňovaly. Tatáž média, která se ve jménu boje proti rozdělování sešikovala proti nenáviděnému Paroubkovi, druhým hlasem obhajovala „podnikatele a manažery“, „mladé“, „úspěšné“, „nezávislé“, „svobodomyslné“.

Proti nim postavila příjemce sociálních dávek, méně majetné nebo starší poznamenané socialismem, kteří prý neporozuměli svobodě. Tyto skupiny pak měly představovat ohrožení pro liberální demokracii, jelikož se snadno stávaly nástrojem v rukou manipulujícího populisty.

Ke klidu všech se „krizovou situaci“ podařilo ustát, Paroubek byl odstaven a povolební situace vyústila ve vládu Nečasovy ODS. Pravicová vláda „národního sjednocení“ měla uvést rozpolcenou zemi do pořádku – vždyť to byl právě lídr ČSSD, kdo svým buranským levičáctvím vyvolával třídní nenávist. Tak to aspoň média obhajující nové uspořádání, volebnímu vítězství sociální demokracie navzdory, občanům tvrdila.

Namísto toho přišla doba, kterou lze bez nadsázky označit za jednu z příčin nástupu Andreje Babiše i Miloše Zemana. Liberální elity tehdejší údajné rozdělení společnosti nepřekonaly, protože ho ani nikdy nebraly vážně. Na chvíli se jim podařilo nad „obyčejnými lidmi“ vyzrát, a tak je nijak zvlášť netrápilo. Ti jim to záhy vrátili zpět i s úroky.

Liberální volání proti společenským příkopům se totiž nerovná spojování a formulování programu pro všechny, nýbrž prosazování odlišného dělení a preferenci jiných voličů, ať už skutečných, nebo domnělých. Zastávání pozice „spojovatelů“ proti „rozdělovačům“ je tak častěji vyjádření určité pozice a přiklonění se k určitým hodnotám a ideálům, zohlednění určitých lidí proti jiným lidem, spíše než objetím všech.

Jazyk nerovnosti
Žijeme ve společnosti, kde mají lidé různé zdroje, různé možnosti a různé perspektivy. Otázkou by tak nemělo být, jestli je společnost rozdělená, ale jak a proč se společenským dělením pracovat.

Taková práce je nezbytnou součástí politického řemesla. Jejím cílem je najít takový způsob popisu sociálního dělení, který přijde voličům smysluplný a se kterým se dokáží ztotožnit. Nejde přitom jenom o samý popis dělení, ale také o schopnost být voličům „blízko“, ať už politicky, ekonomicky, verbálně nebo esteticky. Sympatizuje-li někdo s Milošem Zemanem, protože „mluví z duše obyčejným lidem“, má tím na mysli právě tuto schopnost.

Samozřejmou součástí politiky je pak nejen spojování určitých pozic, ale také stavění hranic mezi těmi voliči, jejichž zájmy a představy politik reprezentuje více, a těmi, jejichž zájmy a představy reprezentuje méně. Společenské rozdíly a jejich využívání v politickém boji by tedy neměly být pro nikoho překvapující. Jedná se o fakt kapitalistické společnosti a podstatu politické práce.

Namísto překvapení a debat o tom, zdali je nebo není společnost rozdělená, bychom měli rozdíly pochopit a strategicky uvažovat, jak s nimi naložit. Pak bychom se nemuseli divit, že mnozí lidé nemyslí a nevolí jako my.

Volání po sjednocení, které reálné sociální rozdíly ignoruje, spojuje pouze rétoricky. Vynechává totiž ty, kteří ve své situaci potřebují zohlednit jiné problémy a slyšet odpovědi na jiné otázky. Český mediální mainstream se dlouhou dobu otevření otázek rozdílů a nerovností bránil. Právě jejich ignorování zadělávalo na současné problémy české politiky.

Problémy nerovnosti můžeme na nějakou dobu vytěsnit. Mají ale tendenci se vracet, často hlasitěji a v méně přívětivé podobě. Pokud totiž potlačíme jejich vyjádření v jazyce třídní nerovnosti, snadno se promění v jazyk konfliktu lidu proti kavárně nebo Čechů proti uprchlíkům.

Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou mistři práce se společenským dělením a spojováním. Oba staví lid proti zkorumpovaným nebo naivním elitám, jakkoliv jsou sami součástí elity. Jejich verze společenského dělení funguje a oba ji dokáží přesvědčivě prodat.

Mají to snazší, protože si nelámou hlavu s jejími dopady. Mohou se tak stejně přesvědčivě navážet do zaprodaných elit, bojovat proti domnělým uprchlíkům, útočit na nezaměstnané nebo si pochvalovat fungování koncentračního tábora v Letech. Jejich oponenti mezitím ztrácí čas úvahami nad tím, proč ostatní lidé nevidí svět, tak jako oni. A ještě hůře, jak je přimět, aby ho viděli jako oni.

Namísto toho by se měli zamýšlet, proč mnozí na sjednocování pod heslem slušnosti nebo obrany demokracie přestávají slyšet. A nad tím, jaká témata a jaké rámování může oslovit voliče, kteří věřili Paroubkovi, aby jim dnes zbyl Babiš a Zeman. Budou to takové vize společenského dělení, které naivně nespoléhají na to, že všichni žijí stejnými problémy.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Února 2018, 14:03:37

Všechno pravda; a to sice pravda závažná.

Nicméně i zde přetrvává určitá jednostrannost pohledu; sugeruje se tu totiž, že voličstvo M. Zemana je principiálně sociálně prekarizovaná část společnosti. Což je zčásti pravda; ale právě že jenom zčásti.