Nezapomínejme na Tchien-an-men, ve vlastním zájmu

Před osmadvaceti lety poslalo vedení Komunistické strany Číny proti bezbranným demonstrantům pěchotu a tanky. Vzpomínka na oběti masakru v Pekingu je také připomenutím podstaty státního zřízení v zemi našeho strategického partnera.

Před dvaceti osmi lety v noci ze 4. na 5. června jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády střelbou a za pomoci tanků a obrněných transportérů ukončily dva měsíce trvající demonstrace na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Protestní hnutí bylo spojené s reformním směřováním uvnitř komunistické strany a svým způsobem je analogické k Pražskému jaru 1968; konec mu však neučinily tanky cizí mocnosti, ale vlastní armáda pod vedením konzervativní části stranického vedení.

Toho dne armáda postupovala od západu po hlavní Čchang´anské třídě a cestu si prorážela davem lidí sympatizujících se studenty na náměstí. Zpočátku nikdo nevěřil, že armáda použije zbraně proti neozbrojeným obyvatelům; mezi zabitými byli i lidé, kteří postup armády pouze sledovali z oken okolních domů. Odhady zveřejněné následujícího dne, kdy čínští vedoucí představitelé oznámili úspěšné potlačení „pokusu o kontrarevoluci“, hovoří o dvou až třech stech obětí nočního zásahu, včetně vojáků a policistů.

Neoficiální odhady obětí se pohybují mezi jedním a dvěma a půl tisíci. Sdružení pozůstalých po zabitých Matky z Tchien-an-menu shromáždilo dvě stě dva jmen obětí, převážně studentů. Ve svém prohlášení uvedli, že je to jen část obětí, protože mnoho lidí se bojí veřejně přiznat, co se tehdy stalo jejich dětem.

Události podrobně zachytila světová média, neboť shodou okolností se krátce před tím do Pekingu sjeli novináři z celého světa kvůli historické návštěvě Michaila Gorbačova, jež znamenalo průlom v téměř tři desítky let trvajícím nepřátelství mezi oběma komunistickými velmocemi. Ve světě měly záběry demonstrací a jejich krvavého potlačení obrovskou odezvu, zatímco v normalizačním Československu bylo zpravodajství o protestech cenzurované a první oficiální zpráva ve formě krátké noticky převzala čínskou verzi o potlačené kontrarevoluci.

Podobné demonstrace jako v Pekingu se na jaře 1989 konaly i v dalších městech Číny. Po pekingském masakru nastalo celostátní pronásledování organizátorů a sympatizantů protestního hnutí, mnoho lidí bylo uvězněno, další byli vystaveni perzekucím ve studiu a v zaměstnání.

Studentské protestní hnutí z jara 1989 mělo širokou podporu mezi obyvatelstvem a na stranu studentů se přidávali profesoři, státní zaměstnanci, včetně členů komunistické strany, novináři, drobní živnostníci a dělníci. Právě během studentských demonstrací byla v Pekingu založena první – a zatím poslední – nezávislá odborová organizace v Čínské lidové republice.

Ústřední požadavek studentů byl jednoduchý a všem snadno srozumitelný – politické reformy, které by daly rovné šance všem a učinily by konec korupci aparátu komunistické strany, jehož příslušníci od počátku nejvíce profitovali z tržních reforem, zatímco obyčejní lidé nesli jejich břemeno. K dosažení tohoto cíle studenti požadovali transparentnost a otevření systému, svobodu slova a demokracii.

Studentské hnutí mělo podporu i u části vedení komunistické strany, včetně jejího tehdejšího generálního tajemníka Čao C´-janga; Čao byl po masakru sesazen a zbytek života strávil v domácím vězení. První vlna perzekucí spolu s návratem ideologické ortodoxie ztělesněné kultem vojáka Lej Fenga, který obětoval svůj mladý život na oltář vlasti a stal se modelem na počátku Kulturní revoluce, hrozila, že se zastaví ekonomické reformy.

Teng Siao-pching, který dal souhlas k použití armády proti studentům, se nakonec rozhodl znovu rozhýbat ekonomické reformy pod vedením strany. Podařilo se mu prosadit další liberalizaci v ekonomické oblasti a posun k tržnímu hospodářství, aniž by se stát vzdával strategických odvětví a liberalizoval politický systém.

V 90. letech režim uzavřel s lidmi nepsanou dohodu – zapomenou na politické požadavky a za to dostanou příležitost vydělat peníze. Pod hlavičkou socialismu s čínskými rysy nastal v ČLR v 90. letech boom malého a středního podnikání a začaly vznikat i první větší soukromé firmy. V zemi dostávali stále více příležitostí zahraniční investoři a Čína se pomalu začala stávat klíčovým aktérem světové ekonomiky.

Postavení Číny v mezinárodní politice bylo zpočátku otřeseno. Stát, který proti vlastním neozbrojeným občanům požadujícím transparentní vládnutí a konec korupce poslal tanky, byl volán k odpovědnosti na půdě OSN pro porušování lidských práv. Spojené státy odmítaly Číně udělit doložku nejvyšších výhod a spolu s EU uvalily na zemi obchodní sankce, včetně zákazu prodeje zbraní a vojenských technologií.

Ve stejné době západní svět jásal nad pádem komunismu ve východní Evropě a tleskal Tchaj-wanu, který se pokojnou cestou z diktatury proměnil v demokratický stát. Obecně převládalo přesvědčení, že stejnou cestou se dříve nebo později vydá i Čínská lidová republika. Víru v demokratickou budoucnost světa živili sociální vědci přesvědčení, že rozvoj tržního hospodářství povede v Číně ke vzniku střední třídy, která následně prosadí demokratické politické uspořádání.

Argumenty Wej Ťing-šenga, veterána demokratického hnutí z roku 1979, který strávil patnáct let ve vězení za požadavek demokratizovat čínskou společnost, že z tržních reforem primárně profituje komunistická strana, která tak má jen o důvod víc nevzdávat se moci, nikdo nebral vážně. Čína rozvinula různé strategie jak vymazat špatný dojem, jímž se zapsala do mezinárodního povědomí v roce 1989. Především začala na půdě OSN i jinde prosazovat projekt „hospodářských, sociálních a kulturních práv“ a propagovala vlastní kulturní specifika, která údajně vylučují smysluplnost demokratického systému v Číně.

Někteří představitelé establishmentu dokonce začali operovat teorií „tradiční konfuciánské meritokracie“, která by měla být vhodnější než ideály lidských práv a demokracie nejen pro Čínu, ale dokonce by mohla sloužit jako vzor pro Západ zachvácený krizí demokracie. Kritiku na adresu porušování lidských práv začala odmítat s poukazem na zasahování do vnitřních záležitostí své země.

Za posledních dvacet let tak Čína posílila svoje postavení v OSN, kde se sama sebevědomě vyjadřuje k porušování lidských práv v jiných zemích. Problémy deficitu lidských práv a právního státu čínští představitelé přesouvají do roviny bilaterálních jednání s jednotlivými státy ve snaze téma rozmělnit a přesunout na méně autoritativní platformy. V bilaterálních jednáních je také snazší domlouvat politické obchody a ovlivňovat jednání příslibem ekonomických výhod; respektive mohou je snáze ovlivňovat různé dílčí ekonomické zájmy.

Přehnaný optimismus západních politiků ve věci transformační síly tržního hospodářství ruku v ruce s lobbováním velkých firem toužících proniknout na potenciálně obrovský čínský trh postupně vedly k obratu ve vztazích Západu s Čínou. Dodnes sice zůstává v platnosti embargo na obchod se zbraněmi, nicméně již roku 1994 prezident Clinton udělil ČLR doložku nejvyšších výhod.

Tím nejen odboural celní bariéry pro import čínského zboží do USA, ale také vytvořil podmínky pro to, aby se americkým firmám vyplatilo přesouvat podstatnou část své výroby do ČLR. Také hospodářská výměna mezi Čínou a Evropskou unií zaznamenala za poslední desetiletí obrovský rozvoj a roku 2013 EU uzavřela s Čínou strategické partnerství.

V tom, jak západní politické elity zapomínají na události roku 1989 v Číně hraje nezanedbatelnou roli velký byznys přitahovaný vidinou zisku na obrovském čínském trhu. V tomto směru je exemplárním příkladem Česká republika, kdysi hrdě nesoucí havlovské ideály nedělitelnosti lidských práv, jimž jsme tak dobře rozuměli po pádu komunismu.

Nakonec ale pod vlivem zájmů netransparentního soukromého subjektu (navíc registrovaného v Nizozemí) začala naše vládní reprezentace přitakávat diskurzu čínské výlučnosti a místo lidských práv si nechala podstrčit práva sociální a ekologická, aby nakonec rezignovala na jakákoliv práva v naději, že ze sbratření s Čínou poplyne zisk. V tom se liší od strategie EU vůči Číně, která alespoň v rovině prohlášení zachovává věrnost evropským hodnotám a slovy oficiální tiskové zprávy Evropské komise z 1. června letošního roku „odráží základní premisy postoje EU: podporu demokracie, právního státu a lidských práv a respektování zásad zakotvených v Chartě OSN a mezinárodním právu, tak aby byly politické a ekonomické vztahy obou stran vzájemně výhodné“.

Vývoj v Číně po Tchien-an-menu je založen na uvolnění tržního hospodářství a zároveň upevnění moci komunistické strany. Výsledkem tohoto zdánlivě nepravděpodobného spojení je naprosto neprůhledné prostředí, v němž lze konkurenci likvidovat z mocenských pozic. Je zde zcela legitimní prorůstání ekonomické a politické moci a vznikají ideální korupční podmínky, o jakých sní všichni naši kmotři.

Korupce, proti níž protestovali studenti, kteří na jaře 1989 vyšli do ulic, byla ve srovnání s dnešním stavem směšně nepatrná. Problémy, jejichž řešení studenti požadovali ve jménu politických reforem, sužují Čínu dál, podkopávají společenskou stabilitu a vyvolávají stále silnější represe.

Si Ťin-pching, dnešní generální tajemník a „dobrý přítel“ prezidenta Zemana řeší problém všudypřítomné korupce soustřeďováním moci ve vlastních rukou, sílící perzekucí obránců principů právního státu a lidských práv, umlčováním každého náznaku nezávislé kritiky poměrů a na odiv stavěným razantním tažením proti zkorumpovanosti stranického aparátu. Posledními oběťmi jeho tažení proti korupci je osm vysokých funkcionářů odsouzených na konci května letošního roku, z toho čtyři k doživotnímu trestu vězení. Problém je, že čistka se zatím nedotkla Si Ťin-pchingových spojenců ve vnitrostranických sporech ani jeho příbuzných a že podstata systému umožňující korupci zůstává beze změny.

Oficiálně se v Číně o protestech na jaře 1989 a o jejich brutálním potlačení mlčí, cenzura internetu průběžně pečlivě odstraňuje každou zmínku o Tchien-an-menu 4. června a lidé, o nichž úřady předpokládají, že by mohli v době výročí učinit nějaké gesto či prohlášení se v době výročí ocitají v domácím vězení, či alespoň pod kontrolou policistů v civilu. Kdysi volně přístupné náměstí, kde za pěkného počasí po večerech posedávali obyvatelé Pekingu, je obehnáno železným plotem a lze se tam dostat pouze skrze kontrolní stanoviště, kde jsou návštěvníci prohledáváni stejně bedlivě jako na letišti. Uvnitř ohrazeného prostoru i zvenčí jsou permanentní policejní hlídky.

V generaci čínských pamětníků událostí z jara 1989 je však vzpomínka na Tchien-an-men stále živá, jak dokládá loni vyrobená pamětní pálenka z Čcheng-tu opatřená nálepkou s překreslenou slavnou fotografií muže stojícího proti tankům. (Výrobci byli zatčeni a obviněni z podvracení státní moci.) Jeden z kupců nápoje provedl bizarní kousek, když v roce 2016 lahev tajně vyvezl za hranice a nechal ji jako štafetu putovat kolem světa, aby nakonec dorazila do Hong-kongu těsně před letošním výročím masakru ke každoroční vzpomínkové akci na památku obětí masakru.


Pálenka z Čcheng-tu jako vzpomínka na Tchien-an-men. Název alkoholického
nápoje tvoří slovní hříčka odkazující k datu masakru a výrobci jej
prodávali za symbolickou cenu 89,64 jüanů, v níž je také zašifrované
datum masakru.

Ve světě vzpomínku na brutální zásah armády proti idealistickým studentům zatlačují do pozadí další a další hrůzy, které můžeme sledovat na televizních obrazovkách. Na Tchien-an-men bychom však neměli zapomínat, nejen z úcty k obětem a jejich pozůstalým, ale také proto, abychom lépe pochopili Čínskou lidovou republiku, našeho strategického partnera a mocnost, která se staví do čela globalizace a hodlá určovat budoucnost světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Střední třída a reformy Pondělí, 5.Června 2017, 14:06:19

Definitivně odepsat tu střední třídu jako nositele politických reforem by bylo skutečně velice předčasné.

Autorka píše, že se nenaplnily naděje Západu, že spolu s ekonomickým rozmachem v Číně dojde k posílení střední třídy, a ta si pak už sama vynutí i volnost politickou.

Dějiny ale opravdu nefungují ve smyslu jednoduché mechanické rovnice: dnes ekonomický rozvoj, zítra silná střední třída, a pozítří už revoluce. Ve hře je ještě celá řada dalších faktorů, které tento proces mohou ovlivnit, zrychlit či zpomalit.

Ta střední třída v každém případě skutečně posílila; a ono je to také už naprosto evidentně znát.

Vždyť p r á v ě p r o t o je nutno utahovat šrouby, zvyšovat represi - jinak by ty narůstající protesty obyvatelstva už nebylo možno zvládnout. Je to právě to postupně vzrůstající sebevědomí čínské střední třídy, které způsobuje, že ti kteří dříve jenom němě a trpně sklonili hlavy před vůlí všemocné Strany, nyní znovu a znovu protestují proti ekologickým katastrofám, korupci stranických kádrů a obecně se berou za svá vlastní práva. Ten kotel ještě nedospěl do stadia kdy by vybuchl; ale tlak stále narůstá.

Současná Čína jako by spočívala na dvou vozech, z nichž každý ujíždí přesně opačným směrem: ekonomická volnost na straně jedná, a tuhý politický centralismus na straně druhé. Takto naprostý protiklad základních principů fungování společnosti a státu prostě není možno natrvalo udržet pohromadě; a to ani permanentní represí.

Stav v současné Číně ostatně dosti frapantně připomíná vládu generálního tajemníka Andropova v jedné z (před)posledních fází existence Sovětského svazu: ten také vše vsadil na disciplínu a kontrolu, ale poté se ukázalo že tím se natrvalo nevyřeší naprosto nic.

Současná Čína čeká ani ne tak na svého Gorbačova (jak v článku naznačeno ten v ní vlastně už v osobě Čao C´-janga byl), jako na svého Jelcina. Tedy na toho, kdo sice sám ještě vzejde z panujícího aparátu - ale bude si natolik vědom jeho nenapravitelné prohnilosti, že nakonec bude iniciovat jeho definitivní destrukci.

Dějinný vývoj se nedá zastavit; to platí i pro Čínu.