Český myslitel po století znovu vydán

Ivan Štampach komentuje znovu vydanou knihu méně známého, ale pozoruhodného myslitele Karla Vorovky. Ta je pozoruhodná nejen svým přístupem k racionalismu a duchovnu, ale rovněž tím, že dokáže inspirovat k současným emancipačním zápasům.

Od společenské akce odrazuje obava, již už v antice vyslovil sofista Gorgias Leontinský (483-376), že nic není, pokud něco je, tak to nepoznáváme, a i kdybychom to poznávali, nedokážeme to sdělit a vysvětlit jiným. Skepse a agnosticismus dostávají proměnlivé historické podoby.

Jejich dnešní funkci zpochybnit poznání jako sociální konstrukt ostře kriticky zobrazuje a odmítá Michael Hauser zejména ve své publikaci Cesty z postmodernismu: Filosofická reflexe doby přechodu (2012). Nelze-li, jak ukazuje, hájit poznání stavu společnosti a možných cest její změny, zbývá nečinnost a faktická, i když možná nechtěná, podpora daného stavu věci.

Po uplynutí téměř století od prvního vydání (1921) připravila brněnská filosofka Helena Pavlincová (*1948) nové, kriticky zpracované vydání spisu českého filosofa Karla Vorovky (1879-1929) Skepse a gnóse: Vyznání filosofické (Praha: Dybbuk, 2017). Spis doprovází bibliografický a životopisný přehled Vorovkova života (strany 197 až 219).

Vorovka v publikaci nevěnuje pozornost gnósi jako historické spirituální škole, která se projevovala kolem různých náboženství středomořského regionu v pozdní antice. Lehce se jí dotýká v kapitole Duch a jeho emanace (strany 148 až 169). Gnóse má být přístupem alternativně přítomným ve filosofii a životní praxi napříč staletími a filosofickými směry. Je pro ni důležité to, že člověk má ambici poznávat duchovní skutečnost. Ta není tématem pouhé víry, tedy poslušného přijímání tezí předkládaných náboženskými autoritami.

Ani na historické gnózi podle novějších interpretací (například Kurt Rudolph: Gnóze, Praha: Vyšehrad. 2010) není důležitý její vždy znovu, ne však zcela výstižně připomínaný dualismus, ostrý rozpor duše a těla, ducha a přírody, ani její elitářství vyzdvihující pneumatiky, lidi ducha, proti obyčejným smrtelníkům.

Život ve svobodě
Vorovkův styl, i přes citlivou, mimo jiné jazykovou revizi provedenou redaktorkou spisu, je nápadně odlišný od toho, jak se k tématu vyslovují pozdější, zejména dnešní autoři. Kromě archaické češtiny (archaické již v jeho době, srovnáme-li to s tím, jak psal tehdy Karel Čapek nebo třeba již o pár desetiletí dříve Jan Neruda) kniha působí těžkopádně a školometsky. Přitom je však autor současný tím, jak hledá, jak bychom řekli dnes, spiritualitu beroucí vážně empirickou vědu i církevní a náboženské směry a organizace, a zároveň vůči nim svobodnou.

Vorovkova gnóse je především protikladem agnosticismu. Ukazuje, jak tradiční heslo počítající s nepoznatelností filosofických záhad bytí podle hesla Ignoramus et ignorabimus (Nepoznáváme a nepoznáme) je protismyslné. Vyslovuje soudy o tom, co nemá být možné posoudit.

Vorovkův styl může působit školometsky, ale jeho teze umí být stále aktuální. Foto wiki.cz

Takto pojatá gnóse předpokládá smyslovou zkušenost a její myšlenkové zvládnutí ve vědě s užitím matematiky (Vorovkova první kniha je věnována filosofickým základům matematiky), odvažuje se však na rozdíl od autorových českých současníků Františka Krejčího, Tomáše Garrigue Masaryka nebo Františka Krejčího udělat krok k metafyzice.

Na cestě k metafyzickému poznání, které má být skutečně poznáním, a ne souborem domněnek a hodnotících postojů, lze vzít vážně filosofické směry a školy, i takové, které jsou pokládány za rozporné. V tom se přibližuje dnešní postmoderní filosofii. Bere však jednotlivé interpretace vážně a pokládá je za příspěvky k dalšímu, hlubšímu poznání.

Skepse, není-li jen očistnou metodou na cestě poznání, nýbrž základní životní orientací, zbavuje síly emancipační proces spojený s naší kulturou a civilizací. Opravdu demobilizuje a nechává chod věcí veřejných v rukou cyniků a technologů moci. Filosofie respektující a zároveň přesahující náboženství i vědu má konkrétní společenské vyústění. Vorovka se v poslední kapitole (Spasení Kainovo, strany 178 až 188) před Doslovem vyslovuje k soudobým aktuálním politickým otázkám.

Dnes bychom asi v praktickém domyšlení kritické vědy, filosofie, gnóse, ba i mystiky, o něž Vorovkovi jde, byli kritičtější. Dobové národovectví už bylo mezitím prohlédnuto jako potenciálně nebezpečné. Věnovali bychom více pozornosti ekonomickým a sociálním otázkám.

Přesto Vorovkův podnět velmi skromně se vyjímající vedle filosofů tehdejší Evropy (případně i Ameriky) potřebujeme. Můžeme být rádi, že i u nás bylo vysloveno přesvědčení o možnosti duchovního života ve svobodě, s respektem k všední zkušenosti a racionalitě, a o tom, že taková filosofie a spiritualita může inspirovat v emancipačním zápase současné etapy dějin.