Šikana neziskovek

Nový zákon může závažně poškodit neziskové organizace, přestože odvádí práci, na kterou stát nestačí. Změna se vyplatí pouze politickým stranám.

Veřejná prospěšnost neziskových organizací jako malá domů politických stran. I tak by se dala definovat aktuální snaha poslanců schválit ve zrychleném režimu zákon o statusu veřejné prospěšnosti. Ukazuje se totiž, že neziskovky zákon v současné podobě nepotřebují, ba je pro ně potenciálně škodlivý. Jediný, kdo jej potřebuje, jsou sněmovní politické strany, aby mohly začít čerpat miliony na své think-tanky. A to za cenu šikany neziskového sektoru.

Existenci institutu veřejné prospěšnosti předpokládá Občanský zákoník. Nemá však prováděcí zákon, a tak oficiálně ještě status veřejné prospěšnosti žádné organizaci přiznán nebyl. Neziskovky, které z něj měly těžit, si mezitím vypracovaly vlastní nástroje, jak odlišit poctivé od pofiderních projektů. Dárci například moc dobře ví, že se mají zajímat o výroční zprávy nebo o to, jak je s jejich penězi na dobročinnost naloženo.

Na každého jednou dojde
Zkrátka, neziskový sektor si poradil i bez speciálního zákona. Nyní ale hrozí, že do situace hodí vláda granát svým nepromyšleným krokem v podobě zákona o statusu veřejné prospěšnosti. Ten by po neziskových organizacích pro získání tohoto statusu vyžadoval obří administrativu, kterou si mohou dovolit splnit jen ty největší a plně profesionální organizace.

Drtivá většina neziskovek či spolků, které vykonávají užitečnou činnost, tedy o tento status nebudou moci ani žádat, protože by to pro ně znamenalo obrovské administrativní náklady navíc. Status proto nijak neodliší poctivé a nepoctivé neziskovky, ale pouze několik největších.

Jaké by byly nejzásadnější povinnosti, které musí organizace pro přiznání statusu splnit?

  • Organizace pro získání statusu musí předložit účetní uzávěrky za dvě poslední účetní období, a pokud má obrat nad pět milionů korun, tak ověřené auditorem. To klade nároky na účetní a auditorské služby. Povinnost předkládat audit se přitom týká firem až od obratu osmdesát milionů.
  • Organizace musí mít zřízen orgán, který kontroluje její hospodaření a v tomto kontrolním orgánu nesmí být osoba blízká někoho ze statutárního orgánu. Což může být problém menších organizací, ve kterých působí například více členů rodiny.
  • Osoby, které se podílejí na činnosti jako statutární osoby, musí být bezúhonné. Zde je riziko ovlivnění činnosti státu nepohodlných organizací, kdy osoby jejich statutárních orgánů mohou být vystaveny do účelového konfliktu se zákonem například při akcích, jako byla blokáda těžby na Šumavě či jiných projevů občanské neposlušnosti.
  • Pokud má organizace smlouvu s někým, kdo je jí osoba blízká, a vyplatí ji ročně nad padesát tisíc za rok, musí kontrolní orgán podat zprávu, zda je tato smlouva hospodárná. Pro neziskové organizace to znamená nutnost pečlivé kontroly všech výdajů jednotlivým osobám a hlídání, zda je tato hranice překročena.
Základním problémem je také samotná kontrola požadovaných informací. Soudy, které by o přiznání statusu měly rozhodovat, budou kontrolovat pouze formální splnění a dodání patřičných dokumentů, ale už ne jejich obsahovou správnost (pro udržení statusu by měly neziskovky dodávat dokumenty samozřejmě každý rok). A když se podíváme, jak soudy kontrolují a postihují (ne)poskytování výročních zpráv firem do Sbírky listin, je málo pravděpodobné, že u neziskovek by to mělo odlišný průběh.

Zákon by znamenal také diskriminaci menších organizací, které na rozsáhlou administrativu nemají kapacitu. Foto acting-man.com

Administrativa nevládek je ale jen jednou stranou mince. Tou mnohem nebezpečnější je potenciál šikany, který takto konstruovaný status veřejné prospěšnosti úřadům dává. Vláda už ostatně zadala ministrům zjistit, kde všude by se status dal uplatnit, a tak se zcela reálně můžeme dočkat toho, že některého aktivního ministra, který si bude chtít vyřídit účty s neziskovým sektorem, napadne podmínit veřejnou prospěšností například možnost neziskovek žádat o dotace nebo granty. Anebo daňovou uznatelnost darů neziskovkám. Obojí by pak jednoznačně diskriminovalo všechny menší organizace nebo zájmové spolky, které na rozsáhlou administrativu nemají kapacitu.

Zákon v této podobě zásadně odmítají neziskovky, proti byla i Legislativní rada vlády. Přesto se poslanci rozhodli jej projednat, a to navíc ve zrychleném třicetidenním horizontu. Jsou to totiž právě jen sněmovní politické strany, kterým zákon něco přinese a které jej urgentně potřebují. Jde totiž o miliony na činnost jejich politických institutů, tedy think-tanků, založených podle nového zákona o politických stranách.

Strany pro tyto instituty mohou získat až deset procent navíc ke všem svým příspěvkům ze státního rozpočtu, pokud jejich instituty budou mít status veřejné prospěšnosti. Tento benefit se však týká pouze stran, které jsou ve sněmovně zastoupeny nejméně dvě volební období, v současné době tedy ČSSD, ODS, TOP09, KDU-ČSL, KSČM a od podzimu také ANO.

České přísloví praví, že na každého jednou dojde. Po uprchlících nebo živnostnících se nyní dostalo v tomto volebním období i na tisíce spolků a dalších neziskových organizací. Hamižnost politických stran má potenciál nepromyšleným a nepotřebným zákonem narušit prostředí, které si bez jakýchkoli závažnějších skandálů dokázalo vypracovat své vlastní sebekontrolní nástroje. Neziskovky za minimální náklady odvedou pro společnost obrovskou spoustu práce, na kterou stát nestačí. A za to? Jak říká jiné české přísloví: pro dobrotu na žebrotu.