Publikační maraton zadupává svobodnou diskusi na univerzitách

Plagiátorské kauzy a otázka, zda má být někdo, kdo publikuje v nevalných časopisech, ve významné funkci na univerzitě, jsou jenom symptomem hlubších problémů současné vědy. Věda totiž ztrácí schopnost řešit podstatné otázky přítomnosti.

V seznamu kandidátů na děkana FSV UK se objevilo jméno Alice Němcové Tejkalové, což mezi některými akademiky vzbudilo čilý rozruch. Není divu: ředitelka IKSŽ FSV UK a členka kolegia rektora UK neblaze proslula tím, že publikovala v tzv. predátorských a odpadních časopisech. Tedy v takových žurnálech, které otisknou v podstatě cokoliv. Celá kauza byla rámována i nuceným odchodem významného výzkumníka Václava Štětky ze školy. Štětka dlouhodobě na tuto praxi upozorňoval a nelze se tedy ubránit zřejmě oprávněné myšlence, že obě tyto skutečnosti souvisí.

Chtěl bych se aspoň v několika krátkých úvahách zamyslet nad podmínkami situace, o níž se dnes v oboru opět hovoří. Bohužel není ojedinělá a snad každý akademik se už někdy setkal s podobným případem. Co to hnije v základech našich univerzit, že se v nich stále ještě daří lidem, kteří neprodukují podstatná slova, ale jen zaplevelují odborné pole bezvýznamnými texty?

Dědictví „kafemlejnku“
Jedním z významných zdrojů financí pro mnohé univerzity nebo instituce je jejich vědecký výkon. Tedy schopnost produkovat takové publikace (a další výstupy, jako jsou například patenty), které odpovídají vládní metodice pro hodnocení vědy. Tradiční způsob, který se několik posledních let snaží stát reformovat, se vžil pod nepříjemným označením „kafemlejnek“. Znamenalo to v zásadě, že podle jasně daných pravidel byly výstupy (články, knihy, příspěvky na konferencích) oceňovány body stejně, jako se vydávají peníze ve sběrně železa a barevných kovů.

Existovala sice jistá kvalitativní škála, která pozitivněji hodnotila publikace v zahraničních nebo v oboru často citovaných žurnálech, ale v zásadě šlo o kvantitu. Pokud nějaký ústav vydal za rok pár knih prakticky o čemkoliv a jakékoliv kvality, dostal za to určitý počet bodů, který odpovídal jednomu kvalitnímu článku v impaktovaném časopise instituce jiné. Co nebylo v obsahu, dohnalo se počtem.

Tento režim již takto jednoduše nějakou dobu neplatí a nová metodika od roku 2017 preferuje studie indexované ve světových databázích, čili především anglickojazyčné výstupy v hojně citovaných žurnálech. Ostatní výstupy se mohou rovněž podílet na vědeckém výstupu instituce, ale podléhají již samostatnému hodnocení, které má zohledňovat jejich kvalitu. Mělo by se tak předejít nejen publikaci v odpadních časopisech nevalné kvality a nulového významu, ale především posílit mezinárodní relevanci české vědy.

I když na první pohled může vypadat tento posun jako řešení problémů s neetickou produkcí vědy na českých univerzitách, domnívám se přes všechna pozitiva, jež reforma přináší, že nejde o zásadní posun. Zůstává v ní totiž uložena ona hnilobu způsobující logika, že jistá instituce je tím lepší, čím více textů uplatněných v zahraničních, hojně citovaných žurnálech vyprodukuje. Jinými slovy, že smyslem práce na univerzitách je vytvářet texty pro do sebe zahleděné pole všeobecně přijímaných autorů a snažit se, aby ostatní zaujaly natolik, aby se autoři dostali do jejich „klubu výjimečných“.

Tg9gurf4tg4t43Vědec se neorientuje na zodpovězení otázky, již si ve svém výzkumu klade, ale snaží se dostát kvanifikovatelným kritériím. Foto archiv DR

Důsledky, které bylo možné zaznamenat již u kafemlejnku, zůstávají. Členové akademických obcí jsou vedeni k tomu, aby se orientovali na ta témata a ty metody a teorie, které budou dobře „průchozí“, aby přejímali formální a obsahové standardy vedoucích časopisů a vytvářeli si čím dál tím více se rozšiřující korpus citacemi vzájemně provázaných kolegů a kolegyň. Jinými slovy, aby posilovali svoji pozici ve vědeckém poli.

Když se myšlení změní v maraton
Nemyslím, že by toto mělo být cílem práce v univerzitním prostředí. Především se tím odkládá otázka po smyslu vědy vůbec. Redukuje se na jakýsi publikační a grantový maraton a namísto toho, aby se akademik orientoval na zodpovězení té otázky, již si ve svém bádání klade, snaží se dostát kvantifikovatelným kritériím.

Je vlastně naprosto nepředstavitelné, že by dnes mohl někde existovat autor, který pracuje deset let na své knize, aniž by publikoval cokoliv jiného. Je třeba vykazovat činnost, jež není hodnocena podle souvislosti se směřováním badatele nebo podle toho, zda je přínosná pro společnost, ale podle toho, zda se dostane na světlo světa a zazáří na takzvaných prestižních, rozuměj na širším souhlase založených platformách.

Tím dochází k marginalizaci lokálních, regionálních nebo jazykově pevně ukotvených témat. Jestliže se někdo zabývá problémem, který je hodnotný pro určitou malou komunitu, je donucen jej upravit tak, aby zaujal mezinárodní vědeckou komunitu v oboru. Proč by tomu tak mělo být, není jisté. Taková logika je jednak dědictvím přírodních věd, které rozumí vědě jako konstrukci univerzálně platných zákonitostí, jednak požadavkem státu na efektivní vynakládání prostředků. Za každou korunu potřebuje stát cosi, co může uplatnit na mezinárodním trhu.

Další problém takového přístupu je ten, že mohou být odkládány náročné otázky reflexivní povahy, které vyžadují čas a neprodukují žádné započitatelné výsledky. Obory jako filosofie, etika, estetika, vědy o umění nebo teologie vždy patřily v našem civilizačním okruhu k základu akademického života. Dnes prožívají drsnou krizi, založenou na neschopnosti plnit důsledně tato kritéria. A pokud je jsou schopny plnit, vyvstává otázka, proč by měly. Musí být každý výstup mezinárodně významný?

Humanitní vědy na rozdíl od těch přírodních mají i svůj etický a estetický rozměr. Etický proto, že neprodukují pouze konstatování vědění, ale jsou zřetelně performativní. Tedy reflektují a formulují hodnoty pro danou komunitu nebo celou národní společnost, vstřebávají její problémy a zpětně je ovlivňují. Univerzita je v tomto smyslu (a vždy byla) politickou institucí, protože klade otázku po tom „kým bychom měli být“ a „jak se tak může stát“.

Na rozdíl od zbytku společnosti na to na univerzitách máme čas, prostor a společenství lidí, kteří se jsou ochotni takovými otázkami vážně zabývat. Akademická svoboda tu rovněž značí, že tyto otázky lze zkoumat naprosto bez hranic. Musí být možné prozkoumávat všechny aspekty, nezávisle na tom, jak kontroverzní jsou. To stejné platí pro umění, jeho produkci (umělecké vysoké školy) i reflexi (teatrologie, filmová, literární nebo hudební věda).

Toto „vědění“, jež produkují humanitní obory, nemá povahu komodity a je jen částečně uplatnitelné v mezinárodním měřítku. Jinými slovy – každé větší město s univerzitou by mělo mít možnost si samo prozkoumávat otázky správného a nesprávného, žádoucího a nežádoucího, ve styku s komunitou, s níž souvisí. Namísto produkce textů podvrhujících čtenáři představu, že je tu přítomno nějako uzavřené vědění, hotové k aplikaci, by měly být prostorem živé řeči, v níž se protínají různé pozice, názory a postoje. Namísto konsensu je tu žádoucí dissent, jenž se teprve v diskusi proměňuje do nové kvality. Jen tak se z jazyka, který používáme, stává živá řeč. A to taková, jíž hovoří členové dané komunity.

Hledání živého slova
Filosof Franz Rosenzweig kdysi poznamenal, že oproti starému myšlení, které se zakouslo do jedné věci a nepustilo, dokud ji nevyčerpalo, je třeba pro dnešního člověka nová filosofie, která dovede být v dialogu. Nesnaží se zastavit čas v uzavřeném artefaktu (text, kniha), ale orientuje se na živou řeč k druhému. Demokracie postavená na dialogu potřebuje nikoliv autoritativní teze, ale právě onu kultivaci vůle, schopnost neustále znovu a znovu rozvažovat ústřední témata našich životů a veřejné správy v jejich neuzavřenosti.

Jedině takto mohou plnit humanitní obory svoji společenskou funkci. Lze si představit, že i v rámci jednoho státu na několika univerzitách budou ta stejné témata rozmýšlet znovu a znovu, od základu, aby docházeli k tvrzením, která mají význam především pro místní komunitu. V důsledku by tak kypřili demokratický étos celé společnosti. Práce profesorů a badatelů na univerzitách není pouze produkcí textů, ale především diskusí – a tu, obávám se, nelze měřit tak, jak se o to současný systém pokouší.

Dostávám se k samotnému jádru univerzitních hodnot, jímž jsou akademické svobody. Rozumějme dobře: těmito svobodami je nezávislost univerzitního diskursu na moci. V moderní společnosti musí být ale vše, od lidských individualit, našich těl, přes naše vzdělávání a zaměstnání až po univerzity převedeno do vědění výhodného pro stát. Ten z principu vyžaduje, aby se dala společnost a její jednání měřit, kvantifikovat a statisticky zpracovávat tak, aby tento celek mohl efektivně hospodařit. Komodifikace univerzit neznamená pouze jejich zpeněžení, to je až velmi perverzní následek této logiky. Komodifikací je již to, když se do posledního prostoru výsostné účelnosti o sobě vkrádá otázka, „co to hospodářství státu přináší“.

K záchraně akademické nezávislosti
Domnívám se, že kvalitní publikační činnost není příčinou, ale spíše následkem toho, že univerzity jsou plně funkčními, soběstačnými a svobodnými hutěmi, v nichž se taví v diskusi akademické obce podstatná slova hovořící o naší existenci teď a tady. Publikace nepředcházejí, ale následují dobrou univerzitu. Nelze na ně tak striktně vázat účel akademie.

Technologizace vědění, tedy její proměna na cosi, co je uplatnitelné na trhu, co produkuje symbolický kapitál, jímž se může stát chlubit nebo který může využít pro svoje plánování a řízení, je asi logickým následkem moderny. Ale neměli bychom připustit úplnou okupaci výsostného prostoru pro lidské myšlení kompetitivním přístupem, který pomalu ale jistě na univerzitách vítězí. Dnes se již příliš nehovoří mezi akademiky o tom, zda je správné klonovat organismy či nakolik je žádoucí, abychom jako společnost vytěžovali přírodu. Tyto otázky jsou sice přítomny, ale jen jako pověstné popelky. Když se sejdou akademici, zhusta se rozpovídají spíše o grantech, které mají, a o tom, kde a jak co uplatnili.

Tato logika způsobuje, že vznikají texty, které nejsou k ničemu jinému, než aby se zapsaly do tabulky a vykázaly. A budou vznikat dál, dokud si alespoň v části univerzitního života nevezmeme zpět bezúčelnost, již svobodné myšlení vyžaduje. Jak ji financovat? Ano, to je správná otázka. Pojďme ji řešit. Ale měla by se již osvobodit od hokynářské logiky výkupen surovin. Akademická obec by se měla mnohem důrazněji vzepřít představě, že má nosit svoje výtěžky, aby za ně byla odměňována jako pes, který pánovi donese ulovenou zvěř. Je potřeba znovunastolit otázku po smyslu univerzity, protože tím klademe opět otázku po tom, kým jsme zde a nyní, v naší přítomnosti.