Jaké šaty by si ušila Eva

Literární venkovský realismus 19. století je neaktuální záležitostí jen zdánlivě. My, moderní lidé, často vězíme v iracionálnu a tradicích víc, než by nám bylo milé přiznat.

Před lety se mi stala velmi zvláštní příhoda. V semináři, který jsem vedla, jsme rozebírali zhlédnutou inscenaci hry Gabriely Preissové Gazdina roba. Byla to amatérská inscenace a nebyla bůhvíjak zajímavá, ale v rámci semináře jsme se dostali k velice zajímavým otázkám s různými možnostmi odpovědí. Tak například: Eva, hlavní postava, je krajčířka, a je ve vsi pověstná nejen šikovností, ale i tím, že jí ušité šaty mají šmrnc. Ptala jsem se seminaristů, jaké si myslí, že by si Eva ušila šaty na vlastní svatbu s Mánkem (kdyby ho mohla dostat za muže). Odpovědi byly velmi různé, Podle toho, jak si jednotliví účastníci semináře Evu představovali, a také podle toho, jakou představu kdo měl o šatech, které mají šmrnc.

Někteří říkali, že by si ušila šaty nádherné, krajkové, zdobené, vyšívané (nezáleželo na časovém zařazení), aby celá vesnice koukala. Jiní byli toho názoru, že by si ušila šaty jednoduché, skoro bez ozdob, ale tak, aby jí mimořádně slušely, a že by na nich byl nějaký nápaditý detail. A ještě jiní říkali, že by si ušila šaty sice jednoduché, ale vysloveně nekonvenční až vyzývavé, aby tím manifestovala své vítězství v boji o ženicha Mánka Mešjaného.

A dostali jsme se dál: Eva je v katolické moravské vsi příslušnice evangelické menšiny. V tom je také její nepřijatelnost pro Mánkovu matku, že je luteránka, fuj. Bavili jsme se o tom, zda něco takového hraje ještě dnes roli. Většina seminaristů říkala, že ne, že na náboženství dnes už nezáleží. To bylo asi tak před deseti lety, to ještě nikoho, ani mě, nenapadlo, co by se stalo, kdyby v úplně moderní interpretaci téhle klasické české hry byla Eva třeba muslimka. Tenkrát se všem prostě zdálo, že otázka náboženství nehraje v lidské tragédii současnosti roli.

Frekventantem semináře byl také obvodní lékař z pohraničí, trochu jsme se znali z dřívějška. Ten v debatě řekl, že otázka katolík – luterán asi roli nehraje, ale jinak že zná z vlastní praxe případ jedné dívky z městečka, kde ordinuje, kterou matka jejího milého tak nenávidí, že chodí po celé vesnici a všude vykládá, co je ta holka za stvůru a že jejího syna, tak spořádaného a hodného, přivede do neštěstí. Že to vyprávěla i jemu v ordinaci.

Holka přišla do městečka nedávno, je to svobodná matka s malou dcerkou a je jiná, těžko říct čím, nějakým zvláštním půvabem, jiným způsobem řeči, temperamentem, inteligencí, která ale není potvrzena žádným diplomem – a že její situace v městečku je stejně problematická jako situace Evy krajčířky na moravské vesnici 19. století. Nabyla jsem neodbytného dojmu, že tu holku znám, a doktor mi to nepřímo potvrdil.

Tuhle Evu z pohraničí si její Mánek pro jednou uhájil, ale dál, když už byli svoji, bylo už všechno po jeho a po vůli jeho matky, takže to celé stejně dobře nedopadlo. To ale až za několik let. Mnohokrát jsem za tu dobu pomyslela na to, jak geniální kritický vhled do venkovských poměrů měla Gabriela Preissová, jak velká to byla dramatička a jak dokázala základní problémy té které společnosti vystihnout v obecné platnosti, takže její hry jsou interpretačně otevřené a tudíž, bez ohledu na reálie její doby, vždy znovu inscenovatelné.

Moderní Eva
Poslední inscenaci Gazdiny roby jsem viděla v plzeňském divadle Alfa. To je profesionální divadlo loutkové, s výbornou pověstí i tradicí, mnoha úspěchy a snahou oslovovat všechny věkové skupiny školní mládeže. Gazdinu robu vybrali do svého repertoáru pro starší školáky, pro které se tak těžko cokoli hraje (kromě počítačových her) a je téměř nemožné přinutit je zabývat se klasikou.

Eva je v inscenaci Jakuba Vašíčka v divadle Alfa holkou ze současné moravské vesnice a obraz té vesnice je příšerně realistický. Hospoda je nevábná putyka, kde chlapi hrají šipky, jeden spí na stole, vedou se tam příšerné řeči, hospodská zachází s pivem jako s vodou od nádobí a na pódiu zkouší venkovská bigbítová kapela popové hity doby normalizace. Mánek je nevábný zjev, kalhoty pod zadkem, čepici na hlavě, zřetelně v područí matky Mešjanovky, která mu nepokrytě podstrkuje krčmářčinu Maryšku. Maturovala na ekonomce, místo nemá, ale mohla by Mešjaným dělat účetnictví. Za peníze na dlaň.

4f037a7e-9a0c-11e7-9a4b-000c29a578f8Tahle Gazdina roba zůstává realistickou hrou, jako jí byla za časů Preissové, jen její realismus se dívá na současnou vesnici, na současné majetkové vztahy, na současnou problematiku jinakosti, která je stejně opovrhovaná jako přitažlivá. Foto divadlo Alfa

Eva je pěkná, poměrně vyzývavě oblečená, mírně potetovaná a ještě nápadněji se chovající tmavovláska, která v hospodě provokuje a přivádí do rozpaků všechny chlapy, najmě pak Mánka, který se s ní sice schází, ale přiznat se k ní nechce. Nechci vyprávět děj, ale musím ještě zmínit dvě postavy, které u Preissové nejsou: postaršího literárního vědce a jeho přítele advokáta, dva gentlemany na výletě po krásném, autentickém moravském venkově. Z jejich dialogu se diváci (musíme mít na paměti, že jsou jimi školní děti) dozvědí o Gabriele Preissové i o podobě původní hry. Pánové jsou unaveni po cestě vyplněné diskusí, zajdou do hospody, a tam špatné víno v litrovkách ze supermarketu, žádný venkovský půvab, nýbrž pitomé hry kolem stolu a mizerné pivo. A ta Eva, sakra, co je to holčinu, co vodku pije jako vodu?

Pak se děj odvíjí jako u Preissové, Eva si ze vzdoru, když se Mánek nechá navézt do svatby s Maryškou, vezme Samka, kluka z kapely, dítě, co s ním čeká, potratí a od té doby ho nemůže ani vidět a je naprosto nešťastná. Hned po vlastní svatbě si její zapíraný milý ale pro ni přijde a odjedou spolu tajně na motorce do Brna (u Preissové do Vídně a samozřejmě ne na motorce).

Místo přestávky má literární vědec svoji přednášku o Preissové, na kterou mu nikdo nepřijde, ani přítel advokát, a při níž se celkem předpokládá a bere do hry, že i školní publikum bude poněkud zlobit a nedávat pozor. Proběhne přestavba a na jevišti se ocitne běloskvoucí vinárna, kterou si Eva s Mánkem otevřeli v Brně. Místo šmrncovních šatů vytvoří Eva šmrncovní interiér, ale přijde chlap od firmy, která jim tu adaptaci dělala, a vyhodí nehoráznou cenu, na kterou nemají.

Pak přijdou oba intelektuálové a jsou příjemně překvapeni, že vidí své známé z výletu. Eva vyzvídá u advokáta, jak by to bylo s Mánkovým rozvodem (o svůj si, zdá se, starosti nedělá). A potom, jako u Preissové, přijde celá výprava z rodné vesnice a tady, v Brně, rozjedou pravou autentickou moravskou vesnickou zábavu, pitomý bigbít se změní v cimbálovku, vytáhnou klobásy a uzené a slivovici a víno, jaké samozřejmě Eva ve vinárně nemá, a při té strhující veselici matka Mešjanovka popadne Mánka za ruku a pěkně si ho odvede domů, kde mu Maryška přece všechno odpustila. Eva stojí ve šmrncovním interiéru sama, v ruce nehoráznou fakturu od stavební firmy. Hodný advokát jí aspoň podá svou vizitku.

U Preissové Eva skočí do Dunaje, tady žádného takového činu třeba není. Okolnosti se už o likvidaci vzpurné Evy postarají.

Realismus dneška
Někdy se říká, že je inscenace odvážná, a znamená to, že je formálně výstřední nebo apartní či nějak vykloubená. Tahle Gazdina roba zůstává realistickou hrou, jako jí byla za časů Preissové, jen její realismus se dívá na současnou vesnici, na současné majetkové vztahy, na současnou problematiku jinakosti, která je stejně opovrhovaná jako přitažlivá. Zkoumá ale i otázku autentičnosti, nakládání s tradicí, respektive její exploatace. A ukazuje, jak je těžké realizovat vlastní představu o svobodě. Včetně toho, že nestačí být jenom rebel nabitý energií a sexappealem, že je k tomu třeba také rozmyslu a střízlivého úsudku a trochy rozhledu a, s odpuštěním, vzdělání.

V inscenaci plzeňské Alfy je Mánek úplný blbeček bez vlastní vůle i představy o životě, vždy ve vleku buď matčině (mnohem mocnějším), nebo Evině. Ale Eva je taky pitomá, že to nevidí, že naletí tomu šejdíři ze stavební firmy, že si z hloupého trucu vezme Samka. Že neumí být sama sebou. V inscenaci je najednou přesvědčivě vidět, že osud Evy krajčířky není odbytá záležitost 19. století, že tu jde o lidi, ať už mládence nebo dívky, kteří s moderními atributy stále ne zcela svéprávně visí v tradicích. A ty tradice dovedou vytáhnout pěkně ostré drápy, když na to přijde. Nebo si, děti, myslíte, že zpátky dovlečený Mánek bude s Maryškou šťastný, nebo ona s ním?

Režisér Jakub Vašíček s dramaturgy Tomášem Jarchovským a Petrou Kosovou se odvážili smělé aktualizace, která ale vychází ze smyslu původní hry a dovádí ji do současné podoby. Takto, řekla bych, musí být puberťákům úplně srozumitelná. A od dvou postarších intelektuálů, hledajících kořeny lidové tradice na neposkvrněném venkově, se dozvědí, jak to bylo před sto lety.