Kde domov můj: bydlení se stává nedostupným i pro střední třídu

Ceny bytů rostou do astronomických výšek, zvedá se i výše nájmů. Mladým lidem se možnost dostupného bydlení vzdaluje. Mezi jejich problémy s bydlením a těmi, s nimiž bojovala generace jejich rodičů, je velký rozdíl. Příběhy dvou žen o hledání bydlení to potvrzují.

Barbora_2_

Barbora Bakošová

28.11.2017 09:37

České bydlení

800px-panel_ky

na prahu krize


Lidé napříč Evropou zjišťují, že ve městech, kde pracují, se nedá bydlet. Ceny bytů rostou a nájmy šplhají spolu s nimi. Zato příjmy už na ně nestačí.

Praha sice není Londýn, brzy jím však může být – městem neobyvatelným pro střední vrstvy. Česká republika si před pětadvaceti lety vybrala cestu neoliberalismu a nechala bytovou politiku vůli trhu. Důsledky už pociťuje: čím dál více lidí se ocitá v bytové nouzi.

Série analýz a reportáží mapuje nedávnou historii, která nás dovedla na práh hypoteční krize, a navrhuje možné cesty ven. Sociální bydlení pro nejslabší nebude stačit, česká veřejnost musí začít mluvit o bydlení dostupném.

Veronika má 29 let a chce kupovat byt. Iva má 53 let a ve svém bytě žije přes pětadvacet let. Obě dnes žijí v Brně, obě na sídlištích v okrajových částech města. Obě jsou plně zaměstnávané svou prací. Iva coby zaměstnankyně grafického studia, Veronika jako projektová analytička v nadnárodní korporaci.

Pro obě je bydlení bezpečím a útočištěm, nalézt ho však nebylo a není ani pro jednu snadné. Zatímco pro Ivu bylo shánění bydlení těžké kvůli špatné bytové politice minulého režimu, Veronika dnes bojuje s vysokými cenami a nedostatkem volných bytů. V čem se liší potíže dnešních mileniálů a generace jejich rodičů?

V čem se liší potíže s bydlením dnešních mileniálů a generace jejich rodičů? Foto Peťo Tkáč

„Pokud člověk sháněl byt před rokem 1989, nevstoupil do bytového družstva a nečekal několik let, až na něj přijde řada, neměl moc velkou šanci. Já jsem se k prvnímu bytu dostala díky velké náhodě a velkému bytovému štěstí. Ale úplně na rovinu – k mé první dvougarsoně jsem přišla přes známé a přes úplatek,“ popisuje Iva, jak získala svůj první byt. Dvougarsonka na sídlišti Líšeň ji tehdy vyšla na tehdejších třicet tisíc, polovinu však dala za zprostředkování.

Předlistopadová státem řízená bytová politika sice zdánlivě pracovala s myšlenkou bydlení pro každého a kontrolovala nabídku a poptávku trhu s bydlením, čímž chtěla zajistit jeho dostupnost. O rovném přístupu k bydlení pro všechny však nemohla být řeč.

Stát kontroloval bytovou výstavbu, ale nepovažoval jí za svou prioritu, proto se z bydlení postupně stávalo nedostatkové zboží, a na byty vznikaly dlouhé pořadníky. Byty se rozdávaly za zásluhy, zejména funkcionářům a těm oddaným Straně, což prohlubovalo sociální rozdíly ve společnosti.

Maďarský sociolog Iván Tosics si ve svém článku Od socialismu ke kapitalismu: sociální dopady restrukturalizace měst všímá nerovný systém řízeného přidělování kvalitních bytů jenom jisté skupině obyvatel a v jistém postavení, který kromě jiného zapříčiňoval i prostorové oddělování bohatších a chudších skupin obyvatel.

Když státní výstavba bytů začínala selhávat, protože přestávala stačit na uspokojení poptávky obyvatel, přistoupila tehdejší vláda k podpoře individuální, podnikové a zejména družstevní výstavby, kterou podporovala skrze státní příspěvky a úvěr státní banky. A v rámci nefungujícího systému se rychle rozmáhal i alternativní trh s bydlením.

Ivin druhý muž, se kterým se seznámila v tehdejším zaměstnání ve výzkumném ústavu, se ke „svému“ bydlení dostal tak, že se stal členem stavebního bytového družstva v Blansku a společně s dalšími družstevníky svépomocně postavili menší bytovku. „Stavěl ji přes dva roky, vždy po práci šel na stavbu a pak zpátky do Brna, což byl pro něho docela zápřah,“ vysvětluje Iva, jak se tehdy řešil nedostatek bytů.

Když už byt měli, nebyl zas takový problém jej směnit. Dvougarsoniera byla malá, Blansko z ruky, proto se manželé rozhodli třípokojový blanenský byt vyměnit za dvoupokojový byt v brněnských Kohoutovicích. Inzerát vyvěšovali sami, ale výměnu koordinovaly dvě bytová družstva, což stálo čas i spoustu papírování. To už se psal rok 1989.

„Pokud člověk sháněl byt před rokem 1989, nevstoupil do bytového družstva a nečekal několik let, až na něj přijde řada, neměl moc velkou šanci." Foto Peťo Tkáč

Těsně po revoluci se Ivě s mužem narodilo dítě a dvoupokojový byt začínal být těsný. „Tak jsem oblepila okolí plakátky že vyměníme dvoupokojový byt a dvougarsonu za třípokojový. Měli jsme zas ohromné štěstí, že se v prvním vchodě rozváděl manželský pár a že se jim tato výměna hodila.“ V tomto bytě žije Iva dodnes, po druhém rozvodu v něm vychovala své dvě děti. Panelák je kousek od lesa, kam s dětmi často chodila na procházky.

„K tomu bytu jsme si tehdy koupili i garáž, zaplatili jsme za ní patnáct tisíc korun. A když ji můj druhý muž o deset let později prodával, dostal za ní sto padesát tisíc. Hodnoty nemovitostí šly v těch letech strašně nahoru. Takže kdo si na začátku po revoluci pořídil nějaké byty, měl možnost se k nim nějakým způsobem dostat, tak je pak za stonásobek prodával,“ říká Iva. V družstevním bytě splácela ještě patnáct let anuitu, než se jeho cena dorovnala s tou tržní.

Nyní se sžívá s novou situací, děti odrostly a odstěhovaly se – dcera odešla před několika lety pracovat do Itálie, kde si později našla přítele, syn se přestěhoval do domu svého otce, a ona přemýšlí, jestli pro ní samotnou není byt příliš velký.

„Pro mě jako rozvedenou matku byla výchova dvou dětí uspěchaná. Ráno do školky a školy, do práce, z práce do družiny, nakoupit, úkoly, večeře, pohádka a spát. Víkendy jsme se snažili být venku, v přírodě a s kamarády. Až dnes po padesátce si uvědomuji, že mám čas sama pro sebe, i když mám toho teď celkem dost v práci,“ popisuje svou situaci. V suterénu paneláku má menší dílnu, v níž se věnuje svému koníčku, výrobě vitráží Tiffany.

Za téměř třicet let, co zde bydlí, si však bližší vztah se sousedy nevybudovala a nevytvořila těsnější přátelství. Se sousedy se zdraví, ale žádné další vazby mezi nimi nejsou.

„Na chodbě naproti žije svobodná paní, která zde bydlí stejně dlouho jako já. Sice na sebe někdy na chodbě promluvíme, ale u ní doma jsem byla snad jenom dvakrát, a to jsem jenom nakoukla,“ popisuje vlažné sousedské vztahy Iva. „Ty stavby byly a jsou koncipovány tak, že když se zavřou dveře bytu a člověk je ve svém, už se o to ostatní a o vztahy mezi sousedy nezajímá.“

Ani nájem ani koupě
Zatímco Iva zakouší po odchodu dětí žití o samotě, devětadvacetiletá Veronika se svým přítelem přemýšlí nad koupí bytu, v němž by mohli zakládat rodinu. Ceny bytů však šly v uplynulých letech razantně nahoru, v Brně za poslední rok až o půl milionu korun.

Podobně je to i s byty v Praze, kde jejich cena vzrostla za poslední dva roky až o čtyřicet procent. Podle zprávy České národní banky je to jeden z nejrychlejších růstů cen bytů v celé Evropské unii.

„Do Brna jsem se znovu nastěhovala před dvěma lety. Začala jsem hledat pronájem, už jsem chtěla bydlet sama. Nájemné je však pro jednoho člověka až příliš vysoké,“ popisuje Veronika. Za větší garsonku v brněnských Židenících platí přes deset tisíc korun, což se ji zdá být hodně. Sehnat nájem za dobrou cenu je však náročné, proto začala uvažovat o koupi vlastního bytu.

„Když jsem v práci začínala, bydlela jsem s partnerem a dělili jsme si náklady, tak to ještě šlo, na bydlení šla přibližně čtvrtina mého platu. Ale když jsme se rozešli, tři měsíce jsem šla od výplaty k výplatě, protože už bydlení skočilo na polovinu platu. S autem a se vším jsem vyšla od nuly k nule,“ pokračuje.

"Začala jsem hledat pronájem, už jsem chtěla bydlet sama. Nájemné je však pro jednoho člověka až příliš vysoké." Foto Peťo Tkáč

Kvůli růstu cen nemovitostí začal i majitel jejího pronajatého bytu postupně zvyšovat ceny. Nejdříve do nájmu zahrnul i fond oprav, později i takzvanou inflační doložku, která nájem navyšuje na základě meziroční inflace.

„Takže od začátku příštího roku budu platit o inflaci vyšší nájem. Je to standardní praxe, už jsem o ní slyšela i od jiných. Avšak je to stále tan samý trend – získat od najemníků co nejvíce a náhodou na tom neprodělat,“ vysvětluje.

Ceny nájmů jsou dnes závislé na vývoji trhu nemovitostí. Kvůli rozprodeji veřejného bytového fondu stát nedokáže dobře korigovat růst cen u soukromých pronajímatelů. A podle údajů Ministerstva pro místní rozvoj výstavba obecních bytů nadále klesá. Zatímco v roce 1999 tvořil podíl obecních nebo státních bytů 26,4 procenta (6277 dokončených bytů), v roce 2014 to bylo jenom 1,5 procenta (363 dokončených bytů).

Podíl obecních a státních bytů na celkové bytové výstavbě v republice byl v letošním roce jenom devět procent. Český statistický úřad tato čísla potvrzuje: zatímco v roce 1991 bydlelo v obecních a státních bytech téměř 37 procent obyvatel, v roce 2011 to už bylo jenom 8,1 procenta.

Jenomže sehnat vlastní bydlení také není snadné. Ceny třípokojových bytů v Brně přesahují čtyři miliony, to pro mladé páry bez větších úspor není málo. Rozhodování bývá složité, často finančně na nový byt přispívají rodiče ze svých úspor. Podle loňského průzkumu UniCredit Bank pomáhá s financováním nemovitostí svým dětem až padesát procent rodičů.

„Velkou část mi pokryjí rodiče bezúroční půjčkou. Je to zatím těžké představit si, jak dlouho budu hypotéku splácet. Já mám metu maximálně dvacet let. Tím, že budu mít velkou část financí od rodičů, je situace jednodušší, zbytek pak dofinancuji hypotékou,“ popisuje Veronika, jak své bydlení hodlá splácet. Bez podpory partnera a rodičů by ale do vlastního bydlení neměla odvahu jít.

Bojí se, že kdyby ještě pár let počkala a žádala o hypotéku po pětatřicítce, nemusí jí tak snadno dostat. Možná se zvedne výše úroku a byty nezlevní. Že bude trend růstu cen nemovitostí pokračovat, naznačují mnozí analytici i developeři. I v kvůli tomu, že od nového roku začne platit nový zákon, nařizující velkým developerským projektům výstavbu nízkoenergetických budov. Podle zprávy ministerstva práce a sociálních věcí se objem hypotečních úvěrů oproti loňsku zvýšil o 92,4 miliard, na částku 988,7 miliard.

Veronika si však uvědomuje, že jí s hypotékou čeká omezování jejích koníčků, zejména cestování. Na něj teď bude muset podle svých slov na pár let zapomenout a zvyknout si na nové finanční břemeno.

Podobně tato nepříznivá situace s bydlením, v níž je stále náročnější vybrat si mezi zvyšujícím se nájmem a dlouholetým zadlužením, dopadá i na další mladé lidi.

Problémy s bydlením jsou čím dál tím naléhavější, oproti situaci před rokem 1989, kdy problémy generovala tehdy špatně nastavená státní kontrola bytové výstavby, je dnes jednou z příčin bytové krize přílišné uvolnění tržního hospodářství na sklonku tisíciletí.

Po rozprodeji státního a obecního bytového fondu se nepodařilo nastartovat fungující systém nájemného bydlení, který by dokázal vysoké ceny nemovitostí usměrňovat. Ve stavu, v jakém se český trh s bydlením nachází dnes, proto stát není schopen na rostoucí ceny nemovitostí i nájmů reagovat.

Už se přitom nejedná jenom o podporu těch příjmově zcela nejslabších, nejde už zdaleka jen o zákon o sociálním bydlení. Zásadním tématem, na němž závisí spokojenost a jistoty i střední třídy, a tudíž soudržnost společnosti jako celku, je řešení bytové situace všech těch, pro které se bydlení postupně stává čím dál větším luxusem.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Taky že to *je* luxus, Úterý, 28.Listopadu 2017, 14:31:30

když jeden člověk vlastní třípokojový byt. To se jen těžko změní, zejména v zemi, kde (od roku 2014) neexistuje dědická daň.

Představte si, že by bylo normální, že si skoro každý normálně pracujících během života vydělá na třípokojový byt. Sám, bez podpory partnera a rodičů. Veronika si vydělá na jeden, a její přítel taky na jeden. Pokud se rozhodnou mít v dnešní drahé době jedno dítě, bude z něj normálně pracující, a taky si vydělá na jeden byt, bude mít na konci života tři byty. Super, ne?

Ve společnosti, která takhle zachází s dědictvím, nemůže bydlení nebýt kapitálem, aspoň ne moc dlouho. Během dvou tří generací se vám populace zákonitě rozdělí na ty, kteří už nějaké nemovitosti zdědili, a na ty, kteří nikoliv.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Hájkovi Úterý, 28.Listopadu 2017, 22:56:20

Vidím to podobně, tohle je jen důsledek kapitalismu, kde ve finále rozhoduje kapitál, a byty, jelikož jsou kapitálem asi tak nejméně zbytným, jsou jedna z nejlepších investic.

Ačkoli jeden třípokojový byt na člověka je luxus, na pár už to tak přehnaný luxus není, ostatně téměř jej hospodářsky zvládali i komunisté.

Gaby Khazalová - Redaktorka DR

panu Hájkovi Středa, 29.Listopadu 2017, 12:23:2

Článek rozhodně nemá za cíl propagovat to, aby každý bydlel ve vlastním, moc dobře víme,k jakým důsledkům to vede (jak se přesvědčili třeba ve Španělsku). Současně se nikomu nelze divit, že o vlastnické bydlení usiluje.Každopádně jak kolegyně v textu naznačuje, měli bychom směřovat k podpoře dostupného nájemního bydlení. Více se o tom dočtete v našich dalších analýzách.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 30.Listopadu 2017, 13:19:12

To nejdůležitější, co v článku nezaznělo, jakým způsobem došlo k přenechání bydlení takřka výlučně trhu. Bylo to jedno z prvních rozhodnutí Klause v popřevratových 90. letech, zastavit jakoukoli veřejnou výstavbu bytů. S logickým důsledkem trvajícího relativního nedostatku a nabídkové strany výhradně komerční, na zisk orientované.

Jestliže je nájemné ve výsledku velmi podobné splátce hypotéky na ekvivalentní byt, je to opět logický a hlavní důvod, proč každý kdo jen trochu může, usiluje o koupi vlastního bydlení, místo nájmu.

Gaby Khazalová - Redaktorka DR

panu Klusáčkovi Pátek, 1.Prosince 2017, 11:36:25

Dobrý den, text je pouze prvním v řadě seriálu o bydlení. Pojmout celou problematiku v jednom článku by bylo nemožné. Druhý text, který již vyšel, pojednává právě o 90. letech. Třetí text, který vyjde v pondělí, se zaměří na podporu vlastnického bydlení u nás a její důsledky.