Můj spolužák estébák byl v televizi. Nic jsme se o něm nedověděli

Na filmu o agentu Vianovi, který vysílala ČT 2 v cyklu Paměť národa, lze ukázat rozdíl mezi pitvou mrtvého bolševismu a umělým drásáním jeho někdejších ran na základě dnešní společenské objednávky.

Zíral jsem na dvojce na bývalé spolužáky. V televizní verzi rozhovorů Paměti národa. Jiří Imlauf a Petr Mička vyprávěli o tom, jak jeli v roce 1987 na demonstraci k Lennonově zdi, jak pak oba šli na výslech a Petra získat nezkusili, kdežto Jiřího získali. Jiřího i po letech mrzí, že práskal, ani pro Petra skoro třicet let nestačilo, aby ho to celé nepřestalo žrát. Tak pravil film.

Tohle je místo studený. Tady se čas měří vztekem. A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací. Repro DR

„Banálně hluboké jizvy na duši“, první reakce na obrazy někdejších spolužáků v bedně. Pak jsem si poprvé v životě, na Youtube, pustil skupinu Houpací koně, kde Jirka Imlauf hraje. V písni Everest, která má návštěvnost více než sto tisíc, jsou verše: „Projdi se peklem. Tohle je místo studený. Tady se čas měří vztekem. A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací.“ Hudba dohrála a dostal jsem chuť uchopit divácký zážitek nějak věcně.

Hlásím rovnou, že nebudu nadávat ani na fízly, ani na projekt Paměť národa, takže nadšence neuspokojím. Na druhou stranu jsem pamětník, který znal nejen oba kluky, ale i prostředí Ústí nad Labem konce sedmdesátých a osmdesátých let.

Co mne zajímá nad rámec předloženého filmu
Díl Paměti národa o mých bývalých spolužácích nechává otevřenou jednu otázku. Psal Jirka vlastnoručně zprávy, nebo ne? Ve filmu říká, že ne. Ze spisu StB se podle internetových stránek Paměti národa dochovalo torzo. Na stránkách jsou vidět desky na vlastnoručně psané zprávy. Ve filmu kamera letmo ukáže témata, čeho se týkaly. Je celý film částečně o tom, že Jirka má potřebu i po třiceti letech lhát? A pokud ano, nevypovídá to spíše o systému než o něm samém?

Film mne zajímá jako příspěvek k tomu, jak se vyznat v nedávné minulosti. Jako něco, co do vyššího celku uspořádá to, co si pamatuji.

Když sáhnu do vzpomínek, vidím Jirku na začátku naší první chmelové brigády, po nástupu na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem v roce 1985. Dnes už se to o nikom říkat nesmí, ale tehdy by se skoro všichni shodli, že je krásný. Delší vlasy, jasný pohled, odvaha přikrmená chlastem. „Nohavica Jaromír“, zakřičel Jirka do žvástů kantorů, které vedli na mikrofon na začátku chmelu. Bez kontextu.

Chtěl řvát symbol. Nohavica byl tehdy hlavní protestní písničkář, co ještě směl vystupovat. Pak prý práskal, co dělal Kryl v Budapešti. A dnes prý hraje pro Okamuru.

Pak na chmelu představovali kantory. U jednoho matikáře, když ho ukázali, Jirka naplno a bez kontextu křičel slovo vulgárně označující mužské přirození. A měl pravdu, i když toho chlapa neznal. Ten vyučující si jednu studentku matematiky izoloval do kuchyně a spal s ní, zatímco my těžili zelené zlato. I zkoušky se u něj dělaly podobným způsobem.

Ale jak to Imlauf veděl? Nevěděl. Nějak cítil. Kdybych byl estébák, lámal bych Imlaufa. Kdybych byl estébák, věděl bych dávno od jiných, že po něm mám jít. Na druhém chmelu auto srazilo a zabilo spolužáka z kruhu Mirka Sasku. Kantoři pak kombinovali výhrůžky a diskotéky. Uměli to zahustit i bez fízlů. Nám tehdy pomohla šéfka dějepisu, docentka Englová, z protestantské rodiny.

Proč si vybrali Jirku? Myslím, že je třeba analyzovat jeho profil ve srovnání s jinými. Povídal v hospodě, povídal proudem. Možná pod jeho značku zaparkovali, co věděli od jiných. Třeba v tom spočívala metoda pozdní StB. A to jsou věci, které mne zajímají.

StB a vysoká škola na provincii
Fakultní estébák se jmenoval Peller, krycí jméno Nováček. Seděl na buržoazní ulici W. Churchilla, v budově po německém fabrikantovi, kde zároveň za socialismu působil úřad pasů a víz.

Nováček měl konspirační byt na ulici Fučíkově, nyní Masarykově. Chodili tam mnozí kantoři a hodně studentů. Samozřejmě práskat. Dověděl jsem se za revoluce. Je to pravda?

Agent Vian, spolužák Jirka, byl produktem působení StB na vysoké škole. Museli přece něco vykazovat. Cítil estébácký profesionál, že se mu bude s Jirkovou pomocí lépe plnit složka, a přibudou mu proto frčky?

Po skoro třiceti letech a otevřených archivech by bylo možné zrekonstruovat, jak StB na vysoké škole pracovala. Za revoluce kantoři říkali, že mají strach z proděkana Jandy, který je s nimi propojený. Jak ten systém fungoval, kolik v něm bylo zapojených lidí, kolik stál času, kolik peněz?

Jiří Imlauf řekl v podstatě totéž co do televize před pár lety do Mladé fronty. Spíše tam řekl o něco víc. Redaktor mu v novinovém rozhovoru tyká a ptá se tónem soudce.

Proč moji někdejší spolužáci provozují morální striptýz na obrazovce, aniž bychom se my, diváci, dověděli, jak s nimi profesionálně vedený systém zacházel? Zkrátka mám z toho získání Jirky na pomocníka fízlů dojem jako z příběhu o znásilnění -náctileté.

Kontext
Áčáci nesnáší béčáky a naopak. My, historici, jsme na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem osmdesátých let minulého století byli k občankářům shovívaví. Byli prázdně hlasití. Během revoluce téměř neviditelní. Jirka Imlauf toho moc nevěděl. Většina věcí v Ústí se děla mimo studentskou hospodu.

Postavou neoficiálního vysokoškolského života na ústecké fakultě osmdesátých let byl Petr Kotyk. Distribuoval exilovou literaturu a samizdat, pod jeho vedením se opisovaly třeba Vokolkovy spisy. Spolupracoval s profesorem Staňkem na ústeckém gymnáziu, který byl napojen na katolickou opozici.

Hudbu obstarával dlouhovlasý Mirek Rosendorf. Dělal posunovače (denní, noční, volno, volno), nahrával kazety, od Kryla až po rock. Chodili k němu studenti ze středních škol i z pedagogické fakulty.

Kolem Karla Tománka a studentského divadla Grátis byla slušná skupina lidí, kteří četli, stýkali se s podobnými po celé republice. Činoherní studio a malířsko-kulisácké zázemí Městského divadla tvořily další ohniska.

V archivu manželé Kaiserovi prezenčně půjčovali Peroutkovu Přítomnost a spousty nedostupných knih. Pavla Turčínová prodávala v knihkupectví a pak v antikvariátu. Vozila z Prahy samizdat hipíckého směru, ale nejen. Robert Mikuláš vozil a půjčoval samizdatové Lidové noviny. Přísun Svědectví, Listů byl v posledních letech před revolucí už dost pravidelný. Dalo se dostat k Informacím o církvi, občas i k aktuálním materiálům Charty 77. Věci z Jazzové sekce i z produkce undergroundu byly k dostání lehko.

Jarmila Baryliková zvaná Justýna v antikvariátu vykupovala a vzadu prodávala knihy od Masaryka až po Svatého Jana od Kříže. Poradila a zorientovala. Ve výloze antikvariátu nechala za revoluce běžet video mlácení z Národní třídy, takže ji stihli vyhodit z práce a za pár týdnů ji s omluvou vzít zpět.

Zkrátka v osmdesátých letech ve městě smogu Ústí nad Labem existovala velmi hustá síť nezávislé kultury. Státní bezpečnost do ní zasahovala výjimečně, jen když šlo o věci s viditelným veřejným dopadem. Nebránila už informační a duchovně normativní monopol státu. Nebo jen neschopně a vlažně. Do tohoto kontextu je třeba zařadit příběh Jiřího Imlaufa, malé ryby, kterou prohnali mlýnkem na maso.

Státní bezpečnost nezamířila svou pozornost a stát své represe do míst, kde z hlediska režimu bylo záhodno udeřit. Nebo ano? Měli zmapované prostředí a jeho protagonisty nechávali zatím pobíhat?

Jiří už před lety odtabuizoval svou minulost. Je to od něj hezké. Pohled na minulost se ale vyvíjí podle současné společenské objednávky. Imlauf sám říká, že po revoluci si mohl dovolit prakticky zapomenout, ale od konce devadesátých let je kvůli zájmu médií jeho estébáctví zas tady.

Myslím, že při úrovni dnešní veřejné debaty je zbytečné chodit na veřejnost se svou minulostí, jak to udělal Jiří Imlauf. Smysl by to mělo, kdybychom se o minulosti chtěli něco dovědět, ne ji používat jako nástroj svých současných společenských přetahovaných.

Imlauf má smůlu, už zas trpí zbytečně, chtělo by se cynicky poznamenat. „Je to už skoro třicet let. Je to pro vás pořád živá věc, bolestivá?“ ptá se ve filmu dokumentarista Adam Drda. Kamarád Jiřího Imlaufa odpovídá: „No jasně že je. Možná víc, než by člověk čekal. Takže ty emoce tu jsou. Jenomže líto může být člověku celé té doby. To nemá smysl.“

Každý si to může přebrat po svém. Osobně považuji bývalého spolužáka Jiřího Imlaufa za nebezpečného až nyní. Demaskuje prázdnotu určitého typu tázání po minulosti. Film z mého pohledu ukazuje jakési fantomové obrazy. Výsledek považuji za barvotisk s estébáckou tematikou.

Způsob tázání redaktora Horáka v Mladé frontě Dnes před několika lety považuji za povýšenecký a hloupý. Možná to člověku tak přijde jen u příběhů, které poznal zblízka. Samozřejmě, na povrch vyplouvají občas nějaké kontextové informace.

Za klíčovou považuji otázku – Jak fungovala STB ve vztahu k provinční vysoké škole v pozdní fázi reálného socialismu? Na katedře historie v Ústí se na to dá zadat diplomová práce. Zeptat se lze i lidí, kteří na škole dosud učí. Jiří Imlauf může dodat, a z většiny již dodal, pár cenných detailů.

I publicistická práce má mít v pozadí takovéto základní otázky. Jinak se rozpadá do výkřiků s emocionálním nábojem. Výkřiků k volnému současnému použití.

Tázání zkrátka nemá probíhat v modelu: „Jak jsi mohl být taková svině?“ – a předem jasné odpovědi: „Byl jsem svině, moc mě to mrzí,“ ale způsobem: „Jak fungoval systém, který vám vnutil takovouto roli?“ Bolševismus je naštěstí mrtvý. A jeho pitva zajímavá.

Mrtvý bolševismus se ale nemá používat na drásání ran, ke kterému se hodí text Houpacích koní: „Projdi se peklem. Tohle je místo studený. Tady se čas měří vztekem. A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jaká je opravdu dnešní "společenská objednávka"? Pátek, 8.Září 2017, 12:02:37

Dnes, kdy elitní spolupracovník StB je nejen oligarchou, ale i nejpopulárnějším politikem, předsedou nejpopulárnějšího politického hnutí, a jsou obavy, že vyhraje příští volby.

Když dnes poukážete na to, že někteří politologové, kteří jsou pečení vaření v médiích, a kteří vystupují proti EU, proti NATO, a ve prospěch a v zájmu Ruska, byli mimo jiné také agenty StB, dostane se vám arogantní odpovědi, že "to už přece dnes nikoho nezajímá".

To, co prezident Havel nazýval "temné struktury", popř. "temné nitky slušovické mafie" dnes přece ovládlo pražský Hrad a má výrazné zastoupení v parlamentu i ve vládě.

Ne, teď už opravdu nejsou devadesátá léta, kdy se lustrovalo ostošest. Tehdy se dalo mluvit o společenské objednávce, ale dnes už dávno ne. A mimochodem, domnívám se, že i ten Babiš, Zeman a spol. je svým způsobem trestem za tu lustrační zběsilost 90. let, kdy se to bralo hlava nehlava. Neboť odříkaného chleba největší krajíc, že.

Že se teď zase dostal do zájmu dokumentaristů tehdejší student coby neznámá malá ryba, je druhá věc. Určitě bych k němu nebyl shovívavý, kdyby byl dnes významným politikem, politologem, nebo novinářem, a vyprávěl nám o tom, jak je EU nedemokratická, a že protiruské sankce jsou směšné. Ale to, zdá se, není ten případ.