Modrá velryba, symbol unavené civilizace

Zprávy z posledního týdne o zvrácené internetové hře, jež údajně může dovést mladé lidi k sebepoškozování, či dokonce sebevraždě, vyvolaly řadu spekulací. Psycholog Miroslav Hudec se zamýšlí nad možnými příčinami tohoto fenoménu.

Třikrát během tří dnů se na mě obrátila různá média s žádostí o komentář ke znepokojující aktualitě. V souvislosti s nedávnou tragickou smrtí dvou dospívajících dívek na železničním přejezdu v Mlékojedech na Litoměřicku se začaly rojit dohady, že tato tragédie nebyla důsledkem nepozornosti či mladické lehkomyslnosti, že nešlo o smrt náhodnou. Některé komentáře upozorňují na podivné vzkazy na facebookové zdi jedné z dívek, které se tam objevily nějaký čas před tragédií. Prý se tam dokonce přímo hovoří o sebevraždě. A začaly se rojit dohady o existenci jakési zvrácené internetové hry.

Má se jmenovat Modrá velryba a má prý být novým hitem pro nejednoho dospívajícího. Osoba nebo osoby, jež mají hru ze zákulisí řídit, postupně zpracovávají ty, kdo se nechají nachytat, snaží se je izolovat od jejich sociálního okolí, zadávají jim úkoly, jež je postupně vedou k psychickému a fyzickému sebepoškozování, a nakonec jim dávají příkaz k sebevraždě. K několika podezřelým úmrtím prý už mělo snad i dojít.

Nápadně to připomíná mechanismus působení nějaké sekty, která manipuluje a postupně okupuje vědomí svých členů a v posledku z nich činí poslušné loutky bez vlastní vůle. Až na to, že by to bylo snad poprvé, kdy by takový mechanismus až do těchto důsledků zabíral na dálku, prostřednictvím sociálních sítí, bez přímého kontaktu manipulátora a manipulovaných.

Před hrou varovalo dokonce policejní prezidium, které se prý snaží zajistit zablokování příslušné facebookové stránky. V době, kdy píšu tenhle komentář, se na ni stále lze dostat a diskuse, která tam probíhá, v podstatě kopíruje diskusi veřejnou. Někteří návštěvníci stránky před hrou varují, jiní přesvědčují, že žádná taková vražedná hra neexistuje, ale objevil se i vzkaz zájemce, který by si ji chtěl zahrát.

MaxresdefaultInternet v posledních dnech zaplavily dohady a varování před domnělou existencí smrtící hry, která vede její účastníky k sebepoškozování, či dokonce sebevraždě. Foto youtube.com

I kdyby ovšem zpráva o existenci hry byla typický „fejk“, jak je přesvědčen nejeden diskutér, nic by to neměnilo na faktu, že sebevraždy dospívajících a mladistvých, sebevraždy leckdy z ne zcela jasných důvodů, jsou skutečností. A skutečností je i to, že v nich nejednou hrají roli sociální sítě. Loni v prosinci například dvě slečny ve věku 18 a 19 roků v americké Pensylvánii do poslední chvíle natáčely a na Facebook posílaly přímý přenos z autohavárie, již úmyslně způsobily a při níž zemřely. Podobně měla na Facebooku avizovat loni v létě svou sebevraždu sedmnáctiletá dívka z Buštěhradu. Přinejmenším to může působit jako neblahý příklad, zejména pro psychicky labilnější a pro lidi momentálně se potýkající s nějakým vážnějším problémem, ať už objektivně existujícím, nebo aspoň tak chápaným.

Sebevražda jako móda?
Samotné sebevraždy -náctiletých bohužel nejsou zdaleka jen dnešním fenoménem, i když v minulosti byly zpravidla motivovány něčím zcela konkrétním, neúspěchem ve škole, nešťastnou láskou, nezvládnutým pocitem viny, selháním v nějaké klíčové životní situaci, pocitem hanby, záchranou cti osobní, rodinné, skupinové. Nešlo vždy o odhození života jako čehosi bezcenného, spíše o jeho obětování hodnotě ještě vyšší.

Spekuluje se, pravda, že i v minulosti se objevovaly sebevraždy módní, bez konkrétního osobního motivu. Jako častý příklad bývá některými autory uváděna vlna sebevražd mladých lidí po prvním vydání Goethova románu „Utrpení mladého Werthera“ v roce 1774. Román je psán formou dopisů, což je osobnější, citově působivější a může to nakonec trochu připomínat dnešní publikování statusů na Facebooku a diskusních příspěvků k nim. Jiní autoři však upozorňují, že pro uvedené tvrzení o takto motivovaných sebevraždách chybí přesvědčivé důkazy.

Nezbývá než vzít v úvahu, že tyto zdánlivě nesmyslné sebevraždy mohou být i specifickým fenoménem dnešní doby, alespoň pokud mluvíme o takzvaném vyspělém světě. Jedním z projevů dekadence, která provází civilizace, jež se dostaly na určitou úroveň vývoje a materiální vyspělosti, kdy velká většina jejích členů už nemusí těžce bojovat o každodenní přežití, o zajištění základních životních potřeb, což ale paradoxně dávalo jejich životu smysl. Najednou se jak před celkem společnosti, tak před jednotlivými jejími členy objevuje rozcestí, vyžadující rozhodnutí, kudy dál, je před nimi hledání nového smyslu bytí. Ne každý se snadno vyrovnává s takovým stavem nejistoty, tápání, pokusů a omylů.

Pro mladé lidi, nejen v současnosti, ale za všech dob zvýšeně citlivé, zranitelné, emotivněji než ostatní prožívající sebe i okolní svět, zejména jeho horší stránky, je to hledání a tápání o to těžší. Na jedné straně se sice také neuroticky utíkají ke konzumu jako k záchrannému lanu (ne všichni!), ale současně cítí, že ani ten nejvymazlenější mobil, tablet či cokoliv jiného, co už tak může být předmětem materiálních tužeb v jejich věku, nepřináší radost a pozitivní životní pocit nadlouho.

Je nápadné, kolik bezradných lidí se dnes obrací na odborníky s tím, že jaksi postrádají smysl svého životního činění. Nebývají to jen -náctiletí, nezřídka jde o materiálně dobře zajištěné lidi středního a staršího věku, ale ti mladší daleko více než o hledání mluví o tom, že vlastně není co hledat, nahlas uvažují i o možnosti sebevraždy. Co víc, o smrti včetně smrti vlastní rukou nejednou hovoří jako o naplnění života, dokonce s jakýmsi pocitem uspokojení. Života dosud vlastně ani pořádně nežitého. Jistě, často jde jen o nezávazné pohrávání si s tou myšlenkou konce, pohrávání, které přináší okamžitý pocit úlevy v momentálním depresivním rozpoložení. Ale spoléhat na to rozhodně nelze.

Kultura smrti
Určitě ne v době, kdy fenomén smrti a utrpení a vše, co s tím souvisí, je jakýmsi společenským hitem a vytváří dosti specifickou obecnou atmosféru, která dokáže řadu jednotlivců doslova uhranout. Začíná se v té souvislosti vžívat pojem „kultura smrti“. Na výstavy balzamovaných mrtvol lákají pod záminkou vzdělávání (sic!) dokonce megaboardy u silnic. Patřičné uspořádání skupin mrtvol obojího pohlaví dále zvyšuje dráždivost fenomenu smrti kořením sexu. A věru že si pořadatelé na nedostatek platících návštěvníků nemusí stěžovat. I základní školy se na takové výstavy objednávají, prý kvůli výuce anatomie. Chce-li správa hradu nebo muzea zvýšit návštěvnost, spolehlivou metodou je lákání na dobové mučicí nástroje a ukázky mučení. Film, v němž by scény utrpení a smrti, nemůže-li se bez nich téma obejít, byly místo naturalistického zpodobení jen naznačeny, nemá dnes až na vzácné výjimky u většinového diváka šanci.

V  řadě zemí sílí tlak na legalizaci eutanazie a stále se rozšiřuje výčet legálních důvodů. Za přípustnou a normální je někde považována dokonce už i v případech, když ten který člověk „již naplnil své životní cíle“. I člověk fyzicky zcela zdravý a leckdy uprostřed života! To také není něčím, co by dokázalo potenciálního sebevraha přesvědčit, že lidský život sám o sobě je jedna z nejvyšších hodnot, ne-li ta vůbec nejvyšší.

Může být to všechno jistě jedním z projevů onoho přešlapování na rozcestí dějin, také takové nezávazné pohrávání, příjemné lechtání nervů, jedna z adrenalinových her typu kudy z nudy. Většina tohle období jistě nějak přežije, tedy pokud nejisté přešlapování neskončí nějakou velkou katastrofou, k níž jsme za poslední století měli už několikrát nakročeno. Jenže co (doufejme) platí pro odolnou většinu společnosti, to nemusí platit i pro její nejslabší členy. A byť by ti představovali třeba pouhé desetiny procenta populace, pak jen v naší desetimilionové zemi jsou potenciálně ohroženy na životě desítky tisíc lidí. S Modrou velrybou nebo bez ní.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kult smrti jako negace negace? Neděle, 16.Dubna 2017, 13:11:41

Ve svých "Cestách z postmodernismu" nastoluje Michael Hauser tézi, že dotyk se smrtí může v podmínkách pozdně kapitalistické, postmodernistické společnosti plnit úlohu "negace negace" v dialektickém smyslu.

To znamená: tato "postmoderní" konzumistická kapitalistická společnost nemá nic, co by člověku mohla nabídnout jakožto substanciální náplň jeho existence. Ten život zde je natolik prázdný, že je fakticky roven nebytí, čili samotné smrti. A proto se ten akt skutečné smrti (či alespoň dotyk, konfrontace s ní) jeví tím jediným (a posledním) zážitkem a prožitkem, který lidské duši může opět poskytnout smysl její vlastní existence.

Tento samotný moment či proces "negace negace" může mít ovšem sám jak negativní, tak i pozitivní smysl.

Ten negativní smysl spočívá v tom zcela bezprostředním, mechanickém aktu reakce na nesnesitelné smyslu zbavené a smysluprázdné poměry: utracením vlastního života, v zoufalém pokusu tímto finálním aktem si alespoň pro tento krátký okamžik navrátit pocit smysluplnosti vlastní existence. Tento smysl vlastní existence se ovšem zakouší právě a jedině tím, že se tato existence definitivně zničí.

Ten pozitivní smysl této "negace negace" může ovšem záležet v tom (a právě takto to zřejmě pojímá Hauser), že se může stát celospolečenským procesem, dějinným dynamismem, kdy ne jen ten či onen jednotlivec, nýbrž celá společnost nahlédne - v konfrontaci s absolutní negací reprezentované smrtí - svou vlastní současnou prázdnotu, tedy svou vlastní neživotnost rovnající se smrti, že se dokáže vzepřít tomuto svému osudu, a společným aktem osvobození se zbaví těchto antihumánních poměrů.

Tato Hauserova konstrukce je bezpochyby zajímavá; nicméně se jeví být až příliš spekulativní. Co jsem mu svého času vytkl bylo to, že se zde život, smysl života rekonstruuje nikoli z n ě h o samotného - nýbrž právě až oklikou přes smrt.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidský život - nejvyšší hodnota? Neděle, 16.Dubna 2017, 13:18:33

Co je však v textu M. Hudce nemálo sporné, je jeho tvrzení, že "lidský život sám o sobě je jedna z nejvyšších hodnot, ne-li ta vůbec nejvyšší".

Zrovna v těchto dnech nemusíme skutečně jít daleko pro příklad postoje zcela opačného: že totiž jsou hodnoty, které jsou daleko vyšší, nežli jenom vlastní - čistě fyzická - existence. V každém případě před dvěma tisíci let se našel jeden, který za tyto vyšší hodnoty dal svůj vlastní život; a dal tím životu obyvatel velké části této planety podstatně nový směr.

Ano, ta ryze fyzická existence je základní podmínkou toho, že je vůbec možno žít a prožívat vše ostatní, včetně ideálních hodnot; ale na straně druhé opravdu není možno naprosto paušálně prohlásit, že ta fyzická existence je tou hodnotou jednoznačně nejvyšší.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Tak zbytečná a marná smrt… Neděle, 16.Dubna 2017, 23:48:20

V každém případě je to velmi tragická a smutná událost. Ten smutek pramení hlavně z toho, že všichni víme, jak zcela zbytečná ta jejich smrt byla a jak velký je nyní žal jejich okolí.

V tomto případě by měli novináři zapátrat a aspoň anonymně popsat, jaké bylo rodinné prostředí, zda je možné říct, že na tom mělo zásadní podíl své viny, nebo se to naopak stalo spíše harmonickému prostředí navzdory....

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 17.Dubna 2017, 05:41:57

Nemám teď moc času, tak aspoň stručně. Hauserova konstrukce není spekulativní. Vlastně ani nejde o nic nového. Přečtěte si článek Kristus a pomlázka, pane Poláčku, konkrétně odpověď Ivana Štampacha. On tam zmiňuje jisté způsoby ve starověku, také slova apoštola Pavla (zasévá se tělo animální vstává tělo duchovní). Život se obětuje vyšší hodnotě, ale nezemře se doopravdy. Jde v podstatě o stále stejný proces, jímž jedinec může projít.
Ovšem společnost se nemůže změnit jinak, než že se změní jedinci. Hauser to určitě nemyslel tak, že naráz nějak prohlédne celá společnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 17.Dubna 2017, 10:45:40

To "spekulativní" bylo, paní Hájková, z mé strany míněno ryze ve smyslu specifické spekulativní filozofie. (Tedy ne v tom obecném smyslu že by se jednalo jenom o nějakou "spekulaci".)

Konkrétněji: Hauser se podle mého příliš spoléhá na čistou hru filozofických pojmů (blíže jsem to popsal pod Vaším textem "Kříšení svobody"). Že se tedy příliš spoléhá na "negaci negace" jako takovou. Jenže, pokud takovéto "negace negace" chceme docílit ve skutečném světě, pak pro tento proces - a progres - k lepšímu musíme mít podepřený nějakou vlastní substancí. A vlastně teprve až dojde k reálnému vývoji v rámci této samotné substance, teprve potom vlastně můžeme konstatovat, že došlo k "negaci negace".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 17.Dubna 2017, 11:10:51

Já zas nerozumím tomu, co myslíte tou substancí, pane Poláčku, a proto nevím, k jakému vývoji by u ní mohlo dojít.
Myslím si, že k tomu vývoji (změně) může dojít u konkrétního jedince. A když bude takových jedinců hodně, vytvoří uvnitř staré společnosti novou společnost, která se bude rozrůstat, až postupně nahradí tu starou společnost.
Hauser, zdá se mi, stále spoléhá na revoluci, byť nenásilnou. Na to neusuzuji z toho posledního článku, ale z jeho jiných prací.
Já prostě nevěřím v náhlé hromadné obrácení všech (během nějaké události), ale v postupný vývoj a v příklad jedněch lidí druhým.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je substance? Úterý, 18.Dubna 2017, 12:19:52

Já jsem hned při svém minulém psaní měl obavu, že ten pojem "substance" bude možná poněkud nesrozumitelný, nebo přinejmenším problematický.

Ono je velice obtížné tento pojem (tedy co se jím myslí) vysvětlit; a přitom právě tento pojem je naprosto klíčový, a pokud si ho neujasníme, pořád se budeme dopouštět těch samých chyb.

"Substance" - tento pojem má značnou příbuznost s pojmy "podstata" a "esence". V zásadě se jedná o to, že věci tohoto světa nejsou jenom nějaké složeniny určitého kvanta vlastností, nýbrž že tyto vlastnosti ve svém souhrnu vytvářejí určitý c e l e k, který jako takový má svou jedinečnou podstatu, a jako konstantní a relativně trvalý se udržuje v čase.

Příklad: člověk Sokrates může mít celou řadu určitých vlastností - nepodstatných (třeba barvu vlasů) i podstatných (schopnost filozofického uvažování). Ale za těmito všemi vlastnostmi (či snad přesněji v komplexu jich všech) se skrývá něco, co utváří člověka jménem Sokrates jako takového; co ho odlišuje od všech ostatních lidí, zůstává trvalou podstatou respektive s u b s t a n c í jeho osoby a osobnosti po celé trvání jeho života.

A tato substance či substancialita platí stejně tak i pro fenomény či skutečnosti společenské. Určitá společnost má v určitém čase určitou substanci, která je jejím - relativně - trvalým základem (dalo by se snad říci: "tělem"); a tento základ nelze nějak libovolně měnit.

Co se může relativně snadno měnit, jsou vlastnosti (přesněji: akcidencie) nepodstatné (například zda daná společnost uzákoní či neuzákoní sňatky homosexuálů). Obtížněji se mění vlastnosti podstatné (například zda daná společnost bude t o l e r a n t n í vůči partnerským vztahům jiným nežli heterosexuálním).

Pak je tu ale právě ještě ta samotná s u b s t a n c e - esenciální komplex zcela zásadních životních modelů, zvyků, přesvědčení a hodnot dané společnosti, kterýžto komplex činí danou společnost právě k tomu, čím je. A tuto "substanci" je možno měnit ze všeho nejobtížněji; a vlastně s každou její zásadní proměnou vzniká společnost nová.

Tato "změna substance" je v obecné rovině totéž, co Marx charakterizoval jako přeměnu jednoho společenského (respektive: společensko-ekonomického) řádu v jiný.

Proč je to pro nás tak důležité? - Právě proto že se neustále (v prostředí levice) vynořují ty představy, že postačí vytvářet nějaké ty alternativní komunity či hnutí, a že jejich dalším růstem a množením bude možno překonat kapitalistický řád.

Když si zpřítomníme ten pojem "substance", pak se nám ovšem stane zřejmým, že všechny tyto komunity se ke kapitalismu, k celému kapitalistickému řádu chovají jenom jako ty akcidencie n e p o d s t a t n é. Mohou zde vznikat, mohou zde existovat - ale jenom jako fenomény vedlejší, víceméně nahodilé, které konec konců nezasahují vlastní substanci, esenciální podstatu existence této (kapitalistické) společnosti.

Aby tyto alternativní komunity měly reálnou šanci svůj životní model prosadit jako platný, pak by napřed muselo dojít k zásadním změnám právě v té "substanci" stávajícího společenského typu. Tedy v tom, co tvoří jádro onoho výše zmíněného komplexu existenčních modelů, procesů a struktur daného společenského typu.

Krátce řečeno: všechny ty alternativní modely a komunity, dokud zůstávají právě pouze a l t e r n a t i v n í, nemají principiálně potenciál měnit samotnou substanci daného společenského řádu. K takovéto změně je zapotřebí změny v této substanci samotné, v nejhlubším jádru její existence. A o takovéto niterné proměny je současná - kapitalistická - společnost stále ještě velice vzdálena. Bohužel, ale je tomu tak.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 18.Dubna 2017, 15:19:55

Jakákoli životní alternativa musí především vycházet z niterné potřeby.
Ostatně právě taková potřeba podle mne stála kupříkladu u zrodu křesťanské církve mimo Judeu a málokdo by asi tenkrát sázel na možnost, že změní svět.
Co se týče substance, vztahu vědomí a hmoty a podobných témat, po snědení čočkové polévky jsem se včera zamotala do diskuse o transpersonální psychologii Stanislava Grofa a o bludných balvanech, což mě úplně vyčerpalo. :-)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Úterý, 18.Dubna 2017, 21:48:30

Pokud opravdu platí, že kapitalistická společnost je stále ještě velice vzdálena substanciální změně, tím spíš je zapotřebí vytvářet nekapitalistické komunity. Přestože zatím nebudou schopny změnit celou společnost.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 18.Dubna 2017, 22:13:38

Protože my žijeme teď.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Niterná potřeba změny Středa, 19.Dubna 2017, 11:37:2

To jistě, paní Zemanová (ostatně víceméně právě takto jsem v paralelní diskusi argumentoval proti M. Hauserovi s jeho projektem "subjektivity"); ale zásadní otázka je, o d k u d se vlastně bere ta "niterná potřeba" pro zásadní změnu.

Co se například toho křesťanství týče, tak před nějakým časem (vlastně opakovaně) jsme tady diskutovali právě tu otázku: proč se svého času prosadilo zrovna křesťanství, i když mělo v oné době velice závažné "konkurenty", jako byl bůh Mitra, anebo velmi populární egyptská bohyně Isis.

Odpověď na tuto otázku je i dnes značně nesnadná; podle všeho byl ve hře celý komplex různých příčin a faktorů.

Ale celkově je možno předpokládat, že v lidech skutečně převládl pocit, že je zapotřebí nějaké zásadní změny - nejen v pojetí boha, nýbrž i v pojetí člověka.

Jedním z rozhodujících faktorů bylo zřejmě to, že v křesťanství zásadně platí onen princip "rovnosti před Bohem".

Nelze sice v žádném případě tvrdit, že by křesťanství své vítězné tažení provedlo jenom "zdola", tedy jako hnutí chudých a neprivilegovaných (křesťanství bylo stejně tak - a možná dokonce ještě více - prosazováno "shora", tedy prostě příkazem či přinejmenším konvertováním vládců); nicméně byl to právě tento princip rovnosti všech před Bohem, který byl principiálně novým faktorem, novou ideou.

A tak "vnitřní potřeba změny" - tak ta sama byla zřejmě podmíněná právě objektivními změnami v reálném životě, byla to doba přechodu od starověku ke středověku, kromě jiného dřívější říše vybudované na čistě národním či kmenovém principu byly nahrazovány "globálními" říšemi s mnohonárodním obyvatelstvem, na místo oné dřívější exkluzivity a izolovanosti tedy začal nastupovat princip univerzalismu. Který pak byl doprovázen (či snad právě ho spíše umožnil) tím samým univerzalismem v oblasti "společenské nadstavby", jak by řekl Marx, čili i v oblasti náboženství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 19.Dubna 2017, 11:42:46

Paní Hájková, to je asi ten samý postoj, jako kdybychom žili na poušti, a řekli bychom si: když už se ta poušť nechce změnit sama od sebe, tak aspoň budeme zakládat oázy, abychom si vytvořili pár těch ostrůvků života kde můžeme nějak vyžít. Svým způsobem je to přirozený postoj; ale jde prostě o to, že ta poušť sama neumožní vytvořit žádné větší množství oáz, než kolik je v ní - náhodných - zdrojů vody.

A ta poušť sama se nikdy nepromění v úrodnou zem, dokud my se stáhneme do relativního bezpečí těch oáz, a dokud se budeme oddávat iluzi, že postačí jenom těch oáz vytvořit dostatečné množství, a tím překonáme tu pustinu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 19.Dubna 2017, 12:15:44

Za prvé, v oáze žádné bezpečí být nemůže, už proto, že okolo je poušť a prostor k životu je omezený.
Za druhé, pokud je druhou variantou pouze smrt v poušti, (protože nic jiného než poušť neexistuje) tak je snad přece jen lepší ta oáza, ne?
Ještě je možnost, že byste zvolil čtyřicetileté bloudění pouští s veškerými útrapami (jako Mojžíš se svými druhy) s nadějí, že přece jen jednoho dne musíte nalézt tu zaslíbenou zemi.

Ivo Horák - Praha 3

Rozvinutí alegorie Středa, 19.Dubna 2017, 19:43:27

Lidé mohou vskutku některé části pouště proměnit v celé souostroví oáz nebo dokonce v jednu velkou oázu. Nejspíš ovšem za cenu, že jiné ne zcela vyprahlé kraje se stanou naopak pouští. Může přitom jít o důsledek zanedbání těchto území, spíše však o vedlejší produkt spektakulárního vytváření oáz v poušti nejpoušťovatější.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Pátek, 21.Dubna 2017, 05:49:41

Jak jste to vlastně myslel s těmi náhodnými zdroji vody v poušti?
Jsou opravdu náhodné? Odkud se bere náhoda?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 22.Dubna 2017, 14:13:29

Odkud se bere náhoda? - To je vysoce spekulativní metafyzická otázka, paní Hájková; zdá se mi, že o takovou problematiku se tady zrovna nejedná.

Prakticky každý - komplexnější - systém je "kontaminován" jemu cizími elementy. Po určitou hranici jsou to právě jenom buďto cizí elementy, anebo doplňky k danému systému. Od určité hranice tyto cizí elementy se stávají skutečně relevantní rušivou silou, která ohrožuje chod celého systému. A ještě nad další hranicí dochází ke zvratu, kdy ty cizí elementy nabyly většinu, a samy vytvořily systém nový.

Jde o to, že na poušti za standardních okolností ty oázy nikdy nepřekročí ani tu první hranici. Těch zdrojů vody je tu jenom velice omezené množství, a my si je nemůžeme rozmnožit jenom tím, že budeme zakládat další a další oázy - i tam, kde ve skutečnosti žádné zdroje vody nejsou.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 24.Dubna 2017, 13:15:30

Dobře, ale co z toho plyne? Co tím chcete říct?
Že voda není každému dostupná?
Nebo naopak to, že nikdo nemá právo si ji přivlastňovat?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 24.Dubna 2017, 14:21:26

Naprosto jednoduše, stále to samé: že kapitalismus nezměníme jenom tím že založíme pár alternativních komunit. A ani tím, že budeme doufat, že ty komunity se časem tak nějak samy rozmnoží.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 24.Dubna 2017, 15:29:48

Chápu. Je třeba počkat, až nás, systému cizích elementů, bude o dost víc, a pak budeme moci způsobit zvrat celého systému.
Tak jste to myslel?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Pondělí, 24.Dubna 2017, 18:25:50

příběh Elzéarda Bouffiera je sice literární fikce, ale není nutné brát naději lidem, které Jean Giono oslovil. V principu jde o to samé. Člověk má šanci změnit svět, který má na dosah, ale dopad té změny může být hlubší, než sám očekával.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak změnit systém? Úterý, 25.Dubna 2017, 14:09:55

Právě že ne, paní Hájková. To "čekání na to, až nás bude víc", by nebylo ničím jiným nežli čekáním na Godota. To by bylo právě čekání na to, až se ty oázy tak nějak časem rozmnoží.

Vraťme se k té poušti; on to snad opravdu není tak špatný příklad. Tu poušť v úrodnou zahradu neproměníme ani těmi - principiálně omezenými - oázami; ani tím, že provoláme několik revolučních hesel.

Naprosto reálně: v současné době je především problémem zastavit růst pouští. Ty se neustále rozšiřují za prvé v důsledku změn klimatu - ale za druhé také proto, že lidé na okraji pouští za prvé nechají svůj dobytek spásat ty poslední rostliny a dřeviny které tam ještě jsou, a které mají schopnost zadržovat vodu. A za druhé ti lidé ty poslední dřeviny spalují na svých ohništích.

Takže: za prvé je nutno přesvědčit ty lidi tam, aby přešli z dobytkářství na zemědělství. A to sice na zemědělství výhradně s těmi rostlinami, které mají schopnost tu vodu zadržovat. Takové rostliny existují; ale napřed je nutno změnit mentalitu těch lidí, aby změnili generacemi zažitý způsob života, a vyzkoušeli něco nového.

Zkrátka: je nutno právě změnit celý s y s t é m toho, jak tato poušť za daných okolností "funguje" - a nutno tu zavést zcela nový systém všech relevantních vazeb, zcela nový způsob zacházení s přírodou, ale i způsob života lidí vůbec.

K této změně je zapotřebí mít

1. naprosto jasný a vědecky/myšlenkově promyšlený a odůvodněný plán;

2. příslušné zdroje; a

3. onu zmíněnou ochotu lidí změnit své dlouholeté životní návyky, tedy svou mentalitu.

Tyto tři základní body platí jak pro poušť, tak i pro kapitalismus.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 25.Dubna 2017, 14:16:7

Což je vlastně odpověď i na Vás, paní Zemanová: nejde o to, o nic se nepokusit. Nic nesázet do zpustlého světa. Jenže: ten Bouffier měl k dispozici půdu sice vysychající, ale principiálně ne zcela vyschlou. V zásadě tam byla připravená půda; takže jemu opravdu stačilo ty stromy vysázet, a zbytek proběhl už samovolně. Ale já opakuji znovu a znovu: v této revoluci (před kterou doufejme stojíme) se už na nějaký automatický chod věcí spoléhat nemůžeme. My musíme vytvořit svým způsobem "nepřirozený" svět; neboť skutečně humánní svět se vždy bude lišit od lidské přirozenosti. To jest, od přirozeného lidského sklonu k egoismu, a vůbec ke špatnostem všeho druhu.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Jestli jste mi rozuměl tak, Úterý, 25.Dubna 2017, 17:57:11

že hájím spoléhání na automatický chod věcí, pak jsem se asi vyjádřila špatně, pane Poláčku. Což je mi líto.
Jsem pouze skeptičtější k současné vyhlídce, že se podaří pozitivně změnit svět skrze racionální úvahu a její prosazení prostřednictvím mocenských struktur, než k možnosti, že ke změně dojde zdola, přičiněním lidí, kteří budou měnit své okolí bez návaznosti na stávající struktury.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 26.Dubna 2017, 10:59:49

Obojí je nutné, paní Zemanová; naprosto a bezpodmínečně obojí.

Proto jsem - v souvislosti s tou pouští - psal o tom, že na straně jedné je nutno zásadním způsobem změnit motivaci lidí (to je ten "pohyb zdola"); ale stejně tak je nutno naprosto přesně vědět, c o je vlastně ten současný svět respektive systém, jaký je jeho charakter, a co je zapotřebí udělat aby se změnil k lepšímu, jako jeden ucelený komplex.

U té pouště je předpokladem naprosto konkrétní vědění o zákonitostech vodní cirkulace za daných podmínek, o tom jak se stávající způsob obhospodařování těch okrajových pásem pouště projeví na jejím pohybu (růstu), jakož i vědomí o tom, které rostliny mohou svými specifickými vlastnostmi tu vláhu v zemi udržet.

Co se týče systému společenského řádu, pak tady se - jmenovitě na levici - znovu a znovu dělá ta zásadní chyba, že se věří, že postačí právě jenom to vnitřní přesvědčení, nějaká akční angažovanost, a že už jenom tím dokážeme stávající systém (kapitalismu) svrhnout, a nahradit ho nějakým lepším, humánnějším.

Dokud nebudeme schopni ten stávající systém - jakožto zcela specifický komplex ekonomických, společenských, politických, ale i mezilidských vztahů - poznat a analyzovat až do toho posledního kolečka jeho fungování, nikdy nebudeme mít možnost vytvořit nějakou opravdu smysluplnou funkční náhradu.

Já opakuji znovu a znovu: stojíme v té singulární dějinné situaci, kdy už nepostačí svrhnout o sobě přežilý "ancien regime", a nahradit ho prostě novou mocí. My musíme dokázat vybudovat principiálně zcela novou stavbu, kterou zatím nikdo nikde - alespoň ve větším měřítku - postavit nedokázal.