Pro mnohé afghánské ženy není trestem vězení, ale až život poté

Fatima Rahimi se sešla k rozhovoru se švédsko-íránským režisérem Nimou Sarvestáním, jehož proslavily dokumenty o životech afghánských žen. Mluvili spolu o stereotypech Evropanů, točení v Afghánistánu i situaci v ženských věznicích.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

18.04.2017 08:33

20170312_130813

Filmař potřebuje ke své práci lidskost a soucit, říká íránsko-švédský režisér Nimá Sarvestání. Foto Fatima Rahimi

Kdy jste opustil Írán?
Z Íránu jsem odešel krátce po Islámské revoluci, která proběhla v roce 1979. Dostal jsem se do Dubaje, kde jsem žil zhruba rok a půl a na začátku roku 1984 jsem se přestěhoval do Švédska. Tam jsem zanedlouho začal působit jako dokumentarista. Jeden z mých prvnich dokumentů, natočený již ve Švédsku, se týkal právě íránské migrace do Evropy. Snažil jsem se ukázat situaci v Íránu před pádem Mohammada Rezy Pahlavího a po nástupu ajatolláha Chomejního, a vysvětlit tak příčiny, které nutí některé Íránce opustit svou zemi.

Proč jste se rozhodl dělat dokumentární filmy?
V Íránu jsem pracoval jako novinář a toužil jsem v tom pokračovat i ve Švédsku. Neuměl jsem však v dostatečné míře jazyk a učení mi šlo velmi pomalu. Nechtěl jsem déle čekat a vybral jsem si jinou formu sdělení, pro mě ze všech stran přístupnější, a to dokumentaristiku. Později, když už jsem se švédštinou neměl problém, jsem začal pracovat v jedné ze švédských televizních stanic jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě.

V České republice už se v rámci festivalu Jeden svět promítalo pět vašich dokumentů. Týkají se Afghánistánu a Íránu. Odkud čerpáte náměty? Existují nějaká témata, na která se přímo zaměřujete?
Náměty na dokumenty jsem většinou získával během svého působení na Blízkém východě a zahrnují různá témata. Nezaměřuji se ale pouze na Afghánistán a Írán. V současnoti točíme například dokument o švédském novináři. Svými dokumenty se snažím upozornit na konkrétní problematiku, o které se ve společnosti neví nebo se o ní nemluví, a vyvolat debatu. Přinést jiný pohled na věc, ukázat divákům druhou stranu mince. Jeden z mých dokumentů se například zaměřuje na osudy žen v afghánských  ženských věznicích. V Íránu jsem natočil dokument o nelegálním prodeji lidských orgánů, konkrétně ledvin. Na černém trhu je obchodování s lidskými orgány velmi rozšířené.

Jeden z vašich nejznámějších snímků Manželka za padesát ovcí se v České republice promítá často. Já sama jsem jej viděla mnohokrát a účastnila se různých debat spojených s promítáním. První věc, na kterou se mě většinou diváci ptali, bylo, zda i já jsem vdaná a za kolik mě otec prodal. Jak by se podle vás měly natáčet dokumenty o tak vážných sociálních problémech, aniž by vyvolaly dojem, že všchni afghánští muži prodávají svoje dcery a fyzicky doma ubližují manželkám?
Manželka za padesát ovcí je příběh dívky Sábere, která byla provdána v dětském věku. Od svého manžela utekla a s pomocí rodiny a pracovníků azylového domu, kam se uchýlila, se snaží požádat o rozvod. Podobný osud však čeká její sestru, kterou také později provdají výměnou za padesát ovcí. Dokument se zaměřuje na nucené dětské sňatky, snažím se ale v něm i v dalších filmech ukázat pestrost, nezobecňovat. Ukázat, že lidé jsou různí, mají odlišné charaktery. Když jsem natočil dokument o nucených svatbách, snažil jsem problém podat jako složitý a komplexní.

Afghánská společnost je jako celek velmi patriarchální, ale ve svých dokumentech se snažím ukázat, že i charaktery mužů se liší. Vystupuje v nich tedy otec, který je zoufalý, ze všech sil pomáhá své dceři a přemýšlí, jak uživit rodinu, na druhou stranu je tu vedle něj jiný muž, agresivní surovec, který fyzicky ubližuje manželce.

Bezpochyby jde o důležité téma, je však klíčové najít způsob a formát, jak jej sdílet. Dokumentů o dětských a nucených svatbách v Afghánistánu bylo natočeno mnoho, média o tom píší dennodenně, jak mezinárodní, tak i ta národní. Málo z nich však na tento problém poukazuje hloubějí, řeší okolnosti a důvody...
Mým cílem není pouze ukázat na problém, ale také jej řešit. Když natáčím v Afghánistánu o nucených svatbách, snažím se právě, jak říkáte, ukázat, že je to mnohem komplexnejší problém, který souvisí s chudobou, nedostatkem vzdělání a tak dále.

V Afghánistánu jsem se setkal s mladými muži, kteří studovali na Kábulské univerzitě, byli velmi otevření a ze všech sil bojovali za práva žen a zlepšení jejich postavení ve společnosti. Většina obyvatel Afghánistánu však žije na vesnicích, kde stále nejsou školy, vzdělání tam zcela chybí, lidé nemají co jíst. V takové situaci je velmi složité čekat nějaké zlepšení, ať už se to týká postavení žen, nebo čehokoli jiného.

Na letošním ročníku Jednoho světa jste představil další ze svých dokumentů natáčených v v Afghánistánu. Čeho se týká?
Dokument jménem Sestry z vězení představuje příběh ženy, která se vrátila z vězení. Myslím si, že pro afghánské ženy není trestem samotné vězení, ale život poté, co z něj vyjdou na svobodu. Žena, která byla ve vězení, totiž už není„slušná“. Společnost, dokonce často i rodina, se na ni dívá jako na zkaženou bytost. Nemůže si najít práci ani bydlení, a tak skončí buď na ulici, nebo v azylovém domě.

Navštívil jste několik afghánských vězení. Za co se v nich zdejší ženy nejčastěji ocitají?
Zmíněný dokument jsem točil zhruba rok a půl a v jedné z věznic jsme strávili opravdu dlouhou dobu. Zdejší ženy v něm nejčastěji skončily pro své nevhodné „chování“. To znamená, že se zamilovaly a utekly s chlapcem z domu, byly nevěrné, utekly z domu před fyzickým a psychickým násilím. Menší procento z nich bylo uvězněno za krádež či za vraždu. Musím ale zmínit, že zlodějky kradly většinou slepice, protože jim nic jiného nezbývalo, a vražedkyně se nejčastěji pouze bránily před násilím.

Jak vypadal jejich život ve vězení?
Ženy, se kterými jsem se setkal, byly ve vězení spokojené. Byly velmi otevřené, nestyděly se. Utekly od svých manželů a ve vězení paradoxně našly jakousi svobodu. Proto jsem dokument ve švédském originálu pojmenoval Svoboda za mřížemi vězení. Dostávají jídlo, mohou se naučit číst a psát, pokud mají malé děti, mohou je dokonce mít u sebe. Když jsou děti trošku starší, mohou ve vězení chodit do školy. Řekl bych, že v jejich očích to není vězení. Ano, nemohou chodit mimo areál, ale zažívají tam svobodu.

Kolik žen si tu odpykávalo trest?
Zhruba čtyřicet žen se svými dětmi, takže celkově asi sedmdesát osob na ženském oddělení. V mužském oddělení se nacházelo přibližně šest set trestanců. Přestože drtivá většina vězenkyň bylo negramotných, nikdy nenavštívily žadnou vzdělávací instituci a nevěděly nic o ženských a obecně lidských právech, byly schopné pro kousek svobody i zemřít. Ženy, které jsem ve vězení poznal, nechtěly bojovat pouze za vlastní práva. Bylo tam cítit velmi silý elán a chuť bojovat za práva všech.

Ženské věznice se nacházejí v Kábulu, Herátu, v Mazáre Šarifu. My jsme točili ve vězení na severu Afghánistánu v Tacháru. Většina žen byla velmi mladá, jedné z nich bylo teprv patnáct. Provdali ji do vzdálené vesničky, kde zažívala domácí násilí, a proto utekla. A nakonec skončila ve vězení.

Některé scény jsme se rozhodli nakonec do dokumentu nedávat. Ve vězení jsem mluvil například s členy Tálibánu, kteří mi řekli, že by vznik ženského vězení nikdy nedovolili. Ty ženy by prostě zabili.

Dokumenty, které natáčíte, mají mezinárodní charakter. Snaží se vyvolat tlak na politiky, kteří se moc často neangažují. Jak ale přimět k zamyšlení a změně i širokou veřejnost?
Jeden z mých dokumentů s názvem Ve vězení se burky nenosí z roku 2012 popisuje osudy několika chovankyň ženského vězení v Tacháru, provincie na severu Afghánistánu. Přestože se tento dokument v Afghánistánu neodvysílal, protože ženy, které v něm vystupují, s tím nesouhlasily, vyvolal velkou debatu. Donutil dokonce k vyjádření i vysoce postavené politiky. Proč by měla žena, která je doma týraná, být odpovědná za to, že jí někdo ubližuje? Žena, která utíká před násilím, přece není vinná.

Jak těžké je v Afghánistánu natočit dokument? A co místní lidé? Spolupracují s vámi?
V Afghánistánu musíte mít na všechno povolení. Získat ho však není jednoduché. Afghánský systém a celá politická scéna je velmi zkorumpovaná. Pro nás to znamenalo, že se za všechno muselo platit. My však máme v Afghánistánu velmi dobré zázemí, spřátelili jsme se s místní skupinou, která se snaží prosadit změny a svou práci děla s velkým nadšením. Znají tamní prostředí a velmi ochotně s námi spolupracují.

Mezinárodní peníze neskončí tam, kde mají skončit. Rozebírají si je nejen místní politici a mafie, ale i mezinárodní organizace, které tam působí. Prostředky často vůbec nejdou na vzdělání, budování azylových domů, škol, nemocnic nebo silnic. Afghánská společnost potřebuje hlavně vzdělání. Vzdělání je zbraň proti Tálibánu, Daeš a dalším fundamentalistickým skupinám. Proto Tálibán ničí školy. Ví, že se vzdělanými lidmi bude mít problém.

Filmař, který se snaží zachytit místní problémy, potřebuje lidskost a soucit. Pamatuji si na slova ředitele věznice, který trefně pojmenoval, proč je dnes afghánská společnost v takovém stavu. Afghánistán zažil třicet osm let války a nepokojů. Každý den tu vybuchují bomby, lidé umírají ve velkém. Žijí s každodenním strachem o holý život. Následkem války jsou ve velkém stresu. Mnozi nemají co jíst, chudoba je všudypřítomná. Nedostatek vzdělání je také důsledkem války. Čtyřicet let je velmi dlouhá doba, je to jakási díra, kterou se teď společnost snaží zaplnit. Lidé žijí následkem války v beznaději, vidí, jak se svět mezitím vyvíjel, technicky, ekonomicky, a jsou si vědomi, že se to jen velmi těžce dohání.