Deník Referendum Domov

Třikrát během tří dnů se na mě obrátila různá média s žádostí o komentář ke znepokojující aktualitě. V souvislosti s nedávnou tragickou smrtí dvou dospívajících dívek na železničním přejezdu v Mlékojedech na Litoměřicku se začaly rojit dohady, že tato tragédie nebyla důsledkem nepozornosti či mladické lehkomyslnosti, že nešlo o smrt náhodnou. Některé komentáře upozorňují na podivné vzkazy na facebookové zdi jedné z dívek, které se tam objevily nějaký čas před tragédií. Prý se tam dokonce přímo hovoří o sebevraždě. A začaly se rojit dohady o existenci jakési zvrácené internetové hry.

Má se jmenovat Modrá velryba a má prý být novým hitem pro nejednoho dospívajícího. Osoba nebo osoby, jež mají hru ze zákulisí řídit, postupně zpracovávají ty, kdo se nechají nachytat, snaží se je izolovat od jejich sociálního okolí, zadávají jim úkoly, jež je postupně vedou k psychickému a fyzickému sebepoškozování, a nakonec jim dávají příkaz k sebevraždě. K několika podezřelým úmrtím prý už mělo snad i dojít.

Nápadně to připomíná mechanismus působení nějaké sekty, která manipuluje a postupně okupuje vědomí svých členů a v posledku z nich činí poslušné loutky bez vlastní vůle. Až na to, že by to bylo snad poprvé, kdy by takový mechanismus až do těchto důsledků zabíral na dálku, prostřednictvím sociálních sítí, bez přímého kontaktu manipulátora a manipulovaných.

Před hrou varovalo dokonce policejní prezidium, které se prý snaží zajistit zablokování příslušné facebookové stránky. V době, kdy píšu tenhle komentář, se na ni stále lze dostat a diskuse, která tam probíhá, v podstatě kopíruje diskusi veřejnou. Někteří návštěvníci stránky před hrou varují, jiní přesvědčují, že žádná taková vražedná hra neexistuje, ale objevil se i vzkaz zájemce, který by si ji chtěl zahrát.

Internet v posledních dnech zaplavily dohady a varování před domnělou existencí smrtící hry, která vede její účastníky k sebepoškozování, či dokonce sebevraždě. Foto youtube.com

I kdyby ovšem zpráva o existenci hry byla typický „fejk“, jak je přesvědčen nejeden diskutér, nic by to neměnilo na faktu, že sebevraždy dospívajících a mladistvých, sebevraždy leckdy z ne zcela jasných důvodů, jsou skutečností. A skutečností je i to, že v nich nejednou hrají roli sociální sítě. Loni v prosinci například dvě slečny ve věku 18 a 19 roků v americké Pensylvánii do poslední chvíle natáčely a na Facebook posílaly přímý přenos z autohavárie, již úmyslně způsobily a při níž zemřely. Podobně měla na Facebooku avizovat loni v létě svou sebevraždu sedmnáctiletá dívka z Buštěhradu. Přinejmenším to může působit jako neblahý příklad, zejména pro psychicky labilnější a pro lidi momentálně se potýkající s nějakým vážnějším problémem, ať už objektivně existujícím, nebo aspoň tak chápaným.

Sebevražda jako móda?
Samotné sebevraždy -náctiletých bohužel nejsou zdaleka jen dnešním fenoménem, i když v minulosti byly zpravidla motivovány něčím zcela konkrétním, neúspěchem ve škole, nešťastnou láskou, nezvládnutým pocitem viny, selháním v nějaké klíčové životní situaci, pocitem hanby, záchranou cti osobní, rodinné, skupinové. Nešlo vždy o odhození života jako čehosi bezcenného, spíše o jeho obětování hodnotě ještě vyšší.

Spekuluje se, pravda, že i v minulosti se objevovaly sebevraždy módní, bez konkrétního osobního motivu. Jako častý příklad bývá některými autory uváděna vlna sebevražd mladých lidí po prvním vydání Goethova románu „Utrpení mladého Werthera“ v roce 1774. Román je psán formou dopisů, což je osobnější, citově působivější a může to nakonec trochu připomínat dnešní publikování statusů na Facebooku a diskusních příspěvků k nim. Jiní autoři však upozorňují, že pro uvedené tvrzení o takto motivovaných sebevraždách chybí přesvědčivé důkazy.

Nezbývá než vzít v úvahu, že tyto zdánlivě nesmyslné sebevraždy mohou být i specifickým fenoménem dnešní doby, alespoň pokud mluvíme o takzvaném vyspělém světě. Jedním z projevů dekadence, která provází civilizace, jež se dostaly na určitou úroveň vývoje a materiální vyspělosti, kdy velká většina jejích členů už nemusí těžce bojovat o každodenní přežití, o zajištění základních životních potřeb, což ale paradoxně dávalo jejich životu smysl. Najednou se jak před celkem společnosti, tak před jednotlivými jejími členy objevuje rozcestí, vyžadující rozhodnutí, kudy dál, je před nimi hledání nového smyslu bytí. Ne každý se snadno vyrovnává s takovým stavem nejistoty, tápání, pokusů a omylů.

Pro mladé lidi, nejen v současnosti, ale za všech dob zvýšeně citlivé, zranitelné, emotivněji než ostatní prožívající sebe i okolní svět, zejména jeho horší stránky, je to hledání a tápání o to těžší. Na jedné straně se sice také neuroticky utíkají ke konzumu jako k záchrannému lanu (ne všichni!), ale současně cítí, že ani ten nejvymazlenější mobil, tablet či cokoliv jiného, co už tak může být předmětem materiálních tužeb v jejich věku, nepřináší radost a pozitivní životní pocit nadlouho.

Je nápadné, kolik bezradných lidí se dnes obrací na odborníky s tím, že jaksi postrádají smysl svého životního činění. Nebývají to jen -náctiletí, nezřídka jde o materiálně dobře zajištěné lidi středního a staršího věku, ale ti mladší daleko více než o hledání mluví o tom, že vlastně není co hledat, nahlas uvažují i o možnosti sebevraždy. Co víc, o smrti včetně smrti vlastní rukou nejednou hovoří jako o naplnění života, dokonce s jakýmsi pocitem uspokojení. Života dosud vlastně ani pořádně nežitého. Jistě, často jde jen o nezávazné pohrávání si s tou myšlenkou konce, pohrávání, které přináší okamžitý pocit úlevy v momentálním depresivním rozpoložení. Ale spoléhat na to rozhodně nelze.

Kultura smrti
Určitě ne v době, kdy fenomén smrti a utrpení a vše, co s tím souvisí, je jakýmsi společenským hitem a vytváří dosti specifickou obecnou atmosféru, která dokáže řadu jednotlivců doslova uhranout. Začíná se v té souvislosti vžívat pojem „kultura smrti“. Na výstavy balzamovaných mrtvol lákají pod záminkou vzdělávání (sic!) dokonce megaboardy u silnic. Patřičné uspořádání skupin mrtvol obojího pohlaví dále zvyšuje dráždivost fenomenu smrti kořením sexu. A věru že si pořadatelé na nedostatek platících návštěvníků nemusí stěžovat. I základní školy se na takové výstavy objednávají, prý kvůli výuce anatomie. Chce-li správa hradu nebo muzea zvýšit návštěvnost, spolehlivou metodou je lákání na dobové mučicí nástroje a ukázky mučení. Film, v němž by scény utrpení a smrti, nemůže-li se bez nich téma obejít, byly místo naturalistického zpodobení jen naznačeny, nemá dnes až na vzácné výjimky u většinového diváka šanci.

V  řadě zemí sílí tlak na legalizaci eutanazie a stále se rozšiřuje výčet legálních důvodů. Za přípustnou a normální je někde považována dokonce už i v případech, když ten který člověk „již naplnil své životní cíle“. I člověk fyzicky zcela zdravý a leckdy uprostřed života! To také není něčím, co by dokázalo potenciálního sebevraha přesvědčit, že lidský život sám o sobě je jedna z nejvyšších hodnot, ne-li ta vůbec nejvyšší.

Může být to všechno jistě jedním z projevů onoho přešlapování na rozcestí dějin, také takové nezávazné pohrávání, příjemné lechtání nervů, jedna z adrenalinových her typu kudy z nudy. Většina tohle období jistě nějak přežije, tedy pokud nejisté přešlapování neskončí nějakou velkou katastrofou, k níž jsme za poslední století měli už několikrát nakročeno. Jenže co (doufejme) platí pro odolnou většinu společnosti, to nemusí platit i pro její nejslabší členy. A byť by ti představovali třeba pouhé desetiny procenta populace, pak jen v naší desetimilionové zemi jsou potenciálně ohroženy na životě desítky tisíc lidí. S Modrou velrybou nebo bez ní.