Nenechat se ovládnout hořkostí

Ten, kdo by rád v prezidentské volbě dal svůj hlas levicovému kandidátovi, má letos bohužel smůlu. Na otázku, jaká alternativa má smysl, hledá odpověď Radovan Bartošek.

Za několik dní si bude naše země volit prezidenta. Vážně jsem uvažoval o tom, že radost z užití občanské odpovědnosti přenechám jiným, páteční odpoledne strávím četbou nějakého kvalitního románu a v sobotu si výjimečně přispím až do oběda. Nakonec jsem ale své plány změnil a volit půjdu. Budu volit Marka Hilšera. Jako správný podporovatel všemi podceňovaného kandidáta se budu nejprve zabývat tím, co se stane, když můj kandidát neuspěje a proč pro mě i tak má smysl ho volit. Po nutné dávce pragmatismu se pak krátce zamyslím nad tím, co se stane, když Hilšer z prvního kola postoupí.

Marek Hilšer nebude prezidentem
O tom, že se voleb nezúčastním, jsem uvažoval dlouho. Ne že bych snad sentimentálně vzpomínal na svou gymnaziální fascinaci sociálním anarchismem; tím hlavním důvodem je, že víceméně nemám koho volit. Jsem totiž příslušníkem jedné dnes již marginální menšiny – jsem levičák, a navrch sociální demokrat. A ačkoli ve volbě kandiduje devět pretendentů Hradu, levicový z nich není ani jeden. Já jsem navíc asi před tři čtvrtě rokem burcoval pro to, aby Česká republika měla levicového prezidenta. Stejně jako na začátku léta si i nyní myslím, že pouze autentický levicový demokratický kandidát by měl reálnou šanci Miloše Zemana porazit a prezidentské funkci by navíc mohl dát zcela nový pozitivní politický obsah.

Levicového prezidenta ale mít nebudeme. Velmi pravděpodobně bude za několik dní do úřadu opětovně zvolen Miloš Zeman. Přesto má cenu jít k prvnímu kolu voleb a volit v něm. Pro levicového voliče je každý jeden z kandidátů kandidátem kompromisním. Pro mě osobně tak zůstává tou hlavní otázkou, jakým způsobem ovlivní prezidentské volby další vývoj na naší politické scéně a zda mohou mít nějaký vliv na její obrodu. Kandidatura Marka Hilšera možná nebude začátkem jedné prezidentské kariéry, ale bude zcela určitě začátkem nové politické kariéry. A to není zase tak málo.

151489001459800397Kandidatura Marka Hilšera možná nebude začátkem jedné prezidentské kariéry, ale bude zcela určitě začátkem nové politické kariéry. Foto FB M. Hilšera

Většina představitelů klasických politických stran, které byly v podzimních volbách voliči řádně vytrestány, se ve vysoké politice pohybuje nejméně jednu, ale spíše dvě dekády (nebo déle). Smutnou ilustrací tohoto jevu může být i má vlastní strana, která dobře osm let řeší konflikt frakcí seskupených kolem politiků, kteří začínali, ještě když byl Zeman premiérem. A na tohle už prostě není nikdo zvědavý.

Řešení je nasnadě a při vší své kontroverznosti jej naznačily i podzimní volby: Je třeba přivést do vrcholné politiky novou politickou generaci. Buď ji budou tvořit lidé, kteří budou mít kalhoty i mozek v maskovacím vzoru 95, nebo se podaří najít nové politické talenty mezi aktivními občany, odborníky a lidmi, kteří umí nějaký světový jazyk a cloud nehledají na obloze. Pojem „nové generace“ je přitom nutně spojen i s jejím úzce chápaným významem: v nejvyšších funkcích máme moudrých starců, jejichž hodnotové žebříčky a světonázor se utvářely za panování Husáka I., více než dost. Třicátníků a čtyřicátníků (čtyřicátnic) už výrazně méně a škodí nám to.

Marek Hilšer výše zmíněná kritéria politika nové generace v tom širším i užším významu splňuje. Dokážu si představit, že se zařadí mezi osobnosti typu Víta Rakušana, Ivana Bartoše nebo Pavla Bělobrádka, tedy mezi lidi, se kterými sice velmi často nesouhlasím, přesto si jich mohu lidsky vážit a vím, že v případě, že získají politickou moc, ji hned při první příležitosti nezneužijí. Jinak řečeno, každý hlas pro byť neúspěšnou kandidaturu Marka Hilšera tak posiluje kredit Hilšera – budoucího politika.

K fungování demokracie zkrátka potřebujeme demokraty nalevo i napravo. Hilšer, to je liberální pravý střed v tom nejlepším slova smyslu. Ačkoli jeho volbou v danou chvíli příliš nepomůžu svým politickým cílům, můžu jí ve střednědobém horizontu pomoct kultivovat charakter naší demokracie, a tím nepřímo pomoci i sociálnědemokratické myšlence přinejmenším k vytvoření prostoru, ve kterém bude moci svobodněji dýchat.

Marek Hilšer bude prezidentem
Volič Jiřího Drahoše je nyní patrně vytočen do červených čísel: v prezidentské volbě přece nejde o hledání nových talentů, ale o svrhnutí Miloše Zemana! Každý volič, který zvažuje volbu jiného ze tří kandidátů, by si to měl uvědomit a volit takticky už v prvním kole... Zdá se, že ve volbách zkrátka nemáme jinou volbu než hlasovat pro Drahoše. A že je celkem jedno, jestli dáme hlas jemu, nebo Hilšerovi, protože obecně sdílená nálada antizemanovské bubliny vytváří dojem, že všichni čtyři kandidáti prosazují víceméně totéž. Jako Hilšerův příznivec tak dostanu s Drahošem 50 procent Hilšera, se Zemanem mínus 20 procent Hilšera a s propadnuvším Hilšerem 0 procent Hilšera.

Věc je ale přece jenom trochu složitější. Ze všeho nejdříve je třeba srovnat to, zda jsou skutečně čtyři „hodní“ kandidáti politická čtyřčata, nebo ne. Rád bych všechny čtenáře vybídl, aby obětovali dvě hodiny svého času (víc to opravdu nezabere!) a přečetli si politické programy čtyř kandidátů. Až to uděláte, zjistíte jednu zajímavou věc: obraz jednotné fronty „Hradního dobra“ se vám zaručeně rozpadne.

Přinejmenším Jiří Drahoš a Pavel Fischer jsou konzervativní až ultrakonzervativní kandidáti, kteří na svých webech píší třeba o tom, že „přesně pojmenují hrozby, které dnešní špičky EU zamlžují“, chtějí posilovat armádu, hlídat státní hranici nebo se dovolávají tradiční rodiny. O postojích Pavla Fischera k homosexuálům se asi není třeba rozepisovat. Je sice poněkud obtížné program obou rekonstruovat a spojit do nějakého smysluplného celku, protože je utvářen spíše souborem na sebe volně navazujících hesel, ale konečný výsledek je poměrně jasný.

Těch pár bodů, které snad Drahoš na Fischera ztrácí v konzervativním klání, nicméně dohání svým týmem, ve kterém stojí vedle pravicového ekonoma pravicový odborník na čerpání evropských dotací... A mezi Drahošem a Fischerem lítá politický všudybud Michal Horáček, který bude proti nebezpečné migraci, „kterou mnozí právem považují za hrozbu“, zřejmě bojovat humanitárním bombardováním libyjských pašeráků svými knihami. Každý je přece zná. Možná jsem moc náročný, ale tady si nevyberu.

Celá scéna prezidentské frašky se navíc zásadně promění s obdobím mezi prvním a druhým kolem. Dosud je vlastně předvolební atmosféra vůči kandidátům přátelská až mírná. Svorně ve špalíru obrážejí různé panelové diskuse nebo se setkávají se svými přívrženci. Individuální nedostatky nebo slabosti tak víceméně dokážou zamaskovat, protože i při dvouapůlhodinové debatě na jednoho kandidáta vychází v ideálním případě nějakých osmnáct minut čistého času mluvení. Ve chvíli, kdy se veškerá pozornost upne na jednoho kandidáta, můžeme být nepěkně překvapeni.

Ve druhém kole jsou možné v zásadě dva scénáře: Podle prvního se prezident Zeman bude držet své dosavadní strategie a nebude se debat se svým vyzyvatelem účastnit. Jeho protivník tak bude mít prakticky neomezený mediální prostor k tomu, aby buď oslnil a ukázal, že má co říct, nebo se znemožnil. Podle druhého se Zeman duelu(ů) zúčastní, a pak bude záležet na tom, zda se vůči němu dokáže druhý kandidát přesvědčivě vymezit a nenásilně se Zemanem kontrastovat jednak svou osobností, jednak politickými alternativami a vizí pro Českou republiku.

Dokážeme si naši čtyřku v této roli představit? Mně v obou případech Hilšer vychází jako solidní kandidát. Na rozdíl od některých jiných u něj platí, že čím více je vidět a slyšet, tím větší je i jeho podpora a že umí mluvit a oslovit. Jeho šance ve druhém kole považuji za vyšší než šance některých papírových favoritů.

Můj hlas tedy v pátek dostane. Marka Hilšera volím jako kompromisního kandidáta, ale zároveň nad svou volbou necítím hořkost. To by ostatně mohlo být dobrým motivem pro celou prezidentskou volbu: nenechat se ovládnout hořkostí.