Letní zpráva z venkova

Několik prázdninových obrázků z míst a času, kde se daří trochu zapomenout na politiku a neustálý úpadek věcí, které máme rádi.

Vždy znovu žasnu, jak je v létě na venkově krásně. Jak nádherně prosvítá slunce skrz zelené listí stromů, jak mnohotvarý a mnohovrstevnatý prostor je les, jak umí kvést a vlát louka. Vždyť to my, městští lidé, už ani neznáme, naše městské zelené plochy jsou hoblovány na hlínu, jen aby v tom těžce chemicky zatíženém městském ovzduší náhodou nadivoko nevykvetla nějaká tráva nebo kytka.

Kdysi jsem si myslela, že docela znám květiny, dnes zjišťuji, že mnoho jich vůbec určit neumím, vždyť co kraj, to trochu jiná vegetace, a co se člověk naučil v dětství, v jiném kraji bezezbytku neplatí. Ale abych pravdu řekla, líbí se mi i obce, nevím, jak to lidé dělají, že mají tak krásné zahrady, všude to kvete.

Také zahrady se trochu liší v jednotlivých regionech. Například na Náchodsku vždycky žasnu nad krásou jiřin a musím myslet na mladičkou Boženu Němcovou a její účast na jiřinkovém bále v České Skalici roku 1837: kde jinde než tady jiřinkový bál?

Při procházce letní krajinou si libuji, že dokonce zůstaly i polní cesty, ba mnohé byly obnoveny ještě předtím, než začalo velkořepkové hospodářství Agrofertu. Dobře založená, věky uježděná, mezi kameny travou prorostlá cesta v krajině je zážitek, dokonce i mívám pocit, že se mi po ní jede lépe na kole než po hladké vyasfaltované cyklostezce.

Je vůčihledné, že v posledních několika letech se lidem lépe daří, že si vydělají, takže se velice zrychlilo tempo oprav venkovských stavení, dochází dokonce i na stodoly a hospodářské objekty, před nimiž jsem si vždycky říkala, jak lituji jejich majitele, že mají na krku tak finančně i pracovně náročnou údržbu, a zároveň trnula, aby ty hospodářské budovy kvůli tomu nezbourali.

V devadesátých letech u nás na Chebsku venkovské hospody zavíraly jedna po druhé, ty, které vznikaly, byly drahé a špatné restaurace, líčící na Němce. Jeden čas nebyla v naší vesnici hospoda žádná, tu tradiční na návsi, kam chodili chlapi na jedno rovnou od autobusu, pro pár let nahradil bordel (tento podnikatelský záměr jsem nikdy nepochopila, zato jsme párkrát vezli thajské, filipínské nebo jaké to národnosti prostitutky do Chebu k doktorovi, většinou zmlácené a uprostřed noci).

Dnes jsou ve vsi hospody tři a jejich nekuřácké interiéry jim přivedly více klientely dřív, než začal platit ten zákon. Německým zákazníkům se nepodbízejí, jen jim zdvořile přeloží jídelníček. Ona ta klientela taky už poznala, že s kvalitou to u nás není žádná sláva, a obrovské oválné mísy vystřídaly normální porce na obyčejných talířích.

Úzkým údolím jezdí řidiči slušně a civilizovaně, už dávno nám nikdo nepřejel kočku, ačkoliv dům stojí přímo u silnice. Auta na návsi se liší jenom poznávacími, nikoli výrobními značkami. Obnovila se přírodní koupaliště (bohužel ne u nás ve vsi, ale leckde ano), i když se mi zdá, že lidé jsou hrozně cimprlich, a když není zrovna 30 stupňů, do vody nejdou. Také polevila móda obehnávat pozemky neproniknutelnou zdí, z čehož plyne už zmíněné potěšení z pohledu do zahrad.

Potok a osada bobrů
V naší vsi Hroznatově, ležící na samé hranici s Německem, se zvýšil počet obyvatel. Největší zásluhu na tom má připojená osada bobrů. Ale to musím začít z větší dálky.

Beaver_yearling_grooming_alhambra_creek_2008Bobři tu nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz. Foto WMC

Potok, který obcí protéká a vine se přímo pod našimi okny, je hraniční. Díky tomu, že do jeho toku nemohly zasahovat někdejší Státní statky Cheb svými údajnými melioracemi, zůstaly na něm meandry, jeho německý břeh je regulován za pomoci dřeva a proutí, český je romanticky podemletý.

Cestou z borůvek jsme ho vždy (a činíme tak dodnes) využívali jako koupelnu, v některých tůních se dá i maličko plavat. Potok v jednom bodě hranici protne a zamíří rovnou do Čech, řízne to přes pastvinu, mine koupaliště. To bylo za socialismu vedené jako požární nádrž, než novodobí hasiči správně řekli, že obci s tak vydatným potokem nádrže netřeba a oni že ji nebudou udržovat – tím koupaliště zaniklo, protože údržbu přece jenom potřebuje.

Meandrující potok mění koryto, takže se časem napájecí roura dostala mimo, a koupaliště tudíž ztratilo přítok. Tím pádem se ale voda začala lépe ohřívat, koupaliště začalo zarůstat a hemžit se živočichy, jen jimi už nejsou lidé. Ale nepouštějme se potoka, který se vesele vydá do vsi.

V místě, o němž právě byla řeč, protínal potok takzvanou signálku, vybetonovaný pruh země při hranici, podél kterého byly natažené dráty ostrého hraničního pásma. Pod mostkem byla mříž, aby nikdo nemohl potokem přejít uzavřenou státní hranici. Mříž byla odstraněna spolu s drátěnou stěnou a první, kdo hranici potokem překročil, byli bobři.

Bobra ve dne neuvidíte, ale pozná se podle charakteristického a impozantního okusu stromů. V místě, kde byla ta neprostupná mříž, si bobři postavili hráz. Zadržená voda tady nikomu nevadí, laguna se tvoří v takovém lužním porostu, nehospodaří se tam ani zemědělsky ani lesnicky, bobři tam mají svoji říši.

Nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz, na jaře jim u kvetou plantáže kosatců a teď zase jiná žlutá kytka (musím se podívat do atlasu) a fialové kypreje. Zámecký orchestr nejrůznějších žab je v nejlepší formě, pěvecké sbory též. Je to naprosto fantastický a radostný přírodní úkaz, nový, hospodářstvím člověka nedotčený biotop, bujná civilizace, potěšující důsledek svobodného pohybu přes hranice a volného působení přírody. Nikomu nepřekáží, v ničem nebrání, krajině je ozdobou.

Z neznámého důvodu mají obyvatelé vesnice a rybáři dojem, že hráz je bobrům nutno vždy na podzim zbořit. Logiku jsem v tom nenašla, voda, rozlitá mokřadem, nikomu nikam neprosakuje, protože, ano, i vlivem dějinných událostí, tam není žádné stavení. Lidé ale nějak prostě nemohou nechat bobry na pokoji, potřebují nad nimi vykonávat správu, uplatňovat autoritu. Bobři si z toho nic nedělají, hráz si okamžitě postaví znovu a k jejich hradům, v nichž bydlí, se člověk vodou a bahnem stejně nedostane.

V naší vsi Hroznatově, kdyby v ní na kopci nestála prázdná kasárna pohraniční stráže, by dnes už nikdo nepoznal, že bývala v doteku hraničního pásma. Je krásná, hezčí než mnohé ve vnitrozemí, protože je v ní poutní místo Loreta na kopci, středověký hrad s romantickým zámkem (jehož oprava se zadrhla ve vlastnických vztazích, ale zvenku se to nepozná), potok, veliké staré stromy, a protože čas a vegetace už zahladily stopy po zbořených hrázděných německých statcích, které připomínaly spoušť, která tu nastala po konci druhé světové války.

Je v ní propojena příroda a kultura, dějiny i současnost, duchovní i hospodářská stopa. Řekla bych, že má budoucnost. Krávy se pasou na okolních loukách, ale mlékařské auto už do kravína nejezdí. To je škoda a z mého pohledu také asi jediná změna k horšímu.

Jen ta hranice musí zůstat otevřená.

A co si myslíte vy? Diskuse (15 příspěvků)

Petrasek Milan - penzista

Tož paní Zemančíková i u nás jsou změny k lepšímu, ale i k horšímu, Úterý, 18.Července 2017, 15:54:40

které nenechají zaspat a trochu zapomenout na politiku a neustálý úpadek věcí, které máme rádi.
Příkladně:
Všechny domy ve vsi jsou okrášleny zářnými barvami, takže duha nad nimi připomíná sepraný zbytek čehosi.
Naši sedláci se stali nadšenými vlastníky traktorů, které svou mohutností a agresivním rykem budí vzpomínky na srpnový rachot léta osmašedesátého.
V hospodě, kterou v létě vždy doplňovali pražáci, nás vítá osamocený mrzutý hospodský a na dotaz kde to všichni jsou, mumlá v Řecku.
Obecní rybník uprostřed lesa na žulovém písku s přítokem mírně zbarveným huminovými kyselinami byl zprivatizován a má nízký stav vody silně nasycené krmivem pro kapry made in Brazil.
Za jednu změnu k lepšímu lze považovat odvoz mléka, který již není doprovázen mlácením bandasek, ale tichým šepotem kompresoru čerpadla cisternového vozu.
Což je sice mírná stopa pokroku, ale furt jen a jen technologického.
Pokrok civilizačně duchovního rázu je snad patrný v katolickém kostele.
Těch, kteří začínají hledat spásu u Boha nepatrně přibývá .......jak potvrdil polský páter.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 18.Července 2017, 16:26:9

Při pohledu na své bližní - kde jinde než u Boha chcete tu spásu hledat, pane Petrásku?
Sám sebe člověk nespasí.

Petrasek Milan - penzista

A proto paní Hájková, jsem si napomohl slovy Sv. Augustina: Úterý, 18.Července 2017, 17:09:31

„Ten jest křesťan, kdož se v domě svém za cizince považuje. Nahoře (v nebi) jest naše vlast - tam nebudeme hostmi".

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtyři Skuhrovy a jenom jeden Smíchov Úterý, 18.Července 2017, 19:39:44

jsou u nás dle neomylné Wikipedie.

Všimnout s toho, že něco zlepšilo si žádá otevřenou a nekonvenční mysl jakou má paní Zemančíková, zhoršení si nepochybně dovede všimnout také.

Naproti tomu vidět zhoršování všude takovou myšlenkovou agilitu nevyžaduje, jde nám to samo a skoro automaticky.

Pesimističtí lidé sami sebe často označují za odvážné a tváří se, jakoby říkali něco neobvyklého a nečekaného. Přitom ale vědí, že je všichni pochválí, jak to pěkně řekli. Co je konvenční a neříká nic nového, líbí se.

Skutečnou odvahu vyžaduje optimismus, ten každého naštve. Kdo se provinil optimismem neunikne podezření z naivity, cynismu či obojího.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 18.Července 2017, 21:26:22

Zrovna jsem četla o rozdílu mezi optimismem a nadějí. Optimista prý věří, že "se to nějak zařídí", (aby to bylo dobré), zatímco doufající stojí uprostřed procesu vznikání (přičemž neví, co vlastně vzniká).
Pravá naděje se prý nevztahuje k určité konkrétní události, která má nastat, ale k obnovení vlastní existence a života jako takového.
Pokud na tom venkově paní Zemančíkové dochází k obnovení vlastní existence a života jako takového, pak je to dobré. Pak máme naději.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 19.Července 2017, 21:35:11

"Pohlednice" paní Zemančíkové čtu velmi rád. Proto snadno překousnu i nějaký ten rozdíl v náhledu. Zde v diskusi ovšem pan Petrásek trefil mé rozpoložení velmi dobře. A co říct k panu Kubičkovi? Myslím, že se dotkl velmi podstatného problému.

Ve vztazích není dobré nosit v sobě "Skuhrov". Je jasné, že apriorně obranářské postoje a nedostatek vstřícnosti nadělají škodu. Máme však používat ve společenských souvislostech "brýle mámení", kterými nás příroda vybavila (předně pro schopnost se zamilovat nebo naopak snášet vlastní trable)?
Paní Hájková někde v diskusi nedávno poznamenala, že socialismus nebyl legitimní, což kapitalismus dosud je. Já bych poukázal na to, že poměry se legitimizují velice snadno. Dvacetiletí až třicetiletí lidé považovali v roce 1980 socialismus většinou za naprostou samozřejmost, a stejně to mají jejich děti s kapitalismem aktuálního času. Je toto skutečně (počínsku) ideál flexibilního člověka rozumného? Měli bychom zůstat u takového chápání druhového jména svého živočišného rodu (který si prý ani nezasloužíme), nebo bychom se měli znovu a znovu vydávat oněmi cestami dobrodružství, které kladou na náš rozum a svědomí podstatně vyšší nároky? Můžeme samozřejmě potěšeni studiem odhodit znepokojivé poznání a "s úsměvem idiota" se oddat radostem toho času v nabídce.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 20.Července 2017, 06:45:19

Velká část našeho poznání je jen přejímáním toho, co už před námi poznali jiní.
My máme spíš problém rozlišit, komu a čemu věřit. Můžeme přitom spoléhat na vnitřní hlas. Nebo nevěřit nikomu a ničemu. Ale s tím se dá těžko žít.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

"Evropa sedmnáctého století- Čtvrtek, 20.Července 2017, 19:03:6

sevřená muslimským světem, ohrožovaná neustálými boji mezi evropskými mocnostmi a sužovaná krutými epidemiemi a hladomory - žila ve stavu obležení. ..mnoha Evropanům se zdálo, že se všechno musí zhroutit"

Tak popisuje dobu Komenského historik Thomas Munk. "Labyrint" psal Komenský v době, kdy se vše mělo ještě o mnoho zhoršit, třicetiletá válka teprve začínala. K optimismu v tomto světě byly opravdu potřeba brýle mámení.

Dnes ty brýle slouží spíše k tomu, abychom neviděli, jak je svět, ve kterém v Evropě žijeme, ve srovnání s téměř jakoukoliv minulou dobou bezpečný, pokojný a blahobytný.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 20.Července 2017, 20:32:43

Jistě máte pravdu, že v 17. století byla situace neskonale horší než dnes, pane Kubičko. Ale možná se tehdy lidé dokázali lépe adaptovat než to umíme my.
Ostatně, sebevražda je prý fenomén moderní doby, která byla ve všech směrech rozhodně lepší než středověk.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 21.Července 2017, 11:05:32

Na to by bylo možno s určitou dávkou cynismu podotknout, paní Hájková, že ten člověk středověku neměl zapotřebí páchat sebevraždu - neboť ta vyhlídka, že sejde se světa v r a ž d o u, či kterýmkoli jiným násilným způsobem byla tehdy mnohonásobně vyšší, nežli dnes.

Na straně druhé, to tvrzení že ve srovnání s minulostí je ten náš dnešní svět "bezpečný, pokojný a blahobytný" by bylo stejně tak možno vyslovit právě i v tom - evropském - středověku. Ve srovnání s dobou barbarskou tomu tak dozajista bylo.

Takže vůbec není marné uvědomit si relativnost všech věcí; a především netorpédovat apriori volání po změně současného světa poukazem na to, že v minulosti bylo (ještě) hůř.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 21.Července 2017, 11:50:46

Totéž se týká chudoby, pane Poláčku. Nikdo se nebude radovat, že máme televizory a mobily, zatímco ve středověku byli lidi tak chudí, že je neměli.
Chudoba je vždy relativní. Čili srovnává se současnost a nejčastěji to, co vidíme kolem sebe. Čím větší rozdíly, tím větší chudoba.

Ivo Horák - Praha 3

Můj postoj Pátek, 21.Července 2017, 23:22:46

Nepochybuji o tom, že známe více z minulosti než dovedeme tušit o vzdálenější budoucnosti, a tedy, že si dokážeme lépe představit život ve středověku než si byli lidé jeho staletí schopni představit, jak budeme, co jejich potomci, žít A. D. 2017. A přece je právě tak pravděpodobné, jak můžeme z dějů dneška celkem dovodit, že by se středověký člověk adaptoval na naši dobu ochotněji a rychleji než my na jeho časy. V tomto smyslu si svět lidé lépe přizpůsobili svým zájmům.

Sám název středověk svědčí o tom, že lidé si v bědném 17. století mysleli o své době, že není tak "tmářská", jako byla "temná století". Ta "ležela" m e z i novým vzestupem a věkem (aspoň trochu) zlatým v dávnější minulosti. Dnes mnozí chtějí vidět ten zlatý věk právě nyní a nacházejí pro to mnoho důkazů. Je zde ovšem také možné vidět analogii k postavení se člověka na místo Boha, o čemž zde bylo leckdy konstatováno, že jde o úkon minimálně dvojsečný.

Domnívám se, že kritičnost nemá být nerudností ani apriorním skepticismem, ba dokonce ani zklamaným velkým očekáváním, natož levnou pózou. Má být žádoucím intelektuálním a politickým postojem, kterým poměřujeme především současnost a sebe (to, čehož jsme součástí), nikoli minulost a druhé (to, s čímž nemáme téměř co do činění).

Kritika komunistického režimu třeba ze strany disidentů mohla být nedostatečná, nikoliv přehnaná, a to bez ohledu na to, jaký je náš či jejich postoj k současným i minulým poměrům dnes. Mnozí nedokázali už znovu říci "Žaluji", dá se to pochopit, ale spíše tak učinit měli. Kritika se zpozděním o jeden politický systém je trapná. Je svědectvím o přizpůsobivé povaze. V Česku je kolaborace něco specifičtějšího než nalézají ve stejném slově leckde jinde.

A máme mnoho takových lidí, kteří jsou velkými kritiky přístupu komunistů k životnímu prostředí, památkám, vzdělání či kultuře. Dnes. Pokud by přišla změna, byla by nejspíš poněkud na způsob revanše, mnozí by se jali vidět kriticky počiny za kapitalismu na stejných polích...

Já bych prosil dříve, já bych prosil teď!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdyby nastala změna Sobota, 22.Července 2017, 11:19:58

"...ale tu dostávám strach z české blbosti, ze stádnosti, z předsudků, ze slepoty fanatiků, užvaněnců a politiků, z prodejnosti veřejného mínění. K smrti nenávidím, vraždil bych takové, kteří se tváří informovaně a s výrazem chytrosti, svrchovanosti a sebevědomí zvedají zaťatou pěst, učí se rusky, mají plnou hubu nadšených výkladů o příštím uspořádání světa a o báťuškovi. Spěchají se přeorientovat a zajistit si místo v novém státě. Jsou to ti, kteří v tu ránu, kdy přijde osvobození, jsou ochotni zotročit se znovu. Tentokrát sami sobě, svému idiotství. V ten okamžik začnou věšet, škrtit, smažit a zaživa drát z kůže Němce, strhávat a rvát na cucky v dětském vztečíčku hákové kříže a budou vyvěšovat hadry jiné. Vytáhnou zásoby žrádla a chlastu, nacpou se a nachlemtají jako voli a jako voli budou bučet o svobodě. Budou se valit ulicemi s pochodněmi a lampióny, budou plivat zlobu kolem sebe, klít na minulé a toutéž prašivou hubou budou ožraleckými hlasy hulákat národní hymny. Chátro, lůzo, blbci, Čechové!"

Tolik o národní povaze v dobách velkých změn Ludvík Vaculík ve svých "Milých spolužácích", záznam z jeho deníku z pondělí 9. dubna léta páně 1945.

Petrasek Milan - penzista

Maloměšťáctví má svou tvář Sobota, 22.Července 2017, 15:33:45

a v období spol. krize každé historické verze kapitalizmu tvář světově šerednou.
Aktuální pokus osedlat a zneužít ideologii kosmopolitizmu je mazaný a matoucí i v prostorách se zažitou liberální demokracií, kde se to levými kosmopolity intelektuály j e n h e m ž í.
Natož v našem mikrokosmu nad porcí těžce stravitelného neoliberalismu, jak naznačuje nadčasový Vaculíkovský lament.
Lament nad skutečností....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"A jako voli budou bučet o svobodě..." Neděle, 23.Července 2017, 14:38:26

Ta klíčová - a nejvíce deprimující - Vaculíkova věta je zřejmě tato: "Jsou to ti, kteří v tu ránu, kdy přijde osvobození, jsou ochotni zotročit se znovu."

A ono je nakonec naprosto jedno, jestli se to dobrovolné zotročení týká nějaké politické nadvlády v přímém smyslu, anebo "pouze" zotročení pod bezduché mechanismy volnotržní manipulace s lidskou bytostí.

Tyto charaktery se nechají naprosto dobrovolně - a ještě s rozmáchlým gestem pokrokářství - manipulovat a ovládnout; a ještě přitom "bučí o svobodě"...