S Markem Čejkou nad situací v Sýrii: Asad válku zase tak úplně nevyhrává

Známý analytik blízkovýchodního dění přibližuje DR v rozhovoru svoji reflexi války v Sýrii a aktuální situace v zemi. Nedávným pádem Rakká podle něj konflikt zdaleka nekončí.

Pj

Petr Jedlička

08.11.2017 16:48

A0

Boje v Sýrii se táhnou už šest a půl roku. Podle konzervativních odhadů při nich zemřelo na půl milionu lidí. Repro DR/InKZ

Když se podíváme na aktuální mapy konfliktu v Sýrii, vidíme, že síly režimu Bašára Asada kontrolují jednoznačně největší část země. Jejich teritorium se navíc stále rozšiřuje. Jenom za letošek vyhnaly ISIS z okolí Palmýry, prolomily obklíčení Dajr az-Zauru na Eufratu a na jihu země dorazily až k irácké hranici. Proto mne překvapilo, když jsem zaznamenal váš názor, že Asad válku zase tak úplně nevyhrává. Jak jste to myslel?
Je pravda, že z bojujících stran je na tom dnes ta „asadovská“ relativně nejlépe. V pomyslném žebříčku hned za ní následují syrští Kurdové, pak protiasadovské – hlavně sunnitské – skupiny a nakonec teritoriálně již téměř poražený ISIS. Konflikt v Sýrii ale nelze podle mě vnímat jen touto optikou. Před válkou byl Asad nekompromisním vládcem celé Sýrie. Během dlouhodobého konfliktu si sice nakonec zajistil přežití a moc ve výrazné části země, ale celkově je jeho pozice slabší než před válkou.

Na úkor koho?
Asad, který byl před rokem 2011 bezmála samovládcem, je dnes v podstatě vazalem Ruska a Íránu. Bez nich by politicky a možná ani fyzicky nepřežil. Obě dvě velmoci mu přitom nepomáhaly zadarmo a nárokují si posílení postavení v „asadovských“ částech Sýrie.

Pro Rusy znamená Sýrie strategickou pozici v srdci Blízkého východu. Pro Írán je Sýrie dalším důležitým polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Když k tomuto všemu přihlédneme, nedá se pak mluvit o nějakém rozhodném Asadově vítězství. Konflikt navíc není stále u konce.

Nelze také zapomínat, že svou pozici v Sýrii etablovali také nejrůznější warlordi a lokální vládci, kteří během války získali vliv a pozice, které nikdy předtím neměli. Dále jsou zde síly a struktury typu právě syrských Kurdů, které ovládly území, jehož se jen tak nevzdají. A nakonec tu máme i původní protiasadovské povstalce, kteří stále kontrolují některé významné oblasti.

Nejvýznamnější zónou povstalců je dnes provincie Idlíb, kde vládne džihádistická aliance Tahrír aš-Šám, dříve An-Nusra. A tam nedávno vstoupily turecké jednotky, které podle Ankary mají dohlédnout na vznik bezpečnostní zóny dohodnuté při jednáních v Astaně. V Sýrii mají navíc v některých oblastech své vojáky a speciální síly také USA a některé blízkovýchodní země.

Asadova Sýrie před rokem 2011 je tedy zcela zřetelně něco jiného než Sýrie 2017. Dnešní Asadovu situaci zřejmě nelze charakterizovat jako „Pyrrhovo vítězství“, ale rozhodně není jednoznačným pánem situace na mnoha místech Sýrie.

Současné rozložení vlivu v Sýrii: růžovou asadovské síly, žlutou Kurdové, černou ISIS, zelenou ostatní povstalecké skupiny a modrou turecké jednotky. Repro DR/WmC

Oč tedy podle vás nyní režimu Bašára Asada jde?

O totéž co po celou dobu války: O udržení si co největšího dílu moci a o potlačení všech druhů opozice.

Pozorujete změny postoje Západu k němu?
Určitě. Pro Západ byla možnost, že by mohl zůstat v čele Sýrie dlouho neakceptovatelná. Nyní se někdy může zdát, že se s tím Západ do určité míry smiřuje. Roli zde může hrát i skutečnost, že pro Západ představuje Asad stále odhadnutelného hráče.

Používáme obecný termín Západ. Ten ale tvoří státy s tradičně různou politikou. Je v přístupu k poměrům v Sýrii velký rozdíl mezi politikou zemí EU a Spojených států? A v rámci politiky USA – jaké rozdíly spatřujete mezi politikou za Donalda Trumpa a za Baracka Obamy?
EU obecně pokračuje v protiasadovské rétorice, i když i tam jsou slyšet některé také odlišné hlasy, například z Itálie nebo od našeho prezidenta. Fakticky chce ale celá EU v Sýrii zejména stabilitu. Konflikt je Evropou vnímán jak z humanitárního hlediska přímo v Sýrii, tak i s ohledem na uprchlíky, kterých turecký režim začal využívat k nátlaku na Evropu.

USA v Sýrii dlouhodobě podporovaly saúdsko-sunnitskou osu a ochraňovaly zájmy Izraele. Již za Obamy ale nebyl postup USA na Blízkém východě zcela koncepční. Dělaly různé protichůdné kroky a nebyly schopné dlouhodobě podporovat své spojence, které navíc často ani příliš dobře neznaly. Obama měl zřejmě obavy, že větší angažmá USA v Sýrii by se mohlo vyvíjet negativně po vzoru dřívější americké ingerence v Iráku a v Libyi. Obama zřejmě do určité míry také reflektoval i dlouhodobé ruské geopolitické zájmy v Sýrii.

A Trump?
Trump dělá silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket, nebo hodí někam největší bombu na světě, což vypadá efektně v televizi. Ve skutečnosti ale tyto počiny nejsou projevem žádné jasné blízkovýchodní politiky. Na jednu stranu tak Trump třeba kritizuje Írán, ale v Iráku, kde by Američané dnes mohli mít daleko silnější pozici k vyvažování různých zájmů – kurdských, centrální irácké vlády, íránských – dnes Írán jednoznačně posiluje.

Jak by se dala shrnout politika, respektive zájmy, dalších mocností zaangažovaných v Sýrii?
Rusko a Írán jsem už lehce zmiňoval. Rusko chce především posílit svoji pozici na Blízkém východě. Sýrie byla oblastí ruských zájmů od dob Sovětského svazu a má tam ostatně i poslední ze základen, jež mu v regionu zbyly ještě od studené války. Ale samozřejmě má i další cíle: oslabit geopolitické protivníky, tedy USA, saúdskou osu a Turecko, zajistit si hospodářské výhody, nebo otestovat nové zbraně.

Pro Írán je Sýrie, jak už jsem také zmínil, dalším obsazeným polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Osa „Irák – Sýrie – Libanon“ umožňuje Íránu velmi důležitý přístup k Středozemnímu moři i nerušenou podporu jeho klíčového spojence v Libanonu – hnutí Hizballáh. Také v Iráku, kde tvoří šedesát procent arabské populace šíité, je íránský vliv velmi zřetelný.

Dále zde máme Turecko. To usiluje o kontrolu území kolem své jižní hranice, což znamená oslabení hlavně syrských Kurdů, kteří jsou silně propojení s tureckou kurdskou radikální organizací PKK. Pro Turky je ale kromě oslabení spojenců PKK důležitá také ropa na Kurdy osídlených územích. Dále se Turecko staví do role protektora Turkménů a etnických Turků žijících ve všech státech oblasti. A – podobně jako Rusko a USA – i Turecko testuje na syrském bojišti nové zbraně.

A ještě je tu Izrael, který ale v Sýrii hraje složitější hru. Na jednu stranu mu Asadův režim vyhovuje z pozice stability a předvídatelnosti – uvědomme si, že mezi Sýrii a Izraelem nebylo větší vojenské střetnutí od roku 1973. Na druhou stranu je ale íránský vliv v dnešní „asadovské“ Sýrii daleko silnější než kdy dřív a Izrael chce co nejvíce omezit vliv Íránu na Hizballáh. Všimněme si tak občasných izraelských náletů na syrském území: většinou se jedná o bombardování zásobování pro Hizballáh. Za této situace se Izrael dostal velmi blízko k saúdsko-sunnitské ose dnešního Blízkého východu, která je v mnoha ohledech rozporuplná, ale z hlediska Izraele je čitelná.

Konflikt v Sýrii tedy nedoporučujete číst jako střet dvou bloků, tedy „saúdské osy“ plus Západ versus „íránská“ osa s Ruskem, ale spíše o konflikt mnoha zahraničních aktérů, z nichž každý chce trochu něco jiného…
Obě zmiňované osy jsou sice důležité, ale určitě nevystihují celou šíři konfliktu. Máme zde ještě například osu „Katar-Turecko“. Ta se letos dostala pod tvrdý tlak „saúdské“ osy a posunula se blíže k Íránu. I tak se ale snaží lavírovat a udržet si nezávislou pozici.

Jak dnes vypadá situace v Sýrii z humanitárního hlediska?
To je místo od místa jiné, ale celkově je možné říci, že je humanitární situace v Sýrii výrazně lepší, než tomu bylo ještě před rokem. Nejméně se válka dotkla pobřežních oblastí, kde žijí převážně aláwité. Také velká část Damašku přečkala bez úhony. Naopak Rakká a další města na Eufratu, která držel ISIS, jsou úplně rozbombardovaná. Humanitární krize je také v některých enklávách ovládaných dosud protirežimní opozicí v okolí Damašku, kam se pomoc dostává jen velmi komplikovaně.

Před rokem bylo velkým tématem dobývání Aleppa. Tam je situace dnes jaká?

Město, které je v dané části Sýrie klíčovým správním centrem a jedná se do určité míry o protipól Damašku, je dnes prakticky celé pod kontrolou režimu. Ostré boje skončily loni v prosinci poté, co asadovské síly úplně přesekly zásobovací trasy do části města držené povstalci a po několika týdnech Aleppo dobyly. Asadovi tehdy významně pomohlo také intenzivní ruské bombardování. Povstalci – a to jak džihádističtí, tak sekulárnější – z Aleppa odešli po rusko-turecké dohodě do provincie Idlíb.

A jaké jsou dnes vyhlídky na konec konfliktu v celosyrském měřítku?
V současnosti stále probíhají mírové rozhovory v kazašské Astaně, které odsunuly do pozadí předchozí jednání ve Vídni a ve Švýcarsku. Astanských rozhovorů se totiž účastní zároveň ti nejdůležitější aktéři: Írán, Rusko, Turecko, Bašárův režim a některé části opozice. Jedním z nejdůležitějších výsledků těchto jednání je vytvoření čtyř takzvaných „deeskalačních zón“: první v zahrnuje provincii Idlíb a některé okolní části, druhá je na severu provincie Homs, třetí je Východní Ghúta u Damašku a čtvrtá na jihu Sýrie u jordánské hranice.

Tyto zóny jsou kontrolovány různými odnožemi protiasadovské opozice a žijí v nich až tři miliony Syřanů. Syrský režim a jeho spojenci se zavázali, že nebudou zóny nadále bombardovat a umožní do nich přístup humanitárních konvojů, a naopak povstalci nebudou pokračovat v bojích. Budoucnost zón ale stále není dořešená a na jejich hranicích vypukají občasná střetnutí.

Srovnátím této grafiky televize Al-Džazíra z letošního června s mapkou umístěnou výše v textu si lze udělat představu, kolik území ISIS bylo od léta dobyto. Pruhovaně zde také dohodnuté deeskalační zóny. Repro ISW/Al-Džazíra


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Neviditelná Demokratická Sýrie? Středa, 8.Listopadu 2017, 22:31:12

Diskuze o budoucnosti Sýrie bez použití pojmu "Demokratická Sýrie" mohou těžko vyjádřit komplikovanost situaci. Předpoklady, že pokud se do toho Asad či Erdogan pořádně opře, žlutá barva rychle roztaje, se mohou ukázat mylné. Taktika třetí síly mezi režimem a islamisty zatím přinášela výsledky, a i po současném zjednodušení mocenské hry na trojúhelník Asad - Erdogan - Ilham Ahmad (spolupředsedkyně SDC) může mnohým nabízet smysluplné východisko.

Otázka budoucího vývoje Sýrie je podle mne úzce svázána s tzv. rojavským experimentem, kde se mísí kurdský nacionalismus, odpor vůči baathistickému režimu či odpor vůči turecké okupaci s apoistickou vizí … ale čeho že vlastně?

Zvolna a postupně sílící aliance (převážně kurdských) milicí YPG, zřízených rojavskou samosprávou, s některými sousedícími, s výjimkou tzv. Armády rebelů převážně arabskými skupinami FSA, následně ustanovila svou oficiální vojenskou (Síly Demokratické Sýrie - SDF) a politickou (Rada Demokratické Sýrie - SDC) reprezentaci a vyhlásila jednoznačný cíl – nastolení sekulární a demokratické vlády v Sýrii. Její největší zbraní je společným bojem získaná vzájemná důvěra jednotlivých a možná zdánlivě nesourodých frakcí.

Apoisté mají často nálepku separatistů, ačkoliv jimi deklarovaný cíl je samospráva v současných hranicích, zatímco o nezávislém Kurdistánu nyní mluví šéf samosprávy v iráckém Kurdistánu Barzání, ekonomicky provázaný s rodinou Erdoganů. Velkou roli bude hrát to, jak se ke konfliktu po pádu Islámského státu postaví sunitské arabské kmeny, které koneckonců představují největší část obyvatel Sýrie. Pro ty, kdo netouží po Asadovi ani po Erdoganovi, může být podpora SDC volbou nejmenšího zla, pokud prokáže schopnost se bránit.

Otevřenou debatu zbavenou předsudků a pochopitelně i iluzí na téma apoismu dluží Západ nejen Kurdům, ale především sám sobě.Tohle již není pouze kurdská otázka, ale jakési zrcadlo naruby postavené před západní civilizaci, které se ptá – co je vám vlastně přednější, vámi samotnými hlásané zásady nebo čistě mocenské kalkuly.