Být na straně lidství

Středoškolský pedagog Pavel Žďárský popisuje současnou situaci v českém školství. Kritizuje především přehnanou byrokracii, překotné reformy bez hlubších změn systému a neochotu ministerstva naslouchat studentům a učitelům.

Autor detektivních románů tzv. drsné školy Raymond Chandler kdysi srovnával práci u policie s politikou. Obojí potřebuje ty nejlepší lidi, ale na podstatě té práce není nic, co by je přitahovalo. Odhlédneme-li od policejní praxe, pro politické panoptikum je to vysvětlení polovičaté. Opomíjí totiž zvláštní moc politiky ve velkém procentu dehumanizovat své protagonisty a měnit je v chodící billboardy a technokraty, kteří šustí papírem a „nastavují procesy“.

Vstup na politické kolbiště až příliš často dokáže proměnit i „ty nejlepší lidi“, dosud jinak vážené a vzdělané osobnosti, v autory mediálně líbivých politických hesel, obhájce dobytých linií, průkopníky šťastných zítřků a tak dále.

Nový ministr školství Stanislav Štech nedávno prohlásil, že chce být na straně učitelů. Pro nás učitele je to potěšující stanovisko. Když se však podíváme blíže, zjistíme, že jde právě jen o líbivou proklamaci. Po odchodu Kateřiny Valachové se nic nemění, jede se dál – a komu se snad dosavadní geniální politika úřadu nelíbí, je nekompetentní.

Kontinuita čekaná i nečekaná, chtěná i nechtěná
Nastoupí-li do úřadu náměstek dosavadního politika, dá se očekávat, že samozřejmě bude nejen obhajovat nastoupený směr, ale bude se ho i držet. Jsou však změny v čele ministerstev, kdy se doufá v razantnější otočení kormidlem. To byl případ výměny Marcela Chládka za Kateřinu Valachovou. Z politického hlediska posílil její příchod pozici premiéra Sobotky, a i lidsky působila proti zemanovci Chládkovi osvěživým dojmem.

Původní proklamace Valachové ale především vzbuzovaly naděje na promyšlenější politiku: „V žádném případě nedovolím, abychom ukřižovali naše budoucí maturanty za několik let na něčem takovém,“ prohlásila Valachová o uspěchaném a z moci úřední naplánovaném zavedení povinné maturity z matematiky

Netrvalo však dlouho a i Kateřina Valachová podlehla proprůmyslové lobby. Když nedávno svou funkci váhavě opouštěla, zcela explicitně připustila, co už bylo dávno zřejmé: že v těch nejviditelnějších krocích vlastně jen naplňovala Chládkovu agendu.  

Veškerá moc patří – úřadu
Exministryně se tedy náhle přestala bát křižování a čacky zapíchla prst do kalendáře, od kdy se bez zásadních a dlouhodobých změn ve výuce matematiky, ale i učitelů matematiky, bude celý systém tvářit jako zcela připravený, a svěřila tak Cermatu, opět bez potřebných reforem, vedle jednotných přijímaček na střední další nástroj k zásahům do společnosti. Problém se státními maturitami a Cermatem je přitom vedle financování školství jedním z největších úskalí rezortu. Chládek ani Valachová jej sice nezpůsobili, ale Valachová zcela postrádala jakoukoli vizi na nějakou změnu.

Současný ministr ve stejném duchu veškerou kritiku Cermatu bagatelizuje s tím, že vychází dlouhodobě ze stále stejných zdrojů, kritici jsou ve střetu zájmů a v Cermatu pracují vynikající odborníci na testování. Ani on ani nikdo z jeho předchůdců nepřekročili tento pohodlný a povrchní rámec obhajoby a nesnažili se pochopit širší a hlubší zdroje kritiky. Že se státní maturity, tak jak vznikly a pokračují, nepovedly, netvrdí jen pár stále stejných publicistů z Cermatu konkurenčního prostředí.

Napadlo nějakého ministra ptát se, kolik současnou podobu státních maturit kritizuje učitelů? Pro kolik češtinářů byla ústní zkouška z dospělosti degradována a proč? A pokud jde o testy: neleží náhodou problém už v tom, že část výuky se nyní nutně orientuje na nácvik testů, kdy je třeba opakovaným tréninkem se snažit „pochopit myšlení Cermatu“ a naučit se hospodařit s daným časem? Není tedy problém už v tom, jak to kdysi kdosi formuloval, že se vlastně snažíme svést myšlení maturantů do jakéhosi tunelového vidění daného testy?

Také učni musí definovat a rozeznávat anakolut a zeugma, místo aby nám stačilo, že mládež vyjadřující se jinak esemeskovou češtinou dokáže vykloubení z větné vazby vůbec rozeznat a v písemném projevu se mu vyvarovat. Foto brichards.co.uk

Dávnou bolestí školství je, jak s oblibou říkám, filatelie. Děti si do školy nechodí pro vědomosti, ale sbírat známky. Z toho je Cermat – Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání nevyléčí, jen travestuje cíl na vyhovění testům. Kromě toho – kolik vysokých škol akceptuje vysvědčení od Cermatu jako náhradu za přijímací zkoušky? To byl přece jeden z proklamovaných cílů státních maturit, o kterém se však již dlouho cudně mlčí.

A výčet potíží nekončí: je to pochopitelně opět úřad, který rozhoduje, co bude testováno. Jinými slovy, rozhoduje o tom, co každý abiturient musí znát, co je ten základ, bez kterého mu nevystavíme kýžený papír, jenž ho opravňuje k dalšímu studiu či alespoň k trochu důstojnějšímu zaměstnání. Protože se kdysi rozhodlo o naprosté jednotnosti maturitní zkoušky a záhy se zrušilo dělení na základní a vyšší úroveň, gymnazisté, průmyslováci i učni musí např. definovat a rozeznávat anakolut a zeugma, místo aby nám stačilo, že mládež vyjadřující se jinak esemeskovou češtinou dokáže vykloubení z větné vazby vůbec rozeznat a v písemném projevu se mu vyvarovat. Kéž by byl ministr také na straně žáků.

Pokud chceme poukázat na velký vliv státního úřadu na podobu společnosti, nemůžeme opominout poslední aféru. Ukazuje se, že má Cermat dopředu nastavené procento neúspěšnosti, kterému by výsledky měly vyhovět. Pokud se úroveň testů nenastaví optimálně, je třeba systém poštelovat, jak se to provedlo úpravou bodování letos. Potom se výsledky dají chápat jako „normální“ a celý systém se dá udržovat a hájit do alelujá. Úřad ex post regulující počet neúspěšných.

Málo co by se hodilo jako příklad sociálního inženýrství jako tato praxe! Ve výčtu problémů bychom mohli jistě pokračovat dál, ale nejde mi o zevrubnou analýzu. Pouze shrnuji, že podle významné části odborné veřejnosti se státní maturity nepovedly a ministr Štech kritiku částečně nevnímá a částečně trivializuje.

Nekompetentní učitelé bez šanonu
Ministr Štech chce být na straně učitelů. Ve stejném duchu jako Kateřina Valachová, která správně chápala, jak velký je problém jejich podfinancování. Česká republika si podle statistiky OECD vede opravdu prachbídně. Valachová vsadila na zavedení kariérního řádu, který by měl přinést řešení, v čemž souzní i Štech. Za několik dní bude o osudu jejich verze rozhodovat poslanecká sněmovna.

Zákonodárci by se měli poučit právě z osudu státní maturity. Když se před lety zavedla, bylo to po dlouhých průtazích a úpravách. Další odklad se už zdál nepatřičný, a tak se spustila a další ladění smysluplnou podobu ne a ne přinést. Bylo by velkou chybou postupovat stejně uspěchaně i s kariérním řádem, jehož současnou podobu odmítá přes dvacet tisíc učitelů. Štech je na sociální síti označil za nekompetentní. Je tedy zřejmě jen na straně těch, kteří mu straní.

Senátor Růžička opakovaně varuje, že školství hrozí odliv učitelů. Nemylme se, ne těch nekvalitních, jak to bude možná vysvětlováno. Zhusta i těch, kteří mají své povolání jako poslání a mají pozitivní odezvy od žáků, ale vadí jim na práci už teď její přebujelá byrokratická stránka.

Právě další nárůst byrokracie a potřeba zakládat si do speciálně pořízeného šanonu portfolio papírů z různých kurzů pochybné hodnoty, to jsou vyhlídky pro desetitisíce kantorů dost odpudivé. Asi každý učitel, který prošel některými kurzy v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, by mohl přispět nějakou smutnou zkušeností s jejich často problematickou úrovní a smysluplností.

Ale kurz byl absolvován, zákonné povinnosti vzdělávat se bylo učiněno zadost, příslušná čárka přičiněna do příslušné kolonky, cár papíru může putovat do šanonu, jenž bude hrdým dokladem o tom, jak je jeho šťastlivý držitel kvalitním pedagogem – a sláva mu, on je pašák a piškumpré a krucajda… Zákonnou povinnost dále se vzdělávat mají i lékaři. Pokud by to jejich vzdělávání vypadalo stejně, bylo by o strach chodit do ordinací.

Jako všechno žité, spontánní, samozřejmé, přirozené, když se zinstitucionalizuje, zbyrokratizuje, svým způsobem je vyprázdněno, odcizeno a umírá. Sepíšeme-li různé hodnoty, jinak jistě vysoké a ušlechtilé, na lejstro a uděláme-li z nich kýžené kompetence, budou šustit papírem, zůstane z nich jen prázdná slupka, slova, slova, slova. Průmysl už zná systém řízení jakosti ISO, a kdo se s ním v praxi setkal, ví do jaké míry a jak často je to kvalita jen deklarovaná, papírová, vyhovující kolonkám, jen jako.

Podobným směrem je od počátku veden kariérní řád učitelů, Valachové změny proti Chládkově verzi jsou jen kosmetické. Je to hra, ale jiná než chtěl Učitel národů. Podle Komenského má být škola také dílnou lidskosti. Dočkáme se někdy ministra, který by byl na straně lidství, jež se nedá zavřít do kolonek a nadeklarovat?

V politice je kontinuita někdy očekávaná jindy neočekávaná, chtěná či nechtěná. Potřebné změny nenastaly s příchodem ani odchodem Kateřiny Valachové. V demokracii je teoreticky automatické řešení, když je lid, jenž je zdrojem moci, nespokojený, jak mu jeho úředníci slouží.

Volby jako nástroj změny v současné politické situaci však bohužel nemusí přinést takové přerušení kontinuity, které by bylo pro školství a tím i pro společnost žádoucí. K moci mohou přijít lidé s ještě větším porozuměním pro průmyslové šíbry, například už se objevil nápad se zpoplatněním humanitních oborů. Nemluvě o tom, že po těchto volbách může nastat zápas nikoli jen o podobu vzdělávání, ale o demokracii samotnou.