Caster Semenya a srážka profesionálního sportu s realitou

Intersex atletky doplácejí na předsudky o tom, jak má vypadat žena. Jejich případy by ovšem mohly posunout profesionální sport trochu blíž k realitě.

Jihoafrická půlkařka Caster Semenya nikdy neměla šanci uniknout vtipům o tom, že není ženou. Černošské sportovkyně jsou terčem hned několikanásobného ponižování – k nechuti vůči svalnatým ženám se přidává rasistický stereotyp o hrubosti a divoké, animální povaze. Můžete mít obrovské nadání a cílevědomost, můžete být nejlepší na světě, můžete vyhrávat grandslamové tituly ve druhém měsíci těhotenství jako Serena Williams, a přesto o vás budou tisíce lidí na internetu dál psát jako o zvířeti a řešit, co máte mezi nohama.

Caster má ovšem navíc tu smůlu, že se o její anatomii už několik let vedou zcela oficiální spory i mezi atletickými funkcionáři. Přesněji řečeno spor se vede o to, jestli by ji vrozené nastavení jejího těla nemělo diskvalifikovat z ženských závodů. Dnes šestadvacetiletá atletka je totiž intersex žena – narodila se s ženskými i mužskými pohlavními znaky a rigidní svět profesionálního sportu si s tím neví rady. Mezinárodní asociace atletických federací v minulosti nařídila jí a některým dalším sportovkyním brát hormony pro snížení hladiny testosteronu, tato praxe byla ovšem později zrušena. Přesto Caster tráví svůj život v nejistotě, jak dlouho ještě bude mít možnost závodit.

Binarita za každou cenu
Argument pro to, aby se Caster buď přizpůsobila, nebo sport opustila, je zdánlivě prostý: Testosteron jí přináší výhodu, což je vůči soupeřkám nefér. Jenomže když tohle konstatování zasadíte do kontextu, začnou z něj lézt předsudky na všechny strany. Vrcholový sport je totiž plný lidí s vrozenou výhodou. To je tak trochu jeho princip. Špičkové sportovkyně a sportovci mají často nějakou genetickou abnormalitu, která jim dovoluje vyniknout v určitých disciplínách – ať je to svalová dispozice, výška nebo jiná odlišnost. I hormony mohou hrát svoji roli. V mužských sportech ale přirozeně vysokou hladinu testosteronu prakticky nikdo neřeší; trestá se jenom doping a očividná hypermaskulinita je naopak oslavována právě proto, že daného jedince vnímáme jako silnějšího a dominantního.

7968832970_19e146f36b_bTestosteron jí prý přináší výhodu, což je vůči soupeřkám nefér. Jenže vrcholový sport je plný lidí s vrozenou výhodou. To je tak trochu jeho princip. Foto Ciamabue, Flickr

V čem je tedy problém v případě Caster a jejího těla? Sport – a ten profesionální zvlášť – si hodně potrpí na škatulky. Téměř každá sportovní disciplína je automaticky rozdělena na mužskou a ženskou část, překryvy jsou výjimečné a mívají přísná pravidla. Je to nastavení, které téměř nikdo nezpochybňuje, i když vzniklo uměle. Genderovou segregaci ve sportu bereme jako přirozenou ne proto, že by ji sport přirozeně vyžadoval, ale protože svět profesionálního sportu je na genderové segregaci postavený, stejně jako celá společnost. Samozřejmě že většina lidí poslušně zapadne do jedné nebo druhé škatulky. Prakticky všem je nám přece od dětství vštěpováno, že vybočovat z přidělené kategorie je hřích, za který zaplatíme daň v podobě výsměchu, nedůvěry, urážek a zásahů do soukromí.

V tomto zjednodušeném vidění se hodnota muže odvíjí od jeho síly a hodnota ženy od jejího vzhledu. Sportovkyním je sice s přimhouřeným okem dovoleno mít vyrýsované svaly nebo široká ramena, nicméně neměly by je nosit jinam než do práce a běda, pokud nevypadají dostatečně žensky v šatech. Caster Semenya jde proti těmto požadavkům. Nesnaží se předstírat oblé křivky, v módě si potrpí spíš na obleky a letos v lednu se provdala za svoji dlouholetou partnerku, takže zájem mužů ji netrápí. To všechno se vymyká tradičnímu, konzervativnímu obrázku ženství. Její hyperandrogenismus pak mnoho lidí bere jako konečný důkaz, že Caster vůbec ženou není, a v komentářích o ní mluví jako o muži, případně ji označují slovem „to“.

Nerovnost je trochu jinde
Naše obecné představy o tom, kdo je muž nebo žena, jsou zkrátka pořád velmi omezené. I případ Caster Semenyi je součástí dlouhé tradice testování biologického ženství v profesionálním sportu. Po zjištění extra chromozomu, nestandardní hladiny testosteronu nebo jiného „důkazu“ byly atletky obvykle nuceny odstupovat ze závodů: V minulosti to potkalo například Polku Ewu Klobukowskou a Španělku Marii José Martínez-Patiño, k novějším případům patří indická sprinterka Dutee Chand. Právě Dutee vděčíme za zrušení požadavku nucené hormonální terapie, proti které se před dvěma lety odvolala.

Verifikace pohlaví je ale ponižující i tehdy, když není spojená s hormonální terapií nebo operací. Pro většinu lidí jde totiž o důležitou součást osobní identity a její zpochybnění je zpochybněním části našeho já – části, kterou známe lépe než kdokoli jiný. Žádná druhá osoba nemůže být expertem na naši identitu, protože naše identita je z podstaty osobní, subjektivní, intimní. To není její nedostatek nebo zrádnost, je to její princip. Identita není měřitelná, nedá se diagnostikovat a má prioritu před lékařskými odhady „ženství“ nebo „mužství“. Nazývat Caster Semenyu mužem není projev vědecké objektivity, je to důsledek strachu z neznámého a zjednodušení biologických faktů až na dřeň.

Tato potřeba glajchšaltování a zjednodušování je zároveň pravou příčinou celého problému kolem intersex atletek. Dělení na dvě úzce definované skupiny prostě neodpovídá realitě a není udržitelné, protože lidé se rodí v mnoha podobách. Do takto striktního systému nezapadají nejen intersex osoby, ale například ani transgender ženy a muži, kteří už hormony často berou z úplně jiných důvodů než za účelem zvyšování sportovního výkonu. Proto se dá čekat, že sportovní autority budou dál narážet na limity vlastních omezujících pravidel a s větší nebo menší ochotou je upravovat.

Dlouhodobé řešení celé situace bude pochopitelně složité, ale v každém případě dává mnohem větší smysl přizpůsobovat sport lidem než naopak. Některá prominentní odvětví se mohou už teď začít zvolna integrovat (v Americe se například delší dobu mluví o ženách v baseballové Major League) a otevřít tak cestu k méně černobílé budoucnosti. Neměli bychom zapomínat ani na to, že svět profesionálního sportu většinou tvoří disciplíny, které jsou uzpůsobeny mužským tělesným dispozicím. Sport vytváří iluzi férovosti a soupeření podle pravidel, ale ve skutečnosti v něm vládne jasná hierarchie, která se prakticky projevuje rozdíly ve financování, v kvalitě technického zázemí a tréninku, v propagaci i v přístupu k výchově dětských talentů.

Když to vše sečteme, je jasné, že ženský sport není přirozeně druhořadý, ale je v druhořadé pozici systematicky udržován. Čím víc se podaří tohle nerovné nastavení kompenzovat a rozšiřovat například o nově definované disciplíny, tím větší by měl být prostor pro všechny fyzicky nadané osoby bez ohledu na specifickou jinakost jejich těla.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Středa, 13.Září 2017, 13:42:22

Jen jsem to proletěl, ale není mi jasné, co se autorka snaží říct.. Mužské a ženské sporty jsou lidské kategorie, stejně jako je lidská kategorie třeba sport juniorů. Ty kategorie jsou nějak definované a tedy mluvit o předsudcích je nesmyslné. Jsou tak definované nikoli kvůli předsudkům, ale proto, aby to bylo aspoň trochu férové. Kdybychom je neměli, tak by si některé skupiny lidí (třeba ženy, nebo postižení) ani neškrtly.

Je zcela pochopitelné, že lidi více přitahuje ta "absolutní" kategorie (třeba nejrychlejší člověk). A holt je to muž, díky biologii. Stejně tak když autorka píše "V tomto zjednodušeném vidění se hodnota muže odvíjí od jeho síly a hodnota ženy od jejího vzhledu." Takto to přece hodnotí příroda. Tu sice můžete obvinit ze sexismu, ale k čemu vám to bude?

Můžeme si vzít hypotetickou analogii. Třeba juniorská atletika je definována jako kategorie do 20 let. Když se někdo narodí o 2 měsíce dříve, může argumentovat, že by měl mít právo soutěžit v kategorii juniorů, když je mu 20 let a jeden měsíc? Stejně jako případ z článku, jde prostě o speciální situaci, a nějak víceméně arbitrárně se to rozhodne a ta hranice se stanoví.

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 13.Září 2017, 17:59:24

Někdy by si autoři takových článku zasloužili, aby se jejich vize naplnily.

Přímým a okamžitým důsledkem by bylo zhroucení ženského profesionálního sportu a ze současných desítek disíc profesionálních sportovkyň by zbylo pár desítek...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Morbicerovi Středa, 13.Září 2017, 20:37:5

To mě také napadalo. Profesionální uplatnění žen ve sportu je ve většině disciplín možné jen díky segregaci na muže a ženy. Lidí, kteří se nepočítají jasně k mužskému či ženskému rodu je v populací dnes tak desetina promile. To číslo by samozřejmě mohlo stoupnout. Kdyby se jako ženy mohli soutěžit všichni lidé, kteří se za ženy prohlásí, tak tam pro nikoho jiného místo nebude. Pro úspěch ve sportu lidé udělají cokoliv.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Autorkou prosazovaná svobodná (subjektivní) volba identity Středa, 13.Září 2017, 20:37:25

by opravdu znamenala konec ženského profesionálního sportu.

Kterýkoliv sportovec, považovaný za muže, by mohl být na vlastní přání zařazen do kategorie žen.

Svět se už dočista zbláznil!

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 14.Září 2017, 06:23:21

Mě třeba zaujala tahle věta:

"Dělení na dvě úzce definované skupiny prostě neodpovídá realitě a není udržitelné, protože lidé se rodí v mnoha podobách."

Nechci se hádat, ale neměla by věta, která si za svědka bere realitu, té reálitě i odpovídat?
Ano, lidé se rodí v mnoha podobách, ale není to přece tak, že jeden se cítí mužem, druhá mužem, třetí ženou, čtvrtá ženou, pátý je na kluky, šestá je na holky, sedmý je na obojí, osmý je bezpohlavní, devátá je polymorfka, desátý pedofil, jedenáctá sado, další maso, další má rybí pohlaví atd. atp. etc.
Víc než 90% lidí jsou buď muži nebo ženy, kteří se cítí být muži a ženami (tuším se tomu říká "cis") a moc to neřeší.
A od tohoto rozdělení drtivé většiny se odvíjí ustrojení světa.
Profesiální sport toto rozdělení přirozeně kopíruje ze zcela prostého důvodu - sport je vždy minimálně z části fyzickou disciplínou a ženy jsou oproti mužům o 8 až 15 % slabší. Záleží na metodice srovnávání. Vždycky říkám, že to není nic proti ničemu, tak to nastavila evoluce, nedává smysl, aby ženy hrály proti mužům.

Takže se profesionální sport dělí na mužský a ženský a lidé jako Semenya se zkrátka vynořují jako výjimky z běžného provozu a je třeba hledat citlivé cesty, jak se s podobnými případy nějak férově popasovat.

Opačný směr, který razí autorka článku, a který se opírá o názor, že všechno je jen kultura a že by se ženy a muži a L a G a B a T a Po a Bi atd. měli ve sportu "integrovat" (tj. sportovně spolu soupeřit bez rozdílů), je podle mě úplně mimo.
A vymýšlením disciplín, kde by měly ženy šanci uspět proti mužské konkurenci, se to zachránit nedá..................

Ivo Horák - Praha 3

Je to jenom sport Čtvrtek, 14.Září 2017, 16:15:31

Pokusím se autorky zastat, což pro mě nebude jednoduché.

Představme si, že by tenistky musely hrát na "otevřených" turnajích a nesměly na "segregovaných". Rovnalo by se to pro ně zákazu sportu, neboť by se záhy na turnaje téměř nedostávaly, nevydělaly by si ani na účast, nemluvě o tom, že by je přestalo bavit hrát (náhle nevrcholový) tenis. Řekl jsem však, že se pokusím autorky zastat. Tedy: Je nějaký zásadní důvod pro to, že smíšená dvouhra, vzniklá za časů, kdy byl tenis ještě především společenskou záležitostí, jen dožívá na pár tradičních velkých turnajích? Upřímně řečeno, není přece nemožné, aby ženy povinně tvořily polovinu fotbalových týmů (hráčů na hřišti). Bylo by to tvrdé, ale v podstatě by to odpovídalo životu. Vždyť v konkurzech a zaměstnání je tomu nejinak. Tam ovšem ženy dosahují srovnatelné výkonnosti, namítnete možná. Není to však spíše neměřitelnost výkonnosti, která takový přístup leckde umožňuje? Jistě, můžeme si myslet, že na rozdíl od sportu jsou většinou jen sporadické úspěchy žen v oblastech duševní práce a dobře honorovaných funkcí vůbec (sic!) vysvětlitelné poukazy na historii, příp. výchovu. Přece však je faktem, že stále ženy soutěží (musí soutěžit) v jednom závodě s muži a prohrávat, od galerií s díly starých mistrů po dnešní soutěže architektonických návrhů, od vědecké práce až po politiku (kde se nejvíc mluví o kvótách, které by zajistily větší reprezentativnost zastupitelských sborů. Helena Zikmundová tedy odhaluje existující rozpor a pokrytectví. Je přece na společnosti, kdy a kde bude chtít vídat muže a ženy pospolu.

Problém existence poměrně zřídkavých výjimek z duality muž-žena umožňuje taktéž dvojí přístup. Zaprvé liberální, dokud se ovšem z občasného usnadnění vítězství kohosi nestane trvalé pokřivení fair play, jež má ve sportu úctyhodnou a pro společnost důležitou tradici. Ruským basketbalistkám, vzpomínám si, pomáhala kdysi k převaze hráčka Semjonovová, která svou menší pohyblivost nahrazovala enormní výškou asi 210 cm. Hrát ji nechali. Liberální princip zvítězil rovněž v případě atleta Pistoria, předpoklad, že moderní protetická technika může již některé handicapované sportovce zvýhodňovat, byl pominut. Naopak odedávna se ví, že v úpolových sportech musí existovat různé váhové kategorie, aby byl zápas dvou soupeřů zápasem sobě rovných. Vznikla tak ovšem nová nerovnost, do řekněme muší váhy (nekorektní název, že) spadá jen malé procento zdravých sportovců, v některých národech potom vlastně skoro nikdo. A tak dále.

Helena Zikmundová, podotknu realisticky, svým textem obhajuje liberální přístup k nerovnosti. To se mi sice v "čase rozevírání nůžek" nemusí zrovna líbit, přece ji však lze mohu rozumět.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 14.Září 2017, 19:44:12

"Genderovou segregaci ve sportu bereme jako přirozenou ne proto, že by ji sport přirozeně vyžadoval, ale protože svět profesionálního sportu je na genderové segregaci postavený, stejně jako celá společnost."
Nesmysl. Jak už tu bylo řečeno, zavedením společných soutěží by byly ženy z profesionálního sportu zcela vytěsněny.
Že nejde o nic jiného než o to, aby se šance vítězit ve sportu jakžtakž srovnaly, dokazuje jezdecký sport. Soutěž v parkurovém skákání je i na olympiádě společná pro obě pohlaví, a to proto, že být ženou v sedle koně nepředstavuje žádný fyzický handicap. Na rozdíl od všech ostatních sportovních disciplín.