Katar v žaludku Blízkého východu

Známý analytik blízkovýchodního dění přibližuje možné příčiny aktuální roztržky mezi Katarem a saúdsko-egyptským blokem a připomíná, v čem konkrétně se katarská politika protiví saúdskoarabským, respektive egyptským zájmům.

„Malá blízkovýchodní zemička, čelící hrozbě arabských států ve svém okolí …“ Tento slogan dlouhodobě používají izraelští píáristé. Jenže v těchto dnech je daleko více platný pro úplně jinou zemi v regionu – Katar. Čtyři blízkovýchodní arabské státy – Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty (SAE) a Bahrajn – se totiž rozhodly letos 5. června drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Některé další země se k této koalici navíc ještě přidaly (například Jemen, libyjská „východní“ vláda a Maledivy). Arabské země zdůvodnily takto razantní krok „katarskou podporou terorismu a různých náboženských frakcí, které destabilizují region“.

K současné zahraničněpolitické linii přivedl Katar emír Hamád ibn Chalífa Al Sání, jenž vládl v letech 1995 – 2013 (vlevo). Od Hamádovy abdikace v roce 2013 vládne zemi jeho čtvrtý syn Tamím, dnes sedmatřicetiletý (vpravo). Foto archiv QatarLiving.com

Katar, který je poloostrovem v Perském zálivu o velikosti Středočeského kraje, bude takto razantním krokem nesporně citelně zasažen. Přinejmenším Saúdská Arábie a Egypt totiž patří k těm nejtěžším vahám blízkovýchodních zemí, co se vojenské i ekonomické síly týká. Navíc jediná suchozemská hranice Kataru je právě se Saúdskou Arábií a SAE. I přestože malý emirát disponuje velkým bohatstvím zemního plynu, jsou pro něj jeho sousedé ekonomicky velmi důležití, a to i z hlediska importu potravin.

Kataru ale v současné krizi některé trumfy zůstaly. Například samotné Spojené státy mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou základnu As-Sílíja a nedaleko od ní letiště Al-Adíd. Ty pro ně mají klíčový význam při přepravě vojenského materiálu do Iráku a Afghánistánu. Katar má také velmi dobré vztahy s Tureckem, které na jeho území rovněž plánuje výstavbu základny. Dobré diplomatické či ekonomické vztahy má též s Kuvajtem, Německem, Ruskem, Čínou a řadou dalších zemí.

Podpora terorismu, Írán a vztahy s Muslimským bratrstvem
Katar rozhodně není nějakým blízkovýchodním otloukánkem. Jeho vliv – často skutečně rozporuplný – mnohonásobně přesahuje jeho geografickou velikost. To ho odlišuje třeba od zeměpisně obdobně situovaného Bahrajnu, který víceméně sleduje saúdskou zahraničněpolitickou linii.

Naopak katarská politika je dlouhodobě autonomní a vyznačuje se například i komunikací s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. To je i příklad Íránu, jejího hlavního regionálního soka. Společně s Íránem měl Katar například velké ekonomické plány (a Írán se nyní snaží pomocí potravinových dodávek katarskou situaci zlepšit). V této souvislosti je však zvláštní, že jeden z iniciátorů bojkotu Kataru – SAE, má rovněž velmi čilé a historické styky s Íránem.

Kromě íránských vazeb se už velmi dlouho hovoří také o tom, že katarské konexe a podpora mohly jít až k Al-Káidě a k jejím frakcím, jako je například syrská fronta An-Nusra, či dokonce k ISIS.

Tyto vazby skutečně nelze vyloučit. Paradoxní ale je, že podobná obvinění související s napomáháním a financováním radikálně islamistických skupin se vynořila i v souvislosti se SAE a ještě více v případě Saúdské Arábie, tedy jedněch z hlavních zastánců izolace Kataru s ohledem na podporu terorismu. Tato tvrzení se ta v konečném důsledku mohou proti oběma dvěma těmto zemím obrátit.

Co na Kataru irituje nejvíce zase Egypt, je fakt, že poskytuje azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. V době takzvaného Arabského jara začal Katar jeho egyptskou frakci i některé jemu další příbuzné organizace podporovat. Po volební výhře Bratrstva se s ním však egyptský armádní establishment velmi rychle dostal do křížku, což znamenalo brzký pád jeho vlády, jeho zákaz i uvěznění nejvyšších představitelů, včetně prezidenta Mursího. Do jisté míry je tak dnešní proti-katarská koalice i „kontrarevoluční“ aliancí proti řadě změn Arabského jara i proti posílení islamistů právě typu Muslimského bratrstva.

Muslimské bratrstvo je samo o sobě nepochybně rozporuplným řetězcem organizací a stran po celém Blízkém východě, ale jeho vliv na dnešní dění v regionu je často přeceňován. Nejedná se totiž o žádnou nadnárodní chobotnici, ale spíš o řadu různých uskupení či politických stran, které často už spojuje jen název, případně některé základní ideologické rysy.

Pověst Muslimského bratrstva má jisté podobné znaky s konspiračními fámami o takzvaném „mezinárodním židovském spiknutí“: lze na něj totiž svést úplně vše a není k tomu ani třeba mít nějaké hmatatelné důkazy. Dnešní Blízký východ je navíc plný konspiračních fám a politici arabských zemí se sami bohatě uchylují k jejich šíření.

Nečiní tak ovšem jen oni. Začátkem loňského roku se i náš prezident Zeman nechal slyšet, že „uprchlickou vlnu na Západ řídí Muslimské bratrstvo“. Tuto informaci Zeman převzal právě od některých arabských politiků, se kterými se setkal na svých blízkovýchodních cestách. Protikatarské sankce mohou potěšit třeba i Izrael, protože Katar poskytoval delší dobu azyl exilovému vedení Hamásu, který se až donedávna k Muslimskému bratrstvu také hlásil.

Rozvědka, Al-Džazíra a načasování
Další věc, která pije krev Saúdům a jejich spojencům, je fakt, že Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, která má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Českou republiku je zajímavá tím, že měla důležitý podíl na propuštění dvou českých dívek unesených před pár lety v Pákistánu. „Schopnost Katařanů udržovat úzké diskrétní vztahy s různými blízkovýchodními protihráči má zkrátka tu výhodu, že pak Katar může vést podobná zákulisní vyjednávání“, zmiňuje ve své poslední knize Břetislav Tureček.

A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným elementem, který dlouhodobě zneklidňuje vlády (nejen) muslimských zemí – je jím televize Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i objektivity. Málokdo ale může Al-Džazíře upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé televizní kanály recyklující prorežimní propagandu odsunula výrazně do pozadí.

Rozhodnutí řady arabských zemí izolovat Katar tak tvrdým způsobem svět velmi překvapilo. Regionální neshody s Katarem byly dlouho známé, ale málokdo očekával takovéto vyhrocení. Proč k němu došlo právě teď, má různá vysvětlení: Saúdskou Arábii a Egypt mohl motivovat nedávný rijádský summit za přítomnosti Donalda Trumpa, kde se halasně mluvilo o boji proti terorismu. Jenže Američané Katar potřebují, a přestože sám Trump Katar ve svých tweetech po vypuknutí krize kritizoval, americká diplomacie vzápětí prostřednictvím ministra zahraničí Tillersona mluvila už výrazně smířlivěji.

Může jít také o iniciativu ze strany SAE a snahy o posílení jejich vlivu v oblasti. Rivalita mezi oběma emiráty má hluboko do historie jdoucí tribální kořeny (hlavně nevraživost mezi rodem An-Nahján z Abú Dhabí a rodem As-Sání z Kataru).

Jako další možné příčiny vážné roztržky jsou zmiňovány i některé informace na katarských oficiálních stránkách, které vyzdvihovaly Írán a Hizballáh. Katar tato obvinění popřel a poukázal na činnost hackerů. Jednou z poněkud bizarních příčin roztržky může pak podle deníku The Washington Post být i fakt, že Katar nedávno zaplatil astronomické výkupné za sokolníky unesené v jižním Iráku. Jedna miliarda dolarů pak putovala do rukou Íránu a iráckých ší'itských milicí…

Ať už byly přímé příčiny jakékoliv, v každém případě nastalá situace více rozkrývá současné napjaté vztahy mezi arabskými zeměmi na Blízkém východě. Zároveň poukazuje i na fakt, že politické konfliktní linie na Blízkém východě jdou mnohem dál, než stereotypizované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci a tak dále. Komplexita a dynamika Blízkého východu je zkrátka výrazně složitější, než bychom ji často rádi viděli.