Konformisté

Spory ohledně tvrzení historičky Muriel Blaive se točí hlavně kolem výroku, že režim udržoval svou moc nejen represemi, ale zejména dohodou s obyvatelstvem. Dohoda ale stojí na konformitě a ta je v základech každého režimu.

Se zájmem jsem si přečetla rozhovor Veroniky Pehe s Muriel Blaive na téma komunistické totality a smyslu historiografické práce, zkoumající naši minulou totalitu. Paní Blaive v něm říká rozumné věci a mě dodatečně zarazilo, jak to, že tento rozhovor vzbudil takové emoce, o jakých píše v DR historik Jan Randák.

Hlavním sporným bodem je její výrok, že režim udržoval svou moc nejen represemi, ale zejména dohodou s obyvatelstvem. Pobouření nad tímto výrokem je až nepochopitelné – vždyť kolik z nás na vlastní kůži zažilo ty represe, zatímco onu dohodu zažívali všichni. A v 80. letech už přece s plným vědomím toho, co se děje.

Nebudu popisovat ty formální vstupy do SSM (tam žádná kandidatura neprobíhala, stačilo podepsat přihlášku, která byla nabízena všude možně, a ani se nemusela vykonávat žádná činnost). Ani komické závazky na pracovištích, vzpomínám si třeba, jak se v propagačním oddělení plzeňského Výstaviště zaměstnanci socialisticky zavázali, že budou chránit životní prostředí. Rovněž účast na různých oficiálních manifestacích přece nikdo nebral vážně, jako studenti gymnázia jsme věděli, že jde o to, nechat se vidět, a je možno zmizet. Stejně se chovali i naši kantoři (a to byla ještě tuhá normalizace 70. let).

3b24b05f8b_56417164_o2Kolik z nás na vlastní kůži zažilo represe? Onu dohodu přitom zažívali všichni, a v 80. letech s plným vědomím toho, co se děje. Repro DR

A tak dál – všelijaké pitomé besídky a básničky a nástěnky, na které bylo škoda času i prostředků, ale i za dnešního poměrně tvrdého kapitalismu vidíme, že na některé věci se prostě prostředky najít musí, protože právě upevňují tu dohodu. Něčím se přece obyvatelstvo alespoň mírně ponižovat musí.

Pokud šlo o spolupráci s STB a obecně o udavačství, neučinila jsem s ním žádnou zkušenost. Se strachem jsem kdysi v Cibulkových seznamech hledala některé své známé, vůči nimž se mě zmocnilo podezření, ale nenašla jsem u žádného z nich záznam. Tedy: u básníků, distributorů literatury, divadelníků a hudebníků neprominentního postavení jsem nenašla záznam. U těch významnějších, (možná proto, že nadanějších, lepších, ale spíš proto, že žádostivějších cti i prebend), už ano. Velice často bylo odměnou za spolupráci přidělení bytu, za socialismu (či jak ten režim nazvat) tak nedostatkové.

Zažila jsem i vstupy do KSČ v 80. letech z podnětu, s podporou a souhlasem pracovního kolektivu (dnes bychom řekli týmu, ale zaměstnanci divadla od vrátného, topiče a kulisáků až po dramaturga a režiséra přece nejsou tým?). Šlo o to, aby kolektivu konečně šéfoval někdo, kdo tomu rozumí a současně bude schopen tančit (dohodnuté) dobové tance kolem funkcionářů a chránit tím dílo. A dnes? Totéž divadlo, na které myslím, má jako ředitele vysloužilého funkcionáře do nedávna mocné politické strany, dostal to místo bez výběrového řízení jako trafiku. Tak v čem je rozdíl? Já vím v čem – ten, který vstoupil v 80. letech účelově do KSČ, jako ředitel mnohem více odpracoval.

Znala jsem i kariéristy, kteří se chtěli prostřednictvím členství v KSČ (a možná i závazku vůči StB) dostat k vyššímu vzdělání, třeba v zahraničí, zejména pak do podniků zahraničního obchodu. Ale s těmito lidmi, jakkoli jsme se znali, jsem se nekamarádila, měli jiné cíle a priority, neměli jsme si moc o čem povídat. Dnes jsou na viditelných místech, známe je všichni a je jich víc, než bych si byla kdysi myslela.

A tak dál.

Konformita jako motor dohody
Dnes, při zpětném pohledu třiceti let, už vím, že na účasti na takové dohodě s režimem se do značné míry podílí prostá konformita. A to je vlastnost celkem žádoucí. Konformní jedinci mají sklon udržovat v kolektivu spíše harmonii, pokud něco dovedou, bývají to ti, kteří odvádějí na nenápadných místech perfektní práci. Nerozptylují se a neztrácejí síly neustálým potlačovaným konfliktem s poměry. Podle osobní povahy se buď stáhnou do svého, anebo se projevují více méně mile (nebo protivně) organizačně stmelujícím způsobem.

Co za to? Často nic, jen pocit naplnění – jednou v podobě třeba zvládnutého nového oboru, jindy v podobě vybudované chalupy a jindy z vydařené společenské akce nebo dětského tábora. Anebo v nejvysmívanější podobě třeba brigády. Kdo se poctivě a bez předsudků zamyslí, zjistí, že na různých dohodách společnost normalizace každodenně fungovala.

Také ovšem víme, že koho se režim rozhodl z takové dohody prostě vyřadit, ten i kdyby se rozkrájel, výhody se nedobral. A ten, kdo byl takto ohodnocen, obvykle páchl nonkonformitou. Kdybych secvičila sto padesát besídek k měsíci československo-sovětského přátelství, na DAMU by mě stejně nevzali. Měla bych se tedy cítit jako oběť minulého režimu a přiznávám, že dokud se mi nedostalo uplatnění v nových poměrech, i jsem se tak cítila. Ale nebylo to jak dokázat, většina příznaků byla iracionálních. Nonkonformitu jsem přímo manifestovala, a podle toho se mi také dařilo. Nezbylo než formulovat si vlastní situaci a životní hodnoty a pak se s tím naučit žít.

Moje tendence k nonkonformitě byla oceněna kladně jen málokdy, většinou mi komplikovala život i tam, kde jsem si vůbec neuvědomovala, že by to mohl být problém. Zadání jsem si vytkla takto: splnit povinný úkol, když už to musí být, jinak, po svém. Přinášelo to docela zábavné, pochopitelně originální výsledky v uměleckém prostředí, v běžné, třeba zaměstnanecké praxi nebo ve vztahu ke škole svých dětí už mnohem méně. Nejkřiklavější prohrou v tomto ohledu (a současně lekcí, na které jsem to pochopila) byla krátká doba, kdy jsem se živila jako doručovatelka novin na sídlišti, kde jeden panelák měl partají jako celá vesnice, a těch paneláků bylo několik ulic. Jediný způsob, jak to nepoplést, bylo chodit stále stejnou trasou, pečlivě si noviny na začátku roztřídit a průběžně to kontrolovat.

Postupovala jsem právě opačně – chodila jsem pokaždé jinak (nesmějte se, prosím) podle toho, jak jsem si upředla příběh nebo básničku ze jmen na schránkách, a na konci trasy mi samozřejmě noviny nevyšly, což rozpalovalo doběla zejména abonenty Lidové demokracie, kterým jsem omylem vhodila do schránky Rudé právo. Jistě mě měli za zlomyslného přisluhovače režimu, předplatitelé Lidové demokracie si stěžovali neustále (abonenti Rudého práva nikdy, na tom je vidět, jak moc na něm lpěli). Ale nemohla jsem jinak, kdybych práci vykonávala stereotypně, zbláznila bych se. A dělat jsem to musela, slušnou práci podle mých schopností mi tehdy nikde nedali a musela jsem se starat o tři malé děti.

Tendence dělat věci „po svém“ se mi ale stoprocentně neosvědčila ani v novém režimu. Mělo to podobu iracionální averze některých nadřízených, jejíž výraz býval dost podlý, a protože kritizovat tvůrčí iniciativu se ve svobodné společnosti nehodí, končila averze u peněz (tak či onak stržených nebo nevyplacených).

Zatímco my, nonkonformisté, jsme tratili síly výše popsanými blbinami (berme to jako metaforu), konformisté sfoukli doručování novin raz dva podle spolehlivého systému (berme to jako metaforu) a měli čas se učit anglicky nebo číst si západní ekonomické teorie, že. Jasně že konformisté jsou režimu užitečnější, že se dá na nich stavět, je na ně spoleh, dělají méně chyb, protože jsou prostě poslušnější. Myslí hezky na sebe a tím jsou užiteční i ostatním. S nimi se dohody uzavírají snadno a není důvod je za to odsuzovat.

Tohle platí ale za každého režimu, vždyť kolik nonkonformistů bylo v politických sborech po převratu a jaký je to dnes sbor úředníků?

Jednou provždy víme, jak to bylo?
Jinak bych ale řekla, že naši rozhořčení antikomunisté by tohoto boje mohli nechat, zvlášť když bojují s kompetentními odborníky. Nevím, proč je tak rozčiluje, když Muriel Blaive řekne, že komunistický režim s občany uzavíral dohody. Každý režim, pokud není primitivní diktaturou, to dělá. Konformní občan, a těch je většina a společnost se bez nich neobejde, neřeší principiálně morální otázky, a už vůbec ne politické souvislosti, žije pro sebe a pro své nejbližší. Současní antikomunisté 25 let po změně režimu lpějí na svých antikomunistických ideálech podobně, jako pováleční komunisté lpěli na těch svých. Těm i oněm trvá dlouho, než v sobě věci přehodnotí a srovnají, ti méně rozumní (nekonformnější) to nedokážou nikdy.

V posledních letech pozoruji, že současná společnost je k uzavírání dohod stále méně ochotná, stále více sahá k sankcím a zostřuje rétoriku. Znamená to tendenci k totalitě? Její propagandistické nástroje jsou podobně idiotské, jako byly ty totalitní („makáme“), a lidé se s tím konformují, aby mohli věřit, že to je férová dohoda. Z konformistů současného režimu se rekrutují soudci, kteří vynášejí formální, neuvěřitelně nespravedlivé rozsudky, kontrolní orgány, které z tupého byrokratismu zničí podnikatele pro marginální chybu, úředníci na berňáku, hnidopišsky kontrolující daňová přiznání v řádu stovek. Poslušnost tohoto druhu bohužel ke konformitě patří, ta je prostě lidem vlastní, ať je režim jakýkoli.

Myslím si, že v tom mám jasno, jako jsem měla jasno v komunistické normalizační totalitě. Ale vidím spoustu lidí kolem sebe, kteří v tom jasno nemají ani trochu – a proč by měli být jiní tenkrát? Protože my už dnes „a jednou provždy“ víme, jak to bylo?

A co si myslíte vy? Diskuse (76 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konformita, totalita a utopie Pondělí, 11.Září 2017, 14:32:50

Každý společenský řád je svým způsobem totalitní. Anebo přinejmenším "totální".

To jest, každý společenský řád - a to i ten napohled nejdemokratičtější - má ve skutečnosti jeden jediný opravdu reálný zájem: fungovat pokud možno co nejhladčeji. Pokud možno efektivně, bez rušivých momentů, bez "ztrát třením".

To znamená: každý takový společenský řád či systém hledí v prvé řadě na to, aby svou vlastní ústřední státní ideou indoktrinoval co největší množství dané populace. Aby tato populace byla pokud možno homogenní, aby myslela stejným (tj. vůči systému konformním) způsobem, aby jednala tak aby v systému docházelo k co nejmenšímu množství interních kolizí a třenic.

Každý systém - a tedy i ten demokratický - je v první řadě postaven na konformistech. Tedy právě na takových, kteří - bez jakýchkoli hlubších úvah, natož pak pochybností - provádějí vlastní intence systému. Systém potřebuje schopné lidi - ale zároveň lidi co nejvíc zglajchšaltované. Takové, kteří budou fungovat výkonně a angažovaně - ale právě jenom fungovat. Fungovat v rámci systému, fungovat v rámci hesla mírného pokroku v mezích zákona.

Jakýkoli skutečně autenticky myslící subjekt - ten je pro stávající systém vždy přinejmenším latentně subverzivní element. Právě proto, že k pravému myšlení neoddělitelně patří i zpochybňování. Neustálé vycházení za hranice toho, co zde právě je. Co zde funguje. Myslící mysl se ptá: a proč to funguje právě takto? Není možné, aby to běželo nějak jinak, lépe, spravedlivěji, pravdivěji? Takovéto otázky žádný systém nesnáší. Systém jako takový je vždy mechanismus - a chce tedy fungovat mechanicky. Stále stejně, ve vyjetých kolejích. Každá nekonformní myšlenka zpochybňuje tyto koleje, tento ustálený mechanismus.

Jak už řečeno, každý systém v daném smyslu totalitní: podporuje - a honoruje - to co je vůči němu konformní, a jakékoli autentické, nekonformní myšlení a jednání se snaží vytlačit na periférii. Ten "pravý" totalitní režim tak činí prostřednictvím ideologického nátlaku a policejního násilí; režimy či systémy demokratické používají ovšem prostředky subtilnější, nejsou tu žádné přímé zákazy ani soudní rozsudky; ale ten nekonformní jedinec nakonec stejně tak zjistí, že se ocitl na periférii. Na periférii konformní masy, kterou si panující systém přizpůsobil k obrazu svému.

A co má vlastně být s tou - v titulku zmíněnou - utopií? Utopie bývají klasicky líčeny jako místa všeobecné dokonalé harmonie bez jediné vady na kráse. Zkusme být poněkud skromnější: zkusme si představit, jaké by to vlastně bylo, kdyby se všichni lidé - anebo alespoň rozhodující většina - přestali chovat konformně. To neznamená, aby se začali chovat antikonformě, v anarchistickém smyslu. Ale kdyby - nežli zase začnou zcela mechanicky a bezmyšlenkovitě fungovat v intencích a normách právě panujícího systému - kdyby předtím alespoň trochu začali myslet. Kdyby si alespoň trochu rozmysleli, jaké jednání je vlastně opravdu dobré, a jaké je jenom tím mechanickým fungováním. Kteréžto druhé nakonec z nich samých dělá pouze bezduché roboty.

Byla by to skutečně příliš smělá utopie, očekávat od příslušníka rodu homo sapiens, aby myslel?...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 11.Září 2017, 15:07:41

No, já jsem četla, že systém se má přizpůsobovat člověku, nikoliv člověk systému. Ani tomu ideálnímu systému se člověk přizpůsobovat nemá. Jen systém respektující člověka a jeho zvláštnosti je humánní.
Ono to v konečném důsledku znamená, že nejen státní aparát, ale i jednotlivci by měli navzájem respektovat své zvláštnosti.
Přeloženo do novozákonního jazyka: Miluj bližního jako sám sebe.
To je opravdu utopie, že pane Poláčku?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk a systém Úterý, 12.Září 2017, 10:41:55

Jenže tady se v prvé řadě nejedná o to, kdo se komu přizpůsobovat m á. Tady se jedná o to, kdo se komu r e á l n ě přizpůsobuje.

Ještě jednou: každý systém (tj. komplex panujících společenských, politických, ekonomických, institučních vztahů) má tendenci přizpůsobovat si "své" obyvatelstvo k obrazu svému. To je v prvé řadě čistě objektivní nutnost; jak už jsem vylíčil v minulém vstupu, každý systém musí hledět na to aby fungoval pokud možno bezrozporně. A tedy aby se mentalita a způsoby chování a hodnotové normy populace pokud možno co nejvíce kryly s těmi, kterými se vyznačuje on sám.

Takže to působení systému na člověka je prostě realita, s kterou je nutno počítat.

Jsou jenom dva způsoby, jak se tomuto působení vyhnout (nebo přinejmenším jeho negativním, glajchšaltujícím důsledkům):

- buďto se naprostá většina lidí stane nekonformními;

- anebo systém sám bude mít nikoli mechanický, nýbrž humánní charakter; pak jeho snaha o přizpůsobení populace k jeho obrazu nebude problém (naopak to bude pozitivní vliv)

V optimálním případě tu máme ovšem přítomny oba tyto momenty.

Ten první (nekonformismus lidí) je ovšem trochu problematický; jak už jsem uvedl minule, tento nekonformismus je vždy v latentním nebezpečí, že sklouzne k anarchismu. A nedá se nic dělat, určité věci přece jenom musejí fungovat (já bych také nebyl například nijak nadšený, kdyby mi paní Zemančíková namísto liberální "Süddeutsche Zeitung" doručila do poštovní schránky konzervativního "Bayernkurier"a. ;-)

Takže, u r č i t á míra fungování (a to i toho víceméně čistě mechanického) je prostě čistě pragmaticky nutná.

Ale jedná se právě o tu míru; o správnou míru všech věcí, jak věděl už Aristoteles.

Ale nakonec přijde právě na to, jak bude nastavený ten celý systém. Jestli bude ve svých základech fixovaný jenom na utilitarismus, tedy jenom na holé bezduché fungování - pak se mu nakonec v tomto smyslu přizpůsobí i většina populace.

K tomu je možno připojit ještě to, že základem - současné - demokracie stále ještě zůstává kapitalismus; a jeho vlastní podstatou je právě toto zcela bezduché fungování, fixování jenom na jeden jediný přízemní cíl: maximalizaci produkce a maximalizaci zisku. Pak opravdu není možno se divit, že naprostá většina národa "funguje" tím samým způsobem.

Takže o co se jedná: nastavit celý ten "systém" tak, aby on sám produkoval nejenom ten mechanický utilitarismus, ale ještě něco víc.

Heslem Pražského jara roku osmašedesátého byl "socialismus s lidskou tváří". Možná, že by nebylo tak docela marné toto staré heslo znovu oprášit, tak nějak ve smyslu: "společenský systém s lidskou tváří".

Petrasek Milan - penzista

Bez konformismu není "pokojného života" a s jeho chválou je potíž. Úterý, 12.Září 2017, 10:58:1

Chod společnosti a tím tvorbu mocenských struktur zajišťuje zastřená, či okázalá forma násilí.
Převážná část společnosti je vybavena závislostí na silné potřebě důvěry v sociální prostředí ve kterém se nachází.
Východiskem je proto kompromis, odvislý od mentálního založení jedince.
A protože jsme jen lidé zmítaní nejen bizarním pocitem lásky, tak dochází i k nechvalným světonázorovým kotrmelcům.
Nejen antikomunisté - my už dnes „a jednou provždy“ víme, jak to bylo - a Heidegger, ale i my to řešíme po svém.
Kultivovanost násilí/kultivovanost oportunismu s čímž musí jedinec vy/zacházet je měřítkem civilizačního pokroku....bychom My humanisté rezignativně podotkli.

Petrasek Milan - penzista

Pozor na lidskou tvář, ač pro mnohé jde o dílo Boží Úterý, 12.Září 2017, 11:04:47

....bych k oprášenému heslu dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Miluj bližního svého Úterý, 12.Září 2017, 11:06:5

Jen tak mimochodem: toto heslo či mravní výzva je už starozákonní provenience. Ale na tom teď opravdu nesejde.

Otázka zní: je to utopie?

Tady si musíme uvědomit především jedno: je obrovská spousta lidí, která nemiluje ani sama sebe.

Zdálo by se to paradoxní; vždyť každý člověk je pro sebe samého zcela přirozeně tou nejdůležitější osobou. Ale: tento vrozený egocentrismus, to je něco podstatně jiného, nežli zdravě pozitivní vztah k sobě samému.

Existuje obrovský destrukční potenciál v tomto světě, a to znamená mezi lidmi. Je tu obrovská míra nesnášenlivosti, nevraživosti, zloby. A ten, kdo má takovýto principiálně negativní, narušený postoj ke svým bližním - ten ve skutečnosti nemiluje (v tom pozitivním smyslu) ani sám sebe.

Krátce řečeno: kdo nenávidí lidi, ten nenávidí i sám sebe. A naopak.

To znamená: spoléhat se jenom na to, že když lidé "budou milovat bližního svého jako sebe samého" - to by samo o sobě ještě nebyla naprosto žádná záruka toho, že takovýto svět bude opravdu plný vzájemné lásky.

Je zapotřebí vytvořit něco, co ten negativní, destruktivní potenciál v člověku opravdu účinně odstraní, nebo alespoň utlumí. Ale k něčemu takovému asi opravdu nepostačí pouhé apely k "milování bližního svého".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 12.Září 2017, 11:07:39

Copak máte proti lidské tváři tohoto světa, pane Petrasku? ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kultivace (systémového) násilí Úterý, 12.Září 2017, 11:10:14

Ano, svým způsobem jde právě o takovouto kultivaci systémově podmíněného násilí (na autentické a autonomní svobodě lidské bytosti); ovšem chceme-li aby tento proces kultivaci vedl k opravdu reálným výsledkům, pak platí to samé jako o tom "miluj bližního svého": samotný apel sotva bude stačit.

Je nutno do samotného systému zabudovat něco, co ho zkultivuje, zhumanizuje.

Petrasek Milan - penzista

To něco skrytého za lidskou tváří Úterý, 12.Září 2017, 11:50:1

je pouze Die Welt als meine Vorstellung.....tedy něco celkem vzdáleného všeobecně platné vůli... po zapotřebí vytvořit něco, co ten negativní, destruktivní potenciál v člověku opravdu účinně odstraní, nebo alespoň utlumí.......bych poznamenal apelujíce na opravdovost umění lidské skromnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Září 2017, 12:24:14

Ne, pane Poláčku. Skutečně nestačí pouhé apely k milování bližního svého. Je zapotřebí ho milovat doopravdy.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Září 2017, 12:41:2

Jinak máte pravdu, že člověk se v prvé řadě stará o sebe. Ale "starat se o sebe" může mít různé významy. Nemusí to nutně znamenat "urvat si pro sebe co nejvíce". Starat se o sebe může znamenat například dodržovat zákony, protože když je nedodržujeme, dáváme špatný příklad druhým. "Proto jsme otroci zákonů, abychom mohli být svobodní" říká antický citát.
Nebo "starat se o sebe" může znamenat starat se o svou duši (tím nemám na mysli zrovna nebe a peklo).

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Září 2017, 16:44:1

Uvedu názorný příklad, z něhož by mohlo být patrné, že starat se o sebe a starat se o druhé může splývat.
Les je ekosystém. Žije v něm spousta rostlin a živočichů, kteří nemohou žít jinde, mimo tento ekosystém. Tudíž na něm má každý z nich zájem. Každý jedinec ekosystému něco odevzdává a něco si z něj bere. Starat se o tento ekosystém (a tím o všechny prvky v něm) je totéž jako starat se o sebe. Každý mu dává tolik kolik má nebo kolik může a bere si z něj tolik, kolik potřebuje k životu.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Dohodu tohoto typu si představuju například takto: Úterý, 12.Září 2017, 16:51:20

Cloacus Maximus v atriu svého domu ke shromážděným otrokům:
Slyšte! Před časem se několika z vašich řad zachtělo uprchnout. Myslím, že jste všichni viděli, jak dopadli, když byli přivedeni nazpět. Nezapomínejte na ten pohled.
Nicméně, je to za námi a mne i vás čeká řada klidných dnů i let, která mi doufám dopřejí bohové. Myslím, že nebude vůbec potřeba, abych používal okovy. A důtky jen občas.
Můj správce navíc dostal pokyn, aby odměňoval vzorné plnění povinností zvýšenými příděly.
Vidím na vašich vděčných tvářích, jak si vážíte toho, že můžete trávit své životy v mém domě, a že přijímáte toto své privilegované postavení s radostí.
Takže jsme domluveni?

xxxx

Tím chci říct, že mnoho lidí bralo svou existenci v komunistickém systému v zadrátové republice jako něco daného, bez šance se z toho vymanit a systém jakkoli změnit. Takže se podle toho zařídili a příliš o tom raději nepřemýšleli, aby si nepřivodili chandru a potíže. Prostě to přijali.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Září 2017, 17:53:46

Žižek (a Hauser) ve svých knihách říkají, že každý zákon má tzv. fantasmatický doplněk. Navenek platí psaný zákon a ve skutečnosti platí něco jiného - třeba nějaká nepsaná dohoda (všichni vědí, jak se mají tvářit a co mají dělat). Čímž ve skutečnosti platí jiný zákon, o kterém se nahlas nemluví, který je ovšem silnější než ten psaný zákon.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Září 2017, 18:11:19

Ještě poznámka k té anarchii, o které se zmínil pan Poláček. Ta by skutečně mohla fungovat, ovšem jen mezi lidmi, kteří se umějí mezi sebou sami dohodnout, takže nepotřebují zákony a soudy. Byl by to takový "lidský ekosystém". Ale vypadá to spíš tak, že kolikrát se ani manželé mezi sebou neumějí dohodnout tak, aby nepotřebovali zákony a soudy.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Příspěvek paní Zemanové Úterý, 12.Září 2017, 20:01:10

je o hodně lepší než všechna ta štěpení vlasu -pojmu totalita - podélně i příčně. Lidé si většinou netvoří názor na něco, na co se je nikdo ptát nebude.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 13.Září 2017, 07:24:7

Čechům se někdy vytýká, že mají švejkovské chování. Chovali se tehdy Češi jako Švejk? A chovají se tak dnes?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Myslím, že ne, paní Hájková. Středa, 13.Září 2017, 08:05:37

Ale přiznávám, že bych nemohla přísahat na to, že opravdu dobře čtu, kdo vlastně je ten člověk, kterému dal Hašek jméno Švejk, když si odmyslím populární výklady a výrazné linie ladovské ilustrace.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 13.Září 2017, 08:55:50

Já taky nevím jistě, jak to Švejk doopravdy myslel, paní Zemanová. Zda opravdu upřímně toužil "padnout za císaře pána a jeho rodinu" nebo chtěl jenom zdůraznit, jaká je to blbost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Záhada Švejk Středa, 13.Září 2017, 11:05:56

Jestli dobře čtete Švejka, paní Zemanová, dost dobře nemůžeme posoudit, dokud nám neprozradíte, jak ho čtete, jak ho pojímáte.

Ale podle mého názoru svým způsobem naprosto geniální vystižení ambivalentního charakteru této klíčové postavy české literární tvorby podala má babička, která by snad ze všeho nejspíše - opět literárně - mohla být charakterizována jako "prostá vesnická žena".

Bez jakéhokoli vyššího vzdělání, ale její úsudek předčil mnohé sáhodlouhé studie: "Všichni si o něm mysleli, že byl hloupej, a on byl zatím chytrej!"

K čemuž bych ještě pro jistotu připojil, že tím "chytrej" nebyla míněna obvyklá přízemní plebejská česká vychytralost. V tomto ohledu je ten "tradiční" český Švejk opravdu vykládán a pojímán ve zcela zásadním rozporu s originální literární předlohou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Představa o volonté générale Středa, 13.Září 2017, 11:21:50

Ale jistě, pane Petrasku, ty představy každé jednotlivé mysli o tomto světě se vždycky budou nějakým způsobem lišit od - hypotetické, a vždy určitým způsobem abstraktní - obecné vůle.

Právě v tom leží řešení celého problému: najít či vytvořit nějaký modus, kdy by se všechny ty jednotlivé individuální představy alespoň v základní míře kryly s tou obecnou vůlí o tom, jakým způsobem odstraňovat či utlumovat ten negativně-agresivní potenciál v člověku.

Zdá se to být problémem neřešitelným? - Uvědomme si, že do nemalé míry to už tak v dnešním světě funguje; jmenovitě ve státech liberální demokracie existuje většinový konsensus o tom základních pravidlech dejme tomu "slušného chování" - tedy toho, co členy společnosti vede ke vzájemnému respektu a vstřícnosti.

Tento liberálně-demokratický model má jenom ten deficit, že nejde skutečně do hloubky; zůstává v zásadě stát jenom právě u toho víceméně občanského principu vzájemného respektu.

V tomto ohledu má pravdu paní Hájková, když žádá něco podstatně silnějšího, hlubšího - tedy tu "lásku".

A připomněl bych opět jednou Aristotela, že ten žádal - pro dobré a pravé státní společenství - víceméně to samé, jenom v poněkud méně emotivní formě: totiž "přátelství", jakožto všeobecný pozitivní tmel vzájemných vztahů v tomto společenství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ekosystém a starost o druhé Středa, 13.Září 2017, 11:38:11

Jenže ty ekosystémy, paní Hájková, fungují ne snad proto, že by se zde kdokoli jakkoli staral o druhého (s výjimkou příslušníků vlastní rodiny respektive rodu). Přesně naopak, každý bojuje v prvé řadě o svůj vlastní zájem, v neustálém boji proti všem nepřátelům a konkurentům. Nám se taková letní louka zdá vyzařovat dokonalou harmonii - ale ve skutečnosti je to bitevní pole, kde se nepřetržitě válčí o vlastní přežití a vlastní prospěch, a to nejen v říši živočišné (hmyz), nýbrž i mezi rostlinami.

A s člověkem - a právě to je kořen všeho zla - je to nakonec přesně to samé. Jakákoli snaha o vytvoření nějaké všeobecně harmonické společnosti okamžitě ztroskotává na železné platnosti jedné jediné staré moudrosti: "Košile bližší než kabát."

Ano, všichni samozřejmě vědí, že kdyby se všichni chovali navzájem slušně a vstřícně, tak z toho budou mít nakonec prospěch všichni; jenže v reálném jednání nakonec každý bude hledět především na svůj prospěch vlastní, individuální, zcela bez ohledu na to že i on sám bude trpět následky toho, že sám pomůže tu obecnou harmonii a spolupráci svým egoismem rozbít.

Právě v tom spočívá klíč k jakémukoli řešení: vytvořit nějaký modus kde by se ten individuální privátní prospěch přece jenom alespoň v zásadě kryl s prospěchem či zájmem obecným, nadindividuálním.

Opakuji ještě jednou: pouhé mravní apely nestačí; ale apely na lidský rozum stejně tak ne. Je nutno vytvořit nějaký zcela reálný základ, na němž by k této syntéze individuálního a veřejného mohlo dojít.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 13.Září 2017, 11:53:28

Myslím, že v Haškově románu jsou dvě krásná místa, která vyznívají jako komentář onoho souhlasu či dohody z promluv MB.

Závěr odborné komise, jejíž členové "bazírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu představeného komisi výše ukázané Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako ,Ať žije císař František Josef I.‘ "
a
pokus putimského strážmistra Flanderky naverbovat placeného informátora mezi místním obyvatelstvem.

Ono podrobení se je přinejmenším specifická forma souhlasu s vládnoucím režimem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 13.Září 2017, 13:18:14

Moc rád na ty 1.máje vzpomínám. Bylo to takové vybočení z každodenního shonu, slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky, a například ten 1.máj roku 1986 byl úplně prozářen takovou zvláštní energií. "Hynku! Viléme! Jarmilo!!! Ať nezmoknete!"

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Jak to Švejk myslel Středa, 13.Září 2017, 14:41:27

se poznat nedá, protože součástí Haškovy poetiky je to, že o Švejkových vnitřních duševních dějích nic nepíše a také čtenářům nepodstrkuje žádný návod, jak jeho dílo chápat.

Švejk je postava fiktivní takže ani není jisté, že vůbec nějaké vnitřní duševní děje měl. Jaké měl číslo bot a krevní skupinu?

Karel POláček někde píše že zatímco poručík Lukáš a Baloun jsou ze života, žádného Švejka nikdy nepotkal, ten je produkt opilé fantazie autora.

Opravdu: Proč s Švejk převlékne do ruské uniformy a je po zajetí úplně klidný a dál žvaní, ačkoliv mu hrozí oběšení? Švejka neoběsí, neunaví se, nic ho nebolí, ničeho se nebojí, pije a neopije se Skutečný člověk by švejkovat nemohl, to by musel by mít nadlidské schopnosti, protože ho nikdo nenapsal. Švejka zdánlivě zachrání náhoda, ve skutečnosti však autor.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 13.Září 2017, 19:11:40

Jen tak pro zajímavost - úryvek z reportáží Saši Uhlové z dělnického prostředí Hrdinové kapitalistické práce, které jsem si zrovna přečetla:
"Libor řekl, že za komunismu se udělala práce a pak se mohlo jít domů, kdežto teď se musí čekat, až jsou hotoví všichni. Liborovi je třiadvacet a komunismus zná jen z vyprávění ostatních. Evidentně je to pro něj ale bájná doba, kdy bylo po všech stránkách lépe. Podával mně a Martě prostěradla a pak nám vyčetl: „To vaše generace chtěla tu změnu, to vy za to můžete!“
Osmělila jsem se a zeptala se ho, jestli chodí k volbám. „Ne, proč bych chodil? Makat se bude stejně furt.“

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 14.Září 2017, 09:38:51

Nicméně někteří lidé stále předpokládají, že dnes jde především o generační problém, který se vyřeší, až my staří, co jsme zatížení minulým režimem, umřeme (např. https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/moje-generace-musi-vymrit-pak-bude-lip-rika-knez-orko-vacha-36895).
A co sociální rozdíly? Odkud ty se berou?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co byl Švejk? Čtvrtek, 14.Září 2017, 12:37:7

Zdá se, že ten "fenomén Švejk" přece jenom bude vyžadovat poněkud obsáhlejšího rozboru.

V titulku zcela záměrně stojí psáno: CO byl Švejk? - a nikoli KDO byl Švejk?

Ten Haškův Švejk samozřejmě nikdy a v žádném případě není nějaká "postava ze života"; a je opravdu zpozdilostí nebo přinejmenším naprostým nepochopením Haškových literárních intencí, ve Švejkovi takovéhoto reálného člověka hledat.

Haškův Švejk je samozřejmě naprosto a plně jenom ryze literární konstrukt; ovšem konstrukt naprosto geniální, a takové míry geniality by nikdy nebylo možno dosáhnout s jakoukoli "reálně" jednající postavou.

Takže tedy: c o byl Švejk?

Jsou fenomény, které je doopravdy možno poznat až z jejich kontrastu. Tedy z toho, čím by mohly být, ale právě zcela zásadně nejsou.

Například ten zcela specifický způsob Kafkovy literární tvorby se mi ozřejmil až ze samotného závěru jeho "Zámku" - tedy díla nedokončeného, z té zcela závěrečné pasáže, kterou Kafka ještě napsal, ale už nestačil zkorigovat. A právě tato neupravená pasáž se zcela dramaticky odlišuje od toho způsobu, jak Kafka své postavy líčí a nechává jednat ve svém hotovém díle. V té nezkorigované pasáži přímo uhodí do očí jeden zcela mimořádný rys: osoby zde vystupují, jednají, hovoří jako principiálně p ř i r o z e n í lidé. A právě až na pozadí tohoto kontrastu si člověk plně uvědomí: právě tohle je u Kafky naprostá anomálie. Jinak u něj lidé - plně polapeni zcela odlidštěnými mechanismy struktur anonymní moci - jednají a hovoří ve skutečnosti stejně tak zcela uměle, až roboticky strojově. Na první pohled se to nepozná, protože Kafka tuto jejich zmechanizovanost velice dovedně ukrývá pod dominantní rovinou toho tak jako tak odcizeného působení moci; ale jak řečeno právě na pozadí toho kontrastu je možno si plně uvědomit ten rozdíl.

Švejk: je obecně velmi málo známou skutečností, že onen "dobrý voják" Švejk měl svůj předobraz. Prototyp. A o tomto "Protošvejkovi" se Hašek sám vyjádřil v jenom dopise, jaký je jeho charakter a účel (v tomto ohledu se pan Kubička mýlí, že by nám Hašek nezanechal žádný návod, jak Švejka chápat; o tomto prvotním Švejkovi tak Hašek učinil, a to zcela explicitně.)

Takže, jedním slovem: tento prvotní Švejk byl skutečně naprostý blb. Zelený mozek. Hašek naprosto jasně píše: Tento Švejk demaskuje blbost rakousko-uherské militaristické mašinérie, tím že naprosto slepě provádí všechny její rozkazy. Bez sebemenších vnitřních pochybností, ad absurdum.
V jedné povídce s tímto prvotním Švejkem tento dostane rozkaz sednout do aeroplánu a letět s ním k určitému cíli. Z nějakých důvodů - nevzpomínám si už přesně - onen Švejk tento cíl mine či přeletí; ale v železné a bezmyšlenkovité oddanosti danému rozkazu letí přímou linií neustále dál, dokud letadlu nedojde benzín a to se nezřítí k zemi.

Něco tak nezměrně slaboduchého by ten "pravý" Švejk nikdy neudělal. Ten je totiž už někde naprosto jinde - o celou literární třídu výš, nežli onen prapůvodní primitiv.

Ano, i ten vlastní Švejk demaskuje na každém kroku tupost a stupiditu celé císařsko-královské státní a vojenské mašinérie; ale je tu jeden naprosto zásadní rozdíl.

Jak řečeno, ten první Švejk byl tupec; zatímco ten druhý, ten pravý Švejk - ten už ví. Ten už ve svém nitru naprosto dokonale ví o této tuposti a plně ji prohlédl; ale ta genialita jeho literární polohy spočívá právě v tom, že toto své vědění v naprosto žádném okamžiku neprozradí.

On tu blbost c.k. byrokracie může tak dokonale demaskovat právě a jedině tím, že ji naoko vezme smrtelně vážně. Jakmile by třeba jenom nepatrným spikleneckým mrknutím oka dal na čtenáři na vědomí: "Však my oba víme, o co se tu doopravdy jedná" - v tom okamžiku by celá hra byla prozrazena, a její efekt zničen.

Ten pravý Švejk už v žádném případě není tím bezmyšlenkovitým blbem původní verze; ale stejně tak málo může být někým, kdo by "stál nad věcí", a kdo by s jakýmsi nadřazeně vědoucím gestem ukazoval prstem na bezduché rakouské byrokraty.

Právě v tom spočívá ta jedinečná genialita Haškova, že dokázal svého Švejka po celou dobu (až opět na tu poslední, nedokončenou a nekorigovanou pasáž) udržet přesně na této velice úzké linii mezi tím a oním. Mezi šablonovitou tupostí na straně jedné, a mezi průhlednou všeznalostí na straně druhé. Právě proto Švejk zůstává natolik záhadný, nezařaditelný, nepolapitelný - protože se pohybuje přesně na hraně mezi všemi škatulkami, do kterých by ho kdo chtěl uzavřít.

Ano, Haškův Švejk je konec konců postava pouze literární. Ale buďme rádi a vděčni za ni; bez právě tohoto Švejka by česká literární krajina byla o mnoho chudší.


Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 14.Září 2017, 12:51:13

Možná je Švejk tím Žižekovým "nepolapitelným subjektem" :-)
Ačkoliv ten měl být, myslím, revoluční, což Švejk vůbec nebyl.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 14.Září 2017, 13:02:41

Velitelům na vojně připadal Švejk velmi revoluční. Byla to tam v podstatě zakázaná kniha. Jakákoliv inspirace Švejkem, natožpak jeho citování, byly tvrdě trestány.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 14.Září 2017, 15:58:39

A to říkali oni, že to bylo revoluční, nebo vy jen tak soudíte, že co se nelíbilo velitelům a tedy to bylo zakázané, bylo revoluční?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 14.Září 2017, 16:34:0

To byla revolta, pane Nusharte. Nikoliv revoluce. Revolta je vzpoura, zatímco revoluce je kvalitativní změna.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 14.Září 2017, 19:23:49

Máte pravdu, paní Hájková, šlo spíše o osobní tichou vzpouru. Někdy byla ovšem i obyčejná blbost interpretována pod vlivem Švejka jako vzpoura.

Kvalitativní změnu (revoluci) v armádě může dělat spíše ministr obrany. Vojáci jsou v zajetí svých konvencí.

Petrasek Milan - penzista

Haškův anarchismus a literární talent Čtvrtek, 14.Září 2017, 21:14:44

vykrystalizoval zásluhou ruské anabáze (horlí pro dobytí Vídně legionáři, je rudým komisařem a vrací se jako nepřítel lidu) do postoje, který takřka plně splňuje jednu ze základních předpokladů literárního umění -
nikoho ničeho neušetřit a při tom nikoho neobvinit.
To dokázal s humorem na pozadí bezhlavého mordování.
Hašek do Švejka geniálně vdechl ducha jak osvobozujícího, tak znejisťujícího anarchismu.....jsem si povšiml.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Švejk jako "nepolapitelný subjekt"? Pátek, 15.Září 2017, 12:25:1

Tak na tom by opravdu něco mohlo být, paní Hájková. A dokonce něco velmi mnoho.

Byl zde zmíněn Haškův anarchismus a jeho ruská/bolševická anabáze; a bez tohoto Haškova životního a emocionálního pozadí skutečně v žádném případě není možno pochopit ani jeho Švejka.

Nám v obecně rozšířeném povědomí Hašek splývá v prvé řadě s tím obrazem anarchisty, pijana, tuláka, až posedlého nutkáním posmívat se všemu solidnímu, oficiálnímu.

To jeho angažování v ruské respektive bolševické revoluci je dnes většinou pociťováno jenom jakýsi přechodný "úlet", či jenom jako jakési dovršení jeho bytostného anarchismu.

Jenže, připomeňme si: on tu svou tehdejší roli v bolševické revoluci vzal osobně naprosto vážně. Natolik vážně, že prý dokonce přestal pít. V tomto jeho příklonu k revoluci naprosto není možno spatřovat nějaký nezávazný anarchismus; přesně naopak, Hašek se zcela evidentně nechal plně strhnout ideály revoluce. A takovýmito - respektive vůbec jakýmikoli - ideály se nechá strhnout jenom někdo, kdo ve svém nitru pociťuje hlubokou touhu po právě takovém ideálním, spravedlivém, krásném světě. Hašek - dá se soudit s určitostí - v hloubce své duše tuto touhu po pravém a krásném světě měl; a právě proto se přidal na stranu revoluce.

Ovšem - zpátky se vrátil zcela deziluzionovaný z reálné tváře revoluce. A svého "Švejka" napsal právě v tomto stavu deziluze. Deziluze z ideálů, které si ale Hašek zřejmě někde v nejhlubších zákrytech své duše stále ještě uchoval.

Haškův Švejk se napohled může jevit naprostým cynikem - nic mu není svaté, všechno jsoucí demaskuje jako pouhý klam a faleš. Ale nic by nebylo větším omylem, nežli Švejka považovat právě jenom za takovéhoto konec konců jenom laciného a povrchního cynika.

Uvědomme si jednu věc, která zřejmě pravidelně unikne pozornosti: v celé té nekonečné řadě aktů kterými Švejk odhaluje a ironizuje tupost a faleš tohoto světa - není zde jeden jediný moment, kdy by se vysmíval něčemu, co je opravdu pravé, ryzí a pravdivé. Což je právě základním jednáním a cílem pravého cynika: vůbec nepřiznat a nepřipustit, že by na tomto světě mohlo existovat něco, co zasluhuje respektu a úcty.

V čem spočívá vlastní role Haškovy literární postavy jménem Švejk, je možno v konečném smyslu ozřejmit vlastně jenom suchým pojmovým aparátem teoretické filozofie:

Ano, Švejk rozbíjí a destruuje všechno co vidí kolem sebe: všechny normy, pravidla, hodnoty.

Jenže: to všechno jsou bez výjimky v jejich aktuální podobě normy, pravidla a hodnoty, které jsou samy všechny f a l e š n é, nepravé, umělé.

Ano, Švejk ničí, n e g u j e všechno kolem sebe - ale jeho negace je ryzí n e g a c í n e g a c e. On ničí, rozbíjí, odmítá všechno - ale všechno co už je samo shnilé a nepravé.

Švejk/Hašek nevidí ve své době už nic, k čemu by bylo možno se pozitivně upnout, žádnou opravdu pravou a pravdivou životní ideu; proto mu nezbývá nic jiného, nežli tato pouhá negace negace.

Ale, z hlediska čistě filozofického, tato "negace negace" už sama sebou směřuje právě k oné pozici. K tomu pravému, pravdivému, dobrému. Tato "negace negace" ještě sama o sobě nemá sílu to pozitivní vytvořit; ale svým aktem destrukce špatného na toto dobré, pozitivní, poukazuje a připravuje mu cestu.

Takže, zpět k té otázce, jestli Švejk nakonec nebyl onen Žižekův "nepolapitelný subjekt": s největší pravděpodobností ano.

Švejk nebyl - ovšem - ani revolucionář, ale ani revoltér (neboť ani samotná revolta by nemohla obstát před jeho kritickým pohledem); ale Švejk byl skutečně právě a přesně to poslední v humánním základu člověka, které se vposledku nikdy nedá úplně zničit, a nikdy se nedá polapit do žádné z pastí, které mu jako svá lákadla klade tento svět.

Švejk - aby nedošlo k omylu - Švejk sám ovšem nebyl ani humanista. I když jak řečeno jeho nejhlubší význam leží právě v obnovení, či alespoň udržení humanismu, nikdy není legitimně možno ho fixovat ani do této role.

Švejk byl skutečně "nepolapitelný", a to v dvojím smyslu: jak v tom žižekovském, že se nedá polapit dehumanizovanými strukturami tohoto světa; ale i v tom smyslu, že opravdu není možno ho polapit do jakékoli přihrádky, do jakékoli fixní - a tím neživotné - role.

Švejk - opakuji ještě jednou - zůstává jedinečným právě tím, že není možno se ho žádným způsobem zmocnit.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 15.Září 2017, 13:03:3

To, že Hašek přestal na nějaký čas pít, protože se přechodně ztotožnil s ideou revoluce, ve které se osobně angažoval, to svědčí o tom, že on na chvíli uvěřil v revoluci, v možnost že revoluce změní současný svět i jeho samého. Jenže později z toho vystřízlivěl, když zjistil, jakým směrem se to stáčí.
A tu svou touhu po jiném světě pak utápěl v alkoholu.
Není to něco jako rozčarování z nepodařeného milostného vztahu?
A není lepší věřit v něco, co nás nemůže zklamat?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 16.Září 2017, 10:42:22

"Věřit v něco, co nás nemůže zklamat" - to je ve své podstatě něco takového, jako mít záruku na život. Tedy na to, že náš život se bude odvíjet přesně podle našich vlastních představ a přání.

Jenže, výzva a tajemství života spočívá právě v tom, že tu žádnou takovouto absolutní garanci nemáme. Že se musíme znovu a znovu o něco pokoušet, o čemž vůbec nemáme jistotu, že se nám to podaří. Že nám to vystačí na vždycky. Život je vždy nová a nová výzva; a tady je nutno riskovat i nějaké to zklamání.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Švejk a české švejkovství Sobota, 16.Září 2017, 11:57:23

Ještě jeden aspekt celé té záležitosti kolem Švejka je nutno osvětlit: totiž vztah toho "pravého" Haškova Švejka k tomu typickému českému švejkovství či švejkování.

To české švejkovství... Nelze popírat, jak je geniální a v celém světě ojedinělý Haškův Švejk, tak stejně tak to české švejkování snad nemá nikde rovnocenné obdoby.

A to právě v té nejlepší originální Švejkově tradici: jakožto dovedení té či oné bezduché oficiální, vojenské či byrokratické mašinérie ad absurdum, tím že se se zdánlivě naprosto vážnou tváří provádí její příkazy, pokyny a intence. Sám jsem takovéto momenty zažil na vojenské přípravě (ta "socialistická" vojenská mašinérie nebyla o nic méně tupohlavá než ta rakousko-uherská, spíše naopak) - a byly to zážitky opravdu výživné.

Nejlepší na tomto českém švejkování je jedno: je prakticky neprůstřelné. Klást odpor, hádat se, podávat protesty - to všechno je výzva nadřazené moci, která jen čeká na to, aby mohla tomu troufalci srazit hřebínek. Ale co si počít s někým, jakým způsobem postihovat toho, kdo s napohled zcela vážnou tváří hlásí úspěšné splnění úkolů a rozkazů, jejichž nesmyslnost nemůže nebýt jasná dokonce i tomu, kdo je sám vydává?...

Potud tedy dobře; jak řečeno, toto ryze české, dlouhými časy nuceného tréninku až k dokonalosti dovedené umění švejkování je skutečně jedinečné a nenapodobitelné. Ale - na straně druhé je toto švejkování neustále vystaveno nebezpečí, že se stane samoúčelem.

Dokud je jenom obranou proti tuposti nadřazené moci - pak je to vynikající nástroj k obraně lidskosti. Ale jakmile se stane životní pózou, která je používána ve všech životních situacích k znevážení všeho, co by mohlo mít nějakou vyšší hodnotu, a tedy vyšší autoritu - pak se z nástroje oprávněného stává vzápětí element ryze destruktivní, který se už jenom falešně vydává za legitimního dědice pravého Švejka.

Pokud se ještě jednou vrátíme k tomu rozboru fenoménu Švejka z hlediska teoretické filozofie, pak jestliže ten pravý, ten autentický Švejk je negací negace, tedy destrukcí stavu o sobě shnilého a nepravého, pak toto falešné švejkovství je pak už jenom negací samou o sobě, která veškerou svou energii vybíjí v destrukci všeho okolo ní.

A jestliže konečným cílem oné pravé Švejkovy "negace negace" bylo udržení vědomí humanity, pak cílem tohoto deformovaného českého švejkování je samoúčelné a sebestředné povýšení se jeho provozovatele nad všechno a všechny kolem. Ten kdo tímto způsobem švejkuje, ten dává celému svému okolí na vědomí: "Podívejte se na mě jaký já jsem pašák, já si z ničeho nic nedělám, naprosto nic se mě netýká, já vždycky stojím nad věcí!"

Tento jeho zdánlivě nezávislý postoj je ve skutečnosti výrazem přezíravosti vůči jeho okolí, výrazem pohrdání vůči všem hodnotám a autoritám, které by nějak mohly přesahovat jeho vlastní individuální existenci, které by vůči jeho osobě mohly být nějakým způsobem závazné.

Takže, to české švejkovství je opravdu velice dvojsečná zbraň: jedinečná v boji proti zpychlé moci, ale velmi destruktivní, když se stane samoúčelem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 16.Září 2017, 13:07:9

Věřit v něco, co nás nemůže zklamat, naopak znamená opustit představu, že náš život se bude odvíjet přesně podle našich vlastních představ a přání. Protože když je opustíme, je možné, že život pro nás připraví něco lepšího, než jsme si představovali.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Neděle, 17.Září 2017, 10:02:30

To se Vám podařilo pěkně vystihnout. Obhajoba víry pomocí rozumu.

Zajímalo by mě, zda pan Poláček obhájí rozum pomocí víry.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Od víry k rozumu Neděle, 17.Září 2017, 11:03:17

Především ten "důkaz" paní Hájková víry prostřednictvím rozumu se mi jeví být argumentačně značně málo přesvědčivý.

Ale budiž; přijímám výzvu k obhájení rozumu prostřednictvím víry.

Nakonec, není to ani nijak tak těžké. Stačí obrátit se k apoštolovi Pavlovi, k jeho otázce: "V co můžeme věřit?"

Na jedné straně odpověď zní: věřit je možno v cokoli. A člověk v celém průběhu svých dějin a své evoluce opravdu dokázal uvěřit už ve všechno možné; i v to, co by se zdálo naprosto nemožným.

A tak věřil tomu že v kamenech a ve stromech sídlí duchové, věřil tomu že lesy jsou plné lesních žínek a hejkalů, věřil na boha stád i boha hromu; a člověk informačního věku dokáže uvěřit i tomu, že tento svět vůbec reálně neexistuje, že to všechno (včetně nás) je jenom jakási počítačová simulace, kterou si kdesi v jiném prostoru vytvořil ve svém vlastním (super)počítači. V to všechno je možno uvěřit; a objektivně vzato, nic a vůbec nic z toho není možno pozitivně vyvrátit. Všechno z toho je tak nějak možné.

Jestliže ale tuto otázku "v co můžeme věřit?" staví čelná osobnost křesťanství, pak je tu - byť i jen skrytě - zároveň vysloveno, že právě n e n í možno uvěřit v cokoli. Tato otázka by ve své plné délce fakticky musela znít: "V co můžeme l e g i t i m n ě uvěřit?"

A jakmile tady stojí to slůvko, ta podmínka "legitimně" - pak tady okamžitě máme právě ten rozum.

Protože - víra samotná, jak už řečeno, ta nedokáže rozlišovat. Víra je víra, je to čirá touha lidské duše po bezprostřední identitě se jsoucím světem. Touha po splynutí, po nezpochybnitelné jistotě smyslu vlastní existence v řádu věcí, v řádu celého světa.

Víra sama tedy nemá žádnou schopnost rozlišovat, v co je možno - v daném čase a v daném prostoru - věřit legitimně, a v co ne.

Takovéto posouzení - a rozsouzení - může učinit jenom a pouze rozum. Neboť je to právě rozum - a nikoli víra - jehož základním předmětem činnosti a jeho účelem je zvažování, posuzování věcí, jejich hodnocení na hodnotnější a méně hodnotné, na pravé a nepravé.

Je nepochybným pozitivem křesťanství, že je právě ono jedním z "myslících" náboženství. Že tu tedy není jenom právě ta slepá víra, nýbrž že je zde vznášen i nárok na to, vysvětlit svět, vysvětlit místo člověka v tomto světě. Je nepochybnou předností křesťanství, že - především v jeho západní větvi - našla alespoň určité propojení s rozumem.

Na straně druhé: tato symbióza mezi křesťanskou vírou a rozumem má své hranice; a v rámci křesťanství je nakonec v případných konfliktech onen rozum vždy popřen ve prospěch víry.

Takže, závěrem: ano, víra - pokud chce být opravdu legitimní, pokud chce opravdu pravdivě odpovědět na otázku: "V co můžeme věřit?" - takováto víra sama poukazuje na nutnost a nevyhnutelnost rozumu. Který jako jediný právě na tuto otázku může poskytnout pravdivou odpověď.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 17.Září 2017, 11:23:33

Vy si, pane Poláčku, neustále vymýšlíte nějaké definice, z nichž pak cosi odvozujete. Já si například nemyslím, že víra je čirá touha lidské duše po bezprostřední identitě se jsoucím světem.
Nechtěla jsem ostatně ani nic dokazovat. Pro mě věřit znamená spoléhat se na něco celým svým životem. Věřit v něco nebo něčemu znamená žít tak, jakoby to, čemu věříme, bylo skutečné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Rozum a víra, důkaz a vztah Pondělí, 18.Září 2017, 10:02:58

Já bych se dokázal ztotožnit jak s tím chápáním víry jako touhy po identitě se jsoucím světem, tak i s vírou jako spolehnutím se na něco celým svým životem.

----------------------------

Řekl bych, že rozum mívá tendenci dokazovat pravdivost či nepravdivost TOHO, v co víra věří (nikoliv pravdivost samotné víry – pod "pravdivostí víry" si představuji spíše to, že se Hus nechal upálit, nikoliv to, zda měl či neměl pravdu). Pokud je pravdivost či nepravdivost onoho předmětu víry rozumem dokazatelná (či vyvratitelná), jde o oblast rozumu, ve které je víra nekompetentní (má chybnou tendenci myslet si, že je rozumem). Pokud je předmět víry nedokazatelný, jde o oblast víry, kde je naopak nekompetentní rozum (má chybnou tendenci myslet si, že ví, i když vědět není možné).

Například tvrzení o existenci (osobního) Boha, nelze rozumem dokázat ani vyvrátit (Russellova "čajová konvice" totiž sama nechce být viděna:-), není tedy v kompetenci rozumu, ale víry (vztahu k tomu, v co věřím). Naproti tomu například některá tvrzení marxismu patrně verifikovat (verifikace není definitivní) či falzikovat (falzifikace je definitivní) lze, proto jsou v kompetenci rozumu, nikoliv víry.

Víra tedy má tendenci často věřit i v to, co je rozumem ověřitelné, a rozum má naopak tendenci rozšiřovat svoje kompetence i na to, co ověřitelné není, a kde se stává vírou, za rozum pouze převlečenou.

Z toho pak mohou vyplývat otázky, zda lze nějak "verifikovat či falzikovat" kvalitu osobního vztahu a zda lze mít vztah k neosobní skutečnosti, která je předmětem verifikace či falzifikace.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Září 2017, 10:18:38

Někteří křesťané říkají, pane Nusharte, že víra = přesvědčení. Že se přesvědčili o tom, že Bůh je. A že tedy vědí.
Je to, jako když chodíte dveřmi, protože jste se přesvědčil, že na tom místě jsou, a tedy spoléháte na to své přesvědčení svým životem (spoléháte, že nenarazíte do zdi). Vědecký důkaz, že ty dveře tam jsou, jistě podat lze, ale vy jej nepotřebujete. Přesvědčil jste se sám.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozum, víra a čas Pondělí, 18.Září 2017, 12:17:23

Pane Nusharte, zřejmě Vám uniklo jedno vymezení ohledně kontrolní úlohy rozumu, které jsem postavil zcela záměrně: že totiž rozum ohledně víry toto své posuzování koná s ohledem na daný čas a místo.

To znamená: jestliže třeba pro antický rozum bylo ještě zcela přirozené a legitimní zabývat se otázkou, zda Bůh (respektive bohové) existuje či nikoliv, protože tehdejší svět člověka byl ještě plný magie, víry v proroctví a orákula, a nebylo tedy nic podivného na tom, představovat si bohy jako víceméně zcela materiální bytosti sídlící na hoře Olymp.

Dnešní čas je už ale někde úplně jinde, dnešní vědecké poznání pro takovouto materiální respektive objektivně-fyzikální existenci nějaké božské bytosti prostě neponechává žádný prostor. Z tohoto důvodu jsem v minulosti už několikrát zdůraznil, že sama otázka "existuje Bůh?" je fakticky zcela nesmyslná; a současný rozum ji odmítne stejně tak jako uvažování o tom, jestli na Marsu žijí ti růžoví sloni.

Předmětem rozumu a zkoumání se tedy nemůže stát - hypotetický - Bůh, nýbrž jenom víra jako taková. Víra je bezpochyby zcela objektivně jsoucím fenoménem; a rozum se pak zákonitě ptá, co za tímto fenoménem stojí, co je jeho příčinou, a jaký je jeho kontext. Je to pouze ryze niterná záležitost (v onom smyslu hluboké touhy lidské bytosti po identitě se světem) - anebo za tím přece jenom stojí nějaká objektivní danost?

Dosti dobře jste celou tu záležitost vystihl tím pojmem "vztah k neosobní skutečnosti".

Tohle je základ, na kterém by už v zásadě bylo možno rozvíjet další úvahy.

Klíčovou otázkou ovšem je, co to vlastně má být, tato "neosobní skutečnost". To jest především to, jestli - i když je bezprostředně pociťována jako "neosobní", jestli jejím jediným zdrojem ve skutečnosti není zase jenom to vnitřní, subjektivní, a tedy ryze osobní pnutí.

Já osobně jsem přesvědčen, že tomu tak není; to jest, že se opravdu nejedná jenom o nějakou čistě subjektivní záležitost. Je to opravdu mým názorem, že za tím stojí něco víc - něco, co má svou vlastní objektivní existenci.

Ovšem, toto "něco" je - prostředky čistého rozumu - krajně obtížné nějak pozitivně uchopit; a pro víru by takovéto objektivní "něco" bylo stejně asi příliš suché, ne dost emotivně vzněcující. A tak víra samozřejmě vždycky zůstane u svého přesvědčení, že toto "něco" má nějaký mysticky-religiózní původ.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Víra a přesvědčení Pondělí, 18.Září 2017, 12:23:21

To jsou přesně ty dva pojmy, paní Hájková, které se zcela všeobecně - a naprosto nelegitimně - zaměňují.

Někdo v něco naprosto pevně a neotřesitelně věří - a hned si domýšlí, že se o tom také "přesvědčil". I když tímto údajným "přesvědčením" není zase nic objektivnějšího, nežli ta jeho vlastní víra.

S těmi údajnými "dveřmi" k víře to může fungovat jenom potud, dokud tyto dveře jsou zcela imaginární. A tak si každý s trochou dobré vůle může představovat, jak jimi vchází sem a tam.

Existuje například jedna (pseudo)jogínská technika, která má vést ke schopnosti levitování. A skutečně ti, kteří takovýto kurs absolvují, poté tvrdí, že se dokáží - byť i jen na chvíli - vznést do vzduchu. Ve skutečnosti se zřejmě jedná jenom o to, že - z pozice vsedě - napnutím hýžďových svalů se dokáží o několik centimetrů vymrštit do výše, a přitom zažít na okamžik něco takového jako stav beztíže. A oni pak mohou s klidným svědomím tvrdit, že se sami "přesvědčili" o tom, že je reálně možno levitovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Září 2017, 12:34:2

Ještě k tomu konformismu.
Já vlastně nevím, proč by se konformisté měli chtít konformovat právě s ekonomickým systémem. To jsou opravdu všichni tak materialisticky založení? To se mi nezdá.
Navíc, proč se s ním konformovat, když ten systém některým lidem, byť značně konformním, nemá co nabídnout, než dno?
A konformovat se s druhými lidmi v něčem jiném vůbec není jednoduché, když si představíte tu různost názorů!
Prakticky jediná možnost pro toho člověka pak zůstává konformovat všechny ostatní se sebou samým.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Září 2017, 12:57:34

Jeden člověk trpěl, pane Poláčku, ale byla to jenom jeho subjektivní domněnka, že trpí, jeho "pouhá" víra. Nebylo to jeho přesvědčení a už vůbec nemohl vědecky dokázat, že trpí.
Co vy na to?

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 19.Září 2017, 01:23:48

Pan Poláček pořád nemůže pochopit vztah víry a přesvědčení (se). Když se přesvědčím, že jsou ve zdi dveře, spolehnu se na to a procházím jimi. Věřím tomu. Když najdu podobný otvor, věřím mu a projdu jím, a znovu se přesvědčím. A tak dále. Pan Poláček bloudí uzavřeným prostorem, vytváří si složité rozumové konstrukce a věří, že ten prostor nemá dveře vedoucí k Bohu. Pane Poláčku, modlím se, abyste se přesvědčil. Aby se Vám Bůh zjevil. Rozum nám však říká, že k tomu musí být z naší strany otevřenost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Září 2017, 12:04:26

Pane Pospíšile, ten problém je v tom, že přinejmenším v českém prostoru na každého věřícího, který "se přesvědčil" o existenci Boha, připadne přinejmenším jeden nevěřící, který je stejně tak naprosto pevně přesvědčen, že žádný Bůh neexistuje.

Takže: které z těchto dvou přesvědčení je vlastně přesvědčivější?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Září 2017, 12:19:4

Trpí hodně lidí, paní Hájková. U některých se dá soudit, že trpí z důvodů oprávněných: je něco nedobrého či bolestného v jejich životě, anebo ve světě okolním.

U jiných lidí zase tvrdí psychologové a psychoterapeuti, že tito trpí zcela zbytečně; že příčina jejich utrpení jsou oni sami, to jest nějaká porucha v jejich psychice. Kterou je možno - principiálně - odstranit či vyléčit.

Z hlediska toho dotyčného to ovšem není žádný rozdíl; on trpí tak jako tak. A on si nikdy sám nepřizná, že - pokud se jedná o ten druhý případ - že tou příčinou jeho utrpení je právě jenom on sám; on ji vždycky vidí v tom světě okolo sebe.

Takže, všeobecně: ono je značně obtížné nějak paušálně apriori soudit, kdo trpí "právem", z objektivních důvodů, a kdo "jenom" ze svého vlastního vnitřního pnutí.

A věc je složitější ještě o to, že velmi často je obojí navzájem propojené. Před časem jsme diskutovali o těch starozákonních prorocích; a shodli jsme se na tom, že oni trpěli špatností tohoto světa (která tu dozajista byla a je) - ale že zároveň oni zřejmě sami byli mimořádně citlivými jedinci; to znamená, že trpěli, a to až k nesnesení, záležitostmi nad kterými naprostá většina lidí jenom víceméně lhostejně mávne rukou.

Takže, ještě jednou: ono s tím utrpením to bývá velmi složité, a není vůbec snadné tady dokázat nějak jasně odlišit tu stránku vnitřní, osobní, od stránky objektivní a vnější.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 19.Září 2017, 12:41:30

Možná právě a zejména proto, pane Poláčku, lidé hledají spojení s Bohem. Protože jim vlastně nikdo z lidí jejich utrpení, ať už odstranitelné nebo neodstranitelné, nevěří.
Kdyby tady byla dokonalá společnost, platilo by, že Bůh by byl uprostřed ní. Tak jak to bylo psáno ve Zjevení: "Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo."
Vypadalo by to reálně tak, pane Poláčku, že každý člověk, který by pak viděl svého bližního, viděl by zároveň Boha. Dokud to tak nebude, budou lidé k Bohu stále vzhlížet, to máte marné. Tedy aspoň někteří. Někteří si samozřejmě dál budou myslet, že Boha vůbec nepotřebují.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kořeny konformismu Úterý, 19.Září 2017, 12:42:36

Proč jsou lidé konformní, paní Hájková? To je opravdu dosti zajímavá, a dosti podstatná otázka.

Ale svým způsobem je tato otázka špatně postavená. Nebo přinejmenším postavená tak, že nás vede zčásti falešným směrem.

Ta otázka je totiž postavená tím způsobem, jako že je nepochopitelné, proč jsou lidé konformní vůči systému, vůči světu, který je přece nehumánní, nepravý. Když by přece veškerá logika hovořila pro to, že lidé by naopak takovýto svět, takovýto stav měli odmítnout, a měli by se přiklonit ke světu lepšímu, pravdivějšímu, humánnějšímu.

Jenže - ono je tu jedno velice zásadní jenže. Za prvé, zcela prakticky - nějaká ta "lepší" alternativa bývá jen dosti zřídka k mání. Pravidelně tomu opravdu nebývá tak, že by tu byl nějaký čistě špatný svět či politický systém, a že by jenom stačilo sáhnout někam vedle po světě zcela dobrém.

Jen si připomeňme, jak to bylo s minulým režimem: zdálo se, že je natolik prohnilý, že už je jenom ztělesněním čiré nesvobody; a že tedy postačí svrhnout ho a zvolit svobodu, a všechno bude v nejlepším pořádku.

Jenže se pak dosti rychle ukázala, že ten údajný "svět svobody" má ke skutečně humánnímu světu také hodně daleko; a že dokonce i ten svět toho prohnilého komunismu či socialismu měl oproti tomu světu (pseudo)demokratického kapitalismu některé přednosti. Takže pak se není ani možno příliš mnoho se divit tomu, že někteří lidé vůči tomu starému režimu byli konformní, a někteří k němu dodnes pociťují pozdní nostalgii.

A s tím souvisí příčina druhá, obecnější: je už to zřejmě zakódováno v lidské mysli, v lidské psychice vůbec, že člověk je principiálně konformní vůči právě panující skutečnosti.

To má zřejmě už evoluční kořeny: člověk samozřejmě mohl přežít jenom tehdy, když se dokázal přizpůsobit svému okolí. To znamená: přizpůsobit se realitě.

A když to vztáhneme na politické systémy či režimy: ty prostě j s o u takovouto realitou. Ano, jsou třeba špatné, nepravdivé, nesvobodné - ale stále ještě zaručují základní životní funkce, jako je přežití, možnost získávání potravy, obydlí atd.atd. (Právě takto ostatně Marx odůvodňoval svou centrální tézi o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou": že lidé napřed musejí jíst, bydlet, oblékat se, a teprve potom si mohou vytvářet nějak myšlenky a představy o tom světě, ve kterém žijí.)

Takže je to podle všeho opravdu tento pradávný atavistický instinkt, který podvědomě lidi vede ke konformismu s tím světem, s tím politickým systémem, ve kterém právě žijí. I když je třeba nedokonalý či závadový - stále je ještě zárukou jejich nejzákladnějších životních potřeb.

A musí se ten svět či režim stát opravdu už zcela nesnesitelným, aby většina populace překonala tento svůj instinkt konformismu, a začala vyvolávat bojová hesla žádající jeho odstranění, a nastolení režimu zcela nového.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh a utrpení Úterý, 19.Září 2017, 12:46:0

Takto pojato by to ovšem jenom potvrzovalo základní Marxovu tézi, paní Hájková, že totiž náboženství vzniká jenom a pouze z utrpení, a je - nevědomou - kompenzací utrpení.

Kdyby totiž opravdu nastal ten "boží svět" bez jakéhokoli utrpení - pak by ti lidé v tom nádherném světě už nepotřebovali žádného Boha, který by jim "utíral slzy". A vlastně by ho už nepotřebovali vůbec, protože i bez něj byli dokonale šťastni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 19.Září 2017, 13:01:12

Jenže Marx předpokládal, že Bůh neexistuje, kdežto my víme, že Bůh byl, je (a bude i pak). Jen způsob jeho existence doznává proměny. Někdo správně říká, že Bůh se děje. Nebo že se stává.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi (o svobodě) Úterý, 19.Září 2017, 14:07:39

Biblický příběh o Adamovi a Evě můžeme chápat také i jako podobenství o tom, jak člověk získal svobodu "vynořením se" z původní harmonie přírody. Člověk ale i tak dál zůstává (závislou) součástí světa jako dřív, kromě toho se však stal také správcem světa. Něco za to ale zaplatil a pokud si neuvědomuje, jak se to stalo, bude platit stále.

Víra je způsob, jak uspokojit svoji "touhu po identitě se jsoucím světem" určitým druhem vztahu ke Jsoucnu, který umožňuje přestat platit tu zmíněnou cenu za získanou svobodu (v křesťanství je to chápáno téměř doslovně). Trochu méně doslovně bych to formuloval asi takto: Je to cena za to, že jsme se vzdali té vnější všeobjímající harmonie přírody a rozhodli jsme se vtiskávat světu harmonii vlastní. (((To je ale jen těžko možné dělat, pokud člověk ztratí vědomí odpovědného správce a nahradí ho vědomím pokořitele světa. Tato změna sebepojetí člověka je patrně způsobena psychologickou ztrátou vědomí vlastní důstojnosti, tím, že člověk v novověku - například prostřednictvím rozvíjejícího se vědeckého pohledu - zjistil, že je skutečně JEN součástí přírody. Tím bylo oslabeno vědomí správce a vrchu nabyla potřeba svět pokořit, abychom tak obnovili vlastní důstojnost.)))

Přijali-li jsme svobodu od Jsoucna, neměli bychom Jsoucnu svobodu upírat. Přiznejme tedy Jsoucnu svobodu, ať si existuje jakýmkoliv způsobem existence (i takovým, který neznáme) a v jakékoliv formě, třeba i ve formě, kterou někdo v rámci svého lidského pochopení nazve osobním Bohem. Nemůžeme přece zkoumat pravdivost předpokladu existence svobodného ("všemohoucího") Boha a zároveň takový předpoklad ve svém dalším předpokladu popírat, aby nám vyšlo to, co si přejeme, že nám vyjít má. Je-li Bůh svobodný, může si klidně (ne)existovat ve formě Vašich růžových slonů na Marsu i ve formě Russellovy čajové konvice na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem. Pokud má smysl pro humor, jistě už tak dávno činí. Bůh má tedy z definice (neboli z našeho předpokladu o tom, jaké má vlastnosti) neomezené možnosti (s našimi možnostmi vědeckého zkoumání světa zcela nesrovnatelné - nesrovnatelné v nejhlubším významu toho slova). Zároveň má podle našeho předkokladu nějaký záměr, nějakou vůli, předpokládejme například, že nechce být předmětem lidského vědeckého výkumu, nechce být předmětem verifikace či falzifikace, nechce být předmětem vztahu k neosobní skutečnosti (ani já ani Vy jistě také nechcete být předmětem vztahu k neosobní skutečnosti, nechcete být považován za vědecky zkoumatelné "to"). Z toho tedy jasně vyplývá, že Bůh s těmito vlastmostmi, které mu připisují sami lidé, nemůže být vědecky potvrzen ani vyvrácen, leda by si to sám přál (když si tedy Bůh bude přát, aby jeho existence byla vědecky zcela vyvrácena, pak se tak i stane:-).

Bůh by tedy s námi mohl manipulovat, ale domnívám se, že to ze zásady nedělá (((tím se vlastně liší od "zla"))), protože se řídí Spinozovou "poznanou nutností":-) Bůh je tedy i ve smyslu Augustinova "miluj a dělej (si:-) co chceš" svobodný, což by vlastně takto mohlo být řešením starého teologického paradoxu vševědoucnosti a všemohoucnosti (který se vlastně paradoxem jenom jeví - z důvodu nepochopení toho, co je to svoboda, neboli "všemohoucnost").

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 20.Září 2017, 12:41:41

Správně jste napsal, pane Poláčku, že věřící "se přesvědčili" a nevěřící "jsou přesvědčeni". Nemohou se přesvědčit, že Bůh neexistuje. Bůh není automat: vhodím peníze a poznám, jestli funguje nebo nefunguje. Bůh se dává poznat těm, kdo ho hledají, ale nemusí ho poznat ti, kdo k němu nepřicházejí s otevřenm srdcem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jsoucno, Bůh a člověk Středa, 20.Září 2017, 13:26:50

No dobře, pane Nusharte - v každém případě se jedná o zřejmě s odstupem filozoficky (či teologicky?) nejlépe odůvodněný postoj ve prospěch víry, se kterým jsem se ve zdejších diskusích doposud setkal. A - v tomto smyslu - bych v bezprostřední rovině neměl ani příliš mnoho zásadních námitek.

V té základní linii se Vaše centrální myšlenka totiž docela dobře kryje i s mým vlastním pojetím celé záležitosti.

Pokud vyjdeme ze - společně sdíleného - předpokladu, že tady opravdu existuje něco takového jako ono "Jsoucno" přesahující bezprostřední fyzikálně-materiální existenci věcí, pak i já sám už dávno tvrdím, že víra v Boha je prakticky tou zcela nejpřirozenější formou, jak si člověk toto Jsoucno může představovat, jak se k němu může vztahovat.

(Pro pořádek: jak řečeno existenci tohoto Jsoucna je možno - pouze - p ř e d p o k l á d a t, není nijak možno ji dokázat. Nicméně je dost argumentů pro to, že tuto existenci Jsoucna je možno předpokládat do značné míry legitimně.)

Takže, potud dobře.

K diferencím mezi námi dojde ale hned v dalších bodech.

Za prvé: z hlediska věřícího je to ztotožnění onoho "Jsoucna" s - personálním - Bohem aktem oživení, tedy fakticky rozšíření onoho Jsoucna. Zkrátka, z hlediska věřícího toto Jsoucno, pokud není chápáno jako Bůh, zůstává jenom v rovině abstraktní, neživotné, němé.

Na straně druhé ale z hlediska filozofie je tomu přesně naopak: jakmile se toto Jsoucno - ve své všezahrnující potencialitě - ztotožní s jednou jedinou konkrétní, názornou formou (tedy formou personálního Boha) - tak v tom samém okamžiku se ono principiálně univerzální Jsoucno zkrátí. Toto Jsoucno pak už není samo sebou - nýbrž nadále smí být už jenom touto jedinou formou, a ničím jiným. Je fixováno na tuto formu Jediného Boha, a je omezeno jenom na ty způsoby a formy, jak si lidé tohoto jednoho Boha sami představují, respektive jakým způsobem ho uctívají. Tím to Jsoucno přestává být pravým Jsoucnem, a stává se předmětem kultu. Přestává být skutečně kosmickou záležitostí, a stává se objektem lidských představ.

A druhý moment, který mi hned od samotného počátku Vašich vývodů připadal nemálo rušivý, byl pojem "svoboda".

To Jsoucno - o tom se v jeho vlastní, autentické existenci sotva dá legitimně vyslovit něco více nežli právě jenom to, že je. Ono je, existuje samo sebou, a je mu naprosto lhostejné, jestli my, lidé, ho obdaříme jakýmsi predikáty o "svobodě", anebo ale ne. Něco takového se ho v jeho primární existenci prostě vůbec nedotýká.

Tady je právě vidět ten problém: pokud my si toto "Jsoucno" představíme v podobě Boha, a v souvislosti s ním pak začneme spekulovat o tom zda tento je či není "svobodný" - pak se jednoznačně ukazuje, že jsme to právě a pouze my lidé, kteří do tohoto Jsoucna/Boha projektují své vlastní představy.

Takže se tady vzápětí vytváří ten - skutečný - paradox, totiž že to Jsoucno/Bůh má mít primární, na nás zcela nezávislou existenci - ale zároveň ten Bůh má jenom takový způsob existence, který my sami mu přisoudíme a podsuneme v našich vlastních lidských představách a kategoriích.

Tady se ukazuje ta základní potíž víry respektive křesťanství, na kterou poukazuji znovu a znovu: že podle ní je člověk bezezbytku výtvorem onoho Boha/Jsoucna. A nedokáže si (křesťanství) přiznat, že člověk má v celém tom projektu a samovývoji Jsoucna také svou zcela autonomní a nezastupitelnou roli.

Totiž - že je to právě a jenom člověk, se kterým do tohoto pohybu Jsoucna vůbec vstupuje něco takového, jako je otázka svobody.

Ještě jednou: pro Jsoucno samotné se nějaká otázka "svobody" vůbec nestaví; pro něj tato kategorie prostě vůbec nemá význam.

Teprve když toto Jsoucno svým samopohybem stvořilo, vytvořilo něco takového jako je člověk (tj. myslící, vědomě jednající bytost vůbec) - teprve s tímto nástupem člověka přichází a vyvstává otázka svobody. Nikoli s Bohem samotným; neboť ten je jenom to Jsoucno.

Takže, o co se jedná: přiznat člověku jeho práva. Jeho, aby se tak řeklo, právo na prvorozenectví. Neboť jak je člověk na straně jedné produktem Jsoucna (Boha), tak na straně druhé je to až právě člověk sám, s kterým přichází a vzniká něco, co by tu bez něj vůbec nebylo. A v tomto smyslu tedy člověk má svou prioritu jak vůči Jsoucnu, tak i vůči samotnému Bohu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 20.Září 2017, 13:29:52

Pane Pospíšile, a co třeba ti, kteří ztratili svou víru v Osvětimi? Při pohledu na ty nevýslovné hrůzy tam, které všemohoucí a dobrý Bůh nechal se dít bez jediného mrknutí oka? Právě tito - původně věřící - se v plném slova smyslu přesvědčili, že Bůh neexistuje a existovat nemůže, jinak by to všechno vůbec nebylo možné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi (jsoucno a svoboda) Čtvrtek, 21.Září 2017, 12:18:31

Podle známých zkušeností se samozřejmě jsoucno nechová nevypočitatelně chaoticky ("svévolně - 'svobodně'").

Takže - pokud si svobodu představíme jako svévoli, pak nám "svoboda jsoucna" nedává vůbec žádný smysl, popřípadě můžeme říci, že jsoucno svobodné není. ((Svévolně se chovající jsoucno nejspíše nemůže vůbec existovat.))

Pokud si však svobodu představujeme jako poznanou nutnost, pak se jsoucno touto poznanou nutností řídí (řídí se pravidly své existence) a tedy svobodné v tomto smyslu je. Pokud by se jsoucno poznanou nutností (neboli vtištěnými pravidly existence) neřídilo, nebylo by v tomto smyslu svobodné a zároveň by ani nemohlo existovat. ((Například pokud by svévolně nebyly dodrženy základní fyzikální konstanty, vesmír by byl buď zcela jiný, ale spíše by neexistoval vůbec - včetně prostoru a času.))

Neexistence jsoucna není "nicota" ve smyslu prázdného prostoru v ubíhajícím čase, není to nějaké prázdné nic, je to neexistence prostoru a neexistence času.

Svoboda, pochopená jako svévole, by tedy patrně mohla vést k pravé nicotě, zatímco svoboda, pochopená jako poznaná nutnost, by pak vedla k existenci jsoucna (s jemu nutně vtištěnými pravidly existence).

To je také rozdíl mezi "pokořitelem" a "správcem".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zrod člověka a ztráta harmonie Čtvrtek, 21.Září 2017, 12:24:26

Vraťme se zpět k té harmonii; tedy k tomu náhledu, že člověk svou svobodu získal tím, že se vydělil z prvotní harmonie přírody. - Je to ostatně velmi povedená formulace, to jak "je to cena za to, že jsme se vzdali té vnější všeobjímající harmonie přírody a rozhodli jsme se vtiskávat světu harmonii vlastní".

Ale nedá se nic dělat, zase je tu jeden - a to velmi zásadní - problém.

Ta původní "harmonie přírody" - to nakonec není nic jiného, nežli harmonie toho prapůvodního a všeobjímajícího Jsoucna.

Jenže, minule jsme si ukázali, že tím jediným predikátem, kterému je tomuto "Jsoucnu" možno legitimně přisoudit, je právě a jenom to, že ono je. A je samo sebou, tedy právě tak a takové, jaké je; a my lidé mu do toho nemáme co mluvit.

To znamená: jestliže je tomuto Jsoucnu přisouzen, přidán i predikát "harmonie" - pak jsme to už jenom my, sami lidé, kteří si tu harmonii k tomu Jsoucnu přimysleli.

Čili zcela jasně: není žádné harmonie bez člověka. Bez člověka, který si tuto harmonii představuje, který po ní touží, který ji projektuje do světa kolem sebe.

Zkusme si ale ještě jednou přezkoumat, jestli to jsoucno skutečně samo o sobě opravdu není harmonické.

Jak řečeno, v prvním momentu to Jsoucno pouze je; a nic víc. Nic dalšího k tomu nepřichází. A my, lidé, nemáme žádnou rozhodovací pravomoc o tom, jakým způsobem toto jsoucno má či nemá existovat. Zda harmonicky či disharmonicky či jakkoli jinak.

Na straně druhé: zase tak úplně libovolně toto Jsoucno existovat nemůže.

Položme si otázku: může Jsoucno existovat ve stavu trvalého chaosu? (Který bychom asi sotva prohlásili za "harmonický".) Tedy ve stavu, kdy částice hmoty zanikají v tom samém okamžiku, kdy vznikly, protože není nic, co by z nich dokázalo vytvořit nějaké trvale jsoucí útvary.

V takovémto stavu chaosu Jsoucno sice nějakým způsobem existuje - ale zároveň n e n í, v tom uvedeném smyslu že nevytváří nic trvale jsoucího.

Takže o Jsoucnu v plném slova smyslu budeme asi hovořit jenom tam, kde něco - tedy konec konců veškerý vesmír - existuje jako alespoň relativně trvalý stav.

A aby tento vesmír mohl takovýmto způsobem existovat, musí mít určitou vnitřní vyváženost. Tím není teď ani tak míněna vyváženost čistě hmotná (i když ta asi také) - jako vyváženost strukturální. S Aristotelem řečeno: nesmí toho být ani příliš mnoho, ani příliš málo. Jinak by se to celé převážilo jedním, anebo ale opačným směrem.

Takže, vesmír musí být určitým způsobem vyvážený, symetrický - a od této symetrie je už jenom krůček k harmonii.

Ale pozor! Je to jenom krůček - ale nicméně to není to samé.

Ta kosmická symetrie - ta dává objektivní základ pro tu harmonii; ale jak už bylo řečeno, "harmonie" jako taková, to je čistě lidský pojem, čistě lidský přídomek.

Harmonie je něco víc, než jenom pouhá - objektivní - symetrie; a pokud k tomu nepřijde lidský duch a lidská duše se svou touhou po harmonii, pak zde nic takového jako "harmonie" prostě nebude.

Příroda sama není harmonická; příroda je boj. Je to jenom a pouze člověk, kdo v té přírodě dokáže tu harmonii objevit - a především je to jenom a pouze člověk sám, který harmonii dokáže cíleně vytvářet.

Takže ta svoboda člověka? - Ani ne tak že on by proto ztratil svou původní harmonii; on ztratil svou původní i d e n t i t u s přírodou. Kterou měl, dokud byl jenom živočich. Ale jakmile se stal člověkem, pak tuto prapůvodní identitu ztratil a ztratit musel - právě proto, aby získal svou svobodu. A - aby mohl svým vlastním kreativním počinem vytvářet novou harmonii světa.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 21.Září 2017, 12:28:59

Pane Nusharte, tak tohle snad skutečně musel být nějaký přenos myšlenek. V tu samou chvíli, kdy já jsem teprve psal můj poslední příspěvek o vztahu Jsoucna, chaosu a svobody, jste paralelně k tomu Vy psal ten svůj vlastní - víceméně přesně o tomtéž! Což jsem zjistil až právě v tom okamžiku, kdy jsem ten můj dopsal a umístil.

Takže teď nevím - byla to pouhá náhoda, intuice, anebo zde přece jenom působil nějaký Vyšší duch veškerého bytí?... ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda a poznaná nutnost Čtvrtek, 21.Září 2017, 13:03:0

Takže tedy k té svobodě a k té "poznané nutnosti".

Ano, v základním principu bych souhlasil.

Jenže: ona ta svoboda totiž potřebuje obojí. Totiž jak tu - zákonitou - nutnost, tak ale i ten chaos. Tu bezzákonnost.

Píšete, že chaos nezakládá svobodu. Protože chaos vůbec neumožňuje vlastní existenci jsoucna. - V tom se v zásadě shodujeme, sám jsem paralelně napsal víceméně to samé.

Jenže: samotná zákonitost, řád, nutnost - to zase nedává žádnou svobodu. Kde je nutnost a nic než nutnost - tam není možnost volby, a kde není možnost volby tam není ani svoboda.

Vraťme se ještě jednou k tomu nejpůvodnějšímu ontologickému základu.

Jak řečeno napsali jsme o tom chaosu v zásadě to samé; ale přece jenom je tu určitá diference.

Ne že by jsoucno nemohlo vůbec existovat ve stavu chaosu (fyzikálně řečeno: fluktuace). Ani v tomto stavu jsoucno neztrácí svou masu jako takovou; jenom nevytváří fixní, v čase trvalé struktury.

Tento chaos: to je skutečně takové "prapolévka", která ještě nemá žádnou pevnou formu, ale ze které může vzniknout všechno.

Ale: jakmile už nějaké "něco" vzniklo, pak to znemožňuje všechny formy, všechny možnosti ostatní. Takže tento vznik "něčeho" je vždy jak realizací - tak ale i zabráněním všech realizací jiných.

Tím že vznikl náš vesmír s jeho vlastními zákonitostmi a strukturami, zároveň zabránil vzniku nějakého jiného, možná mnohem lepšího a povedenějšího vesmíru.

Takže, o co se jedná: my (respektive Jsoucno samotné) potřebuje jak ty zákony, tu nutnost - tak ale i ten chaos. Nutnost umožňuje pevnou a trvalou existenci věcí; ale je to ten chaos, který skýtá možnosti zrodu všeho, který umožňuje volnou kreaci všech možných alternativ.

A co platí pro jsoucno samotné, stejně tak platí i pro člověka. Ano, člověk potřebuje tu Nutnost - neboť bez ní by byl lidský svět jenom chaotickou změtí zcela náhodných událostí bez jakéhokoliv řádu. Ale stejně tak člověk potřebuje i ten "Chaos", tu absenci Nutnosti (to jest, možnost tuto nutnost respektive zákonitost vzít v potaz) - aby mohl sám tvořit a hledat lepší alternativy k tomu, co tady právě je.

Takže, všechno dohromady, zase tu máme jeden krásný dialektický protiklad: nutnost a absence nutnosti, obojí zároveň ve vzájemné opozici, a celý svět člověka je možno složit jenom z obou těchto protikladných prvků dohromady.

Svoboda jako taková se tedy skládá jak z toho poznávání toho, co je opravdu nutné a správné, tak ale i z neustálého hledání a vytváření nových, vlastních cest a možností.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 21.Září 2017, 13:20:53

Jenže v té vzpomínané Osvětimi člověk harmonii nevytvořil.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nutnost a hledání cest Čtvrtek, 21.Září 2017, 13:30:18

Kdysi jsem zde uváděl takový příklad s bludištěm. Poznaná nutnost je ta cesta (popřípadě více cest), které nahlédnuty shora vedou od startu k cíli. Ostatní cesty jsou slepé a člověk v nich může "svobodně" bloudit, pokud se z nějakého důvodu nechce řídit tou poznanou správnou cestou (těmi poznanými správnými cestami).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokud je Osvětim důvodem, proč nevěřit v osobního Boha, Čtvrtek, 21.Září 2017, 13:38:38

pak současně není důvodem, proč věřit v člověka.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 21.Září 2017, 13:50:27

To jste napsal dobře.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 21.Září 2017, 14:02:34

Když slyším pana Poláčka mluvit o úloze a schopnostech člověka, napadne mě: O kterém člověku je řeč? Vždyť lidí je mnoho! A schopnosti některých nejsou moc velké.
Pokud má člověk něco řídit (například nějaký systém), říkám si zase: Který člověk?
Všechno to nakonec vede k hierarchickým systémům, kde jedni řídí druhé. To se mi nelíbí.
Proto dávám prioritu raději Bohu a ne člověku.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 21.Září 2017, 14:06:47

Protože Bůh je jeden.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 22.Září 2017, 01:32:41

Pane Poláčku, vy jako filosof musíte vědět, že jste napsal nesmysl. Osvětim nezpůsobil Bůh, ale lidé, jimž on dal svobodu a moc konat. Závěr je možný jen ten, který napsal pan Nushart: Ztratit víru v člověka.
Bůh tu přece není na to,aby fackoval darebáky, zabraňoval svobodným lidem v činnosti, třeba i nejhorší.
Přece však můžeme vidět, jak Bůh dokáže působit i v tom nejhorším, co způsobí člověk: zaktivizuje Přemysla Pittra a tisíce dalších, přesvědčí spoustu lidí o nutnosti změny života na zemi, ... a nakonec výsledkem těch hrozných událostí je i svobodný, rozkvétající stát Izrael. To nás může vést k nové víře v člověka. Člověka, který jedná pod Božím vedením, i když jej třeba ani nezná, ale otevírá své srdce dobru.
A nakonec k nové víře v Boha a Bohu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 22.Září 2017, 10:22:22

Pane Pospíšile, to že mnoho věřících svou víru/důvěru v Boha ztratilo právě při pohledu na hrůzy Osvětimi, je prostě naprosto nevyvratitelná skutečnost.

A jestli Vy tvrdíte, že jste se "přesvědčil" o existenci Boha (jak vlastně?...), pak já Vám odpovídám, že je mnoho lidí, kteří mají daleko silnější důvody pro své přesvědčení, že Bůh neexistuje.

Anebo by muselo platit něco z toho co jsem před časem ocitoval od antického myslitele o vztahu Boha a zla ve světě: buďto Bůh nemůže zabránit zlu ve světě, a pak je to bůh bezmocný a tedy žádný bůh; anebo by mohl zabránit zlu ve světě, ale je mu to jedno. Takový bůh zcela lhostejný k lidskému utrpení ovšem nestojí ani v nejmenším za to, aby ho člověk pokládal za svého boha, aby ho uctíval.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bludiště a člověk Pátek, 22.Září 2017, 10:31:31

Pane Nusharte, Vy pořád tvrdošíjně setrváváte stále na tom stejném modelu: že je tu předem f i x n ě, jednou provždy dané nějaké "dobro", nějaký jednoznačný cíl - a že jedinou úlohou (a jediným smyslem existence) člověka je to, k tomuto předem danému cíli dospět.

A vůbec neuznáváte či nejste schopen nahlédnout, že by to mohl být také č l o v ě k s á m, kdo si klade své vlastí cíle. Kdo tedy pouze nehledá cesty k hotovému, nýbrž kdo svým vlastním kreativním počinem sám vytváří.

Všechny tyhle zmatky vyplývají z toho, že lidé si celou věc chtějí zjednodušit. Aby to nebylo tak příliš namáhavé.

A tak tu na straně jedné stojí ti, pro které žádný objektivní cíl a směr neexistuje, pro které existuje jenom právě přítomný okamžik a právě tady a teď jsoucí Já, které si - údajně naprosto svobodně - může volit své cíle.

A na straně druhé stojí ti, kteří zase chtějí mít jenom ten - někým shora daný a vytyčený - cíl, a svou "svobodu" spatřují právě jenom v tom dospět k tomuto jednomu jedinému fixnímu bodu.

Obě strany si tak zjednodušují ten skutečný problém, ten skutečný úkol pro lidskou bytost: hledat Jeden cíl, ale zároveň si být vědom toho, že ten jako takový neexistuje. A že je to právě člověk, který tento Jeden cíl musí sám znovu a znovu vytvářet, v nových a nových variacích.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 22.Září 2017, 10:32:53

Paní Hájková, podle Vás (křesťanské) náboženství, kde Jeden Bůh je nadřazený všemu a všem, snad není hierarchický systém?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Který člověk? Pátek, 22.Září 2017, 10:39:7

Tak to je opravdu zajímavé, paní Hájková: když Poláček mluví o úloze a schopnostech člověka, tak je to podle Vás špatně. Ale když o tomtéž mluví Marx, tak v tom neshledáváte naprosto žádný problém.

Byl to totiž právě Marx, který - mnohem důsledněji nežli já - operoval s pojmem "Gattungsmensch", rodový člověk. Který má jako takový zcela určité vlastnosti, schopnosti a potřeby. Potřebu pospolitosti (společné práce) především, ale také potřebu kreativní činnosti; obojího se mu pak má dostat v plné míře v komunismu.

Byl to právě Marx, který vůbec neoperoval s něčím takovým jako je lidská individualita; všichni lidé u něj nakonec byli jenom součástí toho "rodového člověka".

A ostatně stejně tak i Ježíš: ten se stejně tak málo obracel na svůj zástup s tím, že "ty jsi takový a ty jsi takový" - nýbrž od všech b e z r o z d í l u vyžadoval naprosto stejný způsob - pravého a správného - chování.

Zkrátka, nedá se nic dělat - ale jsou opravdu věci, které jsou všem lidem, všem příslušníkům lidského rodu společné. Jinak bychom se nakonec nemohli vůbec na ničem společném domluvit, jenom na tom, že každý jsme holt někdo úplně jiný.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 22.Září 2017, 10:45:16

Není, respektive nemusí být. Všichni lidé jsou si totiž před Bohem rovni, všichni k němu mají přístup. Bůh nedává nikomu přednost.
Samozřejmě, někteří křesťané, zejména katolíci, věří nadto v nutnost nadřízených autorit. Mezi křesťany jsou zkrátka rozdíly.
Z různosti náhledu na autoritu vyplývají také různé přístupy k demokratickým strukturám.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 22.Září 2017, 10:53:3

Jinak vůbec netvrdím, že by si lidé, kteří mají různé schopnosti, nebyli rovni v základních potřebách jako hlad, žízeň, potřeba bydlet, komunikovat s druhými. Právě proto mají být tyto potřeby uspokojovány bez ohledu na jejich schopnosti. Nechápu, oč vám jde.