Bránit demokracii před lidmi je nejjistější cesta k diktatuře

Problémem není přímá volba prezidenta či všeobecný zákon o referendu, jichž se československý disent domáhal už v roce 1988. Problémem je, že česká liberální elita zcela zanedbala péči o společnost. A tak se jí dnes bojí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

08.02.2018 11:12

Havel_mediafax_michal_kalasek

Manifest československého disentu Demokracii pro všechny v roce 1988 požadoval ústavní zákon o referendu i všeobecnou volbu hlavy státu. Co se za třicet let změnilo? Foto Michal Kalášek, Mediafax

„Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu; zřídit správní soudnictví. Nezbytné je, aby byl zřízen Ústavní soud jako nejvyšší orgán obrany ústavnosti.“ V listopadu 1988, rok před listopadovou revolucí, formuloval takto některé politické požadavky vůči dodýchávající komunistické moci manifest Demokracii pro všechny, kterým československý disent přešel z důrazu na obranu lidských práv k formování politické opozice.

První věta manifestu, na jehož koncipování se velkou měrou podíleli Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata a jehož editorem byl Václav Havel, ostatně zní „Čas dozrál k práci vpravdě politické.“ Text je pozoruhodný jako celek (v DR jsme jej vydali k jeho 25. výročí), a mimořádně pozoruhodný je i seznam prvních signatářů, který najdete zde.

Pavel Barša i Václav Benda, Ján Čarnogurský i Jan Dobrovský, Václav Havel a Ivan Hoffman, Eva Kantůrková i Daniel Kroupa, Vladimír Mlynář i Petr Placák, Jiří Ruml i Jáchym Topol, Milan Uhde i Alexandr Vondra, ti všichni a mnozí další se v roce 1988 domáhali na komunistickém režimu „zavedení institutu referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“ a také „všeobecné volby prezidenta republiky“.

Fakt, že mnozí z nich, a s nimi valná většina české i moravské liberální elity, dnes proti zavedení referenda vehementně vystupují, zatímco komunisté – najednou čáry máry – patří k jeho nejhlasitějším zastáncům, před nás staví některé ne zcela pohodlné otázky o povaze uplynulých třiceti let. Co se to během nich stalo s českou společností?

Cosi se změnilo
Čím si vysvětlit, že demokratická československá kontraelita před třiceti lety se ústavního zakotvení institutu referenda domáhala, zatímco dnes se mu demokratická česká elita brání? Možných výkladů takové změny postoje je několik.

Za prvé můžeme připustit, že požadavek rozšiřování podílu občanů na rozhodování klade jako taktický nástroj politického boje vždy zejména ten, kdo se v něm cítí znevýhodněn. A to tehdejší disidenti jistě byli. Jakmile získali po roce 1989 moc, a zejména jen co ji záhy přepustili nové mocenské elitě zformované z technokratického segmentu předlistopadové šedé zóny, který se posléze shlukl v ODS, rozšiřování podílu občanů na rozhodování přestalo vábit.

Nejdůležitějším referendem, které se nekonalo, bylo nakonec přece už to o rozdělení Československa. Skvělý stát, dílo Masarykova génia, vynikající spoustou velikých a celým světem obdivovaných kulturních i politických výkonů, tak zanikl protiústavně a bez referenda.

A do vínku jak Slovenska, jež si aspoň osamostatněním naplňovalo do značné míry oprávněné národně emancipační a státoprávní aspirace, tak zejména osiřelých českých zemí se vepsalo, že ani nová mocenská elita nemíní v „otázkách závažného celospolečenského významu“ dát lidem příležitost rozhodovat přímo. Trpkost trvá podnes.

Jaké jsou jiné možnosti nově nalezeného odporu české liberální elity vůči referendu? Za druhé se nabízí jako snad nejpřijatelnější výklad možnost, že jsme zjistili nějaké nové věci o referendech jako nástroji rozhodování, kvůli čemuž bychom se jich mohli začít bát.

Za třetí je tu ovšem možnost, že se změnila povaha demokratické elity, která namísto toho, aby chtěla „demokracii pro všechny“ jako před třiceti lety, chce naopak dnes pro všechny „vládu chytřejších“. Rodila by se zřejmě někde v trojúhelníku mezi Vydavatelstvím Economia, Knihovnou Václava Havla a Institutem Václava Klause.

A konečně ze čtvrté je tu možnost, že se změnila během uplynulých třiceti let povaha lidu. Co když po takřka třiceti letech reálné demokracie neoliberálního střihu je český lid méně způsobilý si vládnout, než byl po čtyřiceti letech komunistické tak zvané totality? Co když?

Obáváme se, že zvažovat všechny čtyři možnosti je oprávněné. Mnozí příslušníci nově se formující elity po roce 1989 dávali totiž svým počínáním příležitost výkladu, že jejich volání po širším podílu veřejnosti na rozhodování bylo jen taktickým prostředkem, jak si obstarat všeobecnou podporu, který nemínili po roce 1989 naplnit, a tak se zastavili i před zavedením institutu referenda i všeobecnou volbou hlavy státu. Demokracii chtěli, ale najednou už ne tak úplně „pro všechny“.

Za druhé je faktem i to, že referenda se ocitla v poněkud problematickém světle vinou některých neblahých výsledků, které v nedávné době přinesla: Brexitem počínaje, přes skvělé řecké referendum o bruselsko-berlínském diktátu, které přivedlo Řeky z louže pod okap, až po nechvalně proslulou Orbánovu maškarádu o kvótách. Ano, referenda přinášejí občas mimořádně nepříznivé výsledky, ano, občas je mohou ovládnout odpudiví populisté. Ale to volby taky, tak jako dvoje poslední české.

Rozdíl mezi postojem elitáře a demokrata je však tváří v tvář nedostatkům demokracie nasnadě. Zatímco elitář hledá způsob, jak si vynutit hegemonii svého menšinového stanoviska vůli lidu navzdory, demokrat ví, že nemůže nadávat na zrcadlo, má-li křivou hubu společnost, již obývá. Jak nás učil už Masaryk: demokracie potřebuje demokraty. A také: demokracie má zajisté nedostatky, překonávejme tedy ty nedostatky, nikoli demokracii.

Za třetí povaha demokratické elity se opravdu změnila a prostupuje ji, jak můžeme každodenně pozorovat, čím dál větší nedůvěra k lidem. Zatímco v roce 1988 disidenti obrazně řečeno od Barši po Bendu žili s mile romantickou představou o svých spoluobčanech, o nichž byli v zásadě přesvědčeni, že jen co se zbaví jha komunistického režimu, budou kloudně spravovat, „ztracenou vládu věcí svých, jež se k nim navrátí“, dnes se bojí – Barša snad ne, ale jinak skoro všichni – děsivého lidu, který nejprve zvolil Babiše, a pak i Zemana. Lid se stal přízračným monstrem, ohrožujícím nejlepší možný svět, a kdyby ušlechtilí pražští liberálové mohli, nejraději by ho vyměnili.

Vůbec je nenapadne, anebo jen málokdy, že rozpoložení podstatné části a dnes snad již většiny české společnosti není ve skutečnosti vinou a odpovědností nikoho jiného nežli právě liberální a demokratické elity, která zpackala správu státu po roce 1989 tak fenomenálně, až zde vznikl mohutný a nadále se rozrůstající rezervoár rozhněvaných a vzteklých lidí, kteří volby všeho druhu berou primárně jako příležitost k protestu.

A tak jsme u čtvrté příčiny: ano, opravdu český i československý lid roku 1988 byl dost možná způsobilý spravovat sebe sama lépe, než jak je toho schopen dnes. Jak se to mohlo stát, když přece královská teze polistopadové amatérské sociologie říká, že „dobře tu bude, až vymřou generace zkažené komunismem“?

Nuže stalo se to proto, že – jak praktický sociální experiment prokázal – deregulovaný kapitalismus dokáže lidi zkazit ještě víc než obludná Husákova normalizace, na jejíhož perfidního strůjce dnes, v příznačném detailu ilustrujícím bezbřehou míru naší současné dezorientace, začíná část nastupující generace historiků vzpomínat bezmála s něhou.

Dopusťte, aby společnost po generaci otupovala komerční média bez jakéhokoli společenského závazku, dopusťte, aby se rozsáhlé části společnosti uvrhly do existenční nejistoty deregulací nájemného, řáděním exekutorů a jiných šmejdů, dopusťte, aby nejlepší mozky skupovala privátní sféra a nedostávalo se jich tak státní a veřejné správě, dopusťte, aby se z pojmu „daně“ stalo sprosté slovo, takže pak nemáte na obstojné veřejné služby, mezi nimi zejména na dostatečně kvalitní vzdělávání: a ejhle, vznikne lid, kterého se liberální a demokratická elita skoro právem obává.

Zeman nevyhrál kvůli přímé volbě, ale v důsledku dlouhodobého selhávání českých elit
Dvacet let jsme psali, že bude-li se tu kapitalismus ztotožňovat s demokracií, budou-li se ignorovat narůstající sociální problémy, bude-li se tu benevolentně mhouřit zrak nad narůstající institucionální korupcí, protože pravice je přece vždycky lepší než levice, nebude-li se masivně investovat do vzniku robustní a nezávislé občanské společnosti, nakonec to povede k vzestupu volání po vládě pevné ruky a autoritářství. Že se to děje, nás tedy v ničem nepřekvapuje, i když z toho nejsme ochotni čerpat ani satisfakci.

Média, která hájila nedůvěryhodný systém, která se zastávala obludné doktríny škrtů i v době, kdy tu panovala otřesná vláda neschopná čerpat bruselské stamiliardy a kdy se tu kradlo tak, že se to už nedalo ani pořádně tutlat, pochopitelně ztratila u valných částí společnosti důvěru. I proto dnes mnozí raději věří bizarním parodiím na noviny typu Parlamentních listů stvrzujícím jejich tmářské předsudky, nežli by hledali poučení u zdrojů, které tolikrát vyprávěly věci, jež byly ve zjevném rozporu s prožívanou každodenností.

A tak titíž lidé, jimž se skoro jako za Husáka dostávalo z médií hlavního proudu poučení, že žijeme v nejlepším z možných světů, a kteří přitom současně pozorovali, jak se stává čím dál hůře dostupným zdravotnictví, bydlení, jak se množí exekuce a jak prakticky každá změna správních procesů slouží zájmům korporací či státu, a nikoli člověku, začali prožívat čím dál větší frustraci. Ta vyvřela Zemanem a Babišem.

V obou případech poněkud jiným mechanismem. Zeman se stylizoval do role rebela proti elitě a tu roli hraje obstojně podnes. Druhé prezidentské volby by ale byl prohrál v důsledku svého evidentního osobnostního rozkladu, kdyby liberální a demokratické prostředí bylo schopno vygenerovat jen o trochu věrohodnějšího soupeře, než byl Jiří Drahoš; přičemž ani Pavel Fischer, ani Marek Hilšer, ani Michal Horáček takovým věrohodnějším soupeřem nebyli.

Byl by jím Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Eliška Wagnerová. Anebo někdo z mladších politických talentů, Josef Středula nebo Vít Rakušan. Zkrátka někdo s dlouhodobým srozumitelným politickým příběhem a nepředstíraným pochopením pro sociálně stísněné části společnosti, kdo by dokázal věcně, srozumitelně a věrohodně konfrontovat Miloše Zemana s takřka nekonečným soupisem jeho politických selhání ve funkci prezidenta i předtím.

Babiš je podobnější Trumpovi nežli Zeman. Ani ne tak celkově vulgárním kulturním habitem, v tom má jistě Zeman navrch. Ale v základním mechanismu, že si silou svých peněz kupuje pozici alternativy k zdiskreditovanému systému deregulovaného kapitalismu, jehož je však on sám předním pilířem a beneficientem.

Systém deregulovaného kapitalismu podřizující vše neúprosné logice tržních vztahů dokázal demokracii rozložit natolik, že i pozice alternativy k němu je v něm na prodej. Jako maska, která se dá koupit, kterou si lze nasadit a pod kterou lze utrmácenou a zdecimovanou společnost po nějaký čas klamat. V Idahu či v Missouri stejně jako v Karviné nebo v Teplicích.

Protože česká elita, novinářská i politická, dlouhodobě selhávala, nechávala narůstat neřešené sociální problémy, nedbala o soudržnost společnosti, nedbala o to, aby se nedovolilo trhu diktovat tam, kde nesmí hrát hlavní úlohu: v politice bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, vypadá to tu, tak jak to tu vypadá.

A jen proto se mohou ty nejhorší segmenty české společnosti, komunisté, rasisté či oligarcha Babiš, dovolávat svrchovaně demokratického nástroje, jímž je referendum, jako prostředku k povalení kulturní hegemonie zvetšelé liberální moci, jež rezignovala na to, že si musí ke svému vládnutí obstarávat demokratickou legitimitu. Ale to není vina referenda ani přímé volby hlavy státu. Je to vina těch, kteří svým počínáním po roce 1989 diskreditovali demokracii jako způsob vládnutí.

Chtít demokracii znamená také závazek o ni pečovat
Základní selhání české polistopadové elity spočívá v tom, že nepochopila – a ze své velké části to nepochopila dodnes – stěžejní sílu a smysl demokracie. Netkví v tom, že prosazuje neoliberální ekonomický model, jak se po určitý čas po konci studené války vykládalo. Základní síla demokracie spočívá v tom, že brání početnější slabé proti méně početným silným. Přečtěte si Peroutkův Demokratický manifest. Mimo řady jiných užitečných věcí se v něm dozvíte, že všude se demokracie zaváděla právě s takovýmto motivem.

Jedině tam, kde příslušníci slabších, znevýhodněných částí společnosti vidí, že demokracie jim přináší praktickou ochranu, že rozšiřuje jejich možnosti ovlivňovat věci kolem sebe a že znesnadňuje privilegovaným obstarávat si na úkor ostatních různé výhody a prebendy, demokracie zapouští kořeny a kvete. Je absurdní a předem odsouzené k zániku chtít demokracii bránit před lidmi. Demokracie je vládou lidu pro lid.

K tomu samozřejmě patří ochrana práv menšin, prohlubování lidskosti, soucitu, překonávání tmářství a předsudků, jež dnes zaplevelují zdejší veřejný prostor v míře, jež snad vskutku nebyla myslitelná ani v onom roce 1988. Demokracie totiž vyrůstá ze stejně ušlechtilého zdroje humanismu a osvícenství jako přesvědčení o tom, že není principiálního rozdílu mezi lidmi bez ohledu na jejich víru či barvu pleti, že všichni lidé jsou v jádru dobří a že slabším se má pomáhat. Demokracie je niterně „sluníčkářský“ projekt.

V principu ale platí, že demokracie má vždy takovou kvalitu, jaká je kvalita občanů. Nepečuje-li společnost dostatečně o vzdělávání nastupující generace, nezdokonaluje-li metody, jak v překotně se proměňujícím technologickém prostředí vštěpovat dětem a dospívajícím, co je podstatou demokracie a v čem tkví její přednosti, nedbá-li o to, na jakých principech a s jakými motivy ve společnosti působí sdělovací prostředky, výsledek vypadá tak, jak vypadá.

Všeobecné referendum i přímá volba prezidenta jsou žádoucí dnes jako v roce 1988
V souhlase s třicet let starým názorem československé demokratické elity soudíme, že jak ústavní zákon o všeobecném referendu, tak přímá volba prezidenta jsou žádoucí součásti politického systému demokracie. Podíl občanů na rozhodování je třeba rozšiřovat, nikoli omezovat. Nechtějme bránit demokracii před lidmi. Je to pošetilé a marné. Braňme demokracii před propagandou, zaslepeností, hloupostí.

K příznivější budoucnosti vede jediná strategie. Opravdu poctivě a důsledně se poučit z chyb, které vedly k tomu, že tolik lidí, vpravdě většina, ztratilo důvěru v polistopadové poměry. Mediální a politická elita na tom má lví podíl.

Vymanit se z toho nebude možné bez obnovy základní společenské soudržnosti. Pro začátek by stačilo zastavit se u několika kroků, které evidentně zásadně zhoršily zdejší poměry. Je zapotřebí zrušit soukromé exekutory a provést masivní abolici drobných dluhů. Je zapotřebí zpřístupnit bydlení do stavu, v jakém bylo před deregulací nájemného. Je zapotřebí znásobit prostředky věnované školství a okamžitě zavést výchovu k demokratickému občanství.

Financovat se to vše musí z daní: sektorových daní, majetkových daní zaměřených nikoli na drobné živnostníky, tuto nejčipernější a nejpronásledovanější část dnešní společnosti, ale zaměřených na velkokapitál, zahraniční korporace, zdejší oligarchii.

A ještě jedna věc. Nikdo, kdo je demokrat, se nemůže opravdu děsit referenda o našem členství v Evropské unii. Měli-li lidé právo rozhodovat o vstupu do ní, a rozhodli skvěle v úžasném poměru hlasů, mají také právo rozhodovat o setrvání v ní. Jako přesvědčení demokraté a Evropané bychom takovou situaci naopak měli vzít co příležitost zhoubné tendence v české společnosti zlomit. Je to konflikt, před nímž nemá cenu uhýbat, rukavici je správné zvednout.

Tak totiž referenda v demokracii fungují: je to píst, který upouští napětí. Je to generátor společenského a politického sebevědomí. Je to korektiv korupce a zpupného elitářství politické třídy. Je to prostor, v němž se mohou projevit a z nějž mohou vyrůst politické talenty. Kdyby tu v souhlase s požadavkem československého disentu velkoryse pojatý institut referenda – a technické detaily teď záměrně necháváme stranou – vznikl už vzápětí po revoluci roku 1989, mohli jsme dnes být podstatně dál než dnes.

A je vlastně vyvrcholením selhávání polistopadové české politické elity, že ještě dnes chce demokracii bránit před lidmi, že ještě dnes dopustí, aby nástroj, který má rozšířit právo lidí rozhodovat o věcech veřejných, prosazovali falešní populisté, a nikoli demokraté s ryzím étosem. Přesvědčení o tom, že lidé jsou v zásadě dobří a že se má rozšiřovat jejich právo na rozhodování o věcech veřejných totiž stojí v základu humanistického univerzalismu, na němž je demokracie postavena. A bez nějž není možná.

Nikdo netvrdí, že referendum je všespásná instituce. Samozřejmě velmi záleží na konkrétních parametrech zákona. Jak ukazuje zpackaný zákon o místních referendech, lze parametry nastavit tak, že referendum tropí víc škod než užitku a frustraci společnosti ještě prohlubuje.

Je třeba si ujasnit, že v referendech se nikdy nehlasuje o lidských právech či právech menšin, je nutné, aby možnost rozhodovat byla vyvolatelná lidovou petiční iniciativou zdola, aby měla vysoký, ale ne zcela diskriminační práh počtu sesbíraných podpisů, aby se mohlo rozhodovat o co nejširším okruhu témat, a aby zejména nemělo diskriminační klauzuli týkající se účasti. Takové referendum je funkčním doplňkem systému demokracie, nikdy není její určující institucí, ani ve Švýcarsku ne, jak se nám ve zdejší pokřivené debatě sugeruje.

Síla humanismu je větší
Samozřejmě nelze pominout, že debatu o „vládě lidu“ tu dnes komplikují staronové způsoby stvrzování kolektivní identity, jež se v postkomunistické Evropě začínají prosazovat. Zpátečnické pojetí vlastenectví a nacionalismu, národovecká zaslepenost, která najednou staví zastydlou rasistickou kmenovost nad humanismus, umožňuje postkomunistickým politikům jako Orbán a Kaczynský tvářit se, že mohou „dekadentní a multikulturalistický“ Západ poučovat.

Jak řekl Orbán: „V roce 1989 jsme mysleli, že Západ je budoucností Evropy, dnes si myslíme, že budoucnost Evropy jsme my.“ Je to ponurá temná věštba.

Celým postkomunistickým prostorem se tato na fašismus a nacismus navazující mentalita šíří jako sněť, lze v tom vidět oživlé přízraky třicátých let. I takticky je však chybné bránit vzestupu politické síly rasismu, nacionalismu a kmenovosti omezováním demokracie. Střet je zapotřebí vybojovat v politickém zápase s otevřeným hledím a s přesvědčením, že síla humanismu je větší.

Máme se bát, že se fašismus či nacismus bude nastolovat skrze referendum? Nikoli. Má-li humanismus prohrát s tmářstvím, prohraje. Nebude to ale kvůli velkorysému zákonu o referendu, ba spíše naopak. Demokracie může prohrát i proto, že obrana elitářské pozice přispěje k diskreditaci liberálních hodnot, že obnaží vztah liberálů k demokracii jako účelový a pokrytecký. Strach liberálů z lidí totiž dovoluje autoritářským hnutím stylizovat se do role skutečných obhájců demokratické vůle: jak to tu s částečným úspěchem už předvádí Babiš, Okamura či Zeman.

Vzestup středoevropského nacionalismu a rasismu je ale také návratem politiky. Je to jiný střet, než jaký bychom si přáli, ale který je přesto třeba přijmout a do nějž je třeba vstoupit.

Je mimo jiné třeba bez okolků říct, že pravým obsahem českého vlastenectví jsou masarykovské ideály humanitní, mezi něž spadá také odvěké české přesvědčení o užitku a potřebě evropské, ba i světové, integrace. V tom je naše jedinečná výhoda, na které se zdejší demokraté teprve musí naučit účinně stavět. Být sto let za Masarykem je ale pořád ještě menší hanba než být sto let za opicema.

Shodou okolností je to také právě sto let, co sufražetky, skvělé anglické předchůdkyně všech demokratů, prosadily volební právo pro ženy. V Británii se mu tehdy bránilo stejně rozumbradovskými argumenty, jakými se dnes brání u nás zavedení referenda. Masaryk, který vůbec nepochyboval o volebním právu pro ženy, jež se tehdy mnohým jevilo jako revoluční vymoženost, by dnes zcela nepochybně patřil také k zastáncům velkorysého zákona o obecném referendu: stát proti němu, znamená stát na straně strachu mocenské elity z lidí, na straně konzervativní reakce proti demokracii.

Je to pokračování politického přístupu, který zplodil Zemana, Babiše a Okamuru a který jim i dnes dává sílu. Chtít bránit demokracii před lidmi je totiž nejjistější cesta k diktatuře.


A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Článek výborný Čtvrtek, 8.Února 2018, 12:37:57

Zůstávají ovšem dva problémy:

1. Jak začít efektivně myšlení ve společnosti měnit - je nutné vytvořit nějakou institucionální základnu a (při vší úctě k DR) působit mediálně mnohem účinněji a s mnohem větším dosahem.

2. Chybí, a to až zoufale, čas. Referendum o EU bude tak maximálně do roka a změna smýšlení ve společnosti je na léta.

Čili na závěr otázka na autora: Bude Jakub Patočka "něco" organizovat? Mám na mysli propojení lidí se společným liberálně-levicovým étosem, kteří by začali s nějakými konkrétnějšími akcemi. Přihlásil bych se ke spolupráci...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Února 2018, 12:38:7

Základní iluze o referendu je ta, že prý se jedná o institut "vlády lidu". Není tomu tak.

Lid je už ze své samotné definice pospolitost; jednota, konsens.

Zatímco referendum - tam se rozhoduje principiálně o velice kontroverzních záležitostech. Tedy o takových záležitostech, kdy populace je názorově rozpolcena na nesmiřitelně protichůdné tábory. (Jak nesmiřitelné, je možno snadno vyčíst na příkladu poslední prezidentské volby, kdy na otázce "pro či proti Zemanovi" se rozbíjejí přátelství, a třeba i manželské svazky.)

Vezměme si typický model referenda: účast je nějakých 60 procent, z těchto 60 procent je 32 procent (počítáno z celkového množství oprávněných voličů) pro, 28 procent proti.

To znamená: jestliže vyjdeme z toho že v referendech se většinou rozhoduje o velmi zásadních otázkách, pak takovéto zásadní (a leckdy prakticky nevratné) rozhodnutí učinil nikoli snad "lid" - nýbrž jenom jeho jedna třetina! (A to tu třetinu počítáme jenom z množství voličů, nikoli celkové populace; to by byl jejich podíl ještě menší.)

Takže o osudech národa rozhoduje referendu nikoli lid/národ jako takový, nýbrž jenom jeho vysoce minoritní část. Aby bylo možno principiálně hovořit o "vládě lidu", pak by účast musela dosahovat nějakých 90 procent, a stejně tak by počet hlasů pro přijetí daného tématu musel dosahovat alespoň těch 90 procent.

Vraťme se ještě k té záležitosti s tím, jak takové otázky rozpolcují národ, jak rozeštvávají lidi navzájem: jde o to když takové věci rozhodují profesionální politici, pak lid svou frustraci může vybít tím, že si - zase jednou - zanadává na "ty nahoře".

Ale když se věc předloží samotnému volebnímu lidu - pak už není na koho se vymlouvat, na koho ventilovat vlastní frustraci ze špatného rozhodnutí; ta frustrace a ten hněv zůstanou mezi lidem, a nezřídka se mění ve vzájemnou nenávist.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Připadá mi dost opovážlivé tvrdit, Čtvrtek, 8.Února 2018, 13:00:58

že mezi polistopadovými politiky, kteří zanedbali péči o stav české společnosti anebo na ni měli dokonce negativní vliv, převažovali liberálové.
Na zákon o referendu jsem velmi zvědava. Nezakrývám obavu, že jeho autoři nejsou ti praví, kterým bych mohla důvěřovat. I na malých nuancích znění totiž může záviset, jestli zákon prospěje demokracii anebo nastane opak.
Podle mého skromného názoru by tam mělo být ustanovení, aby se ke každé otázce určené pro celostátní referendum vyjádřil Ústavní soud. Měl by říci, zda přijetí jedné z variant nepozmění tzv. jádro ústavy, takže by pak šlo fakticky o ústavu jinou, jejíž pojetí se rozchází s dosavadním chápáním demokratického zřízení a lidských práv.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Omyl levicových liberálů Čtvrtek, 8.Února 2018, 20:31:24

je ten, že stačí řešit palčivé sociální otázky, zavést dva důležité instituty, posílit přímou demokracii a objeví se rozvinutá demokratická společnost.

Jakub Patočka má pravdu, že česká liberální elita starost o celou společnost českých zemí velmi vážně zanedbala.

Ale zavést přímou volbu prezidenta bez nové ústavy nebo referenda bez fungující občanské společnosti je ještě větší hazard z budoucností našich dětí a vnoučat. Pokud jsou v dnešní době zranitelné fungující demokracie s dlouhou tradicí jako je Velká Británie nebo USA, je třeba měnit společnost a politiku postupně, opatrně, pomalu a pečlivě. Přemýšlet tak, aby tu mohla fungovat referenda třeba za jednu nebo dvě generace.

Mimochodem první referendum, které se mělo konat, nebylo v roce 1992 o federaci, ale již v roce 1991 o rehabilitaci zemského uspořádání. Petici za rehabilitaci zemského uspořádání tehdy podepsalo 630 tis. občanů.

Je také zajímavé zauvažovat, co by se stalo, kdyby prošla přímá volba prezidenta již v prosinci 1989, jak to navrhovala tehdy KSČ. Každopádně přímá volba prezidenta zavedená v roce 2012 je v podstatě národní tragédií.

A pokud nechceme další národní tragédii, tak neschvalujme teď referendum, když na to není evidentně společnost zralá a normalizace vlastně nikdy neskončila.

Petrasek Milan - penzista

Ano je načase pomalu začít pečovat o liberální elitu, protože Čtvrtek, 8.Února 2018, 22:54:8

česká liberální elita zanedbala trestuhodně starost o sebe, o svou schopnost analýzy úskalí současné psychopolitiky tržního hospodářství.
A tudíž je neschopna čelit následku - vrávorající demokracii .......bych dodal.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Patočko Pátek, 9.Února 2018, 07:15:26

Pokud bude v dohledné době vyhlášeno referendum o vystoupení z Evropské unie, tak z EU vystoupíme a důsledky pro nás budou daleko závažnější než je pro Brity brexit. Kdo je pro Referendum o vystoupení z EU je pro vystoupení.

Až z Evropské unie vystoupíme, budeme si vyříkávat, kdo za ten malér může. Vy máte nachystáno to, že to budete vyčítat liberálním elitám. Já budu vyčítat Vám, že jste se na vystoupení z EU podílel.

Nechce se mi psát o Vás ve vašem vlastním deníku v třetí osobě, proto Vás oslovuji, i když vím, že zásadně nikdy s nikým nediskutujte a reagovat nebudete.

Tereticky byste přece reagovat mohl, stejně jako by čistě tereticky Češi mohli hlasovat pro setrvání v EU.

Aleš Morbicer - Ostrava

rozšiřování podílu občanů na rozhodování Pátek, 9.Února 2018, 08:42:16

Ona v tom 1988 panovala představa, že přímo zvolený prezident by byl jakousi občanskou protiváhou Strany.
Nicméně při letmém pohledu na současný svět je poměrně složité uvěřit, že přímo zvolení prezidenti "rozšiřují podíl občanů na rozhodování" -- přímo voleného amerického prezidenta zajímají daně bohatých, zisky vojensko-průmyslového komplexu, zisky těžařů........ ne nějací občané.

A tvrdit, že lidi zajímají třeba Miloše Zemana, i když se ten o tento dojem svými cestami po krajích usilovně snaží, to by byl vyloženě bizár, to snad cítí každý. Miloše Zemana zajímá Miloš Zeman.

U referenda jisté rozšíření podílu občanů na rozhodování přítomno je. Nicméně v době, kdy má pravda i lež stejnou hodnotu a lidé se rozhodují na základě emocí, se dá dost pochybovat, že by zdecimovaná česká občanskost neskočila na lep prvnímu lháři...
Navíc se ukazuje, že lidé v referendech často vůbec neodpovídají na daný dotaz, ale svým hlasem soudí establišment.

A jak říká pan Kubička -- my se tady teď nebavíme o nějakém obecném referendu. Ti co ho nyní chtějí zavést. chtějí ven z EU.
----------------------------------

Na druhou stranu už jsem z politiky tak znechucený, že jsem pro --- zaveďme přímé volby všeho a závazná referenda na všechno, stačí minimální účast a platí.
Aspoň bude nějaká sranda...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přímá demokracie a dobrý lid Pátek, 9.Února 2018, 10:53:38

Jednou větou řečeno, Jakub Patočka - bezpochyby v dobrém úmyslu - zapřahá vůz před koně. V tom smyslu: zaveďme si přímou demokracii, však on už lid k ní nějak dozraje.

Bohužel v aktuální sociální realitě není k nalezení nic, co by takovýto bezbřehý optimismus odůvodňovalo. Jeho krédo "přesvědčení o tom, že lidé jsou v zásadě dobří" je sice ušlechtilé; ale s reálnou evolucí vytvořeným tvorem homo sapiens má jen velmi málo co společného.

Patočka naprosto správně konstatuje, že demokracie nikdy nemůže být lepší nežli lidé, kteří ji utvářejí; ale on veškerou vinu na "zkažení národa" spatřuje v (neoliberálním) kapitalismu a jeho sociálních tlacích.

Ne že by neměl do jisté míry pravdu (a musím sebekriticky přiznat, že ve svých mladších letech jsem měl dosti podobnou představu) - ale nedá se nic dělat, není to pravda celá. Kapitalismus opravdu nemůže za v š e c h n u lidskou nevědomost, za všechnu omezenost, za všechno usilování o vlastní prospěch na úkor celku.

Svého času došlo k (časově vzdálenému) disputu mezi Sokratem a Aristotelem. Sokrates tvrdil, že být dobrým je pro člověka tou naprosto nejpřirozenější věcí na světě: neboť špatná, zlá duše je přece nemocná duše, a jedině naprostý bláhovec a pomatenec by přece mohl chtít svou vlastní nemoc.

Za tento náhled ho Aristoteles tvrdě zkritizoval pro jeho naivitu; podle Aristotela je člověka - který vždy podléhá svodům ke špatnosti - možno k dobru a mravnosti dovést jenom a jedině cílenou a důslednou výchovou.

Ovšem: Sokrates v žádném případě nebyl tak naivní, aby si opravdu myslel, že obyčejný tuctový člověk sám ze sebe bude reálně dobrým a mravným; Sokratovi se jednalo o něco zcela jiného, on chtěl vystavět nějakou filozofickou základnu pro to, aby v ů b e c bylo možno prohlásit, že pro lidskou bytost jako takovou je dobrá a mravná duše něčím hodnotnějším a přínosnějším, nežli duše egoistická. (Což v té době ani v čistě teoretické rovině naprosto nebylo samozřejmostí, připomeňme si jak v Platónově "Ústavě" sofista Trasymachos argumentuje ve prospěch toho, že spravedlivé je to, co přináší prospěch silnějšímu.)

Takže, sečteno a podtrženo: ano, (neoliberalistický) kapitalismus dozajista deformuje lidskou duši, a tedy i schopnost národa vládnout rozumně sám sobě.

Ale na straně druhé, budiž řečeno ještě jednou: ne vším je vinen jenom kapitalismus. Člověk sám je ve svém jádru přinejmenším velice ambivalentní tvor; a spoléhat se dobrodušně na jeho "čistou duši" může ve svém důsledku vést k velice dramatickým politickým a sociálním otřesům.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Čekání na vyspělou společnost Pátek, 9.Února 2018, 11:44:50

je hloupost. To se bychom se načekali.

Podívejte se na Švýcarsko: Stopadesátiletá tradice federálních referend (a ještě mnohem starší na kantonální úrovni) nezabránila tomu, aby si vyspělá švýcarská společnost v roce 2014 neodhlasovala hloupost o imigračních kvótách.

"Volný trh a volný pohyb osob v EU jsou svázány", agumentovali tehdy odpůrci iniciativy, "obchod s EU je pro naši prosperitu klíčový a trvalo 25 let než jsme se dostali tam kde jsme dnes".

"Nesmysl", odporovali nacionalisté z SVP, "zavedeme kvóty a smlouvy se vyjednají znovu. Výhody zůstanou a imigranti nám přestanou brát práci. Švýcarsko bude zase skvělé. Budou na to mít celé tři roky!"

Dodneška si pamatuju ty přiblblé billboardy s jabloněmi :) A co se stalo za tři roky? Celkem nic. EU samozřejmě na jednotných podmínkách trvala. Švýcarský federální sněm po dlouhém otálení schválil superokleštěný kompromis - kvóty nejsou, ale zaměstnavatelé mají povinnost upřednostňovat švýcarské uchazeče o práci. Ale jenom v oborech a místech, kde je nadprůměrná nezaměstnanost. A odmítnutí uchazečů nemusí zdůvodňovat :)

Vlk, tedy SVP, samozřejmě odmítá, že by se nažral, a koza taky nemusí zůstat celá - EU může rozhodnout, že i takové omezené upřednostňování Švýcarů je v rozporu s dohodami.

Brexit ještě nijak nedopadl, ale je dost možné, že to skončí podobně.

Obě společnosti, švýcarská i britská, mají demokratickou tradici o desítky, ne-li stovky let delší, než česká, a stejně jim to nezabrání nechat se zblbnout a hlasovat v referendu pro něco, co vůbec není promyšlené a nikdo neví jak to udělat aby to neskončilo průšvihem. Lidem se prostě musí nechat ta možnost rozhodovat se hloupě, a doufat že to dobře dopadne.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 9.Února 2018, 12:09:28

Doufat, že to dobře dopadne, je něco podobného jako spoléhat na Boží mlýny. Nebo na Boží milost.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Moralizování elit, neodpovědný lid a referendum Pátek, 9.Února 2018, 12:19:55

V článku je řada dobrých postřehů včetně toho, že se zde nacházejí "mí" kandidáti na prezidenta: Wagnerová, Pithart a Rychetský, ale Patočka tu kombinuje oprávněnou kritiku elit s neoprávněným omlouváním neodpovědných kroků jak elit tak lidu. Tímto neodpovědným krokem bylo zavedení insitutu přímé volby prezidenta, aniž by tento prezident měl změněné pravomoci a byl za svůj výkon nějak odpovědný, takže současný stav je, že neodpovědný lid volí neodpovědného prezidenta, který má malé pravomoci podle ústavy, ale fakticky je schopen svým nerespektovanáním ústavy rozhoupat a zpochybnit celý demokratický a ústavní systém.

Vždy jsem byl a jsem i nyní zastáncem referend, ale je třeba jeho zavedení dobře rozvážit a mít na mysli to, že Okamura chce jediné referendum a to referendum o vystoupení z EU. Každý kdo mu pomáhá, jedná nezodpovědně, ať už jsou to Piráti nebo Jakub Patočka. V tomto smyslu musím říci, že prezident Zeman a premiér v demisi Babiš jednají zodpovědněji než výše jmenovaní, když řekli, že nepodoporují referendum o vystoupení z EU a NATO.

Demokracii se musíme učit všichni, jak lid, tak poliitici, tak takzvané elity. K tomu učení patří kritická reflexe chybných kroků a tyto chybné kroky nedělá jen elita a politici, ale také často lid. Referendum či plebiscit se historicky stávali nástrojem autoritativních či fašistických režimů, tedy i u nás by se referendum mohlo stát nástrojem nástupu fašistických sil. Proč ho chce Okamura?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Šimso, Pátek, 9.Února 2018, 15:02:9

Zeman opakovaně prohlásil, že je pro uspořádání referenda o opuštění EU. Byť s dovětkem, že on sám by hlasoval pro setrvání.

Ivo Horák - Praha 3

Nepleťme si zásadu "padni, komu padni" s politickou nevůlí, nezodpovědností a stupiditou Pátek, 9.Února 2018, 15:05:41

Politika nemá být bez vize, programu, strategie ani taktiky. Nemá jí ovšem být vlastní dogmatismus ani bezzásadovost (v tom populismus), doktrinářství ani velký oportunismus, intriky, natož korupčnitví.

Přímá volba prezidenta nebyla v ČR samozřejmě jako ústavně neorganický prvek zavedena proto, že se pro ni vyslovilo prohlášení HOS z roku 1988, dokonce ani proto ne, že ji dlouhodobě dávala přednost velká většina dotazovaných občanů. Prosadila se v důsledku okolností, které provázely předchozí volby prezidenta Parlamentem ČR. Je velmi pravděpodobné, že výsledek netransparentních hlasování poslanců ovlivnila nějaká forma korupce, zatímco statisíce a miliony voličů hlasujících tajně zkorumpovat nelze. Na diskuse o přímé volbě prezidenta je nyní pozdě. Spíše jde o to, získat v budoucnu pro účast přesvědčivější kandidáty.

Referendum je v zásadě žádoucím institutem, typicky pro případ, kdy se zjevně rozchází vůle politiků (často jednoho rozhodujícího) s přáním velké většiny (příslušné) veřejnosti. V podstatě zde jde opět o protikorupční opatření. O zvolení politika, nebo grémia spolurozhoduje většinou jeden nebo několik málo programových postojů (bodů), leckdy dokonce pro výkon funkce málo relevantních. V praxi se pak ovšem zpravidla ukáže, že v řadě konkrétních rozhodnutí neposlouchají politik, či grémium občany (od jejichž celku nelze jejich voliče rozzlišit), nýbrž vlivné zájmové skupiny. Pro tyto případy je referendum velmi vhodnou pojistkou. Není přitom třeba ani vysokého kvóra, protože několik desítek procent hlasů je dost na to, aby v lese nebylo golfové hřiště, nebo aby nádraží zůstalo stát. Nakonec i výsledky formálně neúspěšného referenda by měly být respektovány.

Ohledně referend o zásadních otázkách celostátního významu platí něco jiného. Přesně to vystihl pan Poláček výše. Dokonce i vyjádření nadpoloviční většiny v š e c h oprávněných voličů není, přísně vzato, dostatečné. Už z důvodu přirozené oscilace veřejného mínění a rovněž pro nevratnost takového rozhodnutí. Proto by bylo třeba, aby minimálně pro změnu statu quo hlasovala aspoň většina všech obyvatel země, t.j. přes pět a čtvrt milionů zdejších oprávněných voličů.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Zeman a referendum Pátek, 9.Února 2018, 16:01:34

Vycházím z včerejšího vyjádření Babiše, že spolu s prezidentem Zemanem jsou proti referendu o vystoupení z EU a NATO. Paní Zemanová odkazuje na vyjádření Zemana před volbou prezidenta, kdy potřeboval hlasy Okamurovců, nyní už je nepotřebuje, tak se možná vrací ke svému původnímu názoru z počátku devadesátých let, kdy známým bonmotem o občanech debilních, dementních atd. referendum odmítal. Ale také je možné, že Babiš referoval o Zemanově názoru tak, jak potřeboval.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pokud by byla přímá volba prezidenta zachována, Pátek, 9.Února 2018, 18:25:48

měla by se celkově změnit ústava. Že v roce 2008 dobře nedopadla parlamentní volba nebyl argument pro její změnu na volbu přímo občany. Protože tu chyběl ústavní stykový zákon obou komor parlamentu, jehož nepřítomnost přispěla ke korupčnímu jednání.

Zeman mění své názory podle toho, jak se mu to hodí, nebral bych ho již vážně.

Ale referendum by se nemělo schvalovat jen proto, že proruským silám u nás se hodí referendum o vystoupení s EU. Zvláště proto, že nebylo o státním uspořádání, nebylo při rozpadu federace, nebylo při vstupu do NATO, nebylo při přijetí Lisabonské smlouvy, nebylo o formě privatizace, nebylo o zrušení základní povinné vojenské služby apod.

Zcela souhlasím s panem doktorem Kubičkou a použil bych citát z úžasného filmu Světáci: "Když je mezi třemi jenom jeden chytrej, tak nesmi, nesmí(!) dojít k hlasování!!!"

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Mezi zásadní námitky proti rozhodování v referendu Pátek, 9.Února 2018, 21:04:33

záležitostech podobných členství v EU dle mého názoru nepatří, že se voliči můžou rozhodnout špatně.

Lidé jsou omylní a jednoznačně špatná rozhodnutí dělali i vládcové, jejichž legitimita nebyla odvozena z hlasování. Příkladem dědičných monarchů, kteří se podíleli na rozhodnutích, která jejich režim zničily, může být německý císař, rakouský císař a ruský car v předvečer první světové války. Příkladem chybného rozhodnutí charismatického vůdce je Napoleonovo tažení do Ruska. Jako příklad špatného rozhodnutí moci odvozené od doktríny diktatury proletariátu uvedu "Velký skok" předsedy Maa.

Demokratická legitimita nezvratného rozhodování v referendu je dle mého názoru pochybná z jiných důvodů:

1. často jde o rozhodování menšiny o většině, protože účast se 100% ani neblíží. To platí sice pro každé hlasování, ale nějaké poslance, senátory či koneckonců prezidenta mít musíme (no, prezidenta třeba ne), kdežto referendum nezbytné není.

2. I kdyby šlo o opravdu o rozhodování většiny, i menšiny by měly mít svá práva.

3. referendum umožňuje jen hlasování ano-ne, neumožňuje diskusi a vyjednávání. Nelze třeba hlasovat "ano, pokud...." Britové nemohli vědět, jaké podmínky jejoich vláda pro brexit vyjedná a zda nenastane situace, kdy by bylo lepší od brexitu ustoupit

4. referendum dává obrovskou moc těm, kdo formulují otázku, rozhodují o načasování atd. Pokud by se například o udržení Československa mělo smysluplně rozhodovat v referendu, muselo by tomu předcházet dlouhé vyjednávání. Hlasování například na Slovensku jehož výsledkem by bylo, že Československo má být konfederací, ve které má Slovensko mezinárodní suverenitu by nic nevyřešilo, protože to bylo tehdejší českou politickou reprezentaci nepřijatelné.

Příkladem zmatečného referenda může být to o brněnském nádraží, kde Jakub Patočka prosadil nesmyslnou otázku, hlavně asi proto, že s nikým nediskutoval a s nikým se neradil. Zatím se zdá, že ta promarněná příležitost k referendu se zařadí do řady příčin, proč se nakonec nádraží v Brně opravdu přestěhuje, i když to jistě Jakub Patočka neměl v úmyslu. Vystupovat z EU také nechce...

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Demokracie je diskuse, ne referendum Sobota, 10.Února 2018, 11:29:55

Přednost DR je, že umožňuje demokratickou diskusi s argumenty, ne že prosazuje referendum. Je třeba to oddělit.

Diskuse je jednoznačný demokratický institut, protože umožňuje se vyjádřit, přinášet argumenty pro a proti, vtahuje do problému širší okruh občanů, dovíme se o zkoumaných otázkách i sami o sobě mnohem více, podporuje občanskou participaci a odpovědnost.

Problém referenda výše pojmenoval pan Kubička, nebudu to opakovat. S Habermasem bychom mohli říci, že diskuse je jednání komunikativní, dialogické, dává prostor komunikativní racionalitě, kdežto referendum stejně jako hlasování má charakter jednání instrumentálního či strategického, tedy díky formulování otázky na buď anebo rozděluje občany do dvou bojových táborů, které příslušníky druhého tábora vidí v lepším případě jako protivníky, v horším jako nepřátelé. Komunikace se často smrskává na nálepky, urážky, nadávky, racionalita ustupuje emocím.

Referendum může být užitečným služebníkem, doplněním demokracie, ale snadno se může stát zlým pánem.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Zcela souhlasím s předešlými diskutujícími Neděle, 11.Února 2018, 19:27:29

Vyspělost demokratické společnosti žádný zákon referendu nezajistí, v této době zajistí spíše opak. Odpor části veřejnosti proti demokracii volá po uzpůsobení demokratických struktur vlastnímu nezměněnému totalitnímu myšlení. Současná většina hlasujících otrávená radikalismem jednoduchých lživých receptů by znemožnila nastupující generaci, aby šla cestou otevřenějšího myšlení. Proto je nejlepší se na jednu až dvě generace přímé demokracie vyvarovat.

Pokud projde nyní institut referenda, který umožní proruským silám uskutečnění svých záměrů ve střední Evropě, tak se rovněž obrátím proti všem levicovým i pravicovým liberálům, včetně Jakuba Patočky, pirátské strany nebo části ČSSD, a budu jim vyčítat kolaboraci s těmi, kterým nejde o demokracii, ale o prosazení svých partikulárních zájmů jiné mocnosti cestou tzv. přímé demokracie.